Slasti a strasti Řecka: Trocha historie 3 – Mečem i písmem nahoru a dolů

Římané dobývají Korint

V minulém a předminulém díle jsme se věnovali slavným starým řeckým říším a také válkám, které Řekové svedli s výbojnými Peršany. Teď se podíváme na to, co se dělo, když se Řekové mohli zase věnovat obchodu, filozofii a demokracii. No, nevydrželo jim to.

Následující text je z Jachtařského průvodce Řeckem, co vyjde letos na jaře. Zajistěte si jej včas.

Peloponéská válka

Vítězství nad Peršany velmi posílilo postavení Athén, které se stali vládcem Attiky. Ve snaze čelit případným dalším vpádům Peršanů, založili r. 477 př. Kr. tzv. Délský spolek, který sdružoval většinu polis v Attice, a který byl později přejmenován na Athénský námořní spolek, čímž reflektoval, kdo v něm měl hlavní slovo. Mimo jiné proto, že pokladna spolku byla přenesena do Athén. (Odtud rčení “nosit sovy do Athén” ve smyslu “nosit dříví do lesa”; sova byla vyobrazena na tehdejších řeckých mincích; pozn. aut.) A s jídlem roste chuť, což athénští bravurně předvedli. Vybrané prostředky určené na obranu Řecka byly postupem doby používány Athénami na cokoliv, co uznaly athéňané za vhodné a protesty členů spolku umlčovali za vydatné pomoci své proslulé válečné athénské flotily. (Mimochodem, athénská flotila kotvila s největší pravděpodobností v dnešní Zea marině, místě, odkud s naší lodí Gaiu často vyplouváme a kam se často vracíme; pozn.aut).

Sparta na to reagovala založením Peloponéského spolku a válka obou rivalů, která byla na spadnutí, roku 431 př. Kr. skutečně vypukla.

Rozložení sil za Peloponéské války. Zdroj: wikipedie

Válka to byla vleklá a vyčerpávající. Ve dvou fázích trvala až do roku 404 př. Kr., tedy téměř třicet let. Prakticky celou dobu byla nerozhodná. Athénští měli převahu na moři, Sparťané na souši. Nakonec, z posledních sil, vyhrála Sparta a Athény padly. Museli rozpustit svůj spolek, zaplatit reparace a snášet Spartou dosazené vládce. Největší potupou ale bylo, že sami athéňané museli vlastníma rukama rozbořit zeď, která spojovala Athény a přístav Pireus. Její zbytky najdete v dnešním Pireu dodnes.

Athénská zeď spojující Athény a Pireus. Zdroj: By U.S. Army Cartographer, wikipedie

Ke cti Sparťanů je nutné říct, že se k poraženému nezachovali zdaleka tak tvrdě, jak bývalo ve starověku zvykem. Už roku 403 př. Kr. byla v Athénách obnovena demokracie a Sparťany popravených a vyhnaných bylo nakonec docela málo. Athény se však již nikdy k bývalému rozkvětu nevrátily a nastoupily cestu k zapomnění. Cestu sice ještě dlouhou, ale nakonec se z Athén stala vesnice tak nedůležitá, že když v moderní době ve druhé polovině 19. století vybojovali Řekové na Turcích nezávislost, hlavním městem se stala – to byste neuhodli – Aegína! Ironie tak rozkošná, že by ji přívítali starověcí aegíňané s velkým zadostiučiněním (jak jsem  přesvědčen). Ale o tom více v kapitole o Aegině.

Vítězství ve vleklé peloponéské válce podlomilo Spartu natolik, že nastoupila cestu ke svému konci stejně jako Athény. V rodné Lakónii musela čelit mocnému sousedu Messinii a s Thébami dokonce prohrála bitvu u Leuktry! Tam se některé jednotky Sparťanů vzdali (!), což bylo do té doby nemyslitelné. (Když kotvíme v zátoce Navarinu na jihu Peloponésu v Messinii, vždycky si na Sparťany vzpomenu. Právě na kopci u Navarina obklíčená jednotka Sparťanů se messinským kdysi vzdala; pozn.aut.)

Makedonie

Konec 3. století před Kristem

Neustálými spory vyčerpané Řecko, tedy zejména jeho hlavní protagonisté, si neuvědomili, že v historii platí “když se dva perou, třetí směje”. Tím třetím smějícím se byla Makedonie, která ve stínu zápasu gigantů vyrostla v silnou říší, odkud přišli dva vojevůdci nejslavnější ze slavných. Filip II Makedonský a Alexandr Veliký. Filip II, otec Alexandra, byl vynikající vojevůdce, který reorganizací a modernizací své armády dokázal vytvořit vojenský útvar, který byl, hlavně díky zavedení šestimetrových kopí, považován za téměř neporazitelný. Relativně snadno porazil Athény stojící stále v čele helénského spolku, a se svým korintským spolkem vyhlásil válku Peršanům. Vzápětí ale byl, roku 336 př. Kr., zavražděn. Nu – tak to v Řecku prostě chodí.

