Plachtit lidé jezdí nejčastěji na moře. Existuje ale i spoustu jiných nádherných míst, kam se dá jet na dovolenou na plachetnici. Jedním z nich jsou například Mazurská jezera v Polsku.
Píše Jirka Novák:
Kapitola 2.
Děti se ráno začaly nudit a tak jsem vytáhl kýbl s lanem a nechal je vydrhnout palubu. Za chvilku se ale začaly hádat kdo bude tahat kýbl z vody první a nakonec skončil kýbl ve vodě i s lanem. Bylo na čase vyrazit za dalším dobrodružstvím. Pořádně jsem vše očistil od řas a mohli jsme vyplout.
Cesta kanálem byla příjemná ale dalo se tušit, že až vyjedeme na plochu udeří do nás vítr zleva.
Taky že jo. Pod zredukovaným prádlem jsme vypluli na jezero a snažili se ostřit co to dalo. Napravo rákosí a nalevo flotila plachetnic. Sledoval jsem jednu dvadvacítku, tedy né dívčinu, ale plachetnici jak se za námi pere s bočním větrem. Po chvíli nezvládla vyostřit a postavila se zády k větru. Po chvilce splula k rákosí a těžce nastoupené metry ztratila. Zmizela mi z očí. Nedalo se s tím ale nic dělat. Rozhodli jsme se situaci dnes nehrotit a zakotvit na druhé straně jezera. Jsou tam bunkry z druhé světové války a tajné válečné továrny. Vpluli jsme do chráněné zátoky a stáhli plachty. Dalekohledem hledám kam se píchneme. Na břehu jsou taková malá mola, která nám pomohou. Koukám na ostatní lodě. Některé kotví přídí ke břehu a některé zádí. Chci mít motor a kormidlo ve vodě co nejdéle a tak se rozhoduji přistát přídí ke břehu. Stáňa stojí na špici a pomalu se přibližujeme. Vytahuji kýl a povysouvám kormidlo, hážu kotvu a odmotávám lano. Stáňa vyskakuje na molo. Dotahuju kotvu a je to v suchu, stojíme. Pod přídí máme 30 cm vody a na zádi ke kolenům. Tak tady to někde musí být, tajné německé továrny. Vyrážíme na průzkum a za chvilku objevujeme torzo nějaké staré stavby. Pokračujeme dál, až dojdeme po pěšině k obrovskému bunkru, kde zaplatíme vstupné do areálu.
Za války zde byla továrna na ponorky a dále se zde vyráběly prototypy tajných zbraní. V sedmdesátých letech zde dokonce hledali ztracenou jantarovou komnatu. Nenašli ale nic. Místo působí velmi zvláštně a protože mne historie WWII velmi zajímá byl jsem rád, že je zde vše volně otevřené.




Okolní krajina pozorným pozorovatelům vypráví. Šlapeme po dlážděné cestě a já zastavím. Vidíš Stáňo ten nepatrnej okop pro tank? Kde? Tady před námi, tady je okop a v něm bylo palebné postavení. To znamená, že tu někde okolo něco je. Děti se rozprchly a za chvilku hlásily nález další budovy továrny. Je napůl zakopána ve svahu a na betonovém plášti jsou přilepeny kusy heraklitu po kterém se plazí mech a jiné rostliny, dokonalé a funkční maskování. Kolem jsou háje břízek a olší, Půda je močálovitá a bažinatá. Co jen se tady 40 km od Kaliningradu asi všechno skrývá. Zavřu oči a vidím v duchu T 34, který řídí Janek z něj kouká pes Šarik jak si to hasí ke mně. Otevřu oči a vidím že žena a děti už odešly. Inu je čas se vrátit k naší lodi. Beztak máme všichni hlad. Na břehu hoří oheň a děti škemrají, že chtějí opéct buřty. Vezmu tedy univerzální světové platidlo, tedy tři plechovky plzně a jdu k ohni. „Děň dobry. Já jestem Jirka z Cieska. Mógłby u vas upikat kiełbasa? Tutaj przynoszę tekuté pozdrowienia.“
Otec polské rodinky se zasměje a už nás vítá. Jasně, pojdte si sednout a kde máš ostatní? Za chvilku sedíme v teplém kruhu ohně, opékáme buřty a povídáme si. Naše děti pozorují jejich děti a nechápou jakou řečí to mluví. Jacek a jeho žena se nás ptají na poměry v Česku a vypočítávají plusy našeho odklonu od katolické církve. Když se úplně setmělo vytáhl flašku a hořekoval nad tím, že jeho děti musí ve škole poslouchat ty katechistické žvásty. Jezdí na Mazury od dětství a zná tu každou zátoku. Bavili jsme se také o hrozné bouři, která postihla Mazury v roce 2007. Převrátilo to 40 lodí a pár lidí zahynulo. Vítr dosáhl 12 stupňů Beauforta. Poslouchali jsme to hrůzné vyprávění.
Ráno v 6h Jacek neslyšně a sám odrazil od mola a na plachty odplul. Rodinka mu spala uvnitř a on už vyplouval sám ze zátoky. Díval jsem se za ním a měl jsem z našeho setkání příjemný pocit.
Třetí den našeho vodního vandru začal a nás čekala nejdelší trasa. Z jezera Mamry se potřebujeme dostat do Gižycka. Vypluli jsme celkem brzy a odměnou nám byla vymetená obloha a prázdné jezero. V klídku jsme doplachtili k Sztynorckému mostu. Počasí bylo klidné a tak jsme se vyvázali u mola před mostem. V pohodě jsme vyčongali hlavní plachtu, ze stěžně vyndali ráhno a sklopili stěžeň. Děti si mezi tím vyběhly nalovit mušle a vůbec se poráchat v čisté průzračné vodě.


