Jachta Northern Light (45stopý gaflový kutr od stavitele Colina Archera)
Skipper James Griffin
Posádka Ann Griffinová
Vyplula z Horty na Azorech na Gibraltar
Datum ztráty 10. září 1982
Pozice u Španělského pobřeží 6 mil jižně od Cádizu
Komandér britského Královského námořnictva James Griffin a jeho žena Ann žili na palubě plachetnice Northern Light po 22 let z 52 dvou let života lodě. Po čtyřech letech potloukání po Bahamách a pobřeží Floridy se Griffinovi rozhodli vrátit zpět do Evropy. Ann Griffinová vypráví, co se jim přihodilo po vyplutí z Azor.
NORTHERN LIGHT BYLA 45STOPÝ GAFLOVÝ KUTR od slavného stavitele lodí Colina Archera o šířce 4,7 metru s ponorem 2,5 metru a postavený z šesticentimetrových prken z barmského teaku. Trup pod vodoryskou chránil měděný plech. Loď byla 52 let stará, ale měla nás přežít. Heather, jedna z našich dcer, ji od nás už roky chtěla koupit, ale my jsme se jí po 22 letech nedokázali vzdát.
Blížil se konec naší čtvrté přeplavby Atlantiku a od našeho cíle, Gibraltaru, jsme byli pouhých 100 mil. Podívala jsem se na naši krásnou loď – nikdy jsme neměli dům nebo auto – naším dopravním prostředkem byla kola, která byla teď přivázána k zábradlí. Přežili jsme vichřici o síle 9 °Bf, která v nárazech přesahovala i 10 a která naši loď postavenou do driftu zanesla mezi 28. a 31. srpnem o 60 mil na jih. Tím pádem jsme přišli o naději na odpočinek v závětří portugalského mysu St. Vincent, kde bychom mohli zakotvit a trochu se vzpamatovat. Během vichřice se na jedné z nových ocelových obručí, kterými byly na hlavním stěžni upevněny sálingy, utrhlo 7 z 8 šroubů. Visela tak téměř na vlásku, povážlivě se ve vlnách houpala a hrozilo, že nám co nevidět spadne na hlavu. Stihla už přeříznout zdviž kosatky a čnělkové plachty a nyní ohrožovala i lano zdviže hlavní plachty. Na bočních vantech jsme měli napínáky, ale všechny se vytrhly ze svých úponů, takže jsme nemohli po příčkách vylézt nahoru a zkrotit tu zpropadenou věc, kterou jsme překřtili na „meč Damoklův“. Jeli jsme pouhý uzel na hlavní plachtu a stěhovku. Vratiráhno bezanové plachty se nám ve vichřici také poškodilo a bez ní a bez kosatky jsme z lodě vyšší rychlost nedostali. Jimmy strávil celý den zašíváním povolených stehů na terylenové hlavní plachtě, jejíž materiál sedmi rokům užívání v tropech na rozdíl od nití stehů očividně odolal. Trup byl ovšem díkybohu v pořádku.
Vítr postupně slábl, ale vlny byly stále velké. Celou cestu z Azor přicházely ze severovýchodu nebo východu. Měli jsme paliva tak akorát na zajetí do přístavu. Nikde kolem nebyly žádné velké lodě, přestože by jich tu měla být spousta. Čekala nás další frustrující noc.
Z Floridy jsme na Bermudy vyplouvali ve spěchu, ale pak nás čekalo nádherných 19 dní během 1 850 mil dlouhé přeplavby na Azory v lehkém, příznivém větru, s fantastickými východy a západy slunce a nocemi plnými hvězd a měsíčního svitu. Byla to jedna z plaveb, na které se nezapomíná.
S Jimmym jsme naši Northern Light převezli přes Atlantik v roce 1974. Doma jsme zanechali všechny čtyři naše nyní už provdané dcery. Vzhledem k tomu, že jsme oba měli po šedesátce, považovali jsme za rozumné zainvestovat pro zpáteční cestu do autopilota. Nezbývalo nám tedy už příliš peněz a ještě k tomu autopilot den po vyplutí z Bermud přestal fungovat. Po zbytek cesty jsme se tak museli střídat na hlídkách u kormidla. Neměli jsme na palubě žádnou vysílačku ani záchranný ostrůvek, ani žádné navigační pomůcky kromě sextantu. Na druhou stranu jsme měli spoustu světlic a třímetrový člunek z překližky a laminátu.
