- Jachta May Bee (Rustler 31)
- Skipper Gordon Stanley
- Posádka Barry Thunder, Jenny Warmsleyová
- Vyplula z Gosportu v Hampshiru do severního Španělska
- Datum ztráty červen 1994
- Pozice přibližně 25 mil severozápadně od mysu Finisterre
Při plavbě přes Biskajský záliv do severního Španělska převrátila neobvykle vysoká vlna loď May Bee typu Rustler 31 a zlomila jí stěžeň. Barry Thunder, jeden z členů posádky, vypráví dramatický příběh záchrany helikoptérou.
MĚLA TO BÝT DOVOLENÁ JAKO ZE SNA, dvouměsíční plavba po nových a teplých krajích. Plánovali jsme vyrazit na jih do Španělska, odtud na Azory a vrátit se domů přes ostrovy Scilly. Posádku tvořil Gordon Stanley (48), skipper a majitel May Bee, plachetnice typu Rustler 31, jeho sestra Jenny Warmsleyová a já. Všichni jsme staří kamarádi ještě ze školních let a jachtaříme spolu už od doby, kdy nám bylo dvacet.
Gordon, zkušený inženýr, strávil čtyři roky opravami a vylepšováním May Bee ve své dílně v Chertsey v hrabství Surrey a já sám jsem při tom občas také přiložil ruku k dílu. Kdekoliv to bylo možné, měly opravy a nové vybavení za cíl zvýšit pevnost a odolnost lodě.
Loď jsme 4. června 1994 převezli z jejího domovského přístavu v Gosportu do maríny ve Falmouthu a víkend strávili nákupy a přípravou na cestu. Navštívili jsme stanici pobřežní stráže ve Falmouthu, abychom získali aktuální předpověď počasí pro Biskajský záliv, a o dva dny později se rozloučili s rodinami a vypluli směrem ke španělským břehům.
Prvních pár dní jsme se probíjeli proti nepříjemnému větru, který se během odpoledne čtvrtého dne změnil ve vyloženou vichřici. Během noci dosáhl 9 °Bf a my jsme pluli jen na kapesníček kosatky. Vlny mohly mít kolem 4 metrů. Za úsvitu bylo kolem nás bíle zpěněné moře a vlny dále narůstaly hnány větrem, který fičel ze severovýchodu rychlostí kolem 50 uzlů. Neslyšeli jsme nic než jekot větru a byli jsme rádi, ulevilo se nám, když konečně polevil na nějakých 35 uzlů.
I v těchto podmínkách jela však loď dobře a snadno reagovala na kormidlo. Slunce bylo nízko nad obzorem a člověk tak mohl snadno poznat, že se blíží velká vlna, protože ta vrhala stín na celou loď. Naše rychlost byla kolem 4 uzlů. Dařilo se nám držet kurz, přestože jsme surfovali po vlnách a museli se potýkat s poryvy větru.
Vzhledem k tomu, že počasí se podle předpovědi nemělo zhoršit, rozhodli jsme se pokračovat do Bayony a nepokoušet se probíjet do La Coruñi. Dalšího dne jsme se ocitli v námořních trasách u mysu Finisterre a dostali aktualizovanou předpověď od kolem plující americké válečné lodě. Čerstvá předpověď nás jen více utvrdila v rozhodnutí pokračovat dál, protože jsme byli jen osm hodin cesty od chráněné strany mysu Finisterre, kde mělo být moře o poznání klidnější.
Gordon i já jsme byli nadšeni, jak se May Bee na moři chová. Vlny jí sice trochu zalévaly palubu, ale nepřipadalo nám, že by s podmínkami měla větší problémy. Přesto jsme připravili dlouhé lano, které jsme plánovali vléct za lodí v případě, že bychom potřebovali ve vlnách zpomalit. Během dne jsme se u kormidla střídali ve 30minutových intervalech. Bylo odpoledne, já jsem byl za kormidlem a Gordon seděl jen tak se mnou v kokpitu, zatímco Jenny odpočívala v podpalubí. Gordon i já jsme byli bezpečně připnuti k lodi popruhy harnesů. May Bee zrovna surfovala po jedné z vln a já jsem loď korigoval v jejím úžlabí, když na mě Gordon zavolal: „Pozor, tady se žene jedna veliká!“
A pak jsem byl najednou pod vodou. Cítil jsem, že mě loď táhne za sebou. Vůbec si nevzpomínám, že bych se pustil kormidla, které jsem svíral skutečně pevně. Zoufale jsem se potřeboval nadechnout a plaval ke hladině. Když jsem se na ni probojoval, uviděl jsem kousek od sebe May Bee na vodě, ale bez stěžně. Později jsem zjistil, že jedno z ok pro připnutí harnesů, masivní U-profil z pětimilimetrové nerezové oceli, se ulomil, jako kdyby ho někdo uřízl pilkou.
