Pokračování vyprávění z plavby kolem Dánska 2013.
Píše Jiří Brožek
13. července
Ráno se budím před sedmou hodinou, nikdo nás nevyrušil, přesto s lodí přejíždíme do předního bazenu, kde se už bez problémů vážeme mezi kůly. Zatím všude, kde jsme byli vyvázáni, je skvělá infrastruktura, čisté toalety a umývárny. To vše za desetinu peněz, které byste zaplatili ve Středozemním moři. V tom je sever také přívětivý. Po snídani se vydáme na průzkum přístavního městečka, ve kterém dnes probíhá pouť a bleší trh. Pestrobarevný rej malých dětí, dospěláků i staříků z této odlehlé části Sjaellandu tvoří z místa klasický vesnický jarmark. Pěkný mumraj, ale lidé jsou přátelští a všichni se dobře baví. Na blešáku mne okamžitě zaujme stará mosazná lampa s „portside“ světlem. Tu musím mít! Chvíli si povídám s babičkou, která má lampu na stole a když mne několikrát ubezpečí, že je opravdu hodně stará, obchod je uzavřen. Možná není úplně stará, ale má patinu a červené světlo v ní mi bude doma připomínat toto krásné místo a volání dálek. Odpoledne se už začínáme ošívat. Nikdo to neřekne nahlas, ale poznám už na posádce, že chce zvednout kotvu. Tak jo, jdeme na to. Každé to odvázání se z kůlů a od mola startuje nový pocit svobody, nové příběhy, očekávání a další dobrodružství. Jsme natěšení a jedem. Ještě v maríně vytahujeme plachty, Balt už je opět v normálu a pekně fouká. Odysejku posíláme do náklonu a Malý Belt před námi.
Ze všeho nejraději mám ostrovy. Takové ty malé, opuštěné, kam byste se bez lodi jen těžko dostávali, protože tam jezdí trajekty jen občas, nebo je to prostě z ruky a kdybyste tu byli na dovolené autem, asi byste se sem nevydali. Proto příď Mary směřuje k jedomu z nich. Podmínky větru jsou ideální a pěknou dobu křižujeme, trénujem réčka a vychutnáváme chvíle opravdu hezkého sailu. Za pár hodin se před námi vyrýsuje kontura ostrova Sejerø. Ten je naším dnešním cílem – přesněji jeho přístav Sejerby. Vítr zesiluje a my vplouváme do malé maríny poháněni bočním větrem v poryvech 25kn. Mistrně vyvazujem Mary přídí k molu, Vojta s Jirkou křížem záď na kůly. Loď je parádně fixnutá, je večer a na protější straně maríny je vidět velký stan a slyšet hudba. Chvíli mám pocit, že ve stanu musí být všichni obyvatelé ostrova. Rozjíždí se takřka komorní letní mejdan s živou kapelou a písněmi Dylana, Beatles a americké country. Atmosféra je skvělá, usměvaví lidé, pozdní západ slunce, vůně ostrova. Dneska se dobře vyspíme, není horko a vzduch je sytý vůněmi, že by se dal krájet.
14. července
Ráno vítr zesílil a fouká v poryvech až 30kn, narozdíl od předpovědi, která ukazuje hodnoty kolem 20kn. Nebe je zatažené, na mole pánovi ulítla čepice. V klidu snídáme a rozhodujeme se prozkoumat ostrov.
Sejerø je jedním z malých dánských ostrovů, které leží v Kattegatu. Zaujímá plochu 12,5km2 a žije na něm necelých 400 obyvatel. Největší vesnicí je zároveň přístav Sejerby, ve kterém kotvíme. Nedaleko přístavu leží jeden z nejstarších dánských kostelů, jehož vznik se datuje až do 12. století.
