2. část, předchozí díl zde
Hned na začátek musím uvést, že tuto plavbu jsme koncipovali jako dobrodružnější. Schválně jsme si půjčili velmi starou loď: Elan 333 – Kadulja (2002) a počítali s tím, že během plavby budeme kvůli jejímu stáří asi něco opravovat a bastlit a že i ten impeler si třeba vyměníme. Taky jsme plánovali, že na téhle lodi jsouc malá a stará pocvičíme manévry pod plachtami jako například kotvení, bójkování a možná dokování. A konečně jsme na ní chtěli zkusit plout pouze ve čtyřech Jabuku a Palagružu nonstop, že to na takhle malé lodi a s malou posádkou bude ta správná výzva. Že se nám ale všechna tato přání splní tak, jak se nakonec splnila, o tom se nám nezdálo ani v těch nejdivočejších snech. Jak jsme bojovali s nefunkčním motorem na Palagruži a jak jsme odtamtud odkotvovali a odplouvali jen pod plachtami si může přečíst ZDE. Dneska si řekneme, kam až jsme bez motoru s malou Elankou dopluli a s čím vším jsme se po cestě potýkali.
Vizuální navigace
Z Palagruži jsme odpolouvali v úterý v půl třetí odpoledne za velice slabého větru. Přístroje jsme kvůli šetření baterií měli vypnuté, ale určitě nefoukalo víc jak 5 uzlů a byli jsme rádi, když jsme z lodi vytlačili SOG nad 2 kts. Rychlost a kurz jsme sledovali na hodinkách Garmin v aplikaci Boat. Kurz, který jsme pluli, jsme ale přizpůsobovali větru tak, abychom udrželi loď v pohybu, měli maximální možnou rychlost a nepluli vyloženě opačným směrem, než jsme chtěli. Snažili jsme se tedy plout beam reach na starboard tacku. Navigovali jsme vizuálně. Když jsme se ve velmi slabém větru víceméně prodriftovali okolo Palagruži a měli ji konečně za zádí, tak byly hned krásně vidět Vis, Sušac, Korčula i Lastovo. Bylo tedy jasné, kterým směrem chceme plout. Z dlouhé chvíle jsme si pohrávali s myšlenkou dát kurz rovnou na Jabuku. Vítr tomu ale nebyl nakloněn a asi bychom to nepluli ani, kdyby nakloněn byl. Přece jen jsem chtěl proplout v blízkosti Visu. Kdyby se zhoršilo počasí nebo nastaly nějaké další závady či problémy, tak jsme se pořád mohli rozhodnout skončit už tam.
Vis byl krásně vidět
Těžká letargie
Vpodvečer se vítr začal zvedat, takže se nám loď podařilo rozjet na 5 a občas i více uzlů. Bohužel se ale také SE začal stáčet na čistý S, takže nám to na daném tacku a trimu házelo Vis na levobok, což jsme zrovna nechtěli. Chtěli jsme plout na Komižu a u ní se rozhodnout, jak pokračovat dál. Ve tři ráno těsně předtím, než vítr zase zeslábnul, jsme proto odhlazovali a snažili se plout podél jižní strany Visu a tlačit se co nejvíc na majáky pod Komižou a na Biševu, jejichž světla už jsme v tu dobu viděli. Síla větru ani jeho směr tomu ale moc nepomáhaly. Během Romanovy hlídky, kdy jsem na chvíli usnul, přišla úplná flauta, že Romanovi loď začala driftovat směrem na Vis. Raděj tedy nasadil kurz někam na Itálii jako RYA skipper se držel starého dobrého better safe than sorry. Za úsvitu, když jsem Romana střídal, tak to s větrem nebylo o moc lepší. Odpadli jsme ale na čistý zaďak, přehodili genu a takto na motýla si to směřovali hezky mezi Vis a Biševo. Na chvilku dokonce