Jachta: Yondi (T24)
Skipper: Peter Jackson
Vyplula z Plymouthu na krátkou vyjížďku
Pozice pět mil jižně od západního konce vlnolamu přístavu Plymouth
Peter Jackson začal jachtařit v oblasti Solentské úžiny jako člen oddílu námořních skautů, když mu bylo 12 let. O řadu let později jeho spontánní rozhodnutí jít se projet skončilo katastrofou, když jeho jachta Yondi narazila na plovoucí předmět u pobřeží Plymouthu a začala se potápět.
BYL UŽ KONEC ZÁŘÍ a já jsem měl se synem vyrazit na pravděpodobně poslední plavbu sezóny. Ale předpověď hrozila bouřkami a silným větrem, tak jsme plavbu odložili a já jsem se místo toho pustil do výměny filtrů na motoru. Když jsem byl hotový, měl jsem jet rovnou domů. Namísto toho jsem se ale rozhodl motor vyzkoušet, a tak jsem s Yondi vyrazil do Plymouthského zálivu.
Foukal sice čerstvý vítr, ale ze severozápadu, což znamenalo, že přestože měl sílu kolem 5 °Bf, zůstávala hladina poměrně klidná. Už jsem stejně nestíhal být doma včas, a tak jsem hodil opatrnost za hlavu a rozhodl se na chvíli si zaplachtit. Brzy jsem tedy míjel vlnolam a mířil na otevřené moře. Yondi plachtila krásně a oba jsme si plavbu užívali. Byla to těžká loď s hlubokým kýlem a potřebovala tak silnější vítr, aby dobře jela. Podmínky byly pro ni ideální a Yondi si letěla po hladině 7 uzly. Brzy jsme byli kousek od majáku na Eddystoneských skaliscích. Kdy že jsem to říkal, že budu doma?
Právě jsem vstal od kormidla, abych připravil plachty na změnu kurzu pro návrat domů, když se ozval se strašlivý náraz a Yondi jako by se zastavila na místě. Proletěl jsem kokpitem až na stěnu nástavby. Pomyslel jsem si, že jsem se musel srazit s jinou lodí, ale v dohledu žádná nebyla. Vůbec jsem nevěděl, co čeho jsem mohl narazit. V okolí nebyly žádné skaliska ani mělčiny. A pak jsem to uviděl. Obrovskou kládu – přímo celý kmen stromu – která plavala těsně pod hladinou. Byla celý pokrytá chaluhami a vilejši a měla dobrých 10 metrů na délku a asi 1,5 metru v průměru.
Seběhl jsem do podpalubí a ke svému překvapení nenašel žádné větší díry. Dokonce jsem nenašel vůbec žádné poškození a v kýlovém prostoru byla jen trocha vody. Byl jsem přesvědčený, že lodní elektrická bilge pumpa si s ní lehce poradí. Bylo ale rozumné vrátit se do přístavu co nejrychleji, takže namísto zdlouhavého křižování proti větru jsem spustil plachty a zpátky se vydal na motor. Podlážku nad kýlovým prostorem jsem nechal odkrytou, abych mohl z kokpitu kontrolovat hladinu vody uvnitř. Brzy jsem si všiml, že se pomalu zvedá. To mě nijak neznepokojovalo, kdyby si s vodou neporadila moje malá bilge pumpa, měl jsem ještě velkokapacitní záložní pumpu od firmy Whale. Přestože bylo moře poměrně klidné, šly od moře dlouhé táhlé vlny a Yondi se v nich bez plachet hodně kolébala.
Když po nějakých 10 minutách dosáhla hladina vody vršku kýlové jímky, zapnul jsem elektrickou bilge pumpu a voda začala rychle klesat. Znovu jsem prozkoumal kýl i kýlovou jímku, ale neviděl jsem žádné díry ani praskliny. Vyvodil jsem z toho, že voda musí do lodě pronikat kolem šroubů kýlu, které se mohly uvolnit po nárazu kmenu na kýl. Uvědomil jsem si, že kolébání lodě situaci pravděpodobně zhoršuje, ale nemohl jsem přijít na žádný způsob, jak ho zmírnit. Hladina vody ustavičně stoupala a teď bilge pumpa běžela neustále. Avšak už nedokázala udržet vodu v kýlovém prostoru a ta se začala rozlévat po podlaze podpalubí. Pořád jsem si myslel, že dokážu bezpečně dojet do Plymouthu, protože jsem věděl, že Yondi by musela být téměř úplně plná vody, aby se potopila. Pak se ale situace dramaticky změnila.
Voda dosáhla ke skříňkám, kde jsme měli uložené konzervy s potravinami a odlepila z nich papírové etikety. Ty začaly zanášet koš sání pumpy, což výrazně snížilo její účinnost.
Přestože jsem koš několikrát vyčistil, pokaždé se téměř okamžitě znovu zanesl a úroveň hladiny v lodi začala povážlivě stoupat. Rozhodl jsem se zavolat o pomoc. Vyhlédl jsem z podpalubí, ale neviděl v okolí žádné jiné lodě. Zapnul jsem VHF vysílačku a vyslal nouzové volání MAYDAY. Byl jsem pouhých 5 mil od západního konce Plymouthského vlnolamu.