Výraznou dominantou je od nás na sever asi 7km vzdálený maják Gniben. Maják má krásnou žlutou barvu a označuje nejseverozápadnější bod ostrova. Byl postaven v roce 1852 a naviguje lodě na průjezd Velkým Beltem (Storebælt) do vod, které dělí Jutský poloostrov od okolních ostrovů. Za dobré viditelnosti můžete od majáku vidět pevninu Jutského poloostrova, ostrov Samsø a Sjaelland a také další menší ostrůvky. Vítr zesiluje a po vlnách poletuje vodní tříšť. Vytahuju z kapsy telefon a dívám se na windfinder, který mi na tomto místě ukazuje 42kn. Nejsem schopen odhadnout skutečnou sílu větru, ale je to na můj vkus fakt hodně. O to víc jsem překvapen, když nedaleko majáku vidím maníka, který se obléká do suchého neoprenu a připravuje si svůj kite. Dávám se s ním do řeči a dozvídám se, že 8Bf je pro pro kiting to nejlepší počasí. No, rozhodně mu to nezávidím. Obdivně ho pozoruju, s jakou sebejistotou se nechá táhnout padákem. Borec to opravdu znal.
Výlet nás všechny pěkně unavil a těšíme se, že si tu zajdeme na rybu. Jenže naše očekávání je marné. Je neděle a všichni jakoby z ostrova uprchli. Není vidět živáčka, za celý den jsme potkali jednoho cyklistu na kole, který nám však ukázal cestu k místní kavárně. Posedíme a všichni máme od větru ošlehané tváře. Nikomu se nechce ven, vítr ještě zesiluje. Dnes ještě zůstaneme v přístavu, ráno moudřejší večera.
15. července
Dneska vstáváme před šestou. Vítr kvílí v lanoví a fouká nám přesně na levobok. Potřebujeme vyjet z kůlů, avšak za zádí máme hned další řadu lodí. Bude to chtít rychlý, stručný a důrazný manévr. S Jirkou si říkáme „co a jak“ a poměrně rychle se shodujeme na postupu při odvázání a vyplutí. Super, dáváme to na první pokus, vypluli jsme, stáčíme Mary a dávám dopředný chod. Obloha je jasně modrá, nad hlavou jsou koberce roztrhaných cyrrů a vítr duje zvesela a svižně. Stáčíme loď kurzem na další ostrov Samsø, kam to bude ovšem na motor, protože vítr fouká přímo z jihozápadu. 3 hodiny poskakujeme po vlnách, přes příď nás občas pokropí sprcha slané mořské vody a ostrov se blíží. Vplouváme do absolutně přeplněné maríny, přeci jen je toto místo populárním místem pro dovolenou Dánů, podobně jako Anholt. Navíc se tu chystá nějaký letní hudební festival, takže to tu opravdu žije. Daří se nám vyvázat na dva mladé Němce se super vybavenou Hanse 470. Chlápci jsou totálně v pohodě, prý jeli nonstop přes noc z Kielu a na palubě mají 4 malé děti. Čistě chlapská posádka, protože manželky prý jachting nebaví. Sotva jsme se stačili vyvázat, už držíme s Renatou v ruce gin s tonikem, který namíchal Oliver s Wolfem. Snídaně mořských vlků a námořnické historky k tomu. Tak to má být!
Na ostrově Samsø, který je 28 km dlouhý a v některých místech až 7 km široký žijí přibližně 4 tisíce obyvatel. Ostrov je charakteristický malými malebnými vesničkami, které jsou velmi poklidné. Pláže na ostrově jsou velmi příjemně čisté, písečné, oblíbené seveřany pro koupání a surfování. Cyklisté ocení nepřítomnost kopců, ovšem vytrvalý vítr vás může na kole pěkně potrénovat. Návštěvníci mohou také navštívit muzeum automobilů – veteránů nebo dojet autobusem do městečka Tranebjerg či navštívit místní Ekomuzeum.
