V prvním díle povídání od Řecké historii jsme se věnovali prastaré době, ve které zazářili dvě řecké civilizace. Mínojská a Mikénská. Tu první zničila vlna tsunami a tu druhou bojovní primitivní Dórové, který obsadili Peloponés a započali řeckou dobu temna. Ale nic není navždy.
Doba temna 1200 – 800 let před Kristem
Zánikem mykénské éry zaniklo na dlouhá léta na Peloponésu umění psaní a umění malby. Z této doby nejsou téměř žádné psané záznamy a umělecké malované předměty. Bojovní Dórové částečně vyhubili a zotročili místní obyvatelstvo, jen některým skupinám se povedlo uprchnout dál na jih a za moře. Rodící se evropská civilizace náhle na čtyři sta let téměř zanikla.
Poznámka autora: Jen na jižním cípu Řecka, na poloostrově Mani, se udržel bojovný kmen Achájů – Maniové. Dorům (a ani nikomu jinému) se je nikdy nepovedlo zotročit, a tak Maniové přežívali v jakési částečné “izolaci” celá staletí na svém cípu Řecka, aby pak sehráli jednu z klíčových rolí při osvobozeneckém boji proti Osmanské říši. Ale to nastalo až za skoro 2000 let a povíme si o tom na jiném místě knihy.
Archaická doba 800 – 600 let před Kristem
Na konci doby temna začalo Řecko zdvihat hlavu. Díky kontaktům s Féničany, kteří kontrolovali mořské cesty, zavedli Řekové jejich hláskové písmo a základy alfabety. Začaly vznikat základy řeckých městských států (polis), které často nevedl jeden monarcha, ale skupina privilegovaných vůdců. V téhle době vzniká také pojem “tyran”, který ale nemá hanlivý nádech dneška. Tyran byl vůdce, kterého si zvolilo obyvatelstvo města poté, co zpravidla násilně ukončilo vládu privilegovaných.
V tomto období znovu rozkvétají Athény, do historie se zapisuje Sparta, Delfy, Messina, Argos. V některých státech zapouští kořeny demokracie, jako třeba v Athénách, byť nejde o demokacii zdaleka pro všechny. I když dnes máme tendenci dělat si o tehdejší době trochu iluze, stále platí, že to byly otrokářské společnosti, kde plody demokratického přístupu sklízel jen někdo. Jmenovitě ve Spartě zůstávají věrni přísně autoritářsko – otrokářskému rozdělení obyvatel. Sparta v tom vyniká – dnešní člověk vidí Spartu romantizujícím prizmatem, ale ve své době šlo o krutý režim, který patřil z hlediska otroků k nejhorším. Spartští otroci – helióti – byli posledními z posledních a již tehdy se říkalo, že otrok je nejvíc otrokem právě ve Spartě.
V této době píše Homér svůj hrdinský epos Iliada a Odyssea, zasazený do mykénského období. Jeho spis je tak slavný, že je dobře známý i v naší době a jen málokdo dnes neslyšel o Trójské válce, chytrém Odysseovi, o krásné Heleně či hrdinném Achilleovi. Ve své době, a i mnohem později, bylo Homérovo dílo populární stejně jako později bible v křesťanském světě a obyvatelé Řecka znali dílo nazpaměť a často z něj citovali. Ostatně rčení “jak pravil básník”, případně “co tím chtěl básník říci” pochází právě z dávného Řecka a přetrvalo staletí.
V době archaické také Řekové pilně osidlovali okolní prostor. Zakládali osady (metropolis) na Sicílii, v jižní Itálii, na břehu Černého moře, na severu Afriky či dokonce na pobřeží dnešní Francie a Španělska.
Řecká civilizace 600 – 27 let před Kristem
Zárodky práva v Athénách
V tomto období, kolem roku 500 př.Kr., se Řecko vyvíjí do pozice hegemona celé oblasti. V Athénách je archontem zvolen Drakon, který zavádí první zákoník – dodnes známý jako drakonické zákony, jejichž ozvěna ve slově drakonický je ekvivalentem slova brutální. Brutalita Drakonových zákonů byla ale kontraproduktivní, a jeho nástupce Sólon je zmírnil a částečně zrušil. Zahájil tak athénský zlatý věk, kdy se Athény staly vedoucí silou oblasti Attiky a Sarónského zálivu.
