Martin Doleček: Jak jsem ztroskotal

AHOJ všem!

Předem se omlouvám za nedodání podrobnějších článku, zatím jsem ale nenašel opravdu ten správný klid vše sepsat, a tak tak stíhám psát do svého deníku. Vybral jsem proto alespoň pár fotek, které trošku situaci přiblíží a mluví za vše.
Především bych chtěl odpovědět na otázku, která mi sice nepřišla, ale rád bych na ní sám odpověděl. Jen odpověď na ní bude trošku delší..

Jak jsem se s lodi vůbec dostal do takového mělkého místa?
Má plavba směřovala severně podél pobřeží Austrálie s několika zastávkami. Navigace v těchto vodách není jednoduchá. Musí se stále sledovat pozice na plotru, vyhýbat se stovkám korálových útesu a neplést se velkým lodím do cesty. Musí se počítat s velice silnými proudy v různých koridorech, které v závislosti na přílivech a odlivech mění své směry. Nečekaně proměnlivé síly větru vzdouvají velké vlny, které se dostávají z oceánu skrz Bradleruv útes. Tyto vlny pak na mělkých vodách dosahují často obrovských rozměrů. O velrybách na každém místě nemluvě.

I na tyto podmínky bylo nutné si zvykat, připravit a já se po několika dní akční pobřežní plavby dostal až na ostrov Lizard. Tam jsem měl domluvené setkání se Zdeňkem Teubnerem z lodi Tanga Roa. Doplul jsem pozdě v noci. Domlouvali jsme se na pořádném panáku rumu, oslavě dalšího setkání českých plachetnic tak daleko od domova, a já se těšil na předání pozdravu od jeho ženy. Druhý den ale silné poryvy větru vůbec nedovolili návštěvu uskutečnit, bylo by to moc riskantní. Člun by se mohl lehce převrátit a vítr by ho odnesl kdoví kam a už jen představa plavat proti proudu naháněla strach. Oba jsme, i když neradi, usoudili, že bude lepší toto místo opustit a setkat se na místě jiném snad i klidnějším. K tomu ale už nedošlo.

Další možné místo bylo okolo 80Nm daleko a během plavby bylo možné využít jeden ze dvou plavebních kanálů zaručující dostatečnou hloubku pro velké lodě. Přišla noc a moře bylo divoké. Velké vlny, viditelnost minimální a vítr přes třicet uzlů se silnými poryvy přes čtyřicet. Spojení přes vysílačku VHF bylo nefunkční. Ze strachu z velkých lodi v takto zúžených místech jsem zvolil trasu ještě blíže k pobřeží; myslel jsem, že budu mít víc klid a šanci i v tom rachotu si trošku odpočinout.

Podmínky se ale zhoršovaly, vlny rostly a já, i díky únavě, jsem včas nezaregistroval silný snos proudem. Ani můj alarm mě nestihl upozornit, že mě to v podstatě vcucává do velkých mělčin. Poznal jsem to, až když si ve velkých vlnách Alya škrtla kýlem o dno. Polila mě hrůza. Neměl jsem vůbec šanci nastartovat motor a zkusit proudu vzdorovat. Alya, lapená proudem jako v nějaké řece, byla odhazována a tlačena vlnami stále blíž k  břehu, který jsem v té temnotě jen tušil. Byla to hororová noc a vše proběhlo strasně rychle. Okamžitě jsem vyhodil kotvu s řetězem a modlil jsem se, aby se chytila na dně. Kdyby ne, skončil bych nenávratně s lodí na břehu. A to by byl konec.

Kotva se ale zachytila a Alya se zastavila. Otočila se proti větru proudu právě včas. Ale jak s ní vlny mlátili nahoru a dolů, doslova si vyhopsala kýlem vlastní díru do písku. Pak voda díky odlivu opadla a já se konečně s raním sluncem mohl rozhlédnout, kde to vlastně jsem, Byl jsem uprostřed brutální divočiny a na souši.

Své vážné uvíznutí a pozici jsem ještě tu noc ohlásil nejen Zdeňkovi přes satelitní telefon, ale i pobřežní australské stráži. Zdeněk se ozval a snažil se plout i zpátky na pomoc. Bylo to však nemožné. I pod motorem byl proti větru a proudu rád, že stojí na místě. Vítr až 50uzlů, který Zdeněk měl, byl silný argument, proč jeho pomoc raději odmítnout. Nechtěl vystavit i jeho loď nebezpečí.

Pro australskou stráž jsem uvázl na velice problematickém místě. Velké lodě se přiblížit nemohly a z pevniny je přístup takřka nemožný. Nechat si poslat helikoptéru a loď tam nechat nepřicházelo v úvahu. Hledal jsem tedy různé možnosti, jak se vyprostit sám. Byl jsem v kontaktu jak s pobřežní stráží, s domovem, tak i s velkými loděmi projíždějící v blízkosti ale i s letadly. Vše bylo jasné, mě zachrání, ale co loď? Nepatřím zrovna mezi jachtaře, který by si mohl dovolit povolat bitevník s armádou, která by mi určitě pomohla.
A tak začal můj boj, jehož průběh už znáte, stejně jako víte, jak to dopadlo. O těchto deseti dlouhých dní, uprostřed právě australské divočiny a všech možných pokusech se vyprostit napíši mnohem podrobněji později – a nebo si to nechám až do knihy a svých přednášek.
Momentálně je situace taková, že se snažím dostat z té opuštěné pláže Alyi někam do přístavu, kde bych ji opravil a pokračoval dál. Plout dál na jiné lodi pro mě vůbec nepřipadá v úvahu.

Kpt. Martin Doleček