Vyplula z ostrova Mourtos na severu Jónského moře do přístavu Parga
Datum ztráty léto 1997
Pozice ostrovy Sivota, Jónské moře, Řecko
Dovolená manželů Asquitových na charterové lodi začala adrenalinovou záchranou posádky z hořící jachty.
BYL TO DRUHÝ DEN NAŠÍ PLAVBY ve flotile několika dalších lodí v severní části Jónského moře. Vanul jen lehký větřík, moře bylo bez vln a slunce svítilo, když jsme vyjížděli od ostrůvku Mourtos do Pargy. Naši flotilu tvořila směsice lodí, Jeanneau 32 a Benéteau 36 a s mojí ženou Carol, s níž doma na severu Walesu jezdíme na malé 24stopé lodi typu Snapdragon, jsme se těšili na pohodlí větší lodě. Pomalu jsme plachtili k jihu mezi ostrovy Sivota a pevninou. Po několika hodinách vítr úplně lehl, a tak jsme nahodili motor. Moře bylo klidné a my jsme jeli pohodlnou rychlostí 4 uzly k dalšímu výběžku pevniny před námi. Všimli jsme si, že první loď naší flotily pluje blíž u pobřeží, asi tři nebo čtyři míle před námi. Z ostatních lodí jsme viděli jen pár.
Najednou jsme z vysílačky uslyšeli, že jedna z dalších lodí flotily klidným hlasem informuje vedoucí loď, že má požár na palubě. Zvýšili jsme hlasitost a začali sledovat horizont, ale neviděli jsme nikde žádný kouř. Naše vedoucí loď odpověděla na kanálu naší flotily s dotazem, jestli se posádce hořící lodě podařilo najít zdroj požáru a jestli se jej pokusili uhasit. Posádka odpověděla, že požár je v motorovém prostoru a jeden hasicí přístroj nepomohl.
Skipper vedoucí lodě se jich zeptal na pozici a z jejich odpovědi jsme zjistili, že jsou možná půl míle před námi a jsme k nim tak pravděpodobně ze všech ostatních lodí nejblíž. Skipper vedoucí lodě jim řekl, aby za žádných okolností neotevírali motorový prostor a zkusili vystříkat i druhý hasicí přístroj otvorem ve schůdcích ze salónu. Po chvilce napětí posádka hořící lodě ohlásila, že ani druhý hasicí přístroj si s požárem neporadil.
Následně jsme kontaktovali skippera vedoucí lodě, abychom ho informovali, že jedeme na pomoc hořící lodi. Zvýšili jsme rychlost a přibližovali jsme se nyní dobře viditelné jachtě, z níž se valil kouř. Viděli jsme čtyři muže, kteří zběsile mávali. Když jsme byli od nich asi 25 metrů, slyšeli jsme, jak křičí: „Rychle, brzo to vybouchne!“
Carol se ke mně otočila a tiše se mě zeptala, jestli může loď vážně vybuchnout. Jistým hlasem jsem jí odpověděl: „Nafta nemůže vybuchnout, bude jenom hořet.“
Když jsme k lodi přirazili, našli jsme tři členy posádky ve středu lodě a jednoho na přídi, tak daleko od plamenů a kouře, jak to jen šlo. Carol dala fendry přes palubu, aby se nám ve vlnách nezamotaly dráty relingů. To poslední, co bychom potřebovali, bylo zůstat zaklesnutí do hořící lodě.
Tři muži ve středu lodě rychle přelezli na palubu té naší a volali na kamaráda na přídi, aby si pospíšil taky. Ten ale v panice skočil přes palubu do moře. Odrazili jsme tedy od hořící jachty a poslednímu trosečníkovi ve vodě hodila Carol fendr, protože se mu nedařilo doplavat k nám. Pak vytáhla z bakisty vyvazovací lano a já jsem s lodí pomalu couval, dokud jsme nebyli natolik blízko, že mu ho mohla hodit. S motorem na neutrál jsme ho přitáhli k badeplatu, a když byl v bezpečí na palubě, poodjeli jsme o kus dál, abychom zhodnotili situaci.
Jen dva ze členů posádky hořící lodě měli na sobě záchranné vesty, protože ty ostatní byly uloženy ve skříňkách a oni se k nim nemohli včas dostat.
Vedoucí loď dorazila na místo chvíli po nás, ale to už se požár rozšířil natolik, že se nikdo nemohl vrátit na palubu. Sledovali jsme, jak se utrhly vanty a stěžeň spadl do moře. Brzy poté explodovaly láhve s plynem v kokpitu, a to byl začátek konce. Vedoucí loď se pokusila trup táhnout, ale když bylo jasné, že se loď potápí, navedla ji zpět na hlubší vodu, kde šla brzy ke dnu.
Když jsme se vraceli s trosečníky zpět na Mourtos, řekli nám, že jako všechny ostatní lodě z flotily měli i oni na palubě záchranný člunek i ostrůvek, ale protože nikdo nedostal instrukce, jak se ostrůvek používá, nemohli ho nafouknout. Zkoušeli nafouknout alespoň člunek, ale zdálo se jim, že by to trvalo příliš dlouho, a vzdali to. Není pochyb, že by se snažili víc, kdyby neviděli, že se k nim blížíme, a neměli tak lepší alternativu pro záchranu. Všem se naštěstí podařilo vyváznout bez zranění.
POUČENÍ Z PŘÍBĚHU
Okamžitě jsme přesunuli naše záchranné vesty z kajut do bakist v kokpitu a zjistili jsme si, jak se spouští náš záchranný ostrůvek.