Alexandr Veliký

Syn Filipa II, Alexandr Makedonský, později zvaný Veliký, se stal synonymem úspěšného dobyvatele a je považován za největšího vojevůdce všech dob. Po vraždě svého otce rázně zpacifikoval Řecko a Řeky a vyrazil na Peršany. Během tažení si podrobil nejen oblast dnešního Izraele a Libanonu, ale vtáhl nerušeně i do Egypta. Pak se obrátil na východ a prakticky na hlavu porazil celou Perskou říši. Dostal se až do Indie, do údolí řeky Indu! Pak, bohužel, uprostřed tažení roku 323 př. Kr. onemocněl a zemřel, a jak to tak v historii bývá, dobytá území se scvrkla zpátky na země kolem Středozemního moře. Kolikrát už se v historii lidstva opakoval stejný scénář? Mega ambiciózní psychouš s armádou…

Říše Alexandra Velikého. Zdroj: wikipedie

Vláda diadochů

Po smrti Alexandra Velikého si vládu na zbylou říší rozdělili diadochové – příslušníci jeho nejbližší družiny. Z hlediska další historie je nutné zmínit, že jeden z nich, Ptolemaiec, získal území dnešního Egypta, kde se pak posledním Ptolemaiovcem stala egyptská královna (ne, nebyla to Elizabeth Taylorová), Kleopatra. Krásná Kleopatra tedy nebyla Egypťanka, jak je oblíbeným omylem, ale Řekyně! Řecké území, rozdělené mezi diadochy, mohla čekat světlá budoucnost. Nebezpečí na východě pominulo a Alexandrovy pozůstalí diadochové si po krku zas až tak moc nešli, jenže… jenže historie rozhodla jinak. Na západě vyrostl Řekům mocný konkurent. Římská říše.

Řecko za našeho letopočtu

Římané v Řecku

200 př. Kr. – 295 n.l.

Vzestup Říše římské znamenal i nové dějiny pro Řecko. Římané zaútočili rychle a efektivně. Vcelku bez problémů podmanili jednotlivá území diadochů, až na Egypt (ten později), “osvobodili řecký lid”, jak děl Julius Caesar a zavedli v Řecku vlastní samosprávu. Nicméně dlužno říct, že se Římané o Řecko nestarali vůbec špatně. Athény zažili za císaře Hadriána vyložený rozkvět a celá tahle idylka skončila až pádem západořímské říše a rozkvětem říše nové, křesťanské, tedy byzantské. Ale to se stalo až na úsvitu našeho věku, na začátku 4. století našeho letopočtu.

Byzantská říše

330 n.l. – 1204 n.l.

Řecko se na dlouho dobu stalo součástí obrovské a bohaté Byzantské říše, jejíž ozvěny sahají až do našich časů. Z Byzantské říše, řecké Soluně, k nám (Slovanům) dorazili dva proslulí bratři, Konstantin a Metoděj, zakladatelé staroslovanského písemnictví – viz státní svátek a pracovní volno na začátku července (sláva jim!).

Odbočka: Se jménem Byzantské říše a s otázkou, čí to vlastně byla říše, se pojí značný zmatek. Kdybyste jejím tehdejším obyvatelům řekli, že žijí v Byzantské říší, nevěděli by, o čem mluvíte. “Byzanc” se jako termín objevuje až sto let po jejím zániku. Její obyvatelé nazývali svou říši Římskou říší, protože byla pokračovatelkou původní Římské říše, která se rozpadla na dvě části a ta západní přestala být důležitá. Římská říše (východořímská), které my říkáme dost nepřesně byzantská, byla obrovská. V době svého rozkvětu opanovala prakticky celé pobřeží Středozemního moře a Malou Asii! Její hlavní město, Konstantinopol, ležící na jejím severu, se nacházelo prakticky uprostřed podélné rozlohy! Byla větší než původní Římská říše za časů Caesara.  Ale v Byzanci většinově nežili Římané, ale – Řekové! Takže správný název Byzantské říše je “Římská říše Řeků”.

Byzantská říše, díky své velikosti a bohatství, neustále čelila nájezdům okolí, z nichž nejnebezpečnější se nakonec staly nájezdy Turků, jejichž obléhání Konstantinopole vyprovokovalo evropské křížové výpravy. Střídavé úspěchy křížových výprav na podporu Byzance vyvrcholily jedním z největších dějinných paradoxů. Při 4. křížové výpravě roku 1204 křižáci dobyli Konstantinopol a zcela ji vyplenili. Bylo jim úplně jedno, jestli tam jsou Turci nebo křesťané. Povraždili to z jedné vody na čisto všechno a tímto datem Byzantská říše jako taková prakticky zanikla.

Byzantská říše roku 555 našeho letopočtu.

Benátská republika a Turci

1204-1550

Zbytky obrovské Byzantské říše si rozparcelovaly tzv. nástupnicé státy, z nichž největší roli v budoucnu budou hrát dvě mocnosti. Turci, jejichž Osmanská říše se postupně po pádu Konstantinopole přelila přes Malou Asii, Egej, až k okrajům Jónského moře a Benátčané, jimž dopravní strategie křižáků a poutníků do svaté země dovolila vybudovat řadu opěrných bodů podél poutnické trasy, zejména na ostrovech v Jónském moři a kolem jižního Peloponésu.

Benátská pevnost vypínající se nad Nafpliem.

Nejasná dělící čára mezi Turky a Benátčany vedoucí někdy Peloponésem, někdy přes Kykládské ostrovy, se na více jak 300 let stala bojovou linií, kde se tyto dvě mocnosti pravidelně přetlačovaly. Nakonec však začala Benátská republika slábnout a pod tureckou nadvládu se postupně dostala převážná většina Řecka, včetně Egeje a ostrovů v Jónském moři! A také celé Jaderské moře a tak dále, vždyť Turci byly zastavení až teprve u Vídně, a to díky jednomu českému rytíři – ale to už je zase jiný příběh.

No a příště už to dokončíme – zbývá nám osvobozenecký boj a moderní dějiny. A vezmeme to krátce, slibuji. Toto vše a mnohem více najdete v Jachtařském průvodci Řeckem, který vychází česky na jaře 2021. Zajistěte si jej včas!