Roda Heikella není třeba českým čtenářům představovat. Jeho jachtařští průvodci zahrnující velkou část světa jsou doslova světoznámé a Rod je samozřejmě díky nim známý i u nás. Málokdo ale ví, že Rod Heikell se jednou ocitl v Československu ještě před sametovou revolucí. A ne jako turista, ale jako jachtař! Rod totiž vyplul se svou plachetnicí Rosinanta z německého Regensburgu do Černého moře po Dunaji. Na palubě byl on a dvě dívky, Bridget a Odile. A trasa toku je nevyhnutelně dovedla do Československa, konkrétně do slovenské Bratislavy. Psal se rok 1987.
Jarda Foršt
Díky Rodově laskavosti si teď s jeho svolením můžete přečíst, co posádku Rozinante na Dunaji a na Slovensku potkalo. Více zjistíte i na Rodově substacku: Substack Rod Heikell
Československo
Rod Heikell
Ještě než jsme dopluli do Bratislavy, vyrazil k nám otevřený motorový člun s několika vojáky a pokynul nám, abychom zamířili k pontonu na pravém břehu. Samopaly měli přehozené přes ramena, ale ti mladí hoši ve svěže vypadajících uniformách se spíš snažili po očku okukovat Bridget a Odile, než aby někoho z nás zastrašovali. Doplul jsem s Rozinante k pontonu a bylo nám naznačeno, že tam máme zůstat, dokud z Bratislavy nedorazí příslušní úředníci.
Po půlhodině se objevili tři muži. Měli khaki zelené uniformy, několik mosazných hvězd a čepice se štítkem. Nejmladší z nich, bledý mladík s řídkým knírkem, si vzal naše pasy a odešel do malé budky u pontonu vyřídit formality. Zbývající dva vstoupili na palubu. Jeden byl pohledný světlovlasý třicátník s uhlazeným vystupováním, které mi nebylo sympatické, druhý byl tlustší, zadýchaný a působil poněkud nesvůj. Každý si našel nějaké místo k sezení ve stísněném nitru Rozinante a začali se rozhlížet.
Uhlazený blondýn zvedl časopis Actuel, který s sebou přivezla Odile, a začal jím listovat. Náhle vzhlédl a já si s hrůzou všiml, že ho zaujal článek o Stalinovi. Byly v něm staré černobílé fotografie vězňů z gulagu, snímky Stalina při setkáních se světovými státníky a staré plakáty ve výrazném stylu sovětského realismu.
„Máte nějakou literaturu o Československu?“
Ukázal jsem mu několik průvodců po střední Evropě, které jsem měl na palubě.
„Žádnou ideologii?“
Zavrtěl jsem hlavou a přemýšlel, co všechno se vlastně může považovat za ideologii.
Přivolal tlustého muže, aby se také podíval na fotografie ve Stalinově článku. Ukazovali si na jednotlivé obrázky, gestikulovali a štěbetali spolu, jako by si prohlíželi fotografie z dovolené. Jeden snímek vězňů v pracovním táboře je zřejmě zmátl. Jako by vrhal na jejich životy nové světlo. Chvíli si jej mlčky prohlíželi, potom se na sebe zamračili a obrátili stránku.
Tlustý úředník vzhlédl a vzpomněl si, že by měl vykonávat nějakou práci. Bez většího nadšení se pokusil loď prohledat, ale hromada zavazadel uvnitř ho nakonec odradila. Posadil se s unaveným výrazem ve tváři. Předvedl, jako by fotografoval, a já vytáhl náš působivý arzenál fotoaparátů. Předvedl rádio a já mu ukázal radiomagnetofon. Potom naznačil střílení z pušky a já se usmál.
„Ne.“
Na útržek papíru si poznamenal několik údajů a zdálo se, že tím vyčerpal poslední zbytky energie. Znovu se pustil do prohlížení Actuelu společně s kolegou, kterého jsem už v duchu označil za muže z tajné služby.
Článek o Stalinovi mezitím nechali být a začali probírat reklamy. Jakákoli hrozba, kterou snad předtím vyzařovali, se rozplynula v jejich chlapeckém nadšení nad reklamami na dámské prádlo. Kašel zvenčí oznámil návrat ustaraně vyhlížejícího úředníka, který vyřizoval dokumenty. Podal nám pasy a naznačil, že máme následovat motorový člun do bratislavského přístavu.