Moje první myšlenka, když jsem uviděl stěžeň ve vodě, byla: „Jak to tady na vodě dostaneme zpátky nahoru?“ Postupně se mi začala vracet schopnost logického uvažování, a tak jsem se přitáhl po takeláži zpět k lodi. Vůbec jsem nepociťoval strach. Neuvědomuju si ani, že bych cítil chlad nebo zaznamenával vlny. Nezpanikařil jsem, když jsem si uvědomil, jak obtížné bude dostat se zpátky na palubu. Gordon byl klidný a situaci řešil efektivně. Našel popruh od mého harnesu, přivázal ho ke kompasnici a pak mě vytáhl na palubu.
Řekl mi, že se před nárazem díval za loď a viděl, jak May Bee zalila vlna, která šla přímo za tou, po které jsme surfovali. Náraz převrátil loď o 180° přes pravobok a stěžeň se odlomil na úrovni paluby. Jeho patka byla zničená. Loď se ovšem rychle převrátila zpět.
Při převrácení zůstal Gordon v kokpitu, ale s tím, jak se loď narovnávala, stáhla ho voda přes palubu. Naštěstí zůstal jeho harnes připnutý k oku na straně kokpitu. To mu udrželo hlavu nad vodou a vzhledem k tomu, že padající takeláž strhla lanka a sloupky relingu, podařilo se mu vyškrábat se zpět na palubu.
Jenny v podpalubí po nárazu proletěla salónem, ale po chvíli se objevila v průlezu a přinesla záchranné vesty pro všechny. Vyslali jsme volání MAYDAY a zapnuli EPIRB lokátor. Vzhledem k tomu, že jsme se stěžněm přišli i o anténu, naše první nouzové volání nikdo nezachytil.
Začali jsme loď uklízet. Hlavní kompas vlna úplně urazila z kompasnice, kdežto třeba držák záchranné podkovy, který byl pouze přivázaný poměrně tenkou šňůrou, zůstal na místě, i když trochu pozohýbaný. Pětadvacetilitrový kanystr s nouzovou zásobou vody, který byl bezpečně přivázaný pod úchytem otěží ráhna a kompasnicí, náraz utrhl, přestože jej na místě držela polypropylenová šňůra o průměru 6 mm.
Našel jsem rukojeť bilge pumpy a začal jsem pumpovat vodu z kýlového prostoru. Během doby, kdy byla loď ve vodě dnem vzhůru, do ní nateklo třemi ventilačními otvory odhadem kolem 300 litrů vody. Vlny se stále lámaly přes loď, ale jinak zůstávala poměrně stabilní.
Největší nebezpečí představoval stěžeň, který mohl v trupu prorazit díru, protože jej u lodě držely vanty a stěhy. Jeden z levobočních vantů projel tvrdým plastovým obalem čtyřmístného záchranného ostrůvku od firmy Beaufort, přivázaného na nástavbě, jako horký nůž máslem. Gordon musel použít slušnou dávku hrubé síly a velké kladivo, aby vant vyprostil.
Viděli jsme, že nedaleko od nás pluje tanker a míří směrem k nám, tak jsme vypálili dvě padákové světlice a oranžovou dýmovnici. Tanker si nás ale nevšiml a pokračoval dál. Během dalších 30 minut jsme zahlédli tři další tankery, ale nechtěli jsme plýtvat světlicemi, protože byly poměrně daleko od nás. Gordon dál pracoval na uvolňování vantů. Napadlo nás, že bychom mohli stěžeň vléct za sebou jako brzdu, ale rozhodli jsme se jej pro jistotu odříznout úplně.
Stěžeň už k lodi přidržoval jen přední stěh. Řezání v této pozici bylo pro Gordona obtížné a nebezpečné. Vzhledem k tomu, že na tomto ocelovém laně spočívala nyní celá váha stěžně a plachet, obával se Gordon, že by sebou mohl po přeříznutí konec stěhu nebezpečně švihnout. Namísto toho tedy uvolnil kolík třmene stěhu v palubě, přestože to také nebylo zrovna jednoduché. Když jsme se konečně zbavili takeláže, byla loď mnohem zvladatelnější a ležela bokem na vlny. Seděli jsme v kokpitu a debatovali, jak vyřešit problém utržené antény vysílačky. Gordon vyrobil provizorní anténu z třímetrového drátu a měrky z nádrže na naftu a odvysílal několik volání MAYDAY. Já jsem mezitím pokračoval v pumpování. Začali jsme si dělat starosti o Jenny, které bylo čím dál více zima. Zdála se zmatená a měla bolesti. Neustále svírala náš EPIRB lokátor a ptala se, jestli jsou její děti v pořádku. Byl to jen opožděný šok? Když vlna loď převrátila, prolétla Jenny salónem a poranila si krk a ruku. V tu chvíli jsme si neuvědomovali závažnost jejích zranění. (Teprve později jsme zjistili, že si nalomila páteř.)