Nicméně je odvěkou součástí řeckých dějin, přetrvávající do dnešních dnů, že Řekové nedokážou být jednotní. Bez vnějšího nebezpečí se tehdejší městské státy okamžitě začaly hašteřit, svářet a bojovat mezi sebou.
Až poplujete kolem Salamíny (památném dějišti námořní bitvy, o které bude ještě řeč) vzpomeňte si na městský stát, který ležel na Salamíně, na dohled od Athén. Salamínští byly schopní námořníci a válečníci, a kdykoliv pluli okolo athénské lodě, tehdy proti nim vypluli a porazili je. Pokusy Athén o napravení reputace opakovaně končily fiaskem, o marných pokusech o vylodění ani nemluvě. Věci a ostuda zašly tak daleko, že si athénští odhlasovali zákon, podle kterého bylo pod trestem smrti zakázáno bojovat se Salaminou. Athénské lodě pak Salaminu obeplouvaly širokým obloukem, a když chtěly plout do Korintu, museli se plížit jižně kolem ostrova Agistri, kolem Methany a od Epidauru podél pobřeží zpět na sever. Salamíňané z toho měli obrovskou legraci. Ale nakonec na ně došlo. Jeden schopný athénský velitel zákon porušil, vyvolal bitvu se Salamínou a zvítězil. Následně si Athény Salamínu podrobily, stejně jako nedávno před tím nedalekou Aegínu a Poros, a ten antiválečný salamínský zákon athéňané zase zrušili.
Války proti Peršanům
Jak již bylo řečeno výše, Řekové se k smrti rádi hašteří a sváří mezi sebou. A tak historie plyne ve znamení svárů tu toho s oním, tu někoho jiného s někým jiným. Za těchto půtek časem vykrystalizovala dvě velká centra, která se svářila pravidelně. Prvni mocenské centrum tvořili městské státy na Peloponésu, jimž dominovala militantní Sparta a druhé tvořily městské státy v Attice, kde měly hlavní slovo Athény.
Budiž ale ke cti tehdejším Řekům, že vše jde stranou, objeví-li se za hranicemi nepřítel všech Řeků. Pak jdou všechny domácí nesváry stranou, stejně jako v případě, kdy Řecko napadli z východu Peršané – obrovská starověká orientální říše vedená králem Dáreiem.
Dáreios plánoval napadnout Athény společně se Spartou – které nabídl podíl na kořisti, když mu pomůže Athény zničit. Vyslal do Sparty vyslance, kteří navrhli Spartě válečný plán. Sparťané by zaútočili úderem ze západu, zatímco Peršané by zaútočili z východu. Athény by neměli šanci. Dáreios však hrubě podcenil řeckou sounáležitost. Vyslanec skončil ve studni a Sparta přísahala věrnost Athénám. Roku 490 př. Kr. vypukla řecko-perská válka.
Peršané přitáhli z malé Asie a v oblasti Euboie vydrancovali co mohli. Řekové se jim tehdy postavili ve proslulé bitvě u Marathónu a slavně zvítězili. (K Marathónu lze charterovou lodí doplout buď z Athén, což je kus cesty, nebo z Lavria, což je blíž; pozn. aut.). Po slavné bitvě zavládl na čas klid, ale byl to klid před bouří. Hlavní útok Peršanů přišel o deset let později, kdy na Řecko zaútočil Dareiův syn, Xerksés. K obraně se zvedlo prakticky celé tehdejší Řecko. Sparťané vyrazili pěšky ze Sparty, usilovným pochodem dosáhli Galatei naproti Porosu, kde se sešikovali a pokračovali dál přes Epidauros, Korfos, Korint až do Athén, kde se připojili k vojsku. (Všechna tato místa lze na plavbě Sarónským zálivem vidět; pozn. aut).