Byla to také naše první záchrana muže přes palubu, a přestože badeplato není považováno za bezpečné místo k vytažení člověka z vody, na téměř naprosto klidné hladině je to zde díky žebříku a malé výšce nad hladinou nejsnadnější.
Pokud by vás někdy postihl požár na palubě, hoďte co nejdříve láhve s plynem a jakékoliv kanystry s palivem přes palubu, aby neexplodovaly.
Užitečný by v této situaci byl i delší kabel mikrofonu VHF radiostanice a ruční vysílačka v kokpitu. Podpalubí hořící jachty se podle posádky velmi rychle naplnilo černým kouřem a brzy nebylo možné se tam pohybovat.
Na svou vlastní loď určitě pořídím větší hasicí přístroje a jeden uložím i v bakistě. Zajistěte, aby všichni na palubě obdrželi bezpečnostní instruktáž a věděli, kde je co uložené a jak se s tím zachází.
Představte si, že každé ráno otevřete dveře a ocitnete se v úplně jiném koutě světa. Že máte svobodu vybrat si výhled ze svého „dvorku“ podle nálady a chuti na dobrodružství. Přesně takový je život na plachetnici. A věřte mi, že po letech na moři jsem zažil opravdu neuvěřitelná kotviště.
Proč o tom píšu? Protože si myslím, že mnoho lidí sní o cestování a svobodě, ale neví, jak toho dosáhnout. Život na lodi může znít jako nedostižný sen, ale ve skutečnosti je to způsob, jak si splnit své touhy po dobrodružství. A v tomto článku se s vámi podělím o své zážitky, tipy a inspiraci, abyste i vy mohli vyplout za svými sny.
Kouzlo svobody: vybrat si vlastní „dvorek“
Představte si, že zakotvíte v kalných vodách jihoamerické řeky uprostřed džungle. Nebo vedle tučňáků, tuleňů a delfínů na divoké namibijské Pobřeží koster. Že budete mít jako souseda Sochu svobody v New Yorku. Nebo že vyplujete do výšky 26 metrů nad mořem v umělém jezeře uvnitř Panamského průplavu. To všechno jsem zažil. A věřte, že ten pocit svobody je k nezaplacení.
Ale ne všechna kotviště jsou idylická:
– Některá jsou přeplněná loděmi a je těžké najít místo.
– Jiná jsou neklidná, hlučná nebo zapáchající kvůli blízkosti přístavu.
– A někdy je voda kalná a nepřívětivá kvůli znečištění nebo bahnu.
Ale to je právě ta krása – pokud se vám místo nelíbí, prostě zvednete kotvu a zamíříte k dalšímu dobrodružství. Svoboda volby je tou největší odměnou.
Nástrahy a zodpovědnost při kotvení v přeplněných přístavech
Jednou z největších výzev při kotvení je zodpovědnost vůči ostatním lodím. Obzvlášť v přeplněných kotvištích, kde je málo místa. Zažil jsem to nedávno v přístavu Ottawana na ostrově Hiva Oa ve Francouzské Polynésii.
Vedle nás zakotvil katamaran a doslova hodil kotvu přes tu naši. A pak prostě odjeli na 5 dní pryč! Mezitím nás jejich loď několikrát praštila do zádě. Naštěstí to nebylo nic vážného, ale mohlo to dopadnout hůř.
Co s tím? Pár tipů:
Buďte ohleduplní k okolním lodím. Nechte jim dost prostoru.
Pokud odplouvate, informujte sousedy, kam a na jak dlouho.
Pokud kotvíte jako poslední, je vaše zodpovědnost se přizpůsobit.
Katamarán proklatě blízko nás
Protože když se zamotají kotevní řetězy nebo se lodě srazí, je to průšvih. A v odlehlých místech si nemůžete jen tak zavolat odtahovku. Ohleduplnost a komunikace jsou na moři zkrátka zásadní.
Každodenní radosti a starosti života na moři
Život na moři není jen nekonečná dovolená. I na lodi musíte řešit běžné domácí práce a údržbu. Ale i ty obyčejné činnosti jsou v kulisách oceánu mnohem dobrodružnější.
Třeba potápění a zkoumání podmořského světa je jedním z největších benefitů kotvení v nádherných zátokách. Stačí nasadit výstroj a ponořit se do magického ticha pod hladinou. Nedávno jsme se potápěli u ostrova Tahuata a i když jsme neviděli žádná velká zvířata jako manty nebo žraloky, už jen ten klid a pocit svobody stál za to.
Ale pak je tu taky každodenní rutina:
– Vaření, pečení a další domácí práce v omezených podmínkách malé lodní kuchyně.
– Pravidelná údržba lodi, kontrola techniky, opravy – to vše je nezbytné pro bezpečnou plavbu.
– A taky řešení nečekaných situací jako zamotané kotvy nebo neopatrní sousedé.
Ale víte co? Ty dechberoucí scenérie a neopakovatelné zážitky za ty starosti stojí. A díky nim si uvědomíte, že i na pevnině jsme pořád tak trochu na jedné lodi.
Pocit svobody a dobrodružství jako odměna
Když vyplujete na širé moře, všechny starosti a stres jako by se rozpustily v nekonečném horizontu. Ten pocit svobody a dobrodružství je k nezaplacení. A přesně kvůli němu jsme ochotní překonávat každodenní nástrahy života na lodi.