Člun s řevem vyrazil po proudu. Přestože jsem dal Rozinante plný chod vpřed, člun rychle zmizel za zatáčkou z dohledu. O minutu později byl zase zpátky, protože úředníkům došlo, že nás budou muset doprovázet pomalým chodem, jinak jim nebudeme stačit. Objevily se bratislavské budovy a my kolem nich pokračovali k jeřábovým konstrukcím, podle nichž se dal poznat obchodní přístav. Doprovodný člun nás opustil u vjezdu. S rachotem jsem vplul do obrovského přístavního bazénu, rád, že jsme se dostali z říčního proudu, a hledal místo k vyvázání. Na vzdáleném konci jsem uviděl velkou ocelovou jachtu. Za její zádí zbývalo právě tolik místa, aby se tam vešla Rozinante.
Plachetnice vyvázaná před námi byla skutečná oceánská šelma. Kromě matně šedého nátěru vypadala jako kterákoli patnáctimetrová oceánská jachta, s jakou se můžete setkat kdekoli na světě. Byla možná až příliš robustní a účelná, než aby se o ní dalo říct, že je půvabná, ale v očích každého dálkového jachtaře byla krásná. O Kondoru jsem už slyšel. Stejně jako o jeho majiteli Zdeňku Poláškovi a o tom, s jakou láskou a obětavostí loď stavěl.
Se Zdeňkem jsem se setkal, když se pozdě v noci vrátil. Přešel jsem na jeho palubu a nějak jsme se díky mé primitivní němčině, znakové řeči a čmáranicím a číslům na poznámkovém bloku dokázali dorozumět. Zdeněk byl horník a Kondor představoval jeho sen, živený dlouhými lety tvrdé práce.
Ukázal mi fotografii ze spuštění Kondoru na vodu. Loď měla vztyčené dva stěžně se škunerovým oplachtěním, nasazené plachty a byla vyzdobena vlajkami. Když jsem si prohlížel její s láskou propracované detaily, uvědomil jsem si, že všechno, co bylo možné vyrobit z oceli, skutečně z oceli vyrobeno bylo. Pacholata, čnělky, madla, větrný generátor na zádi, sloupky zábradlí, relingy, skříňky i větrací hlavice. Dokonce i stěžně a ráhna byly ocelové, protože Československo nevyrábělo hliníkové profily používané ke stavbě stěžňů. Pohon zajišťoval upravený nákladní motor umístěný v dokonale čisté strojovně. Všechno, co Zdeněk nemohl vyrobit nebo upravit sám, musel za obrovské peníze dovážet. Aby si mohl koupit autopilota, musel pracovat dva roky.
V salónu Kondoru jsem se ho nad lahví vína zeptal na nevyhnutelnou věc: Kdy se Kondor vydá po proudu k moři?
Zdeňkova tvář ztvrdla. Přešel ke skříňce, vytáhl z ní hromadu dokumentů a podal mi je. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, co mi říká. Úřady mu odmítaly udělit výjezdní vízum. Ukázal mi své opakované žádosti a potom ještě další dokumenty. Když jsem konečně porozuměl, došlo mi, proč má slzy na krajíčku.
Před pěti lety se jeho syn pokusil utéct přes hranici do Německa. Pohraničníci ho ale zpozorovali a zastřelili. Zdeněk nejenže přišel o syna, ale zároveň ztratil právo vycestovat. Úřady mu odmítaly povolit vycestovat, protože se jeho syn pokusil odejít bez povolení. Hlava XXII.
„Proč prostě neodplujete?“
Vysvětlil mi, že sice touží plout na všechna místa, o nichž četl — do Indického oceánu, na tichomořské ostrovy, do Karibiku a Středozemního moře — ale chce se vrátit do Československa. Je to jeho země. Nechce se stát vyhnancem ze země, v níž se narodil.
„A co když vám povolení nikdy nedají? Co bude s Kondorem?“
Zdeněk doufal, že jeho milovaná jachta zůstane zachována jako svědectví o vůli člověka, který nepřestal doufat.
„Až zemřu, Kondor zůstane.“
Často přemýšlím, co Zdeněk dělá dnes. Když jsem po sametové revoluci plul po Středozemním moři na své vlastní plachetnici Tetranora, v každém přístavu jsem vyhlížel šedou jachtu barvy bitevní lodi s československou vlajkou. Zdeňka jsem však nikdy nepotkal.
