O druhé etapě, o dokončené plavbě kolem světa a o vítězství Pen Duicka v etapě třetí
Dva týdny příprav před druhou etapou byly v Kapském městě jako obvykle hektické, tedy aspoň já to tak vnímal a i přesto se mi podařilo s polskými přáteli vystoupit na Stolovou horu. A den před startem větší část posádky stihla dokonce navštívit i fregatu francouzského vojenského námořnictva. Mně tato možnost bohužel utekla a odjezd svých přátel autem, které námořnictvo poslalo, jsem sledoval s lítostí a prsty od Sikaflexu.
Na pořadí na startovní čáře při závodě přes oceán skoro vůbec nezáleží, tedy v porovnání s důležitostí pořadí v cíli, ale naše kapitánka Marie projevila ocelové nervy, když ji protla na první pozici, přičemž naši velcí soupeři, na lodi T9 byli metr vzdáleni na návětrné a vojenská loď jež tvořila jeden konec startovní čáry 15 metrů na závětrné straně.
Nelze popřít, že jsem na tuto etapu pohlížel s určitými obavami. Před padesáti lety v průběhu druhé etapy závodu byla řada lodí poškozena, některé zlámaly stěžně a dva lidé zahynuli, když byli smeteni velkými vlnami a nepodařilo se je zachránit.
Zpočátku jsme měli příznivé, statistikou podpořené západní větry a zdálo se, že bychom mohli skutečně dosáhnout Aucklandu za 32 dní, čímž bychom vyrovnali rekord naší lodě Pen Duick VI z osmdesátých let.
Dle regulí závodu jsme ale nesměli plout jižněji pod 45 stupeň jižní šířky. Také jsme museli minout souostroví Crozety a Kargueleny pravobokem.
Tyto příznivé západní větry nám vydržely asi 19 dní, slušně jsme postupovali a naši soupeři byli docela daleko za námi. Vlny nebyly velké, ale loď se občas při jejich sjíždění dostávala do skluzu a naše rychlost dosahovala krátkodobě více než dvaceti uzlů.
Proplouvali jsme Jižním oceánem, domovem velryb a vodních ptáků. Na palubu často putovala kniha s vyobrazením jednotlivých druhů kytovců, abychom se pokusili určit naše vodní sousedy. Ve vzduchu se občas objevovali albatrosy.
Předpovědi počasí nám v první fázi poskytovala spojení na krátkých vlnách s francouzským námořnictvem a později weatherfaxy z Austrálie. Z obou vyplývalo, že jižně od Austrálie se nachází rozsáhlá tlaková výše. Pokud jsme nechtěli dostat časovou penalizaci, museli jsme minout waypoint ležící na 45 S a 110 E pravobokem. To nás ale bohužel přiblížilo k oblasti slabých větrů. Poté, co jsme waypoint minuli jako první z flotily, padlo rozhodnutí směřovat k spíše k severu a proplout Bassovou úžinou mezi Austrálií a Tasmánií. Nebyl to špatný tah, tlaková výše byla velká a nepohyblivá, nám ale stále foukalo, sice často z východu, ale bezvětří jako takové bylo jen pár hodin.
Za úžinou nás čekalo už jen doplout „za roh“ přes Tasmanovo moře, do asi 1 200 mil vzdáleného největšího novozélandského města. Nedaleko Cape Reinga asi den a půl plavby od cíle jsme se dozvěděli, že v cíli nebudeme první. A pak poslední míle, protivítr a možná nejdivočejší plavba celé etapy.
V noci připlouváme do Aucklandu. Franck na přídi projíždí kuželem světla z baterky okolí a společně hledáme žlutou bóji, jež tvoří jeden konec cílové čáry. Tu následně obkroužíme a pak už míříme do přístavního bazénu. Tam nás čeká malý aplaus. Jsou asi dvě hodiny ráno a vítá nás skupinka asi 12 lidí. Z poloviny ji tvoří naší přátelé a soupeři z posádky italské lodě Translated 9, vítěze druhé etapy. Byli tu dřív asi o 12 hodin. Přivazujeme tu naši a najednou slyším někoho volat své jméno. Chvíli nerozeznávám kdo volá. Jásot se přenesl i na naši palubu a naši vítači stojí pod lampou veřejného osvětlení, která mně oslňuje. Pak ho poznávám. Kamarád Robert. Čeká tu už pár hodin a ač je tady na jihu skoro léto, je zachumlaný a má kulicha. Pravda, žádné vedro tu není. Dělá nějaké fotky a videa a ty hned sdílí s dalšími přáteli. Někteří tak, vzdáleni desítky, či stovky kilometrů nešli spát aby mohli sledovat naše připlutí skoro v přímém přenosu i tak časně z rána.
V několika následujících dnech jezdíme po různých firmách a dílnách. Potřebujeme nějaké opravy. Nosím své tričko se jménem lodě. Lidé na to reagují a diví se, že je tu Pen Duick a cože, on se jede nějaký závod?
Abych nezapomněl na těch 77 dní z nadpisu. Tolik trvala plavba naší lodě z Anglie na druhý konec světa na Nový Zéland. A já jsem dosažením Nového Zélandu tentokrát z opačného směru dokončil obeplutí světa. První půlku na mojí Maui a teď tu druhou na Pen Duicku.
Třetí etapu jsem sledoval jen virtuálně, podle dohody jsem si odplul své dvě etapy, vystoupil v Aucklandu a místo mě nastoupil další dobrovolník. Pen Duick VI se pohyboval od začátku opět na špici a tentokrát jako první obeplul mys Horn a také dosáhl cíle v Punta del Este. T9 museli z druhého místa odstoupit a plout na Falklandy kvůli silnému průniku vody do lodě.
Gratuluji kamarádi z Pen Duicka. A kdybych tvrdil, že vám nezávidím obeplutí Hornu a vyhranou etapu, nemluvil bych pravdu.
