Ukázka z knihy:
SE SNĚHURKOU KOLEM SVĚTA, DÍL TŘETÍ: SEVEROZÁPADNÍ CESTA
Miroslav Račan
Takže co dál, začíná sezona hurikánů a určitě sem na Floridu nějaký přijde. Pohrávám si s myšlenkou se vrátit na milovanou Kubu. Jenže ta pro jachtaře také není nejlevnější, protože platit každý den marinu 30 USD se prodraží. Jsem v občasném spojení na e-mailu s Manfredem a Erikou z Rakouska. Ti si stavěli Reinke 16 a nyní již také plují a jsou právě ve Venezuele.
Manfred se neustále rozplývá nad místními cenami a píše o ní jako o ráji na zemi. Já si to dovedu představit, Venezuelu již znám. Začíná mě ale dráždit myšlenka procestování Jižní Ameriky. Těžko se budu z Karibiku dostávat lodí na jih tohoto kontinentu. To by znamenalo návrat do Evropy a to odmítám. Netrvá mi to dlouho a jsem rozhodnutý – pojedu do Venezuely, tam nechám loď a podniknu expedici po celé Jižní Americe. Mně je totiž úplně jedno, jestli tam dopluji lodí, nebo dojedu stopem nebo autobusem nebo letadlem. Hlavně chci poznat zdejší země.
* * *
Po 4 dnech plavby jsem u ostrova La Blanquilla, který již patří Venezuele. Je neobydlený, je zde pouze vojenská posádka a několik rybářů. Měl by být bezpečný, tak tedy zakotvím na dohled vojáků a odpočívám. Zaplavu si v moři, udělám dobrou večeři (vajíčka) a pořádně se vyspím konečně v klidu. Na pevninskou Venezuelu mně chybí ještě 120 mil, takže ještě 24 hodin plavby. Vypluji tedy v 11:00 a bez problémů a s příznivým větrem mířím do přístavu Puerto la Cruz.
Svítání mě zastihne asi 20 mil od pobřeží a moje pozornost nesmí polevit. To je právě nejhorší čas, kdy bych mohl potkat vyplouvající rybáře, tedy eventuální piráty. Venezuela je známa svou chudobou, ekonomickými problémy a s tím související kriminalitou. Statisticky je při pobřeží nejvíce pirátských útoků v Karibiku. Jenže jachtaři sem přestali plout, takže se o tom moc nemluví. Já jsem celou noc nezamhouřil oči a klasicky plul bez světel. V kokpitu mám připravenou mačetu a signální pistoli s patronami. Tou lze eventuálně udělat
pořádnou paseku. Ale nebudu si hrát na hrdinu, nevím, jak bych se zachoval. Ve filmech se na to hezky kouká, ale skutečnost bývá jiná.
Před pevninou je pás suchých a neobydlených ostrovů, tak jsem rád, že jsem je proplul bez problémů a jsem již na dohled města Purto la Cruz. V zátoce stojí několik tankerů, které
čekají na naplnění ropou. Nyní po 3 letech, když píši tuto knihu (2018), jsem zrovna četl na internetu, že piráti přepadli takový tanker na kotvě a oloupili posádku. Ale to se píše, protože to byla veliká loď. O přepadení malých se nikdo ani nedozví. Je 9 hodin ráno a slunce již praží plnou silou. Na chvilku zastavím, abych se ještě vykoupal a osvěžil po 24 hodinách plavby, a v 10 hodin zaplouvám do mariny Redonda.
V kanceláři pracuje krásná holka, štíhlá, vysoká, snědá, ale je vdaná a má děti. Zeptám se jí na nějakého agenta na celní odbavení. To se zde nedá zvládnout samostatně, je to neskutečné papírování a každé 3 měsíce se musí papíry prodlužovat u celníků. Zavolám tedy agentku Darsi, která přijede asi za hodinu. Je velmi malá, asi 150cm, tak se snaží výšku dohánět vysokými podpatky. Vždy na nich cupitá jako princezna. Krom toho má ale neskutečně velká prsa, nevím, jestli jsou přírodní, nebo umělá, což je zde velmi v módě, ale pouze pro vyšší třídu. Tam Darsi určitě patří, protože má drahé auto i oblečení. Darsi si tedy vezme všechny potřebné doklady a můj pas. Bude to trvat prý 3 dny a pak mi vše přiveze. Mnoho jachtařů má strach odevzdávat pas z ruky, ale já jí věřím.