Vzpomínám si, jak jsme po týdnu v přeplněném a neklidném kotvišti na Hiva Oa konečně zvedli kotvy a vyrazili na nedaleký ostrov Tahuata. Čekaly nás tyrkysové laguny, bílé pláže a klid bez sousedů na dosah ruky. Už po pár minutách plavby se všechny naše frustrace rozplynuly. Delfíni nám skákali u přídě, Delos si to svištěl po vlnách a my si zase uvědomili, proč tohle všechno děláme. Pro tyhle okamžiky.
Delos pluje
Moře má zkrátka magickou moc nad námi suchozemci. A právě proto jsme schopní překonávat nástrahy a výzvy života na lodi. Pro ten nádherný pocit, když zakotvíte v panenské zátoce, skočíte do křišťálové vody a uvědomíte si, že jste doma. I když je váš „dvorek“ pokaždé jinde.
Jaké je vaše vysněné dobrodružství?
Chtěl bych vás vyzvat, abyste si položili jednu otázku: Po jakém dobrodružství toužíte vy? Možná to není zrovna život na plachetnici. Možná sníte o pěší pouti, objevování odlehlých koutů světa nebo adrenalinových zážitcích. Ale ať je to cokoliv, udělejte dnes první krok k jeho splnění.
Může to být jen malý krok. Třeba si naplánovat víkendový výlet, začít šetřit peníze nebo si přečíst knížku o vysněné destinaci. Ale udělejte něco, co vás k vašemu snu přiblíží. Protože pokud jsem se za ty roky na moři něco naučil, tak je to, že sny se plní těm, kdo pro ně něco udělají.
Věřím, že v každém z nás dřímá dobrodruh. Někdo, kdo touží po svobodě, nových zážitcích a překonávání hranic všedního dne. A jestli vás moje vyprávění aspoň trochu inspirovalo, budu moc rád, když se o něj podělíte s někým dalším. Protože nikdy nevíte, koho tím můžete nastartovat k životnímu dobrodružství.
Díky, že jste dočetli až sem. Užijte si dnešní den a nezapomeňte – ať už je váš vysněný „dvorek“ kdekoli, važte si ho. Je totiž jen a jen váš.
S pozdravem a přáním dobrého větru,
Brian Trautman, kapitán plachetnice Delos
Obsah článku vznikl přepisem 455. epízody kanálu S/V Delos.
V kapitánských průkazech v Čechách panuje trochu nepřehledná situace. Mořský průkaz vydává jak Ministerstvo dopravy, tak Plavební správa, a to každá organizace svůj. Plavební správa navíc vydává průkaz pro vnitřní vody jak pro motorové lodě, tak pro plachtnice. A když k tomu ještě přidáte oblíbený průkaz chorvatský – Voditěl brodice B a ještě britskou RYA, je to slušný guláš.
Tak jsme se rozhodli se na jednotlivé ingredience toho guláše podívat a popovídat si o tom, který průkaz je vhodný na co, který dle našeho názoru horší nebo lepší a co by měl člověk vědět, než se do jeho získání pustí. Do našeho povídání jsme zahrnuli průkazy: SPS VMP, VMP ve verzi na moře, MDČR B,C,A, chorvatský Voditěl Brodice B a průkazy vydávané bristkou královskou asociací RYA. Všechny tyhle průkazy, s výjimkou MDCŘ A, mám :-), takže se je s Terkou, která jich má taky dost a je i zkušební komisař SPS, vynasnažíme nějak zhodnotit.
Díky pro nás příznivému severovýchodnímu větru vyrážíme v půl sedmé ráno z Tahaa na Huahine. Plavba probíhala bez významných zážitků velmi klidně. Jak nezvyklé, a jak skvělé pro kulinářské zážitky. Likvidujeme přebytečné zásoby a šéfová kuchyňského týmu vykouzlí oběd v podobě orientálně upravených kousků kuřete a pečených banánů – skvost. Já bohužel nalézám ještě jednu krabici stařeného červeného a nezbývá mi nic jiného, než z něj udělat vinný nápoj přidáním pomerančového džusu a rumu.
Okolo druhé hodiny vjíždíme passem A Vapehi do laguny Huahine. Vlny v okoli passu byly relativně vysoké, ale průjezd byl prost jakýchkoli potíží. Míjíme velkou žlutou vyvazovací bóji, která je umístěna uprostřed „křižovatky“ a směřujeme do severní části laguny, kde se nachází městečko Fare. Tedy zejména jeho supermarket. Vyvazujeme se na bóji blízké břehu a užíváme si silného vzdouvání, které přichází passem A Vamoa. Po hodině se vrací nákupní tým a my vyrážíme najít nějaké klidnější kotviště.
Už když jsme vjížděli do laguny, viděli jsme v korálovém poli leže na boku škuner. Hodně smutný pohled. Připomněl jsem si, jak snadné je táhnout kotvu jemným pískem, která na první pohled vypadala bezpečně zatažená. Opatrnosti není nikdy dost. I kdyby se vám parťáci námořníci lehce vysmívali, že to přemisťování je zbytečné, myslete na to, že z korálových hlav v blízkosti hrany atolu se loď prakticky nedá sundat. Ještě štěstí že kormidelník-první důstojník má stejné názory.
Jedeme na motor do jižní části laguny. Míjíme velkou zátoku Port Bourayne.. Ta je poměrně hluboká a je zakončena mostem, který spojuje oba ostrovy tvořící Huahine. Severní se jmenuje Huahine Nui a jižní Huahine Iti. Asi po 6 NM nacházíme krásné místo s bójovým polem blízko Motu Teapaa. Cestou k bóji míjíme krásný a dobře udržovaný škuner. Vyvazujeme se na hloubce pěti metrů na průzračně čisté vodě.
