Až příliš dramatická plavba z Rhodosu do Athén #2: Zlomený stěžeň

Foto: tomaskudela.cz

První díl vyprávění najdete zde.

Ráno opouštíme ostrov Ios a vítr fouká tak, že hlavní plachtu vytahujeme pouze po 2. ref. V průběhu dne vítr slábne, my zvětšujeme plachty až nakonec celé plachty zplihle visí a rychlost lodi klesá pod 1 uzel. Nastupuje ke slovu motor a my ještě odpoledne házíme kotvu v zátoce Despotiko. Je to rozlehlá zátoka s mělkým dnem, prohřátou vodou ideální na plavání. Odpoledne trávíme vyloženě relaxačně, někteří plavou kolem lodi, jiní si doplavou na břeh a projdou se po pobřeží.

Neděle končí a zítra nás čeká opět větrná etapa, celá proti větru dál na sever. Další dny bude vítr sílit, tak nevíme, jaké nás budou čekat podmínky na dalších kotvištích. Meltémi, které zde fouká ze severozápadu vytváří u většiny ostrovů na jejich závětrné straně v zátokách silné poryvy.

Foto: tomaskudela.cz

Ráno vyplouváme z kotviště okamžitě na plachty bez spuštění motoru. Je to najednou jiný pocit. Jen na přední plachtu (genu) nás zadní vítr krásně táhne ze zátoky ven. Obeplouváme ostrov Despotiko, a jak postupně měníme kurz, přidáváme hlavní plachtu. Chvíli plujeme na boční vítr a nakonec dochází na tradiční stoupání proti větru. V poledne vítr na několik hodin ulehá a nám nezbývá nic jiného než použít motor. Odpoledne se znovu rozfoukává a plachty jdou znovu nahoru.

K večeru doplouváme na ostrov Syros do mariny. Zde je hodně lodí jak v marině tak na kotvišti. Mezi vyvázánými loděmi jsou k dispozici poslední dvě mezery. Volím jednu z nich, otáčím loď a začínám couvat, odhaduji 50 metrovou vzdálenost od břehu, abych dal pokyn ke spuštění kotvy. Kotva jde dolů a my se vyvazujeme zádí k betonovému molu.

Foto: tomaskudela.cz

Kancelář mariny a policie je hned na začátku betonového mola. Vyřízení formalit je tak záležitostí několika minut. V úterý se probouzíme na lodi v přístavu Foinikas na ostrově Syros. Před námi je docela větrný den a celkem krátká denní etapa přibližně 30 NM. Chystáme se doplout na ostrov Kythnos do jeho dobře kryté zátoky ze západní strany. Tam plánuji odpolední koupání a následnou noc na kotvě. V 9:17 místního času odvazujeme záďová lana od betonového břehu přístavu, vytahujeme kotvu a bez použití motoru se pomaličku rozjíždíme díky zadnímu větru. Vytahujeme přední plachtu genou, abychom přeci jen naší rychlost zvýšili a necháváme se unášet ven ze zátoky.

Klidná voda zátoky je pozvolna vystřídána vlnkami, které se zvětšují s naším postupem ze zátoky na otevřené moře. Některé vlny mají bílé čepice pěny, což je neklamné znamení, že fouká až dost na to, abychom použili celé plachty. Rozhoduji o vytažení plachet na 2. ref. Vítr je severní a náš kurz západní, to znamená, že tentokrát nebudeme muset křižovat proti větru, jak tomu bylo zatím po většinu plavby z Rhodosu, ale pěkně rychle budeme uhánět na boční až předoboční vítr. Všichni se postupně střídají u kormidla, aby si vychutnali rychlou plavbu v ještě příjemném náklonu, kdy loď uhání 7 mi uzly. Je další nádherný slunečný den, moře oplývá nádhernou hlubokou tmavě modrou barvou.

Foto: tomaskudela.cz

Najednou, když příď prorazí již tisícátou vlnu se stane něco, co v ten okamžik nejsem schopen svou myslí zpracovat. Jakákoli sebezáchovná reakce chybí. 17 metrů vysoký stěžeň se pohnul dozadu. Během zlomku vteřiny, jediné, co si uvědomuji je, že se jen nepohnul ale vlastně na nás padá. Mysl to nechce nějak přijmout. Už jen slyšíme rachot praskajících lan, nárazů a deformací kovových částí na sebe a pak tříštění skel. To se stěžeň při svém dopadu zbrzdil o konstrukci nesoucí solární panely pro výrobu elektřiny. Je 28.7.2020 11:31 místního času, kdy plavba k našemu cíli končí. Nevěřícně obhlížím škody. Naštěstí nikdo nebyl zraněn.

Foto: tomaskudela.cz

Bojuji o záchranu stěžně a plachet celých 40 minut, než mi konečně dochází, že tato bitva je prohraná. Nerad ale rozhoduji o uvolnění stěžně a jeho odevzdání mořským hlubinám. Ani to však není bez námahy. Stěžeň je k lodi stále připoután ocelovými lany vantů a množstvím dalších lan. Lana se dají snadno odřezat nožem a posádka se tohoto úkolu snadno ujímá. Větší problém je s ocelovými lany. Jdu pro pákové nůžky a střiháme vanty. Potřebujete na to opravdu sílu a tak se ve střihání vystřídáme. Po jednom kousku mám dost. Nakonec stěžeň bezvládně klesá ke dnu.