něco málo fouklo. Bohužel s vycházejícím sluncem vítr opět slábnul a s větrem šel hodně dolů taky morál, tedy alespoň ten můj. V noci jsem se příliš nevyspal a cítil jsem se z toho čím dál víc rozsekanější. Někdy po sedmé hodině už jsme byli mezi Komižským zálivem a Biševem, kde zpravidla bývá malá tryska a vln a větru většinou dost. Hodně často je kvůli tomu poměrně nekomfortní stání na bójce u Modré špilji. Tentokrát ale nefoukalo skoro nic. Seděl jsem za kormidlem a snažil se nějak držet směr, abychom alespoň propluli mezi dvěma ostrovy na volnější vodu, nicméně jsem nebyl daleko od toho, abych za tím kormidlem regulérně usnul. Určitě to znáte. Plíživá ale soustavná únava, víčka těžknou, člověk zavře na chvíli oči, pak na dělší chvíli a …
Delfíní eskorta
Najednou slyším delfína, jak si odfrkuje na hladině. Začnu se tedy rozhlížet a vidím, že jich kolem nás pluje celé hejno. Navíc byli velice hraví. Křižovali loď před přídí i zádí sem a tam. Pak jeden dokonce vyskočil asi metr a půl nad hladinu a když dopadal zpátky, tak hodil velice efektního placáka na záda. Nejnádhernější na tom ale bylo, že s náma delfíni zůstali velice dlouho a celou dobu nás nepřestávali dobře bavit, což samozřejmě významně pozvedlo skomírající morál nejen můj ale celé posádky. Únava byla najednou ta tam stejně jako myšlenky na to zapíchnout to už v Komiži. Jsme konečně na signálu. První checkuji předpověď a zjišťuji, že ohlášené jugo nebude. Okolo druhé odpoledne má ale začít foukat E tedy Levant mezi 10 a 15ti uzly. To si teda ještě pěkně počkáme, nicméně jsme rozhodnuti to vydržet a plout dál.
130 NM, 36 hodin a celé na plachty
Trim do bezvětří
Vítr spadnul úplně, že se gena jen splihle plácá. Zkusíme ji tedy zarolovat, že bychom driftovali pouze s hlavaskou. To se ale neukazuje jako dobrý nápad. Loď nám i v tomhle nevětru kvůli hlavasce ostří a suverénně nás přetláčí na kormidle. Napřed se otáčíme dokola, pak dokonce chvíli splouváme směrem na Biševo. Není to dobré. Zkoušíme hlavasku několikrát refovat, ale pořád je to stejné, tak ji zarolujeme úplně. Bohužel bez plachet je loď taky naprosto neovladatelná. Pluje si, kam chce, a samozřejmě zase přímo na skaliska Biševa. Tak začneme experimentovat s genou. Nejprve plně vytažená s tím, že se jí někdo snaží držet vytvarovanou háčkem na mooring, protože peň na lodi nemáme. Rovněž nefunguje. Pak se nám chvíli zdá, že by mohlo fungovat mít genu přehozenou/nepřehozenou jako při heave to. Přes genu víceméně na středu se dostaneme až k malému kapesníčku, tedy velice zarolované geně, napnutému uprostřed na podélné ose lodi s oběma otěžema přitaženýma, což nakonec funguje kupodivu ze všeho nejlíp. Loď aspoň trochu pluje směrem, kterým chceme, a reaguje na kormidlo. Jak máme trim do bezvětří vyřešený, tak se jdu opalovat na příď. Kromě toho, že nám nefouká, máme úžasné počasí. Sluníčko pálí o sto šest a teplota je určitě přes 20°C (je 5. května zatím poměrně chladného roku 2021), tak proč si neudělat malou radost. V prostoru Visu a Biševa jsme nakonec driftovali celých sedm hodin a bylo to vskutku úmorné.