Ani jeden z nás, když jsme té noci seděli v salónu Kondoru, si nedokázal představit, jak dramatické události přinese sametová revoluce. Měl jsem však pocit, že Zdeněk tušil, že se něco stane. Když jsem se ho zeptal, jestli pro něj mohu něco udělat — přimluvit se za něj v Londýně nebo napsat do novin — požádal mě, abych s tím ještě chvíli počkal. Napíše mi, pokud bude považovat takový postup za nutný.
Vzpomínám si, že mě to zmátlo. Zeptal jsem se Zdeňka, jestli je snad něco ve vzduchu a zda má ještě jiné možnosti. Usmál se a naznačil, že určitá možnost existuje.
Pozn. red.: Pokud snad někdo něco víte o osudu plachetnice Kondor a o jejím kapitánovi Zdeňkovi Poláškovi, napište mi na jaroslav@ifp-publishing.cz. Mě se bohužel nepovedlo nic najít.
10. července 1987
Když jsme odplouvali z Bratislavy, neohlásil jsem náš odjezd na základně říční hlídky. Předpokládal jsem, že se stačí přihlásit v následujícím přístavu v Komárně a odtud potom Československo oficiálně opustit.
Neupluli jsme po proudu snad ani 100 metrů , když jsem spatřil hlídkový člun, který se za námi řítil. Zpomalil jsem, abych zjistil, co se děje. Vojáci na člunu nám naznačovali, že se máme vrátit, a já se jim pokoušel posunky vysvětlit, že to není možné.
Otočil jsem Rozinante proti proudu a dal plný plyn. Přestože příď mířila proti proudu, Rozinante couvala po řece, unášena silným proudem, zatímco lodní šroub zuřivě vířil vodu. Proud Dunaje pod Bratislavou musel dosahovat přibližně sedmi uzlů. Bezmocně jsem gestikuloval na vojáky, kteří na nás zmateně hleděli. Dostali rozkaz přivést mě zpět, ale bylo zřejmé, že to nepůjde.
Zatímco rádiem volali základnu, proud mě pomalu unášel zádí napřed, přestože motor běžel na plný chod vpřed. Velící důstojník nakonec dostal povolení zkontrolovat naše doklady u pontonu níže po proudu. Člun vyrazil před námi a jeho posádka nám naznačila, abychom ji následovali.
O několik kilometrů dál se hlídkový člun vyvázal k pontonu. Otočil jsem Rozinante proti proudu a nechal ji poněkud prudce snést zádí k pontonu. Vojáci zachytili lana, která jim hodila Bridget, a vyvázali nás.,přestože loď v proudu slušně jančila. Důstojníkovi trvala kontrola dokladů sotva minutu. Vojáci se na nás několikrát usmáli a my mohli pokračovat.
Hlídkové čluny kolem nás kvůli naší pomalé plavbě, opakovaně kroužily. Nakonec jsem usoudil, že vojáky nezajímá ani tak náš postup Československem jako spíš spoře oděná těla Bridget a Odile.
Když Odile sestupovala do podpalubí, náhle se otočila.
„V kajutě je voda.“
Nabíráme vodu
Předal jsem kormidlo Bridget a skočil dolů. Voda se přelévala přes podlážky kajuty. Sundal jsem kryt motoru a zjistil, že celý motorový prostor je zatopený a setrvačník rozstřikuje vodu na všechny strany. Bridget vypnula motor a začala pumpovat.
Nejdřív jsem zkontroloval nejpravděpodobnější místa: přívod chladicí vody, hadici vedoucí k motoru, výfuk a ucpávku lodní hřídele. Nic.
Jakmile jsme většinu vody odčerpali, znovu jsem nastartoval motor a pomalu zamířil ke břehu, kde jsme zakotvili v asi metrové hloubce. Zatímco Bridget s Odile pumpovaly, aby udržely hladinu vody v přijatelných mezích, vplazil jsem se do útrob lodi a hledal příčinu.
Kolem průchodové trubky, v níž procházela lodní hřídel, prudce tryskala voda. Bylo to vážné. Malou ruční pumpou bylo nutné každých patnáct minut udělat sto zdvihů a takové tempo jsme nemohli dlouho vydržet.
Rozinante se potápěla.
Vzpomněl jsem si na kládu, do níž jsme lodním šroubem narazili v Rakousku. Musela poškodit hřídel a ta následně poškodila průchodovou trubku.
Kde byly všechny ty zelené hlídkové čluny teď, když jsem jeden potřeboval? Usoudil jsem, že pokud se mi podaří vysvětlit problém důstojníkovi na hlídkovém člunu, mohl by Rozinante odtáhnout do Komárna, vzdáleného asi dvanáct kilometrů po proudu. Tam bych musel najít způsob, jak loď vytáhnout z vody a také někoho, kdo by ji dokázal opravit.
Pro případ nouze jsem sice měl pro Rozinante závěsný motor, ale ve zmatku před odjezdem jsem nezkontroloval, zda pasuje na držák na zádi. Když jsem jej zkusil nasadit, držák se rozpadl. Jeho dřevěná podložka byla zevnitř úplně shnilá. Bridget měla k přípravě na cestu několik poznámek, ale naštěstí si je nechala na později.
Nakonec se za zákrutou objevil hlídkový člun. Zuřivě jsem mával, aby k nám připlul. Po dlouhém bouchání a narážení se jej podařilo vyvázat bok po boku s námi a já zahájil pantomimické představení.
Loď se potápí. Pumpoval jsem, nakreslil Rozinante mizející pod hladinou, potom jeřáb, který loď vytahuje z vody, ukázal směrem ke Komárnu a naznačil, že potřebujeme odtáhnout. Důstojník nakonec pochopil a zavolal rádiem na základnu. Jeho nadřízený však odmítl hlídkovému člunu povolit, aby nás odtáhl do Komárna. Jediné, co směl důstojník udělat, bylo odtáhnout nás ke břehu.
Důstojníka rozhodnutí nadřízeného očividně rozčílilo a znovu zavolal rádiem. Následovala hlasitá výměna názorů, ale výsledek se nezměnil. Směl nás odtáhnout pouze ke břehu. Důstojník obrátil obě dlaně vzhůru v univerzálním gestu zoufalství a bezmoci. Vojáci soucitně přikyvovali. Naznačil jsem, že se do Komárna nějak dostanu, a udělal gesto směrem k vysílačce na hlídkovém člunu, které vojáci přijali potutelnými úsměvy. Potom jsem jim poděkoval za pomoc. Rozhodně jsem neměl v úmyslu nechat Rozinante opuštěnou v nějaké československé bažině.
Když hlídkový člun odplul, nastartoval jsem motor, vytáhl kotvu a nechali jsme se unášet po proudu. Motor jsem ponechal na neutrál a zařazoval pouze tehdy, když bylo nutné srovnat Rozinante před mostem nebo se vyhnout soupravě nákladních člunů. Proud nás hnal po řece rychlostí kolem šesti uzlů a zanedlouho se před námi objevilo Komárno. Jeřáby a portálové konstrukce mi dávaly naději, že najdu způsob, jak Rozinante vytáhnout z vody. Zabočil jsem do obchodního přístavního bazénu. Hned u vjezdu byla základna říční hlídky, vybavená jeřábem na vytahování hlídkových člunů. To vypadalo skvěle.
Otočil jsem se směrem k základně a zaslechl hvizd. Strážný ve službě nás máváním posílal pryč. Přiblížil jsem se o něco víc a pokoušel se ukázat nejprve na jeřáb a potom na Rozinante. Ukázal jsem na Odile, která usilovně pumpovala vodu z podpalubí.
Strážný nás dál zaháněl, ukazoval zpátky na Dunaj a křičel:
„Kontrol! Kontrol!“
Musel jsem něco rychle udělat. Ukázal jsem si na rameno a potom na břeh v naději, že tím vyjádřím přání mluvit s nadřízeným důstojníkem. Strážný si také ukázal na rameno, sundal ze zad samopal, a přestože jej na nás nenamířil, gestem nás odehnal od základny způsobem, který zcela jasně znamenal: „Ani o kousek blíž.“
Přeplul jsem na opačnou stranu bazénu, kde byly vyvázány nákladní čluny, našel volné místo a přivázal Rozinante. Zatímco Bridget a Odile pumpovaly, vydal jsem se na břeh hledat pomoc. V půli nábřeží jsem potkal skupinu námořníků, kteří se vraceli z vycházky. Většina z nich byla po celém dni ve městě ve značně podroušeném stavu. Opilecky se se mnou pošťuchovali, zatímco jsem se pokoušel zjistit, zda někdo mluví anglicky. Nemluvil nikdo. Jediný střízlivý z nich naštěstí uměl trochu německy.