Poslední dva dny byl takový opar, že sextant nám nebyl k ničemu, ale náš log byl dobře zkalibrovaný a při výpočtu pozice jsme počítali i s proudem o rychlosti půl uzlu, který nás v této oblasti podle příruček a map měl unášet směrem k Gibraltarskému průlivu. Těsně po západu slunce jsme uviděli loď a během noci nás směrem na východ minulo ještě dalších jedenadvacet, což znamenalo, že už musíme být blízko.
Devátý den plavby bylo zcela zataženo, další den bez astronavigace. Aspoň že se vítr stočil k jihovýchodu, protože my jsme potřebovali změnit kurz více severovýchodně. V poledne jsme byli najednou v oblasti s menší hloubkou a přibližně míli od nás jsme spatřili rybářskou loď. Podle mapy jsme s největší pravděpodobností byli přesně tam, kde jsme chtěli být, na Banco de Trafalgar, ale bylo nám trochu divné, že jsme neviděli pevninu, která od nás měla být zhruba 8 mil. Vítr se znova stočil a konečně začal foukat ze západu. Mohli jsme si to tedy namířit přímo na Gibraltar. V 19:30 jsme uviděli zábleskové světlo majáku, které blikalo dvakrát každých šest sekund, a byli nadšením celí bez sebe… Dokázali jsme to, po 20 dnech na moři jsme byli téměř u cíle. Oslavili jsme to šálkem čaje. Dá-li pánbůh, budeme před svítáním v Gibraltaru. Když jsme se ale k majáku přiblížili, marně jsme hledali maják na mysu Tarifa. Dívali jsme se také na pobřeží, ale i tady nebylo něco v pořádku. Bylo tu příliš mnoho světel, tedy pokud se městečko Tarifa za posledních devět let zásadně nerozrostlo. Měli jsme z toho najednou špatný pocit, tak jsme nahodili motor a obrátili kurz. O pár sekund později seděla Northern Light na skále.
Kormidlo se odlomilo při prvním nárazu a zablokovalo lodní šroub. Po další tři hodiny vlny v pravidelném rytmu co pět sekund loď zvedly a zase s ní praštily o kameny. První dvě hodiny to naše Northern Light vydržela. My jsme mezitím vystřelili okolo 20 světlic a signalizovali reflektorem SOS na každé auto se zvědavci, kteří na pobřežní cestě zastavovali, aby si nás prohlédli. Pak začala podlážkou prosakovat voda, kterou už naše pumpa přestávala zvládat. Seděla jsem na palubě celá strnulá a v šoku a snažila jsem se zabránit třem vystrašeným kočkám, aby skočily přes palubu. Čekala jsem s připraveným reflektorem, abych posvítila na naše plachty, až dorazí pomoc, a označila tak naši pozici. Žádná pomoc ale nepřicházela.
Jimmy posbíral naše pasy a lodní dokumenty. Spustili jsme člunek a on řekl: „Promiň, lásko, ale je čas jít. Když budeme čekat dál, mohla by nám rozdrtit člun.“ Nemohla jsem tomu uvěřit. V Karibiku jsme najeli na spoustu korálových útesů, ale vždycky jsme ji dokázali dostat zpátky na vodu. Ale útesy byly ve srovnání s místními skalisky měkké. Dali jsme kočky do jednoho pytle, odveslovali kousek od lodě a pak je vypustili ven.
Jimmy vesloval dvě míle k pobřeží a pak dvě další míle podél něj ve snaze najít pláž, kde bychom mohli s člunem přistát. Pak jsme uviděli jednu osvětlenou pláž. Vůbec netuším, jak se nám podařilo dostat skrz příbojové vlny. Uklouzla jsem na kamenech, ale udržela se na nohou. Společně jsme dostali člun na břeh a snažili se pochytat tři promočené a k smrti vyděšené kočky.
Přistáli jsme na přísně střežené pláži u základny španělského námořnictva. Nechali jsme na Northern Light běžet motor i bilge pumpu a také rozsvícená světla na palubě i v podpalubí. Námořníci neuměli anglicky, my zase španělsky, ale zjistili jsme, že jsme v Cádizu. Později jsme se dozvěděli, že v Gibraltarském průlivu foukal vítr o síle 6 až 7 °Bf, který zcela zastavil proud směřující na jih a který jsme zahrnuli do výpočtů naší pozice. Lavice, na kterou jsme najeli, byla součástí ústí řeky Guadalquivir a maják, který jsme viděli, byla Santa Caterina, která bliká dvakrát za sedm sekund. Španělské námořnictvo se k nám chovalo velmi mile, v šest ráno jsme dostali kafe a k němu koňak, přestože jsme jim na podlaze dělali slané loužičky. Nabídli nám i sprchu a snídani. My jsme se chtěli co nejdříve spojit s Lloyd’s, naší pojišťovnou.