Foto: tomaskudela.cz

Co se vlastně technicky stalo? Proč stěžeň náhle spadl? Pro odpověď jsem nemusel jít daleko, jen na příď. Únavou materiálu se přetrhl úchyt předního stěhu. Žádné lano tedy neprasklo. Taková “drobnost” ale škody extrémní. Bohužel únavové mikrotrhliny nebývají předem viditelné a závadě nešlo předejít. Ještě včera jsem kontroloval přední stěh a díval se na jeho uchycení.

Foto: tomaskudela.cz

Musím změnit plán. Chci ještě dnes doplout do koncového cíle této plavby, do Olympic mariny. Odtud to máme 35 mil, to je tak 7 hodin plavby. Tam bych definitivně loď vyvázal a mohl se pustit do hledání řešení jak ji opravit. Hlavou mi však jde další myšlenka. Jak s pojišťovnou, měl bych událost nahlásit, aby vznikl nějaký protokol a nebyly problémy s plněním ze strany pojišťovny.

Na kanále 16 kontaktuji pobřežní stráž, ale skoro jim nerozumím, slyším spíše šum než nějaká slova. Pak mi to dojde. Na stěžni byla přeci anténa a bez antény se moc volat nedá. Beru ze stolku ruční radiostanici a spojení je lepší. Teď je slyším dobře. Jsem nepříjemně překvapen, že zamítají můj úmysl plout do Olympic mariny. Nařizují mi plout do nejbližšího přístavu Loutra na ostrově Kythnos. Očekávám, že se asi sepíše nějaký protokol a zítra přeplujeme na pevninu do Olympic mariny.

Za 2 hodiny přistáváme v určeném přístavu. Z některých jachet vykukují lidé a dívají se na plachetnici bez stěžně na které připlouváme. Ptají se, zda jsme v pořádku. Zdá se, že jsme přispěli k oživení klidné atmosféry tohoto místa. Sotva, co jsme se vyvázali, už ze břehu natahuje ruku policistka a chce doklady od lodi a můj pas. Já jí dokumenty nedávám a říkám, že jí vše předám v kanceláři. Očekávám, že proběhne nějaký zápis. Jdeme tedy společně do kanceláře správce přístavu. Tam policistce předávám složku s lodními dokumenty a svůj cestovní pas. Zůstávám stát v úžasu s otevřenými ústy. Nic se nesepisuje. Policistka s veškerými dokumenty odchází. Sděluje mi, že teď se mám obrátit na českou ambasádu. Víc než cokoli jiného jí zajímalo, zda jsme byli testováni na nemoc Covid-19.

Foto: tomaskudela.cz

Fakticky jsem zde na ostrově uvězněn do vyřešení případu. Česká ambasáda mi sdělila, že není v této věci kompetentní. Jak však postupovat dál? Z celé situace se stává byrokratické kolečko, které vydá na samostatný článek. Musím si poradit sám. Obracím se na Námořní úřad MDČR, který se okamžitě v mé věci angažuje. V tuto chvíli jsem opravdu rád, že mám loď registrovanou pod českou vlajkou. Dny ubíhají a nervozita roste. Posádka má letenky na pátek a ve středu večer stále trčíme na ostrově. Dáváme poslední společnou večeři. Ve čtvrtek odjíždí většina přátel trajektem, aby se dostali včas na letiště. Se mnou zůstává Jarda, aby mi pomohl.

Nakonec rozhoduji pro půjčení auta (kancelář port police je v jiném městě). Telefonování nikam nevede. Pátek už s Jardou trávíme od rána v kanceláři port police, abychom dosáhli nějakého výsledku. Pokračujeme mnoha telefonáty a e-mailováním. Nakonec odpoledne za velké podpory Námořního úřadu MDČR dostáváme na sobotu povolení s lodí přeplout do mariny, kde bude loď čekat na opravu.

Foto: tomaskudela.cz

Smutný pohled na loď, se kterou nesmím vyplout ani na motor. Naštěstí nedošlo k poškození trupu lodi a poničené solární panely se opraví relativně snadno. Jejich konstrukce svojí deformací po nárazu stěžně tak zbrzdila jeho pád a zamezila tak dalším škodám a i zraněním.

Jarda v neděli odletěl a já čekám do pondělí, kdy přichází pojišťovnou určený inspektor. Já s napětím očekávám, jak se k případu pojišťovna postaví a kdy budu schopen dát loď do pořádku. Jasné je, že si letos už nezaplachtím.

Situace, kdy jsem byl bez dokladů, řecká policie se mnou nechtěla bavit a česká ambasáda mi nepomohla, byla pro mě velmi emocionálně vyčerpávající. Byl jsem odkázán jen na pomoc posádky, která ochotně volala svým přátelům a pomáhala mi situaci vyřešit. Bez nich a podpory Námořního úřadu MDČR bych možná ještě stále byl na ostrově Kythnos. Touto cestou jim velmi děkuji.

Co bude dál je zatím ve hvězdách. Na kameru se podařilo zachytit osudový okamžik nehody, který je zveřejněn ve článku Pád stěžně a řecká byrokracie společně s podrobnosti komunikace jak s řeckými, tak českými úředníky. A veřte mi, nic jednoduchého to nebylo. Ani vyčkávání, kdy se ozve pojišťovna a zda a jak bude plnit mi moc nepřidává. Držte mi palce…

Více reportáží Tomáše Kůdelu zde.