Plachtit lidé jezdí nejčastěji na moře. Existuje ale i spoustu jiných nádherných míst, kam se dá jet na dovolenou na plachetnici. Jedním z nich jsou například Mazurská jezera v Polsku.
Píše Jirka Novák:
Kapitola 1.
O mazurských jezerech jsme přečetli několik článků a nakonec padlo rozhodnutí vydat se na konci léta právě tam. Zvědavost byla veliká a otázky typu „a proč nejedete k moři, vždyť je to blíž“ či „sežerou vás tam komáři“, jsme ignorovali. Vyjížděli jsme z Prahy v pátek odpoledne a protože s námi jedou v autě dvě děti, rozhodli jsme se nic nedrtit a na noc přespat ve Varšavě.
Stáňa objevila na internetu hostel někde na okraji a lehce před půlnocí jsme ho skutečně našli i v reálu. Cena mírná, pokoj čistý, co více si na přespání přát. Polsko je veliká země a má některá specifika, která nás překvapila. Například, úroveň silnic a dálnic byla o mnoho lepší než pověsti tradované v česku. Nevýhodou nových dálnic je ale malá síť benzínek. Nejednou jsme se dostali vlastní vinou do situace, kdy jsme zoufale v navigaci hledali nejbližší benzínku. Později jsme zjistili, že v Polsku je velká síť motelů či pensionů prakticky na každém rohu a tak si člověk s bookováním postele nemusí lámat hlavu.
Krátce po poledni jsme dorazili na Mazury. Předání lodě probíhalo ve stylu mówimy po polsku bo to jest język podobny. Přiznám se na rovinu, že jsem dopředu pár slovíček z lodní terminologie našprtal bo to sice je język podobny ale bomb je ráhno a vyčongat znamená odepnout jezdce hlavní plachty při sklápění stěžně. Výraz vyčongat se nám vůbec moc líbil a tak jsme ho plně přejali a používáme doteď. Sklápění mrtvého muže je hračka, ale až tak na podruhé. Nicméně jsme se nalodili na loď Maxus 24, zabydleli jsme se a šli obhlédnout marínu Sztynort. Zjistili jsme dvě zajímavé věci. Zaprvé – posádky všech okolních lodí byly věkově kolem 20-25let. Tento postřeh se nám později všude potvrdil. Poláci nejezdí tak jako my Vltavu na kánoích, pronajmou si prostě plachetnici, narvou ji chlastem a vyrazí dobývat Mazury. První noc byla v maríně pijatika veliká. Posádky byly čerstvé a odpočaté.
Druhá věc- která nás překvapila příjemněji- byla láska k muzikanství a ke kytaře. Poláci vyndali kytárky a valili jeden teskný song za druhým. Nebýt na palubě s dětmi a manželkou, snad bych se i přidal .
Druhý den, nepříliš odpočat, jsem vykoukl z pelechu. Na obloze se honily černé mraky a vítr pleskal s lany o stěžně. Hmm, dneska to moc dobře nevypadá, asi se dneska moc nikam nedostaneme. V klidu jsme uvařili a já zjistil, že lodě odplouvají. Boční vítr je snášel na mola, ale vždy se našel dostatečný počet ochotných nohou, které trup lodě pomohli odrazit.
Zhodnotil jsem, že v případě, že budu za kormidlem, zbývá na bezpečné odražení pouze jeden pár nohou a rukou mé ženy. No nic bude to muset stačit. Odvázali jsme loď a vyrazili. Trochu jsme chytli za mooring vedlejší lodě, ale jinak jsme hladce vypluli.