Jabuka
Zvedá se vítr, Jabuku si přej
S dlouhými hodinami driftování šel opět morál můj i posádky dolů. O to rychleji se nám pak ale do žil znovu nalila krev, když se vítr zvednul. Přišel přesně podle předpovědi (model ECMWF na windy.com) a o čtvrt na tři už jsme pluli zase s plným prádlem a rychlostí přes 5 uzlů. V ten moment to po tak dlouhém čekání byl velmi euforický pocit. A za necelou hodinu začala zpoza obzoru vystupovat Jabuka. To nás samozřejmě dále naspeedovalo. SOG jsme měli už přes 6 kts, na Jabuku to bylo na jeden tack bez nutnosti halzování a bylo jasné, že pokud ji poplujeme, tak ji otočíme ještě za světla někdy okolo půl 7 večer. I tak nám ETA k Prišnjaku vycházel na druhou ranní, jak jsme předpokládali. Proto jsme se rozhodli Jabuku plout. Koneckonců byli jsme na plavbě Jabuka – Palagruža Nonstop a byl to náš původní záměr. Když se Jabuce na jachtě přibližujete, tak je to vždycky mimořádný zážitek. Pomalu vystupuje zpoza obzoru a postupně se zvětšuje. Skála má sama o sobě neuvěřitelné charisma. Byť si drze trčí z moře, nevnímal bych ji falicky. Je to spíše taková klidná archetypální ženská energie. Hodně nedostupná, ale naprosto úžasná a magická, že o ni stojí usilovat a bojovat. Navíc vás to neomrzí, ani když k ní plujete po páté nebo po desáté. Je to čistočistá nádhera. Jeden z těch pocitů, co musíte zažít na vlastní kůži, abyste opravdu pochopili. My jsme navíc tentokrát ani příliš bojovat nemuseli. Úhel na vítr jsme měli ideální a rychlost optimální, takže jsme si tento úsek plavby vyloženě užívali. Nakonec jsme u Jabuky halzovali už před čtvrt na 7. Po obratu jsme nasadili kurz 005°T, který byl přímo na maják na Prišnjaku. V tuhle chvíli jsme také s vědomím toho, že je u Jabuky magnetická anomálie, opět zapnuli budíky u kormidla, abychom drželi přesný kurz a plavbu zbytečně neprodlužovali. Baterka podle voltmetru na panelu zatím držela. Konec dne nám nadělil ještě krásný západ slunce do otevřeného moře. Před úplným setměním jsme se v bezpečné vzdálenosti potkali s rybářskou lodí, co táhla síť.
Za F6 do Samogradských vrat
Jakmile padla tma, tak vítr zesílil a vlny se začaly zvětšovat. Budíky už jsme nechali zapnuté, takže jsme věděli, že plujeme na horní hranici F5. Pluli jsme beam reach, tudíž z boku šly také vlny, což nebylo vždycky příjemné. Párkrát se nám Elanka pěkně rozvibrovala jak letadlo v turbulencích. Byla přece jen malá a ta masa vody, co se na ni valila, už naopak docela velká. Žádné pochybnosti jsem ale ani na moment neměl. Elanky jsou lodě s velmi dobrou pověstí, kvalitně udělané a hlavně tohle nebyly žádné extremní podmínky. Zároveň jsem nedával pokyn k refování, abychom zbytečně neztráceli rychlost a měli úsek na otevřeném moři co nejrychleji za sebou. Během plavby jsme na obloze viděli vláček satelitů Elona Muska. Upřímně mi to spíš kazilo atmosféru, než že bych nad tím jásal jako nad výdobytkem moderní doby. Stejně tak představa, že bude internet dostupný všude na světě, mě naplňuje spíše skepsí, byť chápu, že v rozvojových zemích to může hodně pomoci v boji proti chudobě. Asi hodinu a půl před majákem na Blitvenici mi Radek, který byl zrovna za kormidlem, hlásil, že začínají chodit poryvy k 25 kts a že mu loď ostří a občas ho přetláčí na kormidle a že už to skoro nejde udržet. Rozhodli jsme se tedy zarefovat. Hlavasku jsme refovali za plavby, akorát jsme z beam reache vyostřili na stoupačku a šlo to celkem snadno. U geny se nám bohužel zaseklo lano od rolfoku a Radek musel jít na příď to poštelovat. Samozřejmě jsme celou plavbu měli vesty a teď po setmění také harnesy. Přesto to pro Radka na přídi nebylo moc příjemné. Lano bylo zaseklé několikrát a poměrně fest a chvíli trvalo, než to dal do pořádku. Okolo půlnoci jsme vplouvali do Samogradských vrat. Vlny, kterým teď stálo v cestě Žirje, se okamžitě výrazně zmenšily, což bylo samozřejmě příjemné. Zároveň nám ale začala foukat regulérní šestka. Napřed jsem si myslel, že to je jen efekt trysky v Samogradských vratech, ale foukala nám také dále při přeplavbě Murtersko More. Ještě ve vratech taky začalo drobně poprchat. V kombinaci se zesíleným větrem mě napadlo, jestli na nás něco nejde, tak jsme honem dále refovali, ale nakonec z toho naštěstí nic nebylo. Blesky jsme na obzoru viděli, ale byly na sever od nás a podle směru větru bylo nepravděpodobné, že bychom se s touto bouřkou měli potkat.
