Jachta Galway Blazer
Skipper Peter Crowther
Vyplula z Plymouthu v Anglii do Newportu v americkém státě Rhode Island
Datum ztráty 24. června 1996
Pozice 49°41′ severní šířky a 20°33′ západní délky
Bylo 19:00 v pondělí 24. června 1996 a Peter Crowther byl na palubě obří 300 metrů dlouhé kontejnerové lodě Atlantic Compass směřující do Halifaxu v Novém Skotsku. Proč? Ráno toho dne byl přece ještě na palubě své vlastní jachty Galway Blazer, s níž se účastnil sólového závodu Singlehanded Transatlantic Race, Europe I-STAR.
BYLA TO NORMÁLNÍ NOC NA PALUBĚ, moc jsem toho nenaspal a docela foukalo. Měl jsem obě plachty na druhém refu a loď si v klidu plula správným kurzem. Určitě jsem na chvíli usnul, protože se mi zdálo o mělké přehradě u starého letiště a místní dělníci mi nadávali, že do ní házím z člunku odpad, a přitom měli sami v kontrolní věži stovky krys, které lezly lidem do oblečení.
Vstal jsem kolem 06:00, udělal si kávu, všiml si, že v noci zmizela turbína mého vodního generátoru a udělal si v hlavě poznámku, že si musím nechat poslat náhradní. Jedna z luken netěsnila, další poznámka k opravě. Baterie byly v pohodě a já jsem se snažil na vysílačce chytit předpověď počasí, ale vycházel z ní jenom šum. Nastavil jsem lodní hodiny na greenwichský čas, slupnul banán, na sváču si naplánoval grep a k obědu rýžový salát. Přečetl jsem kousek knížky o poválečné britské historii. Můj větrný autopilot firmy Aries fungoval bezvadně. Nikam jsem nespěchal a okolo 09:30 byl čas na vitamíny a čištění zubů.
Stál jsem u navigačního stolku, když loď najednou sjela po vlně a se strašlivým třísknutím narazila zadní částí pravoboku na hladinu. Bylo to, jako kdyby do lodě narazil neviditelný vlak. Dovnitř se prasklinou v trupu začala valit voda. Hned mi bylo jasné, že takovýhle proud jen tak nepořeším. Na to byla prasklina příliš velká a proud vody příliš silný.
Upaloval jsem k vysílačce a už přes SBB letěla zpráva s mou pozicí, jménem a poznámkou, že opouštím loď. Vody jsem měl už po kolena a ve vlnách se přelévala sem a tam.
Popadl jsem kanystr s vodou a teplý svetr a pak jsem si navlékl nepromokavé kalhoty a bundu. Měl jsem popadnout taky nouzový vak s pasem a penězi, který jsem měl nad navigačním stolkem. Měl jsem zavřít dveře do kokpitu, abych loď udržel déle na hladině. Měl jsem se rozloučit. Měl jsem vypnout elektriku.
Místo toho jsem si vzal nůž, ruční VHF vysílačku a GPSku a šel na záď pro EPIRB lokátor. Ten jsem chtěl mít v ostrůvku, ne přidělaný na lodi. Zapnul jsem ho a všechno odnesl k záchrannému člunu od firmy Tinker, který jsem měl nafouknutý (díkybohu) a přivázaný mezi stěžni.
Přeřízl jsem lana a taky otěž přední plachty, která mi překážela. Příď už byla skoro pod vodou a záď se zvedala nad hladinu.
Naházel jsem všechny věci pod sfouknutou stříšku člunku, sedl si na něj a držel jsem člun, aby se nezachytil o lana nebo dráty relingu. Věděl jsem, že se musím dostat dál od potápějící se lodě. Vyhnul jsem se zmítající se hlavní plachtě a poodjel kousek směrem od pravoboku. Tak nízko už byla Galway Blazer ve vodě.