Celý salón byl pokrytý mastnou vrstvičkou majonézy z rozbité sklenice. GPS stále fungovala, ale i přes heroické úsilí se Gordonovi nepodařilo nastartovat motor.
Naštěstí jedno z našich nouzových volání zachytil tanker, který předtím neviděl naše světlice. Spojení bylo velice špatné, ale podle všeho se k nám vracel.
O Jenny jsme už měli velký strach. Už nebyla schopná pohnout levou rukou a měla příšerné bolesti. Připnuli jsme popruh jejího harnesu ke kompasnici. Já jsem stále pumpoval a vydával příkazy a vzpomínám si, že v jednu chvíli na mě Gordon křikl, že jestli nezavřu zobák, hodí mě zpátky přes palubu.
Tanker od nás byl už asi jen půldruhé míle, ale přesto, že jsme mu předali naši pozici z GPS, na rozvlněné hladině nás nemohl najít. Až tehdy jsme si uvědomili, jak vysoké vlastně jsou okolní vlny.
Gordon zaslechl ve vysílačce, jak kapitán tankeru říká pilotovi záchranářské helikoptéry, že nás nevidí, a tak odpálil pár padákových světlic a oranžové dýmovnice. Těch si tanker konečně všiml. Na rybářský prut jsme přivázali Jennyiny červené podvlíkačky a použili je jako signální vlajku. Kromě toho jsme odpálili několik dalších světlic pro přesnější určení naší polohy. Některé z nich nefungovaly, zatímco jiné hořely v silném větru jako svářečka. Gordon si o jednu takovou popálil ruku a musel ji hodit přes palubu.
Konečně nás helikoptéra našla a nám bylo jasné, jak obtížné musí být pilotování ve 40uzlovém větru. Posádka helikoptéry spustila lano, které dopadlo na příď. Gordon po něm okamžitě skočil a pak už do vody skočil jeden ze záchranářů v obleku a s ploutvemi.
Bohužel skočil na levobok lodě, kde se zamotal do zbytků takeláže, ale nakonec se mu podařilo se osvobodit. Mohl tak začít zapínat Gordona a Jenny do záchranných popruhů určených pro dvě osoby. Mezitím kousek proti větru od nás zastavily dva tankery, což nám trochu „vyžehlilo“ hladinu, ale hlavně to vytvořilo vítané závětří. Přesto nebylo snadné ve velkých vlnách stát na palubě. Když začali vytahovat Gordona a Jenny do helikoptéry, loď se pod nimi zvedla na vlně a oni byli rázem zpátky na palubě.
Rozhodli jsme se, že nejbezpečnější bude, když skočí do moře, odkud je bude možné na laně vytáhnout, aniž by jim hrozil náraz o zmítající se loď. Jennyina automatická záchranná vesta se ovšem nenafoukla a ona zmizela pod hladinou. Gordonovi se podařilo vytáhnout ji zpět na hladinu. Helikoptéra pak je oba vytáhla pár metrů z vody, ale vtom přišla další velká vlna a oni byli zase ve vodě. Chvíli je lano vláčelo vlnou, než se pod nimi moře opět propadlo a posádka helikoptéry je potom už bezpečně vytáhla nahoru.
Další jsem byl na řadě já. Měl jsem k sobě přivázaný nouzový vak i Jennyinu tašku. Skočit znovu do vln si vyžádalo veškerou moji odvahu. Skočil jsem spolu se záchranářem, ale cítil jsem, jak mi záchranná vesta vyjíždí přes tvář. Málo jsem utáhl popruhy. Když nás začali zvedat k helikoptéře, vytlačil mi popruh veškerý vzduch z plic a zdálo se mi, že se houpám v temnotě. Najednou jsem byl v bezpečí helikoptéry, s Gordonem a Jenny. Byli jsme zabalení do teplých přikrývek, ale stále jsme se strachovali o Jennyin krk.
Po přistání v La Coruñi odvezla Jenny do nemocnice sanitka, zatímco Gordon a já jsme dostali k dispozici horkou sprchu a za chvíli jsme seděli u vyplňování nejrůznějších formulářů ve vypůjčených slušivých leteckých kombinézách. Zatelefonovali jsme domů, abychom našim rodinám dali vědět, co se nám přihodilo. Pilot vrtulníku s manželkou nám později zajistili ubytování v centru.