Krytá zátoka a pak kanál, který jsme v pohodě propluli na plachty. Za kanálem do nás udeřil vítr. Vyndali jsme hlavní na první ref a trochu jsme vytáhli kosatku. Loď na předobočním větru utíkala po hladině. Párkrát do nás udeřil poryv a loď se brutálně naklonila. Suchý záchod v lodi se převrátil a dětem v podpalubí popadaly pastelky. Stáňa začala vytírat vylitou chemii ze záchodu (naštěstí úplně nového a nepoužitého) a já začal refovat kosatku. Zjistil jsem, že jeden člověk na palubě je na udržení kurzu a práci s plachtami v tomhle počasí zatraceně málo. Loď byla naštěstí návětrná a blbuvzdorná. Poslušně se postavila proti větru a dala nám čas zrefovat a sebrat pastelky. Postupně jsem začal poslouchat, co Maxus potřebuje a on na oplátku začal poslouchat mě. Žena uklidila záchod, vytřela a vylezla poněkud zelená. Nemluvila. Raději jsem také nic neříkal. Vlnky sice byly, ale netušil jsem, že si člověk užene mořskou nemoc i na jezeře.
„Jé, děti, koukněte támhle je nádhernej ostrov, obeplujeme ho.“ Děti se chopily dalekohledu a začaly hledat piráty. Situace se stabilizovala a my se začali blížit k mostu. Sakra, jak jen to říkal, tady vyčongat támhle začongat to jsem z toho jelen. Proč jen ten motor nechce naskočit. Musíme křižovat před vjezdem. Sakra v tom větru se to blbě dělá. Pokusíme se zakotvit.
Kotva drží a vyčongáváme grot żagiel ze stěžně. Po chvilce jde stěžeň dolu a my zvedáme kotvu. Bezpečně jsme propluli pod mostem a postavili zpátky stěžeň. Uf, další zkouška za námi. Proplouváme další jezero a vjíždíme do kanálu u Wegorzewa. Jsme v závětří a tak se radujeme, jak jsme ze všeho vyvázli. Nakonec to ale rozhodně nebylo všechno.
Vjezd kanálem do Wegorzewa proběhl bez problému. Před marínou byl tradičně šrumec lodí a na pravoboku se na nás tlačila Hezká holka. Bohužel seděli na ní jenom samí ošklivý chlapi. Počkáme tedy až se situace vykrystalizuje. Dávám tedy motoru pohov a pomalu driftuji k betonovému molu pro parníky. Hezká holka se obrátila a mašíruje si to zpátky. Přidávám plyn, ale loď se ani nehne. Sakra všude pod vodou jsou dlouhé provazce vodních řas. Máme je na kýlu, kormidle i propeleru. Zvedám tedy motor a čistím šroub, zvedám i kýl ale loď se ani nehne. Řasy svázaly kormidlo do kozelce. Nejde vyklopit, jak je obalené. Čištění vzdávám a necháváme se vytáhnout kolem projíždějícím motorákem. Ještěže Poláci jsou ochotní pomoci. Vplížíme se do maríny a loď bezpečně uvážeme u mola. Děti jdou na pískoviště a já na panáka. Pro dnešek to stačilo. Sedím na lodi a koukám se na šrumec okolo. Marína je plná lodí a ty největší mají přes 30 stop.
Klasickou posádku takového na místní poměry přerostlého šífu tvoří omladina okolo 20ti let. Je až neuvěřitelné, kolik se jich do takové lodi vejde. Baví se, druží se a taky dost chlastají. Prostě stejně jako česká omladina, která si vyrazí na víkend. Úžasná je jejich bezstarostnost s jakou vjedou s takhle velkou plachetnicí do uličky, kde se nemají šanci otočit o 90 stupňů a zapasovat se do stání kolmo. Jenže oni tam vjedou, postaví loď na štorc a všech těch dvacet nebo bůhví kolik rukou tu loď otočí na fleku. Prostě žádnej stres. Je už tma a do plné maríny vjíždí další 33ka, která táhne za sebou na laně další stejně velikou potvoru která je patrně bez benzínu. Sleduji, co budou s absolutně neovladatelnou plachetnicí dělat. Rázem je kolem spousta pomocných rukou a loď je za okamžik uvázaná u mola. A tam jsem to pochopil, jsme na vodě abychom se naučili pomáhat si, nenechat nikoho ve štychu, a to je polská jachtařská výchova. Vtloukají to do těch děti od vody od malička.
Příjemné překvapení bylo, když jsem šel zaplatit za stání. Chtěli po mne celých 140 korun ještě mě ujistili že zítra bude foukat stejně jako dnes.
Pokračování příště…