Teprve pak jsem si vlezl pod stříšku, nafouknul ji, vykýbloval vodu ze dna a nastrojil vodní kotvu. Chvilku jsem s tím zápasil. Brožurku s instrukcemi jsem měl trochu z ruky, protože se momentálně opodál potápěla spolu s mou lodí. Díval jsem se, jak se plachty začínají dotýkat hladiny. Záď se čím dál tím víc zvedala z vody, ale větrný generátor i autopilot stále fungovaly. Když jsem se podíval na svou loď ve vlnách naposledy, byly vidět už jen špičky stěžňů nad zrefovanými plachtami. Moje loď se uložila ke svému mokrému spánku na pozici 49°41′ severní šířky a 20°33′ západní délky.
Děkuji ti za všechny ty krásné roky společného plachtění.
Byl jsem úplně promočený. Neměl jsem ponožky ani holínky. Moje nepromokavé oblečení bylo na dně člunku. Bylo načase zrevidovat zásoby a vybavení. Zkontroloval jsem EPIRB a vysílačku a obojí podle všeho fungovalo. Baterie v GPSce docházely. Měl jsem spoustu vody a jídla. Utáhl jsem stříšku, aby do člunku tolik nestříkala voda. Čas od času jsem vykoukl ven a rozhlížel se kolem sebe, ale neměl jsem hodinky, a tak jsem nemohl tušit, jak plyne čas.
Oblékl jsem si mokré nepromokavé oblečení. Moje termoprádlo pod ním vyschne samo. Rozhodl jsem se zabalit si nohy do „vesmírné“ termopřikrývky a strčit je do vodotěsného vaku. Uvnitř člunku jsem měl poněkud klaustrofobní pocit. Byl jsem v uzavřeném prostoru, bez výhledu na horizont a člunek sebou zmítal na vlnách. Výborný recept na mořskou nemoc. Já jsem ale byl zatím v pohodě. Dal jsem si trochu vody, hlt whisky – protilék na mořskou nemoc – a ovesnou sušenku. Velmi, velmi suchou sušenku, která se mi lepila na patro.
Mezi vysušováním podlážky houbou, což mi zabralo spoustu času, jsem si lehl tak, že jsem měl zadek na jednom kanystru s vodou, bedra na lavičce člunku a trup na druhém kanystru. Zkoušel jsem se trochu prospat s kapucí staženou přes hlavu, aby mi ze stříšky aspoň nekapalo za krk. Se zavřenýma očima jsem pohyby člunu zvládal lépe. V jednu chvíli jsem si myslel, že slyším letadlo, ale když jsem vykoukl ven, nic jsem neviděl. Stejně bylo příliš brzy. Psychicky jsem se připravil nejméně na jednu noc ve člunku.
Ten zvuk byla určitě jenom vlna. O něco později jsem tentýž zvuk uslyšel znovu, ani tentokrát jsem nic neviděl, ale rozhodl jsem se pro jistotu přece jenom odpálit světlici. Byla to stará prošlá světlice a nefungovala. Většina těch nových šla ke dnu s mojí Galway Blazer. Zahodil jsem ji. Ta další byla novější a fungovala. Pak jsem uviděl letadlo typu Nimrod a kontaktoval jej svou ruční vysílačkou. Řekl jsem jim, kdo jsem. Zeptali se, jestli jsem na člunku sám. Také mi řekli, že se ke mně blíží loď, prý 20 mil, nebo jsem špatně slyšel? Udržovali kontakt mezi kapitánem a mnou, což pomáhalo. A pak jsem uviděl, jak se loď vynořila z oparu jen něco přes 2 míle ode mne.
Počasí se zhoršovalo. Posádka letadla skvěle navedla kapitána lodě Atlantic Compass, který zastavil kousek na vítr od mého člunku. Později jsem se dozvěděl, že využili příďové a záďové manévrovací motory, aby se ke mně dostali blíž.