V blízkosti ostrova, asi v metrové hloubce jsou korály. Bohatost života a rozmanitost druhů si nezadá s těmi na reefech. To oceňuje část posádky, co se nerada potápí. Prý konečně něco pro ně 😊.
Vyplouváme lehce po osmé. Vítr nikde, a tak se pomocí koňských sil skrytých v motorech posouváme jižním směrem do zátoky Baie D A Vea. Cesta kanály je jedno velké školení na téma „kardinality“. Je nutné, aby kormidelník měl povědomí, kde je jaká světová strana. Nesmí zapomenout na to, že sluníčko zde není na jihu, ale na severu…
Vyvazujeme se na bóji v blízkosti restaurace Chez Tara. Zátoka je lidu(loďo)prázdná, voda čistá, koupaní skvostné. Na pozdní oběd se pomocí dinghy přesouváme do Chez Tara a užíváme si tam skvělou polynéskou kuchyni.
Předposlední den plavby si prožíváme, jak nejlépe umíme. Představa sobotního dopoledne je odpudivá.
Díky tomu, že posádka chodí spát v časech jako malé děti, můžeme ráno pohodlně vyrážet po šesté hodině. Před tím si užijeme východ slunce se zlatou hodinkou, časem to nejlepším pro náruživé fotografy.
V půl osmé už projíždíme passem A Vapehi a míříme na Tahaa. Pohledem do prezentace od Petry se ujišťuji, že v zátoce Faaha je restaurace Matu Pearl, která turistům nabízí kulturní zážitky v podobě ohňových tanců. Za tučný evropský peníz, pochopitelně. V ceně je ale občerstvení a welcome dring 😊.
Vybíráme si bóji a po vyvázání se vydáváme na člunu osahat terén. Právě probíhá show pro americké seniory a tak si nás obsluha označí papírovými pásky, dostáváme drink a sbíráme informace. Poctivě přiznávám, že mi více bavilo pozorovat americké turisty a trpělivost animačního týmu. Senioři se jim stále rozbíhali a pletli si nástupy na lodě, takže se zhusta stávalo, že se prodírali zpět frontou… No naše možná perspektiva mě vyděsila.
Večer se mi na představení nechtělo, ale siréna-kormidelník mě vylákal. Tanečky byly, oheň byl, dobrá ryba a Rum Punch také. Jednou to vidět je asi potřeba, ale stačilo.
Díky pohodářům z maríny máme ještě jednu možnost spát mimo základnu a předání lodi prý proběhne v sobotu dopoledne. Spánek na bóji je prostě nejlepší. Díky jim.
Ohňová šou
Plavba sobota, 27.01.2024, Tahaa/Baie Faaha – Raiatea/Uturoa, 7 NM, M
Ráno vyrážíme ze zátoky před sedmou a užíváme si jízdy na klidné hladině. Pozor musíme dávat na značení, které je v této části laguny dost komplikované a husté.
Těsně po osmé dorážíme před marínu a ohlašujeme se. Do dvaceti minut jsou u nás technici a přebírají si loď. Dovezou nás do maríny a vyváží. Dáváme si posledního panáka a placáka. Cesta lodí po ráji je definitivně u svého konce.
Máme na paměti Cyrilova slova z briefingu, že můžeme být hrdí a pyšní. Nic jsme nerozbili, nikde se neztratili a o nikoho nepřišli, i když jsme měli namále.
Technik, co přebírá loď není Cyril, ale celá akce je velice korektní a rychlá. Hotovostní kauci za správné zacházení s odpadem dostávám do ruky a odcházíme se projít do městečka Uturoa.
Interiér kostela v Uturoa
Týden na souši
Náš týdenní pobyt na Tahiti a Rangiroa začíná sobotním odpolednem, kdy nás letadlo Tahiti air dopraví z Rangiroa zpět na Tahiti. Na ostrově budeme čtyři dny. Tři pak na atolu Rangiroa v souostroví Tuamotu.
V neděli ráno si půjčujeme auto a vyrážíme objevovat Tahiti. Zejména místní vodopády. Je jich na ostrově nepočítaně. Místní říkají, že Tahiti je jediné místo, kde můžete vidět celý vodní cyklus. Odpařování, srážky, řeku s vodopády a moře.
Objedeme celý ostrov za dva dny, tedy na dvě etapy. První den nás zastaví rozsáhlý sesuv půdy. A tak jedeme druhou půlku druhý den. Cesty, které vedou k vodopádům jsou někdy fyzicky vyčerpávající. Teplota, komáři a velmi, velmi kluzký terén nám dávají zabrat.
Hledáme Gauginovo muzeum. Má být v jižní části ostrova u městečka Taiarapu. Nacházíme jen zavřenou restauraci, zavřenou botanickou zahradu a zavřené muzeum. To je v rekonstrukci prý už od roku 2013…
Aniž jsme to věděli míjíme cestou dvakrát vesnici zabíječů. Tedy bydliště bývalých dodavatelů lidských obětí na slavnostní setkání v maare.
Poslední den turistického pobytu na Tahiti navštěvujeme muzeum Polynéské kultury. Návštěva stojí za to. Celé zpracování je velmi poutavé, a přestože expozice nejsou příliš bohaté, dokážete tam pobýt několik hodin, jako my.