Pobřežní stráž odpověděla okamžitě a s klidem. Pomoc byla na cestě. Nasadil jsem si záchrannou vestu a šel nafouknout gumový člunek, který byl přivázaný na přední palubě. Právě jsem začal nafukovat, když mě zavolala záchranná loď pobřežní stráže, aby zjistila moji polohu z rádiového signálu. Když jsem se vrátil k nafukování, ozvala se z vysílačky jiná jachta, která mě požádala, abych odpálil světlici. Vytáhl jsem tedy světlici, odpálil ji a popálil si přitom ruku.
Znovu jsem se chtěl vrátit k nafukování, ale zavolala pro změnu pobřežní stráž kvůli aktualizaci mé situace. Připadalo mi, že hladina v lodi už nestoupá, ale uvědomil jsem si, že ve skutečnosti je to pouhé zdání, protože voda plnila velký objem trupu. V podpalubí to začínalo být nebezpečné. Pokaždé, když se Yondi zhoupla na vlnách, proháněly se podpalubím různé plovoucí předměty a voda mnou zmítala tak, že jsem už nedokázal čistit zanesené nasávání bilge pumpy. Naštěstí jsem radiostanici mohl ovládat i z kokpitu a ta překvapivě fungovala dál, přestože baterie byly už dávno pod vodou.
První pomoc, která na místo dorazila, byl RIB, tedy nafukovací člun s pevným dnem, z potápěčské základny ve Fort Bovisand, s třemi zdatnými mladíky na palubě. Ti se pustili do kýblování. Když ze stejné základny dorazil i druhý RIB člun, rozhodli jsme se protáhnout pod trupem Yondi lana a přivázat je ke člunům, které by tak sloužily jako plováky. Kýblování zdánlivě nemělo žádný účinek.
Kolem Yondi už kroužilo několik dalších lodí a přijela také záchranná loď pobřežní stráže. Ta spustila svůj člun, který na Yondi převezl velkou motorovou pumpu. Pocítil jsem obrovskou úlevu, protože jsem si nebyl jistý, jak dlouho mě nafukovací čluny potápěčského centra udrží nad hladinou. Yondi byla velmi těžká loď. Moje úleva ale neměla dlouhého trvání, protože se záchranářům nepodařilo pumpu spustit. Kapitán záchranné lodě se rozhodl přirazit bokem k Yondi a použít vnitřní pumpu své lodě, přestože to znamenalo vzdát se podpory RIB člunů.
Byli jsme vyvázaní u boku záchranné lodě a já jsem právě přebíral hadici sání pumpy od posádky, když nám kormidelník přikázal, abychom všichni Yondi okamžitě opustili. Nikdo se ani nepohnul. Kormidelník rozkaz zopakoval mnohem hlasitěji a naléhavěji. Teprve to nás přesvědčilo. Když jsem se pokoušel z lodě vylézt, zachytila se mi záchranná vesta o jeden ze zadních stěhů a na několik okamžiků, které mi připadaly jako celá věčnost, jsem se nemohl uvolnit. Nakonec se mi to podařilo a skočil jsem do moře. Otočil jsem se právě včas, abych zahlédl, jak ve vlnách mizí vrcholek stěžně a rolfoku nové, drahé geny. Yondi šla ke dnu jako kámen a na hladině po ní zůstalo plavat jen pár zbytků vybavení. Nic jiného po mé krásné lodi nezbylo.
Brzy jsem byl na palubě záchranné lodě s hrnkem horkého čaje v ruce. Jen člověk, který sám vlastnil loď a strávil s ní tolik času jako já, může chápat slzy, které mi stékaly po tvářích, když jsem stál na mole v maríně v Clovelly Bay a sledoval, jak se záchranná loď vrací zpět do Plymouthu. Část těchto slz mělo určitě na svědomí náhlé uvolnění napětí posledních několika hodin, ale většina z nich patřila ztrátě dobré a blízké přítelkyně, se kterou jsem toho tolik prožil: blízká setkání se stády delfínů, klidné večery v krásných kotvištích, radost z učení nových dovedností. Yondi byla za poslední čtyři roky tak velkou částí života celé rodiny a teď byla pryč. Celé měsíce jsme postupně přicházeli na to, co všechno jsme spolu s ní ve vlnách ztratili, ale nejsmutnější bylo, že jsme přišli o náš lodní deník, který popisoval všechna naše společná dobrodružství.
Poprvé jsme Yondi zahlédli v otevřené stodole uprostřed hrabství Gloucester, kde její předchozí vlastník předělával její kokpit a instaloval nový motor. Byla to krásná plachetnice typu T24, postavená v roce 1965 firmou D C Perfect z Chichesteru.
POUČENÍ Z PŘÍBĚHU
Přestože Peter Jackson koš pumpy několikrát vyčistil, pokaždé se téměř okamžitě znovu zanesl a úroveň hladiny v lodi začala povážlivě stoupat. Když voda dosáhla ke skříňkám, kde byly uložené konzervy s potravinami a odlepila z nich papírové etikety, začaly zanášet koš sání pumpy, což výrazně snížilo její účinnost. (Zvažte odlepení etiket a popsání konzerv lihovým fixem – pozn. red.).
Naštěstí mohl Jakcson svou VHF radiostanici ovládat i z kokpitu a ta překvapivě fungovala dál, přestože baterie byly už dávno pod vodou, když vysílal volání MAYDAY.