Jachta: Pionier (32stopá šalupa)
Skipper: Gordon Webb
Posádka: Jennifer Webbová, Tony Keeney, Peter Flockemann, Willi Schutten
Vyplula z: regata z Kapského města v Jihoafrické republice do Ria de Janeira v Brazílii
Datum ztráty: 23. ledna 1971
Pozice: přibližně 1 600 mil západně od Kapského města
Jihoafrická jachta Pionier se potopila po srážce s velrybou při závodu přes jižní Atlantik. Následující příběh je zkrácenou verzí popisu událostí, který sestavil Anthony Hocking z rozhovorů s posádkou jachty Pionier. Regata z Kapského města do Ria odstartovala v pondělí 11. ledna 1971 a ke srážce došlo, když byla Pionier 11. den na moři.
NA HLÍDCE BYL ZROVNA TONY KEENEY. Seděl pohodlně usazený v kokpitu na měkkém podsedáku u kormidla. Byla skoro půlnoc a temnou noc osvětloval jen srpeček měsíce a několik nejjasnějších hvězd, které dokázaly prozářit mlžný opar. Tony byl na hlídce sám od 22:00. Ostatní členové posádky v podpalubí odpočívali, četli, spali a navigovali. Od druhého dne posádka jachty Pionier stavěla pouze jednočlenné hlídky jak ve dne, tak v noci. Skipper Gordon Webb měl Tonyho o půlnoci vystřídat.
Gordon převzal hlídku a s jednou rukou na kormidle se zahleděl do temnoty před lodí. Tony se zatím zvedal z pohodlného sezení na polstrovaném místě vedle něj a chystal se do podpalubí uložit se k spánku. Za kormidlem strávil většinu dne. Nebyl důvod k nějakému povídání. Jak Gordon, tak Tony věděli, jak na tom loď po hlášení o pozicích je. Pionier byla na prvním místě, vítr byl ideální a mířili přímo k Riu. Vítězství, přestože to nikdo z pověrčivosti nevyslovil nahlas, měli v kapse.
Náhle přišel obrovský náraz. Příď lodě narazila do nějaké masivní překážky a vylétla z vody směrem ke hvězdám. Když se za okamžik začala vracet zpět, ozval se druhý náraz, doprovázený strašlivým tříštivým zvukem, tentokrát zespoda trupu. Pionier byla vržena na levobok.
Oba muži se jen tak tak udrželi na nohou. Moc toho ve tmě bezměsíčné noci neviděli. V kokpitu svítilo pouze podsvícení kompasu. Pronikala sem trocha záře z podpalubí a také odlesk záďového pozičního světla. Gordon se podíval za loď, která se nyní statečně snažila vzpamatovat z tvrdého nárazu. V záři záďového pozičního světla viděl obrovskou, téměř tři metry širokou, rozeklanou ocasní ploutev plejtváka, jak se majestátně zanořuje do vln.
Tony ji koutkem oka zahlédl také. Byl sice na půli cesty z kokpitu do podpalubí, ale po nárazu se otočil, a přestože byl sehnutý, zahlédl špičku ocasní ploutve mezi palubou a záchrannými podkovami, než mu zmizela za hranou paluby.
Loď se vrávoravě kymácela, zatímco se posádka se vzpamatovávala z prvotního otřesu. Gordon stále svíral kormidlo a Tony stál na schůdcích do salónu. V podpalubí v příďové kajutě pocítil Willi plnou sílu prvního nárazu a Gordonova manželka Jennifer pro změnu toho druhého. Willi si myslel, že loď narazila na vlnu a říkal si, odkud se tak najednou vzala. Jennifer pocítila druhý náraz přímo pod sebou na lůžku v salónu. Rána ji napůl vymrštila z kóje, a když spustila nohy na podlahu, ucítila mokro. Mezi deskami podlážky se z kýlového prostoru do salónu rozlévala voda a ona cítila, jak se jí při náklonu lodi dostává až ke kotníkům. Varovala Gordona, že do lodi teče. Ten spolu s ní začal zvedat desky podlážky ve snaze najít zdroj průsaku, ale voda do lodě proudila příliš rychle. Gordon řekl Peterovi Flockemannovi, aby zapnul vysílačku.
Peter nastavil radiostanici na vysílací nouzovou frekvenci 2 182 kHz.Ta měla být volná pro případy nouze, jako byl tento, a všechny lodě ji měly sledovat. Ale z reproduktoru se samozřejmě začala ozývat obvyklá kakofonie triviálního klábosení, které se na této frekvenci běžně neslo éterem v rozporu s mezinárodními úmluvami. Peter jasně slyšel povídání dvou lodí, které podle čistoty zvuku nemohly být daleko. Zmáčkl tlačítko vysílání a začal odříkávat zprávu MAYDAY. Plachetnice Pionier se potápí, hlásil. Udal poslední pozici, kterou zaznamenali. 24°30′ jižní šířky a 07°06′ západní délky. Nikdo neodpověděl.
To už voda v salónu sahala posádce až po kolena. Gordon kdysi četl o metodě záchrany potápějící se lodě pomocí plachet protažených pod trupem, které pak na místě drží tlak vody. Nastínil svůj plán Tonymu a Willimu a společně se pustili do práce. V kokpitu byly dva spinakry. Jeden z nich vytáhli z pytle a spustili z levoboku pod loď, která už dávno ztratila svůj původní kurz.
Voda do lodě proudila dál. V salónu už jí bylo po pás. Gordon venku v kokpitu připravoval záchranný ostrůvek. Zatáhl za šňůru aktivující automatické nafouknutí a hodil jej přes bok do vody. Zavolal na Jennifer, aby odřízla plastové kanystry s vodou, které byly přivázané k nohám stolu v salónu (podobné nouzové zásoby vody musely mít na palubě všechny lodě účastnící se této regaty). Jennifer podala Gordonovi všechny čtyři kanystry do kokpitu.
Další bylo jídlo. Jennifer rychle posbírala, co našla ve skříňkách, a podávala jídlo Willimu nahoru do kokpitu. Ten mezitím přitáhl ostrůvek k boku lodě a začal zásoby nakládat. Jennifer zatím měla čas odvysílat ještě dvě volání MAYDAY. Pak vysílačka utichla kvůli zaplaveným bateriím.
Willi si ještě vzpomněl na světlice a popadl celou krabici, ve které byly bohužel jen ty ruční a ne padákové, které hledal. Také vzal svou jedinou dýmovnici, dědictví z dob, kdy se před lety plavil na své první jachtě, plachetnici Falcon. Tony se mezitím staral o oblečení. Kdysi četl článek o přežití na záchranných ostrůvcích, ve kterém se psalo, že je nezbytný dostatek oblečení jako ochrana před chladem i vedrem. Začal tedy prohledávat skříňky a vynášet náruče všeho, co mu padlo pod ruku. Willimu do kokpitu podával hromady promáčených svetrů, kalhot a dalšího oblečení. Praktik Peter přidal spacáky a láhev whisky.
Gordon přikázal všem jít na palubu. Loď se rychle potápěla. Willi, stále jen ve slipech, nastoupil do ostrůvku a ve vlnách ho přidržoval u boku lodi. Gordon řekl Jennifer, aby šla jako druhá, za ní pak Tony a Peter. Pak si Gordon najednou vzpomněl na jejich pasy. Byly všechny v taštičce ve skříňce u navigačního stolku. Slezl do salónu a potopil se pod hladinu ke skříňce, kde byly uschované. Našel je, vynořil se a uviděl kolem plavat svůj sextant v krabici a navigační příručky. Všechno to pobral do náručí, vylezl z podpalubí a z boku lodi nakročil rovnou do ostrůvku – tak nízko už plachetnice seděla ve vodě.
Posádka pak s ostrůvkem poodjela dále od lodě, protože ta sebou na vlnách nebezpečně zmítala a začala se převracet. Její příď se postupně potopila pod vodu, následovala nástavba a pak se pomalu převrátila. Přitom v dojemně tragickém posledním pozdravu, pravděpodobně kvůli nějakému zkratu v elektropanelu, naposled problikla všechna její světla. Pioneer tak dala posádce poslední sbohem svými pozičními světly, kotevním světlem, reflektory na stěžni i sálingách, aby se poté převrátila kýlem nahoru podobná velrybě, která se jí stala osudnou. Ukázala ladnou křivku svého dna a ploutvového kýlu i s kormidlem stále pevně upevněným na skegu – a také dlouhou rozeklanou díru v trupu, která ukázala posádce, že nikdy nebyla šance loď zachránit. Plachetnice zmizela ve vlnách a oni na hladině osaměli.
Seděli potmě na podlaze ostrůvku. Měli sice svítilnu, ale protože chtěli šetřit baterie, používali ji, jen pokud to bylo nutné. Měli dohromady jednu krabičku cigaret a jedny zápalky. Sirky byly ovšem navlhlé a tak si museli počkat, až vyschnout. Někteří z nich se pokoušeli spát i přes křeče v nohou, které měli ne zrovna příliš pohodlně propletené. Občas se ozvalo znepokojivé zasyčení vzduchu unikajícího z komor ostrůvku.
Když se rozednilo natolik, že viděli na práci, začali urovnávat vybavení ostrůvku. Plachtu, kterou chtěli použít coby vodní kotvu, už měli přivázanou na laně za ostrůvkem. Gordon rozhodl, že by se k ní měly přidat i tři kanystry se sladkou vodou, jimž napřed pečlivě zkontrolovali víčka, aby se do nich nedostala slaná voda. Vzhledem k tomu, že sladká voda je lehčí než slaná, kanystry plavaly na hladině. Posádka je svázala provazem a spustila do vody.
Debata se obrátila k jídlu a pětice posádky prozkoumala obsah vaku se zásobami. Byl tu výběr plechovek, krabice s dehydrovanou zeleninou, několik rozbitých vajec v krabičce, sušené müsli v rozmočených sáčcích, sklenice medu a dokonce i kus tradičního vánočního dortu zabalený v alobalu. Jennifer se pustila do přípravy snídaně. Oko jí padlo na krabici s Gordonovým sextantem, který vyhostila, a krabici použila jako misku. Smíchala müsli a pár vajec do chutné pasty. Jako dezert se podával vánoční dort. Slanou příchuť nikdo nekomentoval.
Po snídani otevřeli nouzový balíček ostrůvku s vybavením pro přežití. Byla tu ruční pumpa na dofukování komor i s instrukcemi, které vysvětlovaly ono znepokojující syčení, které slyšeli během noci. To bylo podle informací v brožuře normální a ostrůvek se tak vyrovnával se zatížením pěti osobami. Ve výbavě byly i houby na vysušování podlážky, na které bylo po kotníky vody. Bylo tu šest jedenapůllitrových plechovek s vodou i s otvírákem a jeden hrnek na odměřování. Instrukce doporučovaly zavést systém pravidelných přídělů. Žádné náhodné upíjení podle chuti, ale jeden hrnek ráno, jeden v poledne a poslední v noci. Přestože měli spoustu vody navíc v kanystrech, rozhodl Gordon, že by se měli těmito instrukcemi řídit. Dál v balíčku byly glukózové bonbóny, lékárnička a trychtýř na sběr dešťové vody.
Situace zrovna nevybízela k hovoru, a tak posádka povětšinou seděla potichu. Gordon jim už na začátku vysvětlil, že jejich situace není nikterak růžová. Byli na míle vzdáleni nejbližším námořním trasám velkých lodí a byl by malý zázrak, pokud by vůbec někdo zachytil jejich vysílání MAYDAY. Zbytek regatové flotily je jen tak postrádat nebude, protože mnohé jachty nekomunikovaly už celé dny, většinou kvůli výpadku generátorů. Takže mohlo trvat i celé týdny, než někoho vůbec napadne začít je hledat. Na druhou stranu měli spoustu vody, prostředky k zachycování další a dostatek oblečení a přikrývek pro zajištění tepelného komfortu. Věděli, že i bez jídla by mohli jen díky vodě přežít řadu týdnů.
Objevily se ovšem poznámky, že nebude trvat dlouho a pár nohou půjde pod nůž a přes palubu. Všichni trpěli křečemi, protože nemohli hýbat nohama bez toho, že by se pohnulo celé klubko končetin všech na ostrůvku. Nikdo si ale příliš nestěžoval.
Přišlo poledne a vnitřek ostrůvku se začal ohřívat. Někoho napadlo přehodit přes stříšku ostrůvku namočený tropický spacák, což byla v podstatě lehká přikrývka sešitá do tří čtvrtin své délky. Taky měli s sebou pár velkých sombrér. Ten, kdo byl na hlídce, obvykle trávil svých 20 minut utrpení zabalený do dalšího spacáku namočeného v mořské vodě přehozeném přes ramena a se sombrérem na hlavě. V poledne byl čas na další příděl vody a každý dostal po jednom hrnku. Nikdo nechtěl nic k jídlu.
Dvacetiminutové hlídky tedy pokračovaly celé odpoledne a ostrůvek se pohupoval na táhlých vlnách, z jejichž vrcholků byl výhled na dobré tři míle po okolí, než zase klesl do jejich úžlabin. Hlídka v sombréru a namočeném spacáku vyhlížela v okolí známky lodí a ostatní se mlčky krčili pod stříškou, jejíž každý centimetr byl využitý pro sušení prádla na slunci. Našlo se i místo pro sušení zápalek.
Tony byl na hlídce a podával usušené kousky oblečení ostatním, když někdo požádal právě o zápalky. Tony nekouřil, ale když začal zápalky hledat, zjistil, že krabička zmizela. Vypadalo to, že spadly do vody. Ostatní znechuceně hodili krabičku nyní zdánlivě zbytečných cigaret přes palubu a smířili se s tím, že budou muset přežít bez nich. O pár minut později se krabička se zápalkami našla mezi usušeným oblečením na podlážce ostrůvku.
Mraky si dokázaly ošklivě pohrát s představivostí hlídek, které ostřížím zrakem sledovaly horizont, jestli se na něm neobjeví náznak plachet. Hlídky začaly být brzy velmi opatrné s nadšeným hlášením o lodi na obzoru, protože se pokaždé ukázalo, že to byl jen přelud. Když se ale jednou ostrůvek ocitl zase na vrcholku vlny, všiml si Tony nového tvaru na horizontu a pocítil nával nadšení. Na severozápad od ostrůvku se něco objevilo, ale bylo to příliš daleko na to, aby si mohl být jistý, že je to skutečně loď. Rozhlížel se tedy na jih, východ, kdekoliv, jen ne na severozápad a hledal plachty. Ale neodolal a brzy se k severozápadu zadíval znovu. Tentokrát si už byl jistý, že něco vidí. Vypadalo to jako dvě tyče od brány, mohly to tedy být lodní jeřáby velkého nákladního plavidla nebo možná i stožáry tankeru. Chtěl si ale být jistý.
Dál se díval z vršků vln a sledoval, jak se loď přibližuje. „Tyče“ teď už viděl zřetelně a byl si jistý, že je to skutečně loď. Ostatním ale stále ještě nic neřekl. Sledoval, jak se loď postupně vynořuje z oparu na obzoru a nervózně se ohlížel po blížících se bouřkových mracích. Už viděl dokonce i příď a můstek lodě. Srdce mu divoce tlouklo, ale stále byl zticha, dokud si nebyl jistý, že ho oči neklamou a oni mají skutečně naději na záchranu. Pak zavolal Gordona.
„Myslím, že támhle něco vidím,“ řekl mu otvorem ve stříšce.
Ostrůvkem se okamžitě prohnala vlna energie a Gordon se proplazil po podlážce k Tonymu, aby se podíval, co že to zahlédl. Neviděl to příliš optimisticky. Očividně to byla loď, ale odhadoval, že kolem nich projede ve vzdálenosti minimálně 3 mil. Tony ji už nějakou dobu sledoval a řekl Gordonovi, že se mu zdálo, jako by změnila kurz. Gordon si nechtěl dělat velké naděje.
Tři zbývající členové posádky uvnitř ostrůvku dvěma mužům na hlídce viseli na rtech. Loď byla od ostrůvku pět mil.
Gordon se pokoušel rychle něco vymyslet. Jak upoutat pozornost k malému kousku oranžové ztracené mezi vlnami? Trochu přehodnotil svůj předchozí odhad ohledně vzdálenosti, ve které od nich loď projede. Když byla blíž, viděl to na zhruba dvě míle. To bylo ale pořád ještě daleko. Na palubě ostrůvku to způsobilo pozdvižení. Krabice bílých světlic, kterou Willi zachránil, byla ve dne k ničemu. Jejich jedinou nadějí byla stará oranžová dýmovnice. Gordon zatáhl za spoušť a odhodil dýmovnici do moře. Přistála deset metrů od ostrůvku a začala vypouštět ostře oranžový dým, který se táhl poměrně daleko. Kvůli větru se ale dým držel u hladiny a většinou ho neviděla ani posádka ostrůvku. Pokud dým neviděli oni, jak by ho mohla zahlédnout posádka lodě?
Loď se však stále pohybovala směrem k ním a Gordon začal doufat, že by mohla přece jen přijet blíž. Peter a Tony popadli dvě ostře oranžové bundy, které patřily k uniformě posádky, a do ostrůvku je naházeli s ostatním oblečením. Připevnili je ke dvěma krátkým pádlům, které byly součástí vybavení ostrůvku, a začali jimi zuřivě mávat otvorem ve stříšce, co jim síly stačily. Když už se zdálo, že ruce vypoví službu, zareagovala loď třemi dlouhými zatroubeními sirény.
Jennifer se štěstím rozplakala a všichni v ostrůvku se začali objímat. Na tvářích všech byl ten největší úsměv jejich života. Všichni mluvili jeden přes druhého a výskali radostí. Uvědomili si, že jsou zachráněni a vyhnou se nekonečné tvrdé zkoušce oceánem. Obávali se, že záchrana bude trvat celou věčnost, ale v ostrůvku přitom strávili pouhých 16 hodin.
Loď byla brzy u nich i s 13 000 tunami výtlaku svého zrezivělého a vlnami otřískaného trupu. V přístavu by o podobnou loď ani okem nezavadili. Ale uprostřed oceánu jim při pohledu ze záchranného ostrůvku připadala jako ta nejkrásnější loď na světě. Byla to nákladní loď pro převoz obilí a na přídi nesla jméno Potomac. Přijela k nim až na 100 metrů a všichni se ve člunku nervózně převalovali, zatímco čekali na spásu. Viděli, jak se posádka na palubě připravuje. Na boku se objevil provazový žebřík a kolem stáli připravení členové posádky s lanem. Další začali spouštět na davitech záchranný člun. Na můstku stálo několik důstojníků, jeden z nich s megafonem. Zkoušel na ně volat nějaké instrukce, ale jeho slova odnášel vítr.
Potomac přijela blíž. Vzduchem proletěla házecí šňůra, ale ostrůvek minula. Téměř ve stejném okamžiku přišla přeháňka, která hrozila celé odpoledne. Liják zahnal osádku ostrůvku zpět pod stříšku a voda si dokonce dovnitř tekla i skulinkami větracích otvorů. Nebe potemnělo, moře zezelenalo a vlny zbělely bílými čepicemi. Potomac potřebovala manévrovat a musela nastartovat motory. Proud od nich odnesl malý záchranný ostrůvek do potemnělého moře za lodí. Potomac zmizela ve vlnách půl míle od ostrůvku.
„Určitě nás ztratí,“ rozplakala se Jennifer. Úsměvy byly ty tam a vystřídaly je pochmurné myšlenky. Tato bouřka byla pro pětici v ostrůvku velmi nebezpečná. Připadalo jim, jako by se jim moře chtělo pomstít za to, že z jeho spárů měli vyváznout tak lehce. Ale viděli, že Potomac se otočila, vrátila se oklikou za ostrůvek a tentokrát zastavila dál od něj. Posádka na davitech pak spustila záchranný člun se sedmičlennou posádkou. Sledovali, jak se k nim blíží přes zpěněné vlny.
Moře bylo skutečně rozbouřené a vyzvednutí trosečníků byl nebezpečný manévr. Člun byl ale brzy u ostrůvku a silné paže z něj pomohly napřed Jennifer a pak všem ostatním mužům na palubu. Peter si s sebou vzal i láhev zachráněné whisky, která byla stále téměř plná, protože na ostrůvku toho z ní moc nevypili. Všechny ostatní věci zůstaly v ostrůvku, který člun táhl za sebou k lodi. Tam se trosečníci seznámili se zbytkem svých zachránců.
Byli to všechno Američané. Potomac byla z Portlandu ve státě Oregon na západním pobřeží USA a mířila do Kapského Města. Člunu velel třetí důstojník Roy Newkirk, kterému vděčili za svoji záchranu. Právě on měl hlídku na můstku a brzy jej měli vystřídat, když uviděl ve vlnách tři míle od levoboku přídě malinkou oranžovou tečku. Pomyslel si, že by to mohla být uvolněná bóje. Ale nechtěl nic riskovat a oznámil to kapitánovi Vernonu Hansenovi, původem z jihu USA, který tou dobou spal ve své kajutě, ale okamžitě vyšel na můstek. Dalekohled jim brzy ukázal, že se nejedná o bóji, ale záchranný ostrůvek, a Hansen nařídil změnu kurzu. Dlouho ale ostrůvek nevykazoval žádné známky života. Pak si Hansen všiml oranžového dýmu z Gordonovy dýmovnice. Ten se táhl přes velkou plochu vody. „Jo, tak někdo živej tam bude,“ řekl Newkirkovi.
Rozkázal připravit záchranný člun a Newkirk požádal, aby mu mohl velet. Chtěl se jako první setkat s trosečníky v ostrůvku a zjistit, co dělají v části oceánu, kde by je nikdy nečekal.
Záchranný člun zastavil u boku lodě a zmítal sebou ve vlnách. Posádka pomohla trosečníkům chytit se sítě a vyšplhat celých 24 výškových metrů na palubu. Jennifer a Gordon lezli první. Jennifer se trochu obávala, jestli to vydrží její spodní část bikin, kterým praskla guma. Měla je na jakýchsi kšandách z kousku provázku. Následoval Willi, kterému šplhání stěžovala zraněná noha, a tak se vytahoval především rukama. Poslední šli Peter a Tony, následováni záchranným člunem.
POUČENÍ Z PŘÍBĚHU
Mezinárodní nouzová frekvence 2 182 kHz (kanál 16 na moderních VHF stanicích) by měla být ponechávána volná pro naléhavá volání a všechny lodě by ji měly sledovat, ale jak zjistila posádka lodi Pionier, často je plná kakofonie různých triviálních zpráv vysílaných v rozporu s mezinárodními dohodami.
Gordon kdysi četl o metodě záchrany potápějící se lodě pomocí plachet protažených pod trupem, které pak na místě drží tlak vody. Teorie je pěkná věc, ale v praxi je pro úspěch této metody potřeba mít téměř ideální podmínky.
Pionier musela stejně jako všechny ostatní lodě účastnící se této regaty mít na palubě nouzové zásoby vody navíc. Pár kanystrů s pitnou vodou je ovšem na palubě dobré mít vždy, pro případ, že by voda z lodních nádrží unikla nebo by ji něco kontaminovalo.
Dalším problémem bylo, že se posádce nepodařilo najít padákové světlice. Willimu se podařilo najít jen krabici bílých ručních světlic. Paradoxně byla posádka zachráněna díky „dědictví z dob, kdy se před lety plavil na své první jachtě, plachetnici Falcon“. Když zahlédli z ostrůvku loď za denního světla, jejich jedinou nadějí byla tato stará oranžová dýmovnice. Byl to právě její oranžový dým, díky kterému kapitán lodě Potomac poznamenal: „Jo, tak někdo živej tam bude.“
Tony se staral o oblečení. Kdysi četl článek o přežití na záchranných ostrůvcích, ve kterém se psalo, že přestože dostatek vody je pro přežití na moři priorita číslo jedna, podobně důležitá je i ochrana před chladem a vedrem, kterou dokáže zajistit třeba dostatek oblečení. Tony popadl, cokoliv mu přišlo pod ruku, svetry, kalhoty, bundy… Za to mu později byl Willi, který na sobě při nastupování do ostrůvku neměl nic než slipy, náležitě vděčný.
