Nápad, plánování, přípravy a první kilometry na Odře.
Tak si sedím v příjemném podvečeru u kamaráda na zahrádce občerstvovny „U vodníka“, popíjím studené pivo a před námi se líně vlní řeka Morava. Vyprávím o poslední plavbě a zjišťuji, že jen stěží dokážu pochytat všechny zážitky a místa, která mi víří v paměti.
„Hele, volavka“ říká náhle kamarád a ukazuje nad řeku. „No jasně, to je ta naše“ já na to, „ta nás provázela po celou cestu, čekala nás za každou plavební komorou a dovedla nás až do Wolinského přístavu!“
Snad každý z vás to zná. Jednou se vám v koutku usadí taková malá myšlenka a pomalu si roste, bobtná a tlačí se aby přitáhla vaši pozornost. A když se jí podaří vás dost zaujmout, začne vás provokovat: „Šlo by to? Dokážeš to?“ A jakmile začnete o věci vážně uvažovat je to váš konec – není úniku a buď musíte věc dotáhnout do konce, nebo to vzdát a připsat si na svůj tajný seznam nesplněných přání další položku.
Po sezónách strávených na krásných přehradách Orlíku a Vranově, (v dobách kdy tam ještě bylo dost vody), jsem se nemohl zbavit dojmu, že bych potřeboval přece jen trochu větší plavební areál. Plachtění je u nás báječným nácvikem častých obratů a čtení větru a hledání sebemenšího vánku. Jenom si zas tak moc nezajezdíme a těch pár míst kde se dá zakotvit navštívíte za sezónu tolikrát, že už si připadáte jako doma. Rád navštěvuji známá místa, ale taky se rád podívám do míst neznámých a nejlepší je když tam můžu doplout svou lodí.
S mojí sedmimetrovou lodičkou jsem vcelku mobilní a na každou zimu jsem ji dovezl do kryté haly, kde se dá udělat údržba a různá vylepšení. Doprava do jiných destinací je tedy odvislá jen od mé vlastní ochoty absolvovat patřičnou cestu za volantem s 2,5tunovým vlekem za zády. A zde se musím přiznat, že víc jak tři hodiny mě to vážně nebaví a představa, že povezu loď na vzdálenost 800km, mě vůbec neláká. Takže v mých úvahách začala převládat myšlenka, že vozit loď někam daleko je vlastně nesmysl, loď se přece umí pohybovat sama a ještě je to větší zábava než sedět za volantem na našich neuvěřitelně kvalitních nedrncajících a nezvlněných silnicích.
Před lety jsem jednu sezónu strávil na jezeře Sandberk u Kolína a bez plachet tehdy proplul Labe po Střekov a zpět. Takže když jsem to zvládl na Labi, proč bych to neměl zvládnout na jiné řece? Tím pádem se ustálila má představa dovézt loď k nějaké řece a po ní doplout do patřičné jachetní destinace, bude to zajímavá plavba a zároveň se dostanu na rozlehlé a zajímavé vodní plochy. No prostě ideál. Jenže nastal problém: kam a kudy….
Vždy mě živě zajímaly plavby kolegů, takže jsem znal reportáže Dedka a Denise o splouvání Dunaje do Černého moře, knihu Jaromíra Blahníka i Istvana Bedö. Na Dunaji jsem se na malou chvíli byl v okolí Bratislavy podívat na gumáku a řeka i lidé kolem ní mě uchvátili, jenže Černé moře mi zas tak lákavé nepřipadá a do Tureckých a Řeckých vod je to na můj vkus trochu z ruky. Takže co po Labi ? Přes Magdeburg na Berlínská jezera, nebo na Muritz? A jak jsem si tak prohlížel mapu Evropy, zaujal mě Štětínský záliv na hranicích Polska a Německa. Jedná se ještě pořád o vnitrozemské vody a přitom svým rozměrem 30 x 60 km představuje plochu skýtající pro jachtaře pěkné možnosti.