Jimmy je sám likvidátorem této pojišťovny a poslední čtyři roky pracoval na této pozici na Bahamách. Dostali jsme se do města (se dvěma kočkami v krabici a tou třetí na mém klíně) a strávili tři hodiny ve snaze zorganizovat nějakou pomoc. V Cádizu ale nebyl britský konzul, tak jsme pokračovali do Algeciras. Po chvíli hledání jsme našli penzion, který by nás ubytoval i s kočkami, poslali telegram dcerám a zhroutili se na postel, kde se k nám přitulily kočky.
Měli jsme štěstí, byli jsme na živu a zůstalo nám aspoň oblečení, co jsme měli na sobě. Ale nedovedete si představit, jaký to je pocit, když přijdete o 40 let fotografií a zápisků v deníku, o všechna ta nenahraditelná psaníčka od dcer a vnoučat. Slzy přišly uprostřed noci, když odezněl prvotní šok. Dalšího rána jsme chtěli jet trajektem do Gibraltaru, ale nechtěli nás vzít na palubu kvůli kočkám. V průběhu následujícího dne sjela Northern Light sama z útesu a zaplula do oblasti armádní střelnice, kde se k ní konečně dostal záchranný tým… když se nám konečně podařilo přesvědčit armádu, že to není nový cvičný cíl.
Naše pojistka kryla jen totální ztrátu, ale mohli jsme na její záchranu použít naše životní úspory. Trvalo pět dní, než se nám podařilo získat potřebná povolení k odtahu a mezitím se na ní vyřádili vandalové. Vyplenili ji dokonale. Vzali dokonce i bronzové rámečky našich 32 palubních světel. Voda uvnitř lodě je při kolébání ve vlnách vytlačila ven a dírami do ní začalo téct ještě víc.
Počasí se zhoršilo a 19. září, na moje narozeniny, přišla zpráva, že loď nebude možné zachránit. Jimmy i já jsme se zhroutili, ale naštěstí za námi přijela naše nejstarší dcera Geraldine s vnučkou a jejich podpora nám ohromně pomohla. Dalšího dne se Jimmy jel sám na Northern Light podívat a rozloučit se s ní. Slzy už přestaly. Koneckonců jsme přišli jen o materiální věci.
Teď si musíme najít jinou loď a zajet si pro kočky… jsou v útulku ve Španělsku, zatímco my jsme na Gibraltaru s naší dcerou. Už nikdy nebudeme mít loď tak krásnou, ale nic nám nevezme vzpomínky, které jsme na ní za těch 22 let nastřádali.
POUČENÍ Z PŘÍBĚHU
Autopilot Griffinových přestal fungovat den po vyplutí z Bermud, a oni se tak po zbytek cesty přes Atlantik museli střídat na hlídkách u kormidla, takže byli velmi unavení, když se blížili k Gibraltaru.
Neměli na palubě žádnou vysílačku, záchranný ostrůvek ani žádné navigační pomůcky kromě sextantu, který byl poslední dva dny před ztroskotáním nepoužitelný kvůli počasí. Jejich log byl však přesný a při výpočtu pozice počítali i s proudem o rychlosti půl uzlu, který je v této oblasti podle příruček a map měl unášet směrem k Gibraltarskému průlivu. Jejich chyba byla typická, snažili se naroubovat to, co viděli, na to, co si mysleli, že by měli vidět. „V 19:30 jsme uviděli zábleskové světlo majáku, které blikalo dvakrát každých šest sekund, a byli nadšením celí bez sebe, dokázali jsme to, po 20 dnech na moři jsme byli téměř u cíle. Když jsme se ale k majáku přiblížili, marně jsme hledali maják na mysu Tarifa. O pár sekund později seděla Northern Light na skále.“
Tato chyba byla zcela pochopitelná, protože mezi periodami majáků, které si spletli, byl rozdíl pouhé jediné sekundy.
Později se dozvěděli, že v Gibraltarském průlivu foukal vítr o síle 6 až 7 °Bf, který zcela zastavil proud směřující na jih a který zahrnuli do výpočtů své pozice. Lavice, na niž Griffinovi najeli, byla součástí ústí řeky Guadalquivir a maják, který viděli, byla Santa Caterina, jež bliká dvakrát za sedm sekund