Manfred s ní také spolupracuje a je spolehlivá. Však také hned s Erikou přišli na návštěvu a hned mě zasvěcují do místní situace. Půjčili mi místní měnu – bolívary, což ale znamená, že mám plnou igelitku peněz v hodnotě 50 eur. Když jsem zde byl před 2 roky, tak byl kurz 40 bolívarů za 1 USD. Dnes je kurz 900 bolívarů a hlavně každý den se mění směrem nahoru. Nevyplatí se tedy měnit mnoho, ale po malých částkách. Peníze budu měnit také přes agentku Darsi, vždy jí zavolám, kolik chci, a ona mně druhý den přiveze igelitku peněz v patřičném kurzu.
Později jsem si pak našel i lepší zdroj ve městě. Jeden arabský obchodník s oděvy mně měnil lepším kurzem. Problém byl ale s tím, že jsem měl vždy trochu strach se vracet z města s batohem plným peněz. Největší bankovkou je totiž pouze stovka, takže za 10 dolarů dostanete 900 bankovek a za sto potom 9000 bankovek, a to je již pořádný balík. Takže princip je ten – chodit na nákup pouze s určitou částkou na útratu a mít vše poschovávané po více kapsách, což se lehce řekne, ale zkuste si nacpat do kapsy 900 bankovek. Ceny se zde poměrně zdražily, dříve jsem si za 1 dolar koupil oběd. Dnes již stojí 3–4 dolary. To je obrovský skok a Venezuelánci samozřejmě na to nemají.
* * *
Je polovina října a mám plán letět na Vánoce navštívit rodinu do Čech, takže mi zbývají 2 měsíce volna. Přes agentku Keiglu v marině Redonda si koupím letenky do Kolumbie. To je další zajímavá věc, protože koupit si zde letenky sám na netu je problém. Při placení kartou je totiž odečtena z účtu téměř dvojnásobná částka. Běžně se totiž mění valuty na černém trhu, ale při platbě kartou se samozřejmě počítá oficiální a značně nevýhodný kurz, který je skoro dvojnásobný. Takže já si koupím zpáteční letenku do Kolumbie za 120 USD a platím hotově. Letiště je od mariny asi 30 km a jezdí se tam ověřeným taxíkem za cenu 5 USD. Zde nasedám na letadlo a letím do Valencie, kde přesedám na jiné.
Musím přejít na mezinárodní terminál a nevím, proč si mě vybrali vojáci z antidrogas, ale musím na kontrolu na rentgen. Zde mě celého projedou a samozřejmě nic nenajdou, ale takto mě kontrolují vždy při každém letu zde ve Venezuele a později i v Kolumbii. Když vyjdu z této kontrolní místnosti, tak si na chvilku sednu na lavičku, mám dost času. Svůj černý fotografický batoh s drahou kamerou a zrcadlovkou si položím k nohám.
Snad na půl minuty se koukám jinam a pak se ze zvyku kouknu k nohám na svůj batoh. On zde není, to není možné, teď jsem ho tam položil! Můj tep okamžitě vyskočí na 200 a já vyskočím z lavičky. Rozhlížím se kolem, a batoh nikde není. Asi 15 metrů ode mne je imigrační přepážka a zde čeká asi 10 lidí. Běžím sem a poslední v řadě je místní mladík okolo 25 let. Drží v ruce svůj modrý batoh a před ním má přiložený můj černý. „Hele, ty zloději, to je tvůj batoh??!!!“ začnu na něj křičet, až se všichni otáčejí, rychle do něj strčím a beru si zpět svůj černý. „Já jsem nevěděl, že držím i tvůj,“ začne se vymlouvat. Již ho držím pod krkem a přemýšlím, co s ním mám udělat, když vedle mě stojí voják z antidrogas, který mě kontroloval. „Viděl jsi to? Chtěl mě okrást!“ křičím i na vojáka. „No to víš, musíš si to hlídat, tady je Venezuela,“ odpovídá voják a ukazuje mi, že ho mám pustit.
Trochu se uklidním, pustím mladíka, projdu také imigrační přepážkou a sedám si do rohu haly a batoh držím celou dobu na klíně. Když pak o tom přemýšlím, je klidně možné, že byl ten voják s mladíkem i domluvený, protože při kontrole viděl vše i v mém batohu, tak mu mohl dát tip na dobrý lup. No prostě vítejte ve Venezuele a uvidím, co mě čeká dál.
Ukázka z knihy:
SE SNĚHURKOU KOLEM SVĚTA, DÍL TŘETÍ: SEVEROZÁPADNÍ CESTA
Miroslav Račan