Průměrná hloubka kolem 4m eliminuje velkou lodní dopravu, která se drží pouze v koridoru prohloubeného kanálu mezi štětínským přístavem a Svinoústím ( hloubka 11m ) a kde můžete potkat i velké námořní lodě. Ale zbytek zálivu je rájem pro malé plachetnice, kterých jsou plné maríny jak na polské tak na německé straně. Ostatně najít místo na celoroční kotvení zde není právě jednoduché, jak jsem se posléze sám přesvědčil. Přesto je zde marín poměrně hodně a nejsou od sebe dál než nějakých 15 – 20 Nm, což představuje několik hodin plavby a také možnost se rychle schovat v případě potřeby. No a v neposlední řadě je zde i spousta měst a městeček u vody, která stojí za to navštívit. Takže můj cíl byl jasný.
Jakmile uzrálo tohle rozhodnutí, začal jsem plánovat cestu. Jenže po Labi je to pro mě pořádná oklika, nejdřív bych musel z Olomouce k Týnci nad Labem, což je zhruba 200km, spustit loď na vodu a pak plout do Magdeburgu a přes Berlín do Štětína a pak na záliv. Bratru 950km po vodě. A nebo to zkusit přes Polsko. Do nejbližšího přístavu na řece Odře – Kedzierzyn Kozle je to jen 170km a na Štětínský záliv pak 700km po vodě.
To vypadá dobře, a konec konců, vždy jsem chtěl vidět jaké by to bylo plout po vodním koridoru Dunaj-Odra-Labe. Takže mám možnost prozkoumat severní část této cesty a splout řeku Odru od místa nejbližšího k našim hranicím až do Szczecina a pak na samotný záliv. Idea prostá a lákavá, ovšem k realizaci bylo ještě daleko.
Nejdřív přišlo na řadu hledání map, informací a plánování celé výpravy. S překvapením jsem zjistil, že zpráv od jiných nadšenců mnoho není a ani polské jachtařské fórum moc informací o plavbě po Odře nepřináší. S „hrůzou“ jsem si přečetl příběh Jurie Orlova, mladého nadšence, který splul Odru na vlastnoručně vyřezaném člunu z jednoho kmene modřínu. Obdivuji jeho odhodlání a věřím, že si vytouženého dobrodružství užil měrou vrchovatou. Ovšem informací pro plavbu samotnou v jeho příběhu mnoho není. Jiné cestopisy z oderské vodní cesty jsem nenašel. A co víc, v celém Polsku neexistuje mapa celé Odry od české státní hranice až po ústí do zálivu. Vzhledem k tomu, že Odra má od české hranice po Szczecin 740km je to dost zarážející. A tak jsem podle mapy všech vodních toků v Polsku začal hledat …
Nakonec jsem detektivním úsilím našel na internetu několik nesourodých map různých částí řeky, které vydávaly různé regionální úřady v posledních 15-ti letech bez vzájemné návaznosti. Navíc byly většinou neprodejné a nedostupné. Naštěstí se některé daly stáhnout naskenované nebo v PDF a vytisknout. Nejlíp je pokrytá západní část na hranici s Německem v Informatoru nawigacyjnym – obsahuje mapu Odry vschodnej, doplněnou o fotografie všech mostů a důležitých míst, rozloženou na listy A4.
Na stránkách RZGW Wroclaw je pak možné otevřít online mapu Odry včetně navigačních údajů, ale bohužel se nadá stáhnout a používat bez připojení na internet. Vodní stavy se dají zjistit na stránkách www.pogodynka.pl/polska/hydro/odra.
Takže jsem měl stažené a vytištěné mapy 80-ti kilometrového úseku za Wroclawí a pak od 415-tého km po Szczecin na 740km. Prvních 300km a tím pádem taky úsek na kterém jsou skoro všechny plavební komory se mi prostě nepodařilo nikde najít. Pouze informaci, že byla v roce 2014 vydaná mapa od Glivice po Wroclaw a že by se snad měla dát koupit v maríně Lasoki.
Pak jsem našel stránky charterové společnosti z Wroclawi, která má krásně zpracovaný itinerář pro plavbu po proudu do Szczecina a taky proti proti proudu až do Gliwice. (http://www.zegluga-wroclaw.pl/) Konečně jsem měl seznam a kilometráž plavebních komor včetně telefonních čísel na komorníky. V itineráři jsou taky všechny sportovní přístavy a jejich stručný popis. To co potkáte na řece je občas trošku jiné, ale o tom později. Hlavně jsem začal mít pocit, že s touto výbavou už se můžu na Odru vydat. Paráda, no a v nejhorším by to jistila automapa.
Oproti tomu sehnat mapy zálivu a přilehlých částí od německého Rügen po polské západní pobřeží Baltu byla pohoda – vybral jsem si německé NVVerlag NV. Serie 4, Rund Rügen – Boddengewässer – Stettin v atlase s nepromokavým obalem. V combipacku dostanete i CD s navigačním programem pro PC, knižní pilot s přístavy celé oblasti a kód pro stažení vašich map do jednoho zařízení android a jednoho PC. (http://nvcharts.com/shop/index.php?page=product&info=100177 ) Za těch 60,-E muziky až až. Poláci pak mají pěkně zpracovaný pilot polských přístavů Zachodniopomorskiego Szlaku.
Takže zbývalo jen nachystat loď, jednak na plavbu a taky na technickou prohlídku SPS podle nové vyhlášky. Práce na nové dřevěné palubě z bukitu, obroušení pod ponorové části, nové nátěry a antifouling, výměna baterie a údržba vestavěného motoru, držáky na stěžeň a ráhno pro plavbu po řece a spousta dalších drobností mě těšily a s uspokojením jsem si odškrtával seznam položek. Co mě uspokojovalo míň byla příprava na technickou. Odpojit hadici od výtoku ze dřezu a strčit ji do mini plastového kanistříku, který se vlezl do skříňky pod dřezem, byla úlitba požadavku na povinnou nádrž na odpadní vody. Demontáž břehové přípojky z paluby a odpojení kabelu od automatické nabíječky ušetřilo 3500,-Kč za nesmyslnou revizi elektrických rozvodů. Navíc je na celé Moravě jediný technik s pověřením dělat revize plavidel. Vařič jsem koupil nový lihový a toaleta v lodi je naštěstí chemická. Ostatní prostředky si každý rozumný člověk pořídí sám od sebe ( bilge pumpa, hasící přístroj, záchranné vesty, podkova, lana a ostatní).
Při návštěvě technika SPS jsem pak hrdě ukázal na badenplato se slovy: „ A záchranný ostrůvek má místo zde!“ Což naplnilo požadavek vyhlášky, přestože samotný záchranný ostrůvek nebo člun již požadován není (naštěstí, protože opravdu nevím, jak bych ho na sedmimetrové lodi vezl). Ale i přes tyto kontroverzní požadavky nové vyhlášky musím říct, že přístup technika i jeho kolegyně ze SPS byl velice vstřícný a korektní, nakonec jsme se domluvili i na změně technického průkazu na mezinárodní a po necelém měsíci jsem měl doklady ve schránce. Takže můžu další čtyři roky plout kam se mi zlíbí.
S pomocí kamarádů jsme po večerech vše nachystali a dodělali a s nulovou časovou rezervou posadili loď na přepravní vlek. Jak je možné, že se vždycky dodělávají věci na poslední chvíli? Na loučení s rodinou tak zbyla jen letmá chvilka, která neumožnila srdceryvné scény většího rozsahu.