Kousek vedle byl buřtostánek co právě otevíral a tak jsem šel dětem koupit něco mlsného na zub. Paní mě upozornila, že molo stojí 3 zloté pokud zde budeme déle než hodinu. S radostí jsem ji zaplatil těch dvacet korun, šel si lehnout na dřevěné molo abych vychutnal slunce a teplo. Za nějakou dobu měly děti naloveno a tak jsme mohli vyrazit. Podjedeme pod mostem, začongáme plachtu a zvedneme stěžeň. Vše šlo překvapivě hladce a tak ukrajujeme naší vzdálenost do cíle a kocháme se okolní krajinou. Tomu říkám kafíčková plavba a ne jako ten bordel co jsme v něm plachtili předchozí dny. Otevřená plocha jezer se změnila a okolo se začaly objevovat ostrůvky se spoustou nádherných a romantických míst k zakotvení. Stalo se už pravidlem, že tato místa míjíme v časech, kdy musíme plout dále a naopak nám zoufale chybí, když je večer potřebujeme.
Čeká nás podjet most a kanálem se dostat na jezero Niegocin. Levou zadní sundaváme stěžeň, startujeme motor a vplouváme do kanálu. S pocitem, že už se nám nemůže nic stát plujeme a já si hovím na špici. Děti velmi brzo zjistily, že sklopený mrtvý muž vytváří ideální hrazdu na houpání a tak se na ní houpou. Idylku plavby překazila až zatáčka za mostem kde jsme najeli na mělčinu. Asi to nebyla mělčina, ale zapomenutý balvan. Prostě se ozvala rána a lodním šroubem jsme vzali něco tvrdého. Motor okamžitě zhasl a loď se stočila v nepřehledné zatáčce napříč. Prostě ideální místo k řešení nastalé situace. Stáňa propadla panice a hulákala na mne co že s tím má dělat. Luky málem spadl z hrazdy a já ze špice. V první řadě jsem chtěl zjistit do čeho jsme to mohli narazit uprostřed plavební dráhy kanálu. Nic jsem ale neviděl, ani hladina se nikde nečeřila. Musíme rychle odsud než sem někdo vjede ze zatáčky. Doufám, že motor naskočí. Blaf blaf blaf a motor se poslušně rozeběhl. Uf naštěstí se mu nic nestalo a propeler vypadá nepoškozeně.

Vyplujeme z kanálu na velké jezero Niegozin. Po levé straně vidíme Gižycko náš dnešní cíl. Vítr opět zesílil a musíme dotankovat benzín a někam upíchnout loď. V dálce je vidět benzínka a tak je o směru plavby rozhodnuto. Jak se blížíme k benzínce, vidíme že je tam docela plno. Stahujeme plachty a zadní vítr nás nemilosrdně tlačí blíž a blíž. Bude to zajímavé přistání. Konečně se jedno místo uvolnilo a tak je tam flek i pro nás. Přijíždíme k molu a posádka předchozí plachetnice bez vyzvání chytá naše lana. Je to paráda když vědí co s nimi mají dělat.
Tak teď už zbývá jen najít slušné stání pro Leukadu a můžeme vyrazit do města. Našli jsme ve vedlejší maríně krásné místo. Přístáli jsme, vyvázali loď a pak zjistili že stojíme na soukromém rezervovaném fleku. Ach jo takže odvázat, odrazit a hledat dál. Hned naproti bylo městské molo a tak jsme se vyvázali v bočním stání a bylo to. Kousek od maríny byla pouť a stánky a tak bylo jasno kde utratíme peníze. Gizycko je už docela město a tak jsme vyrazili za místními pamětihodnostmi. První zajímavostí kterou jsme nemohli minout je krásná cihlová vodárenská věž, ze které vyhlídka na celkem sedm jezer která Gižicko obklopují. Další pamětihodností je otáčecí most nad kanálem, který zde stojí od roku 1848. Jednou za hodinu vyleze chlap, plivne si do dlaní a klikou, kterou zaboří kamsi do asfaltu, začne otáčet. Most se poslušně otevře a turistům spadne čelist. Chlap si jde po té práci zdřímnout do budky, protože má hodinku čas. Tomu říkám ideální práce. Parníky a jachty proplouvají, rybáři loví rybky a my sedíme na břehu a hryžeme kukuřici. Je paráda sedět tak v trávě a koukat se na ten šrumec na vodě. Zajdeme do blízké restaurace na ryby neb nám to expres menu, co máme každý den na lodi, už začíná lézt trochu krkem.


Pokračování příště…