Místní agent pojišťovny Lloyd’s dostal upozornění o naší nehodě a vydal zprávu pro obchodní a rybářské lodě v oblasti. Poslední známá pozice May Bee byla přibližně 25 mil severozápadně od mysu Finnisterre. Byli jsme na dosah bezpečí jeho závětří, ale skutečně jej dosáhnout nám nebylo souzeno. Podle pojišťovny byla slušná šance na nalezení a záchranu lodě.
Díky nouzovému vaku jsme měli peníze a kreditní karty, a tak jsme si mohli následujícího dne nakoupit nějaké oblečení. V nemocnici jsme našli Jenny s krkem znehybněným speciální ortézou. Její zranění byla vážná. Nalomila si šestý obratel a měla zhmožděný vřetenní nerv v levé ruce. To způsobilo necitlivost prostředníčku a prsteníčku a částečnou ztrátu svalové činnosti levé ruky.
O několik dní později dostal Gordon povolení odletět zpět domů s Jenny, která byla upoutána na nosítka. S třemi zpátečními letenkami (které byly levnější než jednosměrné) jsme se vydali na letiště v Santiagu. Jenny převážela sanitka. Poslední překážkou bylo, že letecká společnost požadovala, abychom zaplatili za dalších šest míst, protože nosítka, na kterých musela Jenny ležet, prý budou zabírat sedm míst. Bez zaplacení nás nechtěli pustit na palubu. Následovala dvouhodinová debata, zatímco se Jenny smažila v sanitce na poledním slunci. Nedalo se nic dělat a výpalné jsme zaplatit museli, přestože letadlo bylo očividně poloprázdné.
Na letišti v Gatwicku přistavili speciální vozidlo, které vyložilo Jenny na nosítkách dveřmi pro nakládání zásob, a místní sanitka nás odvezla do nemocnice East Surrey Hospital v Redhillu, kde jsme se setkali s našimi rodinami.
Ve Španělsku jsme měli čas zamyslet se nad vším, čím jsme prošli, a shodli jsme se na jedné věci. Všichni jsme se chtěli vrátit na moře a vyrazit na tuto plavbu znova.
POZNÁMKA
Pár dní po návratu domů dostal Gordon zprávu ze Španělska, že May Bee našla rybářská loď zhruba 300 mil od místa, kde byla opuštěna, a odtáhla ji do La Coruñi. Gordon letěl na místo i s likvidátorem pojišťovny. Interiér jachty byl pryč. Zůstal tu jen motor a z vybavení dvě kotvy. Zmizel dokonce i stůl, topení a vařič. Trup byl silně poškozený a likvidátor to prohlásil za totální ztrátu. Rybářům tedy nebyla vyplacena žádná odměna.
Jenny se úspěšně zotavila, ale stále nemá cit ve dvou prstech levé ruky.
POUČENÍ Z PŘÍBĚHU
Barry Thunder popisuje, že „masivní U-profil z pětimilimetrové nerezové oceli se ulomil, jako kdyby ho někdo uřízl pilkou“. Tyto účkové úchyty se skutečně občas ulomí. Podle Jeremyho Rogerse, známého stavitele lodí, je důvod prostý. „Je to záležitost konstrukce. Pokud je závit vyříznut do materiálu, tak ten může být v daném místě i o několik milimetrů tenčí. Účkový třmen, který v části, která je na palubě, má solidních 10 mm, tak může mít v místě uchycení matkami tloušťku třeba pouhých 6 mm. Pokud si děláte starost o vaše třmeny, nahraďte je svařovaným typem s destičkou. Ty jsou mnohem lepší.“
Bez stěžně a tedy i antény pro VHF radiostanici první nouzové volání z May Bee nikdo nezachytil. Naštěstí skipper vyrobil provizorní anténu z třímetrového drátu a měrky z nádrže na naftu a odvysílal několik volání MAYDAY. Hodilo by se mít na palubě náhradní nouzovou anténu.
Umístění záchranného ostrůvku je důležité téma. V případě May Bee prý projel jeden z levobočních vantů tvrdým plastovým obalem čtyřmístného záchranného ostrůvku přivázaného na nástavbě jako horký nůž máslem.
Barry Thunder také vypráví, jak do vody skočil spolu se záchranářem a ucítil, jak mu záchranná vesta vyjíždí přes tvář. Málo utáhl popruhy. V těchto případech je velmi užitečný přídavný popruh v rozkroku.
Další skutečné příběhy najdete mezi našimi e-knihami zde.