Posádka mi hodila lano, uvázal jsem se a postupně sjížděl podél boku, až jsem byl poblíž středu lodě. Na laně mě dotáhli ke dvířkám pro lodivoda, které byly asi 3 metry nad hladinou. Bylo poměrně obtížné se z člunku dostat. Stříška byla nepoddajná a mě napadlo ji rozříznout, ale ještě jsem nebyl v bezpečí a do člunku přes záď stříkala voda.
Posádka spustila provazový žebřík a lano se smyčkami. Rozhodl jsem se pro žebřík. Bohužel se mi pravá noha dostala za něj, mezi žebřík a trup a takhle se po žebříku podél boku lodě šplhat nedalo. Natočil jsem se a nohy přehodil. Napřed úkrok levou, pak pravou obkročmo. Bylo to, jako když jsem se coby mladík učil tančit. Pak už jsem byl v bezpečí na palubě, děkoval neznámým tvářím a mířil nahoru skrz nákladové paluby. Když jsem dorazil na můstek, ještě pořád ze mne kapala voda. Poděkoval jsem posádce letadla. Můj člunek se ještě stále pohupoval u boku lodě hluboko pode mnou. Ano, potvrzuju, EPIRB jsem vypnul já. VHF vysílačka zůstala zapnutá. Ale to bylo jedno. Kapitán mi řekl, že člunek bohužel na palubu nedostane.
Zato já jsem dostal kajutu a suchou kombinézu namísto mých promočených věcí, které putovaly do prádelny. Tak jsem zavolal své ženě Alix a holkám. Přežít jsem musel hlavně kvůli nim. Společně jsme pak oplakali ztrátu naší skvělé a krásné lodě.
POZNÁMKA
Peter Crowther (50) hospodský z Devonu, dorazil po přistání v Novém Skotsku bez pasu a peněz domů, kde ho čekalo slavnostní přijetí v jeho hospodě Green Dragon v městečku Stoke Fleming nedaleko Dartmouthu. Byl to jeho pátý sólový transatlantický závod a jeho pátý na lodi Galway Blazer, 42stopém škuneru s džunkovým oplachtěním a oblou palubou, kterou vlastnil 23 let. Loď navrhl Angus Primrose a byla postavena v roce 1968 pro komandéra Billa Kinga, který na ní objel zeměkouli. Crowther později napsal o pestré historii lodě knihu Single-handed Sailing in Galway Blazer (Sólo jachting s Galway Blazer, česky dosud nevyšlo – pozn. překl.), kterou vydalo nakladatelství Waterline.
POUČENÍ Z PŘÍBĚHU
Je nezbytné mít připravený nouzový vak s dokumenty cennostmi a také si nacvičit proceduru opuštění lodě. Kolize poškodila Crowtherovu loď natolik, že během chvilky mu voda sahala až po kolena a on měl jen pár sekund na to, aby vzal kanystr s vodou, pár kusů oblečení, než musel loď opustit. Také se mu podařilo popadnout nůž a hlavně ruční VHF vysílačku, GPS a EPIRB lokátor. Na palubě ovšem zůstal jeho pas, peníze, holínky a ponožky i brožurka s instrukcemi k záchrannému člunu a většina světlic.
Ideálně bychom si měli nacvičit všechny nouzové bezpečnostní procedury. Správné upevnění záchranné vesty, spouštění záchranného ostrůvku, odpalování světlic, nastrojování vodní kotvy. To všechno by bylo dobré natrénovat při klidném moři, abychom si pak za bouře mohli být ve vlnách jistější, co máme vlastně dělat.
V Crowtherově ruční GPS byly téměř vybité baterie. Vždy je dobré dát do nouzového vaku také pár náhradních.
Crowther měl s sebou ruční VHF vysílačku, díky níž mohl komunikovat s pilotem záchranného letadla, který koordinoval záchrannou akci, což jen podtrhuje význam ručních vodotěsných vysílaček.