Trochu smutně jsme opouštěli Milos, protože jsme tu zažili fakt fajn chvíle a vyrazili přímo na sever. Plán byl přes ostrovy severních Kyklád, tedy přes Serifos, Kythnos a Keu dorazit na Evii a trochu prozkoumat tamní zátoky a ostrůvky. Nikdy jsme tam nebyli, vždy jsme jen pluli okolo a přítom hned první velký záliv Evie díví tušit minimálně skvělé krytí za Meltemi. Otočný severní bod jsme si pak zvolili stylově. Marathónskou pláň. Místo, kudy doslova kráčely dějiny. Ale zpět na Kyklády.
SERIFOS, zátoka Livádhi
Jak jsem již napsal výše, naše další zastávka byl ostrov Serifos, zátoka Livádhi. Livádhi je jistota. Je to velká, skvěle krytá zátoka s městečkem Livadhion, marinou a malebnou chorou na kopci nad zátokou. Marina je relativně malá, ale má vodu, elektřinou a některá stání mají i mooringová lana. V městečku jsou obchody, restaurace. My jsme však zvolili stání na kotvě v zátoce na opačné straně než je marina. Máme rádi klid, který kotva poskytuje a pokud nám zrovna nedochází voda, nemusíme nikam zajíždět. Baterie nabíjí solár a pokud není slunce, tak dobijeme motorem. Už i naftu řešíme dvacetitrovým kanystrem na kolečkách, který vyvezeme člunkem. Není tak problém si pro naftu dojít a klidně se otočit několikrát. Za ten klid na kotvě to vážne stojí.
Livadhion není tak turistický jako města na proslulejších kykladských ostrovech a celé místo má velebný genius loci. Jednou jsem si vyšlápl i na choru a věru, pohled dolů za ten výšlap stojí. Strávili jsme tu dvě klidné noci, zatímco venku na moři funělo jako blázen. Kotva zde drží skvěle.
KYTHNOS
Naše další cesta vedla na ostrov Kythnos, zátoku Agiou Stefano, což je několik malebných zátok na východní (!to není na Kykládách tak běžné, krytých zátok na východním pobřeží kteréhokoli ostrova je jako šafránu!) straně ostrova a dobrá šance ukrýt se zde před Meltemi, které nás začínal docela prohánět. Takže jsme využili chvilkového klidu, mrskli sebou a přepluli na Kythnos.
Souzátočí Agious Stefano (Svatý Štěpán) tvoří pět zátok velmi dobře krytých na severní větry. Jsou to Vasiliko, Ag. Loánis, Ag. Stefanos, Lousa a Kouri. Tři severnější jsou úplně v pohodě, ty dvě jižnější jsou již více otevřené a bude v nich často swell. Ty zátoky jsou moc malebné, jen mi na mapě přišli větší, než ve skutečnosti jsou. Naštěstí lodí bylo pomálu, a tak jsme s hodili kotvu bez potíží.
Samotné místo je velmi klidné, nejradši stojíme v Loanis, těsně pod kostelíkem. Dno je písek, kotva drž dobře. Místa není moc, je-li tu víc lodí, je třeba být opatrný, aby vás vítr nesnesl někam na mělčinu. Na břehu není nic kromě vegetace a pár staveb, takže je tu klid.
Nicméně jedna zrada tu je. Mezi Loanis a Stephanos se nachází velmi nebezpečný útes, který je těsně pod hladinou a varuje před ním jen světlá voda a pak označení na mapě. Na moři samozřejmě nic takového jako kardinály nebo snad izolované nebezpečí nenajdete. Tak pozor! Hlavně v noci ten útes není vůbec vidět a v šikmém slunci také ne!
KEA /zátoka Agious Nikolaos
Poté, co jsme se v klidu a velmi pěkně vyspali, jsme zvedli kotvu a zamířili k ostrovu Kea. Kea byl letos první kykladský ostrov, který jsme navštivili a také je poslední. Z Key plánujeme pokračovat na sever na Evii, která už ale není součástí Kyklád. Na noc jsme si vybrali velkou “trojzátoku” na severu ostrova, pojmenovanou Agios Nikolaos. Jako jediná na severním pobřeží je krytá na severní větry a je hodně prostorná. A je to pravda.
Pohodlnou plavbou jsme dosáhli Key a kotvu jsme hodili severní části – v Uhelné zátoce, kde jsou zbytky po zařízení na těžbu uhlí. Dno je písek a bahýnko, takže kotva drží skvěle. V místě, kde jsou na mapě na dně označeny podmořské kabely, jsme místo nich našli velký, dlouhý a těžký řetěz. Kabely ovšem žádné. Takže tam dávejte pozor, ať se nechytíte kotvou.
Jako varianta byla molo ve východní části zátoky, ve Vourkari. Místa u mola bylo dost (konec června), na břehu pak taverny a obchody. Také bylo možné stát na kotvě na sever od mola. Další možnost, zátoka Livádhi, v jižní část zátoky nám přišla kvůli foukajícími severním větru hodně návětrná, a tak jsem o tom ani neuvažovali a zůstali v Uhelné zátoce.
Ještě večer, za bezvětří jsem vytáhnul dron a celou zátoku nafotil. Noc byla klidná, vítr utichl, jen Venuše se na ekliptice honila s Měsícem. Ale hluk nedělali. 🙂
A mimochodem – právě odsud vyplouvali rybáři, kteří zachraňovali trosečníky z Britannicu, sesterské lodi Titaniku, která se tady kousíček od pobřeží potopila v roce 1916. Jestli vás ta historie zajímá, tak si o Britannicu přečtěte náš článek, případně ještě jeden, který pojednává o potápění k němu.
Jo a abych nezapomněl – posledních pár kousků Jachtařského průvodce Řeckem, díl první, najdete tady! Už jich je jen pár…. část se prodala a část zničil přívalový déšť. Znáte tu story.
