Tady Gaia, pravidelný report. Své minulé povídání jsem zakončil na ostrově Syros poté, co jsme si přivezli na malém rudliku 40 litrů nafty. Po tomto výletu jsme bohabojně zalezli po večeři na kutě, abychom se dobře vyspali na příští skok – tentokrát na ostrov Paros.
A bylo to nádherné ráno. Hned po odkotvení nás vzal čerstvý vítr a na zadní kursz poháněl směrem, kterým jsme chtěli! Což jak víte, není zas tak v jachtingu často. Foukalo tak akorát a moře bylo akorát klidné, abychom zažívali tu pravou nirvánu. Plavba byla tak pohodová, že jsme ji využili i k natáčení videa „jak se pluje na motýla“.
Plachty jsme shodili prakticky až před Parosem a to z důvodu proplouvání pověstným „14 foot“ kanálem, který odděluje Paros a Antiparos. Je tady opravdu mělko, místy kolem 3,5 metru a pozornost je na místě. Kanál je možné proplout buď západní stranou nebo východní. My jsme loni volili východní stranu, letos západní. S dobrou GPS je to v pohodě a také za dobrého počasí. Za Meltemi nebo bez GPS to může být hodně problematické, tak buďte opatrní.
Hned jak jsme propluli nejmělčí částí, vztyčili jsme genu a krásným jachtingem na rovné vodě dopluli do zátoky Paranges, kde jsme strávili velmi klidnou noc.
Na druhý den začalo foukat od severovýchodu. Vypluli jsme ráno, vědomi si toho, že tady je vítr kolem poledne nejsilnější. Navíc nás čekala plavba pod velikou tryskou, kterou tvoří průliv mezi ostrovem Paros a Naxos. A taky ano. Vítr postupně zesílil a my úměrně tomu refovali. Z boku chodily vlny, některé až ke dvěma metrům vysoké, takže plavby nebyla prosta dobrodružství. Ale pluli jsme v pohodě a Gaia poslušně ukrajovala míli za mílí.
A pak došlo k zajímavému jevu. Jak jsem zapluli do stínu Naxosu, někdo vypnul vítr. Naxos, který je hodně vysoký, vítr zcela někam odklonil. To by samo o sobě nebylo tak zajímavé, zajímavé ale bylo, že se to stalo na pár metrech ostrým řezem. V jednu chvíli jsme měli vítr 22 uzlů a najednou ticho. Vlny zůstaly, ale vítr nebyl. Museli jsme nahodit motor a dobrou hodinu jsme pluli v bezvětří jen na vlnách. A pak někdo vítr zapnul, ale z druhé strany. Jak jsme se pod Naxosem posunovali dál a více na jihovýchod, dorazil vítr z východní strany ostrova. No, vlny nevěděly či jsou, jak byly zmatené a my s nimi. Nakonec jsme se nějak dohrabali na ostrov Schninousa, kde jsme za velkých poryvů hodily kotvu v zátoce Acharakas.
Slíbený blbec nakonec
Nejdříve jsem tam stáli ještě s jednou lodí, ale časem se zátoka začala plnit plachetnicemi s výletníky. To jsou jednodenní až třídenní výlety na plachetnici cca 50 stop s jedním kapitánem a 8-10 cestujícími nejachtaři. Tady je to hodně populární. Kapitáni těhle lodí jsou většinou zkušení a tak jsem neměl velké obavy. Ale blbec se přeci jen našel.
50 stop plachetnice a blonďatý dlouhovlasý kapitán vypadající zdálky jako filmová hvězda. Přijel pod plynem a na prasáka to hodil vedle naší kotvy. Mohl to hodit dál, místo bylo, ale bylo by to dál od restaruace. Nejdříve jsem si říkal, že ví co dělá, ale nevěděl. A nebo spíš věděl a bylo mu to fuk. Když nás zákony fyziky nevyhnutelně snesly k sobě na pár metrů, oslovil jsem ho.
“Hele, trochu blízko, ne?”
“…..” koukal na mě kapitán, jehož vizáž zblízka už nepřipomínala filmovou hvězdu, nýbrž vysloužilého pornoherce.
“Povídám, je to blízko” opakoval jsem
“Trocho jo” připustil on a dodal: “Tak si prodluž řetěz”.
“Za mnou je mělčina” povídám já.
“Kolik tam je?” Zeptal se on.
“Tři metry” na to já.
“Tak to ti stačí!” odtušil on.
“Nestačí” pokračoval jsem v hovoru, “ navíc když se vítr otočí, budu muset řetězu zkracovat a ty prodlužovat”. Ale taková úvaha byla na blonďáka moc. Cosi zahučel a zmizel do podpalubí.
Slíbil jsem si letos před plavbou, že v těchto případech budu zaujímat zenový přístup. Takže jsem všechna ta anglická slova, která mě tady Klára předloni učila, nechal nezaznít. Věděl jsem, že na noc má vítr chcípnout a tak jsem to hodil za hlavu. V noci byl opravdu klid a naše příď procházela kolem jeho zádě v bezpečí a tak se vlastně nic nestalo. Ale blbec to byl. To jo.