Hlavní řecké vojsko se Peršanům postavilo u Thermopyl, kde statečně čelilo perské přesile. Teprve zrada umožnila Peršanům Řeky obejít a napadnout zezadu. Řecké vojsko se muselo stáhnout, což mu umožnil hrdinný boj Sparťanů, kteří vedeni svým králem Leonidem odmítli ustoupit a při obraně soutěsky proti mnoha četné přesile padli do jednoho. Byla jich zhruba tisícovka a na smrt s sebou vzali na dvacet tisíc Peršanů. Umožnili ale tak zbytku vojska se stáhnout a získat klíčový čas k obraně Athén a Sarónského zálivu. Zároveň tak vstoupili do historie. Na památném místě od těch dob stojí deska s neméně památným nápisem: Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám.
Sparťané si ve své době neříkali Sparťané, ale Lakedaimonští, podle oblasti kde Sparta ležela a která se dodnes jmenuje Lakónie a najdete ji na jižní části Peoloponésu.
Z téhle události si historie pamatuje ještě další výroky. Na pamětní desce bitvy u Thermopyl je také vytesána odpověď Leonida na výzvu Xerkse, aby se Sparťané vzdali a odevzdali jim zbraně. Lakedaimon Leonidas odpověděl lakonicky: “Pojď si pro ně”. A spartský bojovník Dienekés, když se dozvěděl, že salva perských lučišníků zakryje slunce, odvětil: “Výborně, alespoň budeme bojovat ve stínu”. A manželky spartských bojovníků odcházejících do bitvy a nesoucích štíty, říkaly: “zpátky buď se štítem, nebo na něm” tj. mrtvý. Odtud rčení, které známe dodnes – “odejít se štítem”, tedy odejít se ctí.
Ale i když byl odpor Leonida a jeho bojovníků hrdinný, nic to neměnilo na tom, že perská invaze pokračovala. Řekové se stáhli nejdříve do Athén, ale protože postup Peršanů byl i tak velmi rychlý, opustili Athény a přeplavili se na blízkou Salamínu a vzdálenější Poros. Ženy a děti zůstali na ostrovech, bojovníci se nalodili na válečné lodě, a v úzkém průlivu mezi pevninou a Salamínou očekávali perské vojsko.
Mezitím Xerksés Athény snadno obsadil a po jejich vyplenění se rozhodl rozdrtit zbytky Řeků v námořní bitvě. Dokonce si na kopec nad bojiště nechal donést zlatý trůn, z něhož chtěl svůj triumf sledovat. Ale pýcha předchází pád (a vzpomenu si na to, kdykoliv okolo toho kopce plujeme; poz. aut.). V nejslavnější námořní bitvě všech dob, v bitvě u Salaminy, na konci září roku 480 př. Kr. Řekové téměř zcela zničili perské loďstvo a rozehnalo jeho zbytky. Pro ilustraci – bitvy se dohromady zúčastnilo na 500 – 800 lodí, odhady historiků se mírně liší.
Xerkses si dal svůj trůn zase odnést, a i když pořád disponoval obrovskou vojenskou silou, vždyť doposud přišel jen asi o 30% bojových stavů, neodvážil se v bojích pokračovat. Stáhl se do Malé Asie, odkud ho politická situace v říši odvedla zpátky do Persie. Na místě zanechaný kontigent asi 50.000 perských vojáků zdecimovali Řekové o rok později v bitvě u Platají. A to byl konec perských vpádů do Řecka. Již nikdy v historii jim nemuseli Řekové čelit (alespoň ne z pozice obránců) a kolem Egejského a Jónského moře mohl zavládnout mír. Ale nezavládl. Řekové museli začít čelit nebezpečí daleko většímu a bližšímu. Totiž sami sobě. Ale o tom až zase příště.
Pokračování příště
Ukázka je z přípravovaného Řeckého jachtařského průvodce. Zajistěte si jej včas!