Zůstáváme zde do odpoledne, ale pak se již dostavuje známý pocit, že je tu příliš rušno, než je úplně zdrávo. Podvědomě to stáčíme k přístavu a těšíme se na odplutí. Pardon, abych nepředběhl, samozřejmě je čas na koupel. Ale tu zvládne jen pánská část posádky. Skáčeme do průzračného moře kousek od bělostné pláže a na hodinkách se zastavuje ukazatel teploty na 17 stupňů C. Moře je zde osvěžující, ale na nějaké vyvalování se u vody to není. Nicméně po koupeli, jakmile se obléknete, máte skvělý pocit.
Nasedat a pryč. Vyjíždíme z přístavního bazénu a míříme na jih. Netušíme kam vlastně, intuitivně prostě dolů Storebæltem. Podjíždíme další z mostů, jehož podjezdná výška není taková jako v Øresundu. Trochu to vypadá že jej ťukneme stěžněm, ale opravdu jen vypadá. Plavba je poklidná, vítr fouká bez větších poryvů a kolem jedenácté večer se rozhodujeme pro přistání na dalším z malých ostrůvků. Jmenuje se Vejrø a je ještě menší, než ty úplně nejmenší ostrovy. V maríně je klid, potichu přistáváme a jdeme spát.
16. července
Ráno svítí sluníčko a modré nebe nás vytáhne k snídani na molu. Těšíme se, jak prozkoumáme tento ostrov, který má rozlohu 2,5km2 a na němž žije celkem 25 stálých obyvatel. Netuším, nepočítal jsem je, ale polovinu z nich jsme potkali. Nalézáme tu jeden malý hotýlek nabízející své služby pro team buildingy, je tu také air strip – malá přistávací dráha pro Cessny. Ostrov působí jako ráj na zemi, kde lidé, zvířata a příroda koexistují v dokonalé harmonii. Vejrø má jiný charakter, než Christiansø, který jsme navštívili před dvěma lety. Ostrůvek je opravdu rájem na zemi, pokud v ráji stojí maják, farma, pár domečků kolem ní, pole a lesy.
Odpoledne vyplouváme opět na moře a na plachtách rovnou z maríny. Moře je poklidné a 5 uzly se blížíme k ostrovu Møn. Dneska zůstaneme na kotvě. Poprvé během těchto prázdnin a už se na to těšíme. Vybíráme si písečnou mělčinu nedaleko malých útesů na jihu od Mønu, na kterých stojí smíšené lesy. Voda má zelenou barvu, temnou, jako nedaleký les. Moře pod námi je plné medúz a my se dohadujeme, zda žahají nebo ne. Listujeme v encyklopedii a přebíjíme se znalostmi. Přestává mě to bavit a tak na hák navazuju cedník a vytahuju první medůzu na palubu. Bereme ji do ruky a …..
Nežahá! Takže šup do vody. Plaveme mezi nimi a kromě toho pocitu, že plavete mezi medúzami, se nic divného neděje. Baltské medúzy jsou prostě přátelské, shodujeme se s Vojtou. Těsně před západem slunce spatříme z paluby delfíny. Kousíček od nás ladně proplouvají. V zátoce kotví ještě další 3 lodě, ale každý máme pro sebe dostatek soukromí, zátoka je rozsáhlá. Všude kolem božský klid. Dobrou noc…
17. července
Východ slunce na kotvě je vždycky zážitek. Zůstali jsme tu už sami a skáčeme do vody, aby nás ranní koupel probrala. Po medúzách ani stopy. Máme namířeno do Klintholmu – navštívit nejvyšší křídové útesy v Evropě. Plavba na plachty trvá přibližně 3 hodiny. Svítí sluníčko a nahříváme se jen v kraťasech na palubě. Opět křižujeme a opalujeme se. Loď jede v perfektním trimu a příjemném náklonu. Ve 12.00 hodin vplouváme do maríny, vyvazujeme se levobokem u mola. Rychlý oběd a akorát stíháme autobus, který nás odveze až ke křídovým útesům. Atraktivní místo je devalvováno množstvím turistů. Nedá se nic dělat, chceme –li se tu porozhlédnout, tak se musíme přizpůsobit. Nejprve se procházíme po horní části útesů, nejvyšší z nich padá do hloubky téměř 130 metrů. Poté slézáme až dolů k moři a útesy obcházíme spodem od moře. Skály jsou vskutku majestátné a fascinují svou křídově bílou barvou a svojí čistotou. Sem tam můžete v útesech vidět parádní černé valouny. Malí, velcí, každý sbírá drobné kameny, které postupně mizí v kapsách. Moře tu má modro zelenou barvu a slunce odráží mořskou hladinu na některé z útesů. Pokud chcete sejít dolů či vylézt nahoru, musíte počítat s dvakrát 470ti schody a to pěkně strmými. Celková dnešní procházka má tak 13-14 km. Je teplo a stále svítí, jediný problém je ten, že jsme si vzali málo vody. V přístavní hospodě doplníme tekutiny a jdeme se osvěžit do moře. Noc strávíme v klidném přístavu, je tu opravdu moc hezky.
18. července
Ráno nijak nespěcháme. Konec dovolené na plachetnici se blíží a nám se samozřejmě nechce vracet zpáty do Němec. Proto se rozhodujeme si prohlédnout útesy tentokrát z moře. Je to krásný zážitek. Vítr fouká ze severozápadu, tak nejprve na bočák a potom krásně křižujeme vedle útesů. Snažím se jet až na hranu mělké hloubky a Vojta za kormidlem jen suše podotkne, jestli to už trochu nepřeháníme. Myslím, že ne, útesy máme před sebou jako na dlani a turistům stojícím na nich vytváříme nádhernou kulisu pro jejich fotoaparáty. Jakmile se dostatečně pokocháme, stáčíme Mary na jih a na zadní vítr letíme 8,5kn do mezinárodních vod a směřujeme k Darsser Ort.
Tam stojí jeden z dalších krásných majáků, který chceme navštívit a také prozkoumat místní přístav. Dostali jsme na něj doporučení od kamaráda Ondřeje, který tu kdysi uvízl na mělčině. Mary uhání na zaďák a posádka si vychutnává kvalitní sailing. Asi po 6ti hodinách plavby se blížíme k Darsser Ort. Vody jsou zde skutečně mělké a tak následuje soustředěná navigace na bóje a do plavební dráhy tohoto malého přírodního přístavu. V pilotu je psáno, že přístav slouží jako místo ke kotvení v případě nouze či nepříznivého počasí. Ani jedna situace nenastala, ale doufáme, že nás odtud nevykáží.
Je 8 hodin večer a vjíždíme do malé přírodní maríny tvořené krytou zátokou, která je obklopena lesem. Kdo z vás zná Šumavu, přirovnal bych to ke kotvení na Chalupské slati. 4 m od nás nalevo i napravo jsou písečné duny. Začíná to být zajímavé, ale deepmetr nás uklidňuje. Vjíždíme do bazénu a je tu úplně plno, jen jedno jediné místo nejblíže mělčině už nikoho nezlákalo. Kroužíme kolem jako supi nad kořistí, několik čestných koleček, čteme dno pod námi a pak si říkám, není čas na hrdinství a míříme k bojce, u které mám v úmyslu uvázat loď. Špici samozřejmě k plovoucímu molu. Manévr se jeví býti hodně zajímavým, ale dáváme to napoprvé. Tentokrát jsme si všichni oddechli a plácli se do dlaní. Kolem vyvázané lodě a stojící posádky na nich nás tiše sledovali. Jeden z nich vztyčil palec pravé ruky, tak jsme snad ostudu neudělali.
Napříč marinkou kotví záchranářská loď Theo Fischer patřící k něměcké „Die Seenotretter“ – záchranářské službě. Loď svítí jasnou oranžovou barvou a oba mí synové – vodní záchranáři se okamžitě rozeběhnou si ji prohlédnout. S posádkou se domluví na druhý den ráno na exkurzi.
Vydáme se na večerní procházku kolem dlouhé písečné pláže a pak zajdeme do lesa. Kolem 10té večer se vracíme k lodi a světlo majáku nám svítí na cestu.
19. července
Ráno nás čeká prohlídka záchranářské lodě. Záchranáři nás provází celým tím kolosem, ukazují nám malý záchranný člun, který je schopný operovat na moři i při 10Bf. Kormidelník člunu sedí uvnitř připásaný jako kosmonaut v centrifuze. Dozvídáme se, že operací je ročně cirka 40 a většina z nich je díky nepozornosti kormidelníků a uvíznutí na mělčině. Posádka nám vysvětluje jak funguje služba – 14 dnů na lodi v kuse a 14 dnů doma. Je to sehraná partička tatíků kolem 50ky, kteří působí dojmem dobré party do mariáše. Však když přijde akce, musí být rychlí a přesní a také rozhodní. Mnohdy jde o život. Loučíme se s příjemnými záchranáři a máme namířeno k majáku.
Maják Darsser Ort je jedním ze symbolů německého pobřeží Baltu. Byl postaven v roce 1848 na jednom z nejhezčích míst pobřeží, na hranici národního parku „Vorpommersche Boddenlandschaft“. Byl postaven z důvodu přítomnosti četných mělčin, které námořníci odjakživa považují za nebezpečné.
Tento maják je druhým nejstarším majákem na pobřeží Meklenburska – Předního Pomořanska. Prvním z nich je maják „Schinekl-Turm“ na mysu Arkona na Rujaně. Je však nejstarším majákem, který je dosud v provozu. V roce 1936 bylo navigační světlo zmodernizováno a místo petrolejové náplně se začla používat elektřina. Až do roku 1978 zde byli správci majáku, kteří se zde střídali ve službách. Dnes je světlo řízeno automatem. Místo je atraktivním cílem letních výletů.
Mezi roky 1962 – 1989 bylo však přísně střeženo východoněmeckou armádou a vstup sem byl zakázán. Dnes je maják vyhlášen historickou technickou památkou.
Pomalu se couráme po povalových chodnících borovým lesem a přírodní stezkou zpátky do maríny, protože nás čeká plavba na Rujanu. Je 13.00 hodin a my se odvazujeme od bojky. Máme tu asi 30 zvědavých párů očí, které nás pozorují, jak si s tím poradíme. Situace, které mám moc rád. Avšak vytrénovaní z podobných chvil si s tím celkem zkušeně poradíme a vyjíždíme bez problémů na kličkovanou mezi mělčinami. Asi po půl hodině vyjedeme z nebezpečné oblasti a vytahujeme plný prádlo. Vítr fučí z levoboku a Mary žene skoro 10kn na stoupačku k Dornbuschi. Netěším se zpátky, ale užívám si skvělý sail, při kterém jsme za celých 13 dnů nezapnuli autopilot. Trimujeme na ostrou stoupačku a Vojta si to za kormidlem krásně užívá. Pak Anička, Adélka a Renata. Tahle část plavby se opravdu povedla. Co se ovšem nepovedlo vůbec, že na Hiddensee jsme letos poprvé nenašli ani jedno místo na kotvu či k vyvázání. Takže tradiční večírek na Hiddensee se letos konat nebude. Je to tu jak na Václaváku. Jedem tedy až do Breege, kde naš plavba skončí.
Všechno jednou končí, ale o to více se můžeme těšit na další zážitky z moře. Příští rok by to mělo být na jih… Tak kam asi? Ještě netuším, ale nechal jsem si poslat piloty Norského pobřeží nad polárním kruhem J
Nevím, zdali vás četba neunavila, či zda vám přišla dostatečně pestrá. Ne-li, pak se tam vydejte sami. Krásu severu musíte vyzkoušet na vlastní kůži.
Za posádku, kterou tvořili:
Renata a Anča, Jirka a Vojta Brožkovi, Adélka Bittnerová sepsal
Cpt. Jirka Brožek
Super plavba, díky za zveřejnění 🙂
My děkujeme :-). Jarda