Posledních deset let, jakkoli jinak velmi rozdílných, mělo jedno společné: nekonečné čekání na novou jachtařskou sezónu nejdřív na začátku dubna. Od poslední plavby nejpozději v druhé polovině října to znamenalo skoro půl roku na pevnině. Navíc v tom nejotravnějším možném ročním období. Letos se to mělo konečně změnit. Nechal jsem se nalejt do posádky na přeplavbu z Lanzarote, jednoho z Kanárských ostrovů, na Madeiru. Vyplutí na konci ledna? Deset dnů na lodi? Podržte mi žluťáky, jdu na věc.
Plachetnice, na které jsme měli plout, se jmenuje LORELEI. Je to spíše sportovní Dehler 44 Varianta a jediná loď ve flotile Go West, která je dislokována na Kanárech. Nebo spíš byla. Teď ji čekala dlouhá cesta z Lanzarote až do skotského Largs. Tam měla projít údržbou a několika vylepšeními a strávit sezónu tam. Celá plavba do Skotska byla rozdělená do několika etap a první část byla právě cesta na Madeiru.
Jejího kapitána Petra Rývu jsem předtím neznal. Ale jednak beru Go West jako určitý etalon kvality, jednak jsem na Petra slyšel samé superlativy na kurzu přežití a záchrany na moři, který jsem absolvoval v prosinci a který mimochodem vřele doporučuju.
Plán plavby byl vyrazit z Lanzarote a po krátkém rozkoukání to vzít na Madeiru se zastávkami na ostrovech Selvagem Grande a Porto Santo. Deset dnů na trasu odhadovanou na cca 400 mil vypadá možná přehnaně, ale bylo třeba počítat s nepřízní počasí a taky, když už na ty ostrovy doplujem, bude fajn se tam trochu porozhlédnout. Za mě dobrý plán.
A tak mě pozdní pátek 27. ledna zastihl na cestě…do Bratislavy. Ano, nejlepší možnou dopravu na Lanzarote v tu dobu představoval přímý let z Blavy v sobotu v sedm ráno. Ale tak člověk aspoň něco zažije. Na letišti na Lanzarote jsme byli v sobotu před polednem. Setkal jsem se tu s Mílou, dalším klukem z posádky. Vzali jsme si taxíka do maríny a tam po příjezdovém pivu (lepším a levnějším než v Bratislavě, nutno dodat) našli správné molo. Potřásli jsme si s Petrem pravicí, pozdravili se s Katkou Staňkovou, která právě skončila s LORELEI kurz, odložili bágly a klidili se z cesty, ježto oficiální nalodění bylo až další den a už dneska jsme mohli na lodi přespat jen z dobré vůle kapitána.
První setkání s LORELEI u mola v Arrecife
Být zase v maríně mezi plachetnicemi a dýchat slaný vzduch, to všechno v příjemných osmnácti stupních Celsia, to byl po prudě tuzemské zimy vyloženě balzám na duši i na těle. Počasí na Lanzarote bylo vyloženě aprílové – chvíli pršelo, chvíli ne, člověk si neustále svlékal a zase oblékal mikinu. Prošli jsme si s Mílou Arrecife a blízké okolí, okoukli útesy, pláže, přístav a pozůstatky místních salinas.
Marína v Arrecife
Strpí tu prý maximálně tři naháče
Městská laguna. Za odlivu dojdete do lodi víceméně suchou nohou, za přílivu můžete i odplout
Tudy budeme pozítří vyplouvat. Doprava je to do maríny, vlevo je komerční přístav
Večer jsme zapadli v maríně do místního baru Jolly Roger. Je to přesně ten typ podniku, co nasává lidi, kteří v maríně aspoň nějaký čas žijou. Tohle je na oceánských marínách kouzelné a hrozně mě bavilo to pozorovat, tady i na pozdějších štacích. Sem se nepřiplouvá s tím, že zítra, maximálně pozítří následuje zase vyplutí. Lidi a jejich lodě mají za sebou zpravidla nějakou delší vzdálenost, další před sebou, potřebujou provést nějaké opravy (a někdy i nabrat morál na další rvačky s oceánem), takže tu pobudou klidně i v řádů týdnů až měsíců. Z takového podhoubí vzniká zajímavá komunita, kterou v charterových marínách-kempech najít nemůžete.
V baru se k nám přidal Jirka, další člen posádky, který byl na Lanzarote už od pondělka a v klidu si objevoval ostrov. Ještě s Petrem a Katkou jsme tam strávili fajn večer. Vzhledem k tomu, že jsem od pátečního rána jen párkrát upadl do krátkého bezvědomí v autobuse a v letadle, šel jsem spát celkem brzo a tvrdě.
Večer v maríně
V neděli jsme se rozloučili s Katkou, která mířila na letadlo domů, a pak strávili několik hodin přípravami LORELEI na cestu. Přeskládali jsme vybavení, naložili loď proviantem a náhradní naftou a umyli.
Zatímco v podpalubí kapitán zkušeně rovná proviant…
…nahoře je to hotová rozborka-sborka
Pak jsme měli ještě několik hodin na průzkum ostrova, které jsme s Mílou využili k návštěvě městečka Teguise ve vnitrozemí, místa konání velkých trhů.
Cesta zpátky do Arrecife se mi trochu zkomplikovala, když mě řidič vyhodil z autobusu, protože jsem s sebou neměl roušku.
Večer dorazila Anne, Britka a poslední členka posádky. Libor, který s námi měl taky plout (a kterého jsem jako jediného před plavbou znal), bohužel na poslední chvíli odpadl kvůli úrazu v rodině. Zašli jsme na večeři a pak ještě jednou navštívili Jolly Rogera. Jelikož LORELEI měla nazítří opustit marínu, která jí byla poměrně dlouho domovem, a těžko říci, kdy a jestli se tam vrátí, dostalo se Petrovi ještě milé povinnosti zvěčnit loď na místní zdi slávy.
V Jolly Rogerovi jsou i naše bankovky a podpisy jiných lodí pod českou vlajkou
Ať už se sem vrátí nebo ne, svým způsobem tu LORELEI zůstane
V pondělí ráno jsme posnídali, dali si všichni dlouhou horkou sprchu. Po kapitánově briefingu k lodi, plavbě a bezpečnosti jsme ještě pouklízeli molo od pozůstatků lodní údržby a připravili se na vyplutí.
Moc jsem toho z Lanzarote nestihl, ale nebylo to tu špatné. Ostrov je trochu měsíční, no spíš marťanská krajina. Dojem kolonizované planety umocňuje takřka uniformní bílá barva a hranaté tvary místních staveb, svítících proti hnědému okolí. Možná to tu vypadá jinak, když je sezóna nebo když sem vysype svůj náklad pár cruiseshipů, ale teď tu panovala pohodářská atmosféra a všechny ty malé milé bary vysloveně lákaly posedět a pokecat. Trochu jsem záviděl Jirkovi, který se tady mohl poflakovat týden.
Jedna památeční, za pár minut vyplouváme!
Další články autora naleznete na jeho jachtařském blogu Za vlnou vlna