Radek za kormidlem s Jabukou za zády
Odtah přes mělčinu a dokování s asistencí
Poslední úsek přes Murtersko More probíhal klidně. Nepříjemné vlny už nás netrápily a i když foukala šestka, tak jsme měli hezky zarefováno a plulo se pěkně na pohodu. Neptun nám byl tu noc hodně nakloněn, protože to – co se úhlu větru týče – pořád vycházelo na stávající tack, akorát jsme z beam reache přešli na broad reach. Úplný kousíček před majákem na Přišnjaku nám zhasla navigační světla. Zjistili jsme to, když nám volal technik z charterovky, že už jsou tam a že nás nevidí. My už jsme je ale viděli. Mávali bílým světlem nahoru a dolů. Byli schovaní v závětří za majákem, tak jsme dále pluli přímo na ně. Kousek před doplutím k jejich RIBu jsme sbalili genu a dojeli to jen na hlavasku, kterou jsme pak vypustili na otěži, aby se loď zastavila. Uvažoval jsem ještě o možnosti heave to, ale takhle to stačilo. Technici z charterovky chtěli lano z přídě. Dostali ho, my rychle zarolovali hlavasku a začal odtah. Přes mělčinu u Zminjaku nás protahovali opravdu velmi pomalu, ale pak zrychlili a netrvalo dlouho a byli jsme v Betině. Před zajetím do mariny jsme si ještě upřesnili, že budeme dokovat zádí s mooringy jako normálně. Mají pro nás ale nachystané místo na kraji mola jako první v řadě. Zadání pro mě za kormidlem je, že se mám snažit loď nasměrovat molu co nejblíž, aby nás pak RIBem už jen dotlačili na druhou loď v řadě. S RIBem najeli těsně na konec mola, aby mohl jeden z techniků vyskočit kvůli našim záďovým lanům a mooringu. Já je s lodí následoval. Bylo to hodně blízko, že fendry už lízaly beton mola. Díky tomu se ale podařilo najet přídí už do našeho stání. Technik na břehu nám zafixoval jedno záďové lano, tím loď zastavil. Pak nám podal mooring na straně k druhé lodi v řadě. Na něm jsme se za pomoci tlačícího RIBu přitáhli do stání a pak už jen dovázali druhé lano a druhý mooring. Na moje oblíbené napínání mooringu motorem tentokrát dojít nemohlo. Kluci na přídi museli festovně dotáhnout mooringy rukama. Po 36 hodinách plavby a 130 NM jsme byli konečně bezpečně zadokovaní v Betině. Otevřeli jsem ještě vínko, ale přiznám se, že jsem při jeho popíjení už tak nějak příjemně usínal.
Tento text vyšel také na stránkách Martina Cikánka a zde je uváděn s jeho laskavám svolením. Další zajímavé články a spoustu dalších informací najdete na Martinových stránkách jachtavchorvatsku.cz.