„Namen Karol. Charlie, Charlie.“
Popadl jsem ho za paži a odtáhl zpět k Rozinante. Okamžitě pochopil moje posunky, dívky pumpující vodu i nutnost vytáhnout loď z řeky.
Nejprve jsme zkusili přístavní jeřáby. Jeden jeřábník byl ochoten loď vytáhnout, ale nebylo ji kam postavit, aniž by překážela železničním vagónům posunovaným po kolejích na obou stranách jeřábů. Vrátili jsme se na Charlieho loď, obrovský tlačný remorkér, na němž působil jako první důstojník. Proběhlo několik telefonátů, ale bez výsledku. Nakonec jsem se vrátil na Rozinante, unavený a sklíčený.
Odile nebyla zvyklá na těžkou fyzickou práci a už nedokázala pokračovat. Ruce měla sevřené křečí od držení rukojeti pumpy. Také Bridget docházely síly. V přístavním bazénu jsem si všiml kusu bahnitého břehu, který se pozvolna zvedal vedle obrovské loděnice stavějící a opravující nákladní čluny. Rozhodl jsem se najet s Rozinante zádí na mělčinu. Doufal jsem, že se průchodová trubka dostane do mělčí vody, a tlak vhánějící vodu dovnitř se tak zmenší. A přinejmenším se Rozinante nepotopí, ani kdyby se napůl naplnila vodou.
Všechno jsem vysvětlil Charliemu a přeplul k bahnitému břehu.
Na plný zpětný chod jsem vyjel s Rozinante co nejvýše. Potom jsem dopravil lano na břeh a pomocí jednoduchého kladkostroje jsme loď vytáhli ještě o něco dál. Dívky přitom stály po pás ve vodě a ze všech sil táhly. Zdálo se, že to pomohlo. Dovnitř proudilo méně vody, ale stále dost na to, abychom museli každých patnáct minut pumpovat.
O hodinu později se objevil Charlie s úsměvem na tváři.
„Morgen, morgen? Raymond, Raymond.“
Zvedl šest prstů.
„Morgen, morgen.“
Ukázal na skluz pro nákladní čluny.
Jestli jsem Charliemu správně porozuměl, měli nás ráno v šest hodin vytáhnout v loděnici z vody. Pokoušel jsem se zjistit, co se stalo a koho Charlie kontaktoval, ale moje němčina na to nestačila.
Zbytek noci jsem zůstal vzhůru a pumpoval.
11. července
Někdy časně ráno jsem musel usnout, protože mě probudila Odile se slovy, že se loď plní vodou a že má mokré ponožky. Půl hodiny jsem pumpoval, pil přitom kávu a sledoval svítání.
V půl šesté se začali objevovat dělníci. Bylo jich šest. Jeden z vozíků lodního skluzu spustili do vody a pokynuli mi, abych s Rozinante vyplul a zádí na něj najel. Bridget a Odile na sebe zoufale navlékaly oblečení. Než vyšly nahoru, byla loď venku z vody a dělníci už prohlíželi lodní šroub a uložení hřídele. Dva z nich se vplazili do motorového prostoru a začali rozebírat spojku.
Jako mávnutím kouzelného proutku byla Rozinante v ranním slunci rozebírána a opravována.
Muž, který vypadal jako vedoucí, odvedl Bridget a Odile do restaurace, kde si vyměnily peníze a posadily se ke snídani. Já zůstal, abych zjistil, zda mohu nějak pomoci trojici provádějící opravu: Mistrovi, Bulharovi a Faraonovi. Jejich skutečná jména jsem se nikdy nedozvěděl, přestože jsem se několikrát ptal. S pokračující prací bylo stále zřejmější, že uvedení Rozinante do pořádku bude vyžadovat mnohem rozsáhlejší opravu, než se původně zdálo. Náhradní díly pro motor se v Československu nedaly koupit, a tak Bulhar s Faraonem podle staré vývodové trubky vyrobili novou.
Vytáhli lodní hřídel a její rovnost zkontrolovala mladá blondýnka, která vypadala, jako by právě vystoupila z časopiseckého článku o životě v komunistickém Československu. Své řemeslo však dokonale ovládala a se soustruhem zacházela jako profesionálka. Pak vyrobili novou průchodovou trubku, opatřili ji závitem a našroubovali na původní spoj. Ucpávku hřídele upevnili na místo pomocí skelného laminátu.
Při pohledu na všechnu tu práci jsem si dělal starosti, kolik bude oprava stát. Zeptal jsem se Bulhara, který uměl trochu anglicky, na jakou částku to celé vyjde.
Jedinou odpovědí bylo:
„Toto je socialistický stát. Jste naším hostem. Toto je socialistický stát.“
Co už k čertu, řekl jsem si. Kdyby mi později předložili účet, který nebudu moci zaplatit, alespoň bude Rozinante plout a ne ležet na dně řeky.
Odpoledne začala být situace ještě záhadnější. Trojice pracovala dál a bylo vidět, že rozsah opravy jí dělá starosti. Bulhar se ke mně otočil.
„Řekli nám, že musíme zůstat, dokud nebude práce hotová. Musím tady zůstat.“
Zeptal jsem se, kdo mu to řekl. Zajímalo mě, kdo vlastně opravu nařídil.
„Můj šéf, vedoucí. Ale jemu někdo řekl, že vám musí pomoct.“
„Kdo mu to řekl?“
Bulhar neodpověděl a pokračoval v práci.
Odpoledne dorazili dva vojáci, aby zjistili, co se děje. Chtěli naše pasy a lodní doklady a potom začali vyslýchat Bulhara a Faraona. Rozhovor byl čím dál vyhrocenější. Potom se objevil Mistr a dvěma ostrými slovy vojáky umlčel. Nevím, co jim řekl, ale úplně je zpacifikoval a oni rychle odešli. Bulhar udělal za odcházejícími vojáky prudké gesto rukou.
„Oni jsou pro nás velké hovno. Nepracují, mají peníze. Plivu na ně.“
Oprava se blížila ke konci a usoudil jsem, že je čas vytáhnout whisky.
V podvečer bylo hotovo. Nikdo po nás nepožadoval zaplacení a Bulhar se stále držel své naučené odpovědi, kdykoli jsem se zeptal na cenu.
„Jsme socialistický stát.“
Při whisky jsem každému z trojice dal dvacet dolarů. Věděl jsem, že podle černého kurzu to představuje víc než týdenní mzdu. Pozdě večer byla Rozinante spuštěna zpět na vodu. Oprava by sice nevydržela dlouhou plavbu na vysoký výkon motoru, ale prozatím musela stačit. Hlavní bylo, že se Rozinante nepotápěla, Odile neměla mokré nohy a Bridget se zotavily ruce namožené pumpováním.
Nálada byla opět veselá.
Bulhar mi poradil, abych nechal jimi vyrobené součástky co nejdříve nahradit správnými díly. Nakonec však musela jejich oprava vydržet až do Turecka, vzdáleného dalších přibližně 1 700 námořních mil.
12. července
Loděnici Závody ťažkého strojárstva v Komárně, Mistrovi, Faraonovi, Bulharovi a krásné světlovlasé soustružnici patří mé upřímné poděkování.
Dodnes nevím, kdo opravu nařídil ani proč, i když mám jednu či dvě teorie.
Ráno jsme přepluli k Charlieho tlačnému remorkéru a vyvázali se k jeho boku. Charlie nás představil kapitánovi, který uměl trochu anglicky, a společně jsme se posadili ke snídani. Nad šálkem husté černé kávy jsem se kapitána zeptal, zda máme za opravu zaplatit. Usmál se.
„Jste malá loď, která se na řece dostala do potíží. Československo vám muselo pomoct.“
„Ale kdo tu práci nařídil?“
Nevěděl.
Vytáhl jsem poslední láhev whisky a podal ji Charliemu.
„Za vaši pomoc.“
Odmítl ji přijmout. Naléhal jsem, ale Charlie o tom nechtěl ani slyšet. Potom mě něco napadlo.
„Pro loď. Pro vaši loď, pro všechny na palubě.“
Charlie láhev přijal jménem celé lodi.
Často přemýšlím, jaký labyrint událostí oprava Rozinante uvedla do pohybu. Někdo vysoko ve velitelské hierarchii pravděpodobně nařídil, aby opravu provedli a zbavili se tak té problémové anglické lodi. Jinak bychom mohli v Československu uvíznout na celé věky.
Doufám, že nikdo ze zúčastněných neměl později potíže.
Měl jsem pocit, jako bych prchal před nějakou povinností, kterou jsem měl vyřešit ještě před odjezdem z Československa. Neustále jsem se také ohlížel, zda se za námi nevyřítí hlídkový člun a nezadrží nás dřív, než doplujeme k maďarské celnici na druhé straně Dunaje.
Žádný se neobjevil.