Nastal den D a v hodinu H +1, což bylo zdržení kvůli opravě koncových světel na vleku, jsme vyrazili směrem k Polsku. Na příjezd do maríny Lasoki v Kedzierzyn – Koźle nás uvítal déšť, který se rozhodl zesílit v okamžiku spouštění lodi na místním slipu. No co, chtěli jsme přece na vodu, ne? Během půl hodinky jsme sice „durch“, ale taky vyvázaní u plovoucího mola. Přeložíme zásoby a máváme kamarádům vracejícím se do Olomouce s autem a vlekem. Po prkenném molu opatrně kloužeme k budově maríny a hledáme správce (ujišťuji vás, že impregnace vyjetým olejem je při dešti smrtelně kluzká). Místní bosman, pan Bogdan, se nás ujal a krom účtu za slip a jednodenní kotvení nám poskytl řadu rad a informací o plavbě po Odře. Na závěr nás ohromil mapou Odry od Glivice po Wroclaw a vlajkou maríny Lasoki, kterou jsme s radostí vytáhli pod levý sáling a pluli s ní až do Szczecina!
Ráno nás uvítalo slunce a tak jsme po úlitbě vodním božstvům vypluli k první komoře Januszkowice. Současně jsme celou loď vyzdobili netradiční vlajkoslávou ze sušících se svršků, spodků a ponožek, kteroužto jsme dva dny obměňovali za další součásti garderoby, kterou jsme objevili v báglu nacucaném vodou. Za tento neznámý vlajkový kód jsme si od komorníků vysloužili několikrát udivené pozvednutí obočí.
Na tomto místě bych se rád zmínil o komorování na Odře. Na řece je od splavného začátku 25 komor s převýšením průměrně 2,5 m. První komora Kožle na 98,1km je nejmenší, má pouze 5x 38 m a pouze 1,3 m převýšení, ostatní komory jsou již v rozměru 9,6 x 187 m. Největší komory jsou Zwanowice na 186km s rozměrem 12 x 190 m a převýšením 4m a komora Janowice na 232,4 km s rozměry 12 x 225 m a 3-metrovým převýšením. Komory jsou v provozu denně od 7:00 do16:00 a za proplavení se platí poplatek 7,24 Zl, pokud potřebujete proplavit po 16-té hodině, je možné zavolat na mobilní číslo komory a komorník vás přijede pustit, ovšem poplatek je pak dvojnásobný, takže 14,48 Zl. Proplavení zabere tak 20 – 30 minut, podle toho jak rychle dokážete komorníkovi nadiktovat svoje nacionále, které vypisuje na doklad o zaplacení. Velice se osvědčilo mít vše napsané tiskacím na kartičce, kterou si mohli jen opsat, protože moje jméno dokázali komolit na osm různých způsobů, vše také urychli pokud máte nachystaných dost drobných.
Dalším specifickým problémem na který jsme narazili jsou stěny komor. Jedna strana se šikmo svažuje, takže se u ní nemůže přirazit, protože by se loď při spouštění odřela, a druhá je svislá kde je možné se vyvázat. Kupodivu nemají toto řešení nějak standardizované a svislá stěna je jednou v levo, jednou v pravo, takže nikdy nevíte, jestli se budete vázat levým, nebo pravým bokem.
Několikrát jsme až při vplouvání do komory zjistili na kterou stranu musíme rychle převázat fendry, což bylo pro posádku vítané cvičení v práci s lany a odrazníky. Pouze několik komor mělo svislé obě stěny, ale tam zase záleželo na komorníkovi na kterou stranu vás pošle, aby k vám mohl přijít s „rachunkem“.
Jinak ale musím říct, že až na jedinou výjimku byli všichni komorníci vstřícní a ochotní poradit co nás čeká na dalším úseku. Taky česká vlajka budila pozornost a náš plán doplout k Baltu byl kvitován přáním úspěšné plavby. I to naznačovalo, že se touto cestou mnoho českých lodí nevydalo.
V dalším dílu: specifika říčního jachtingu v Polsku, krásy Wroclawi a trable s motorem.