Díky poměrně velké úspoře na letenkách jsme si mohli dovolit výlet na atoly v souostroví Tuamotu. Tahiti Air má produkt, který umožňuje pomocí jedné letenky cestovat z ostrova na ostrov. Návštěva pravého atolu ukazuje, že život na několik kilometrů dlouhém a 200 metrů širokém pásů vypadá na fotografiích idylicky, ale realita citelně pokulhává. Díky setkání s vlastníkem pizzerie, českým občanem, se podrobněji noříme do problematiky soužití domorodců s „domestikovanými cizinci“ a turisty. Vydalo by to na samostatný článek, ale zjednodušeně, soužití komunit je nesnadné, většina spotřebního zboží je dovážena (až 95 %), přepravní lodě mají velké výpadky, turistů ubývá a konverzační témata s místními jsou omezená….
Prostě ráj pro turisty, ale pro místní trochu náročnější život. Nebo možná také ráj, když si vystačíte s málem.
Letušky nosí květiny za uchemVodopády na TahitiVodopády na TahitiVětrný kámen v muzeu PolynésieBuben ze žraločí kůžeMaják Pointe VenusKvětyKvětyPolynéská plachetnice
Pár doporučení na závěr
Návštěva Polynésie rozhodně stojí za to. Většinu turistů nadchne. A není to jen proto, že když utratí těžké peníze za bungalov na Bora Bora, tak se jim prostě musí líbit…
Před výpravou si určitě udělejte plán toho, co chcete vidět a zažít. Na místě to půjde už obtížně.
Vyjma Tahiti je zdravotní péče poněkud chudá. Tak si vezměte dostatečné množství základních léčiv.
Nečekejte, že vše bude jen boží, nebo super. Ale na fotkách na Instagramu to tak bude vždy vypadat.
Určitě si pořiďte místní SIM kartu.
Pro ty, co se rádi potápí, není od věci mít přístrojový kurz. Potápění v passech mezi velkými rybami je podle vyprávění zasvěcenců nezapomenutelný zážitek. V Polynésii najdete na jednom místě nejvíce různých druhů žraloků na světě.
Tak už shánějte letenky a rezervujte lodě. Dokud to jde.
Tak pro letošek máme Ochechuli zase na vodě. Kdo spouštíte loď na skluzu u Slapské přehrady tak víte, že tam občas bývá plno a taky že tam mám přednost traktor převážející lodě přes přehradu tam a nazpátek. Respektive traktor má vyhrazené hodiny a ve zbytku času se tam tísní nebozí jachtaři se svými přívěsy a loděmi.
Takže jsme to letos vzali hopem po usouzení, že hladina už dolů výrazně nepůjde, jsme Ochehuli hodili na vodu už 20.4. v sobotu a to v sedm ráno. A pršelo, jen se lilo. A i zima byla. A můžu říct, že tam za a) nikdo nebyl a za b) traktor ještě nevozí. Začne vozit až od 1. května a do té doby je brána otevřená a loď se dá spustit bez časového omezení.
Samotná akce neproběhla úplně hladce a to díky mé vynalézavosti. Vzhledem k tomu, že má Ochechule kýl, musíme ji spustit hodně daleko a hluboko do vody. Autem s vozíkem napřímo to nejde a tak jí spouštíme na laně uvázaném za autem, které tak stojí bezpečně daleko od vody. Letos jsem to chtěl vylepšit a spouště vozík na laně, které budu brzdit obtočené kolem koule na stojícím autě. No. Jak praví klasik. Nápad jistě dobrý, výsledky nebyly dobré. Dvě otočky kolem koule zažného zařízení třely moc, jedna otočka strašně cukala, a když jsem tedy obtočil lano jen na půl otočky, rozjel se vozík dolů značně rychle a začal brát šmejra směrem do řeky přesně na ten podvodní zlom, který tam místní znají. (jednou jsme tam málem vozík utopili). Samozřejmě jsem neměl rukavice. Rozjetý vozík s Ochechulí a Terkou na palubě jsem brzdil zběsilým ručkováním a snahou o řízený prokluz, aby mi to totálně nespálilo ruce. No. Nakonec to dopadlo dobře, ale museli jsme loď z vody znovu vytáhnout a spustit autem pomalu, jako obvykle.
Skipřenka a OchechuleSkipřenka nesměla chybět. Kdo by na nás dával pozor. V pozadí na kouli můj neúspěšný zlepšovák 🙂Terka v salónu Ochechule. Přípravy vrcholí.Ochechule vyplouvá aneb vaši oblíbení podcasteři v akci 🙂Proti proudu
Takže opatrně s těmi novotami!
Dál už se nic nečekaného nestalo, kromě zaseklého sklápění kormidla, které jsme vyřešili hravě a sezóna tak mohla začít. Sláva ji!
Vítězstvím v obou etapách si s přehledem zajistila první místo v celém závodě posádka z Jachtklubu Brno kapitána Martina Pospíšila ve složení Tomáš Hlavsa, David Hakl, Jan Hlavička, Ivo Diviš, Jan Procházka, Renata Marečková, Pavla Šmídová a Tereza Kováčová. Velikonoční regatu poprvé vyhrála již před dvěma lety.
Na druhém místě skončil tým SK Halza Michala Konupčíka ve složení Jan Kittler, Zdeněk Třeček, Jakub Dadák, Vít Červinka, Přemysl Pokorný, Vratislav Fibinger a Lukáš Dadák.
Třetí místo vybojovala slovenská posádka Kolotočári Michala Kelemena ve složení Tomáš Pilát, Martin Stopka, Martina Oravcová a Ladislav Slota. V podobném složení, ale v roli kapitána byl Ladislav Slota, tento tým pod názvem Rumové pralinky vyhrál regatu vloni.
Pětibodová penalizace za opuštění pobřežních vod odsunula jinak skvěle jezdící tým Sea U sailing Johana Hirnšala z druhého na celkové čtvrté místo.
A jak závod probíhal?
V sobotu 6. dubna večer v marině Hramina proběhlo slavnostní zahájení a porada kapitánů 24. ročníku Velikonoční regaty, největšího českého offshore závodu v Chorvatsku. Na start první etapy se v neděli ve 12 hodin postavilo 42 posádek závodících na lodích Bavaria 46.
Po otočení ostrova Visovac, který byl zvolen jako první točný, aby se mohlo startovat proti větru, se do čela dostala posádka Johana Hirnšala, druhý plul tým Michala Kelemena a třetí posádka Martina Pospíšila. Za nimi pak celé pole s šedými nebo červenomodrými genakry. Vál severozápadní mistral, který postupně sílil. Lodě pluly k jihu směrem na Dubrovník…U Visu některé poryvy byly i přes 25 uzlů.
Pomocným cílem u Vela Luky na Korčule propluly první tři lodě ve 21.30 – jako první Kolotočári Michala Kelemena, druhá posádka Johana Hirnšala a třetí tým Martina Pospíšila. Plulo se stále s genakry. Kromě tří lodí – Jana Pokorného, Tomáše Straky a Petra Froňka, které se vydaly do Korčulské trysky, zamířily všechny lodě mezi Korčulu a Lastovo. V noci se vítr otočil, přišlo slabé jugo. Nekonečné křižování venkem podél Mljetu ve slabém větru nebo úplném bezvětří drásalo všem nervy… Tři lodě, které pluly tryskou, tam bezpečně zakotvily a do cíle dopluly mezi posledními.
Do cíle se doploužil velkým obloukem z volného moře jako první tým Jachtklub Brno Martina Pospíšila. Cílem projel v pondělí ve 22.40. V závěsu za ním doplula loď Johana Hirnšala. Na třetím místě skončila loď Michala Kelemena. Poslední lodě dorazily do Dubrovníku až v úterý ráno. Tým Johana Hirnšala dostal od hlavního rozhodčího závodu Reného Sehnala pětibodovou penalizaci za opuštění pobřežních vod při křižování pod ostrovem Lastovo.
„Nejtěžší byla dvě nervy drásající bezvětří, nejdřív když se měnil mistral na jugo a pak tradiční před Dubrovníkem…,“ popsal Martin Pospíšil průběh první etapy. „Zažili jsme i velmi dramatické okamžiky. Nejprve nám před setměním u Visu praskl výtah genakru. Genakr jsme vytáhli znovu na topenantě, David strávil dlouhé minuty na stěžni v silném větru, aby se pokusil výtah znovu protáhnout. To se nepodařilo, topenanta vydržela pouhých 15 minut. Gena musela dolů a genakr šel na výtah od ní. I přes toto provizorní řešení, jsme se stále drželi na čele,“ dodal.
Volné úterý strávily posádky různě – některé opravovaly prasklé výtahy, roztrhané genakry a další neduhy již postarších charterových lodí, na nichž se závod jezdí. Jiné vyrazily na prohlídku krásného centra Dubrovníku nebo na dobré jídlo do místních restaurací.
Ve středu 10. 4. v 8 hodin ráno u recepce mariny Frapa v Dubrovníku proběhlo setkání kapitánů. A v 11 hodin už se startovalo zpět. Točným bodem byl jihovýchodní mys ostrova Koločep, maják Bezdanj musely lodě obeplout pravobokem. Jako první se to podařilo lodi Martina Pospíšila, za ní lodím Petra Krause a Jana Pokorného, těsně následované dalšími. Genakry šly nahoru a lodě se vydaly ve slabém jugu na zpáteční plavbu.
Většina flotily se vydala na volné moře, mezi Mljet a Pelješac jich plulo jen pár. Při západu slunce se lodě pomalu sunuly ke konci Mljetu. Jugo téměř ustalo. Na čele se držel Petr Kraus z venkovní strany Mljetu, dobře na tom byl také Vlasta Faktor v Mljetském kanálu a skupinu na volném moři vedl Michal Kelemen. Kdy a komu přijde vítr?
V noci konečně přišel slabý mistral a lodě křižovaly mezi Korčulou a Lastovem. Na čele pluly lodě Michala Kelemena, Jiřího Macha a Johana Hirnšala. Vlasta Faktor společně s Martinem Slížkem zamířili do Korčulské trysky, to se opět ukázalo jako špatná volba…
Za Korčulou se do čela dostala loď Michala Konupčíka, před loděmi Martina Pospíšila a Pavla Horáka. Mistral postupně sílil až k 25 uzlům. Na vedoucí trojici se dotáhl tým Johana Hirnšala a všechny čtyři lodě zamířily na závěr etapy mezi Žirje a Kakan. Tam se mistral změnil na předpovídanou bóru a lodě upalovaly osmiuzlovou rychlostí k cíli před marinou Hramina. Ten jako první proťala loď Martina Pospíšila.
„Nejtěžší pro jachtaře jsou flauty, kdy s tím nemůže vůbec nic dělat, může ztratit všechno, co do té doby získal a nemůže získat nic, co před tím ztratil,“ prozradil taktik týmu z Jachtklubu Brno Tomáš Hlavsa. „Měli jsme vlastní taktiku, jak proti bezvětří bojovat. Rozhodli jsme se bezvětřím prožrat. Zkonzumovali jsme veškeré potraviny, které jsme měli na lodi,“ dodal s úsměvem.
Za ním se odehrál souboj „tělo na tělo“ mezi posádkami Johana Hirnšala a Michala Konupčíka, který byl nakonec v cíli o chlup dřív. Po průjezdu čtvrtého Michala Kelemena, bóra přestala foukat a zbytek flotily se opět ploužil do cíle až do rána. Někteří dopluli až těsně před limitem, který byl stanoven na pátek 12. 4. ve 12.00. Několik lodí muselo etapu vzdát, protože by cílový limit nestihly.
„Měli jsme jasnou taktiku – první den to nezkazit a druhý den zvítězit, což skoro vyšlo,“ vysvětlili nejmladší členové posádky Michala Konupčíka Jan Kittler a Lukáš Dadák, který je mimochodem reprezentant v olympijské třídě 49er. „Těsně před cílem druhé etapy jsme měli štěstí, že nám přišel poryv a díky tomu jsme se dostali na druhé místo.“
„Konkurence je obrovská a kromě toho, že musíte umět dobře jezdit, potřebujete i kousek štěstí. My jsme ztráceli hlavně na stoupačku v silném větru, protože jsme jeli jen v pěti a váha nám chyběla. Ale celkově jsme spokojení, kurzy s genakrem se nám dařily. Startovat na Velikonoční regatě v tak početném poli a v takové konkurenci je vždy radost závodit. Už se těšíme na příští rok,“ uvedl Michal Kelemen.
Za slunečného počasí, které provázelo celý závod, proběhlo také od 14 hodin slavnostní vyhlášení. „Letošní ročník se vydařil. Příjemné počasí, kvalitní závodění, slabý i silnější vítr, napínavé souboje, a hlavně všichni dopluli do Dubrovníku i zpět. Gratulujeme vítězům, děkujeme partnerům a těšíme se na příští jubilejní 25. ročník,“ uzavřela ředitelka závodu Míša Černíková.
A je tu další epizoda našeho dvorního podcastu, už osmá. To to letí :-). V tomhle případě jsme se opět sešli v osvědčené sestavě já a Terka v našem malém domácím studiu a povídali jsme si o tom, jak se plachtí na Mazurských jezerech. A nejen o plachtění, ale i o tom, jak si tam půjčit loď, jaké jsou tam mariny, kolik co stojí a tak dále a tak dále. Já tam totiž nikdy nebyl. a tak jsem se těšil, co se všechno dozvím. A musím říct, že mě Terka hodně nahlodala, vyrazit na Mazury se Skipřenkou na plavbu. No, posuďte sami.
Plavba úterý 16.01.2024 Raiatea BaieTuatau Raiatea Ile Toamoro, 13 NM, A
Každý den plaveme, každý den se potápíme k trsům korálů. Je neuvěřitelné, co různých druhů rybek žije na jednom místě. Vypadá to jako samostatné ekosystémy. Ostrovy života.
Ráno vyrážíme passem Naonao poprvé na volný oceán, s tím že asi po pěti mílích zajíždíme zpět do laguny a to passem Toamaro. Objet jižní stranu Raiatei lagunou totiž nelze.
V průběhu plavby se salónem rozšiřovala vůně čerstvě pečené dobroty. Šéfová kuchyně si dovezla z Čech „tu správnou“ mouku a za pomoci banánů a vajíček za hodinu umně vytvořila delikatesu, která nám ve spojení s kávou tak poskytla skvostný kulinářský zážitek.
Celé pozdní odpoledne kroužil okolo lodě žralok černocípý. Prý nic nedělá, jen je zvědavý, ale nikdo z nás se k němu nepřipojil. Jak se později ukázalo, tito žraloci opravdu vesele plavou mezi koupajícími se dětmi a nikdo to neřeší.
Vyhledáváme místo vhodné ke kotvení. Bóje bohužel nikde. Najdeme kotviště na zlomu. Už víme že je ošidné, ale nic vhodnější nebylo. Kotva naštěstí dobře držela.
Plavba středa 17.01.2024, Raiatea Ile Toamoro – Bora Bora Yacht Club, 41 NM, B
Krásný stálý vítr, už od ranních hodin. S ohledem na větší plánovanou vzdálenost vyrážíme po půl sedmé ráno. Na plachty za 17ti uzlového větru ze zadoboku pohodlně překonáváme 41 NM a projíždíme bezpečným passem do laguny Bora Bora. Pass je opravdu široký a hluboký. Není tak úplně přírodní, protože původní pass za druhé světové války prohloubili a rozšířili američtí námořníci pomocí trhavin. Nyní jím mohou projet i ty největší cruisery a zakotvit v rozsáhlé laguně. Pohled na ně ale není nic hezkého.
Projíždíme zátokou Bae Tehou okolo prstence rezortů. Domečky jsou velmi úhledné a velmi si podobné. Domeček, terasa a schůdky do vody, toť vše. Tedy domečky na větší hloubce mají ještě záchranný kruh. Podle místních cena za jednu noc v chaloupce činí 14 000Kč.
Oklikou míříme ke slavné restauraci a baru Bloody Mary. Už z dálky to bylo divné, nikde žádná loď a na břehu jeřáb… Rekonstrukce a zavřeno. Snad v letní sezoně už bude restaurace v provozu. Ale už bude mít standardizovanou podobu. Historie místa už je pryč. My pokračujeme směrem k Bora Bora Yacht Clubu.
Potřebujeme koupit lepení na dinghy. Nějak nám uchází. Asi po nájezdu na břeh u Tapuaputatea. Bereme tedy bóji v blízkosti benzínové pumpy a vysíláme tříčlenný tým na břeh, aby se pokusili koupit záplaty. Bylo možné koupit jen opravárenský set. Cena tomu odpovídala.
S cíle vylepšit si prostředí a přejíždíme na bóji před Bora Bora Yacht Clubem. Návštěva baru byla se zapadajícím sluncem skvělým zážitkem, zejména po dvou koktejlech se svět zdál takový vyrovnaný. No jen do doby, než jsme se vrátili na loď a při servírování vína se začalo řešit kdo pije co. Respektive kdo co může. Nevím, jak to řešíte vy, ale my u jídla a pití vždy tak, že je všechno všech a náklady se dělí podle počtu členů posádky. Tento večer v tom několik členek posádky nemělo jasno. Asi už ve svém věku začínám být popudlivý. V loňském roce to bylo jídlo, letos pití, ach jo. V řešení, a hlavně předcházení sporů je stále co zlepšovat.
Bora BoraBora Bora lagunaBora Bora bungalovyBora Bora Yacht ClubBora Bora Yacht Club romantika
Plavba čtvrtek,18.01.2024, Bora Bora Yacht Club – Maupiti, 33 NM, A
Je to jako Bora Bora před padesáti lety. Je to Bora Bora bez civilizace. Četli jsme spoustu podobných vět a všechny byly pravdivé. Maupiti je nejzápadnější ze Společenských ostrovů. Jeho jediný pass je průjezdný pouze za specifických podmínek. Pilot charterovky říkal vítr max 15 knt, vlny 1,5m, V příručce se ale lze dočíst , že maximální hodnoty, které umožňují relativně bezpečné proplutí jsou: dvoumetrové vlny a vítr do 20 knt. Vjezd povoluje charterová společnost individuálně a odpovědnost je jen na skiperovi. Je třeba si také vybrat čas kdy není silný příliv nebo odliv. Když se nevhodně sejdou vlny, příliv a vítr, může téci passem proud o síle až 8knt. Vjezd není rovný a vjíždí se na tyčové značky, jaké znáte např. ze skotských zátok. Pro vjezd do pasu jsou vytyčeny dvě linie a je nutné se jich držet. Což při silném a současně nepravidelném vlnění může působit potíže. Všude okolo je spousta korálových hlav, které si prý každý rok vyberou svou daň.
Povolení jsme získali ve středu večer. Vyrážíme v šest ráno a máme před sebou více než 30 NM. Máme štěstí, fouká středně silný východní vítr. Může se zdát, že jsme vyráželi příliš brzo, ale jsou tu dva důležité aspekty, které je potřeba respektovat. První je, že vjezd do laguny se nemusí podařit a my bychom se museli vrátit. To by znamenalo křižovat zpět a doba plavby by se tím výrazně prodloužila do pozdního odpoledne. A v tom je ten druhý aspekt. Když chcete bezpečně kotvit a vidět pod hladinou korálové hlavy musíte tak učinit nejpozději do tří hodin odpoledne. Pak už ani s polarizačními brýlemi nic nevidíte.
Blížíme se o ostrovu a začíná se na nás dívat bůh Oro. Je to ale skála, která je přímo proti vjezdu do laguny a která zdálky vypadá jako maska z filmu Maska. Zelená, tajemná a odstrašující.
Měli jsme štěstí a podmínky pro vjezd jsme zvolili správně. Kormidelník najíždí do levé části pasu a přicházející vlna nás umístí do osy vjezdu, nacházíme obě sady náměrných, černobíle natřených tyčí a během pár minut jsme uvnitř laguny. Podle značek jedeme na severovýchodní konec laguny. Když skončí značky, nasazujeme pozorovatele na přídi. Nacházíme volnou bóji, ale je nevhodně umístěna velmi blízko mělčiny s korálovými hlavami. Jedeme ještě více severně a na zakotvíme 30metrů od dalšího katamaránu na písku na hloubce 3,5 m a dáváme 17 metrů řetězu. Může se to někomu zdát hodně, ale předchozí zkušenost nás poučila.
Maupiti nám konečně ukázalo tu pravou Polynésii. Voda měla barvu jak na fotografiích, tropický les pokrýval celý viditelný ostrov a okolo byly bílé pláže. Kam se hrabe celé Tahiti s černým pískem. Kam se hrabe Bora Bora. Tady ještě najdete tu opravdovou pohodu bez průmyslových rekreačních center. Tady jsme našli jen jedno, a to ještě bylo zavřené, bez návštěvníků.
Celá posádka okolo deváté večer začíná usínat a vytrácet se do kajut. Zůstávám spát na přední palubě a v noci jsem odměněn zářícím Jižním křížem. Konečně byl vidět. Pro jistotu budím kormidelníka, aby si to také užil. Překvapivě na mě nekřičel, co že to dělám a proč, a měl nefalšovanou radost.
MaskaMaupiti lagunaMaupiti, severní část lagunyMaupiti místní umělec
Plavba pátek, 19.01.2024, Maupiti – Maupiti, 1NM, A
Pátek byl den určený pro výpravu na 350 metrů vysoký vrcholek ostrova, ze kterého je prakticky kruhový výlet. Cyril při brífinku o něm pěl ódy. Polovina posádky tomu uvěřila a v ranních hodinách, prakticky bez snídaně, vyrazila. Zbytek posádky se rozdělil na povaleče na lodi (čtenářský kroužek) a objevitele ostrovních krás.
Naše kroužení na zapůjčených elektrických kolech (pronájem na dobu trvanlivosti baterky 2000 CPF) okolo celého ostrova jsme si zpestřili sběrem povalujícího se manga. Bylo ho asi patnáct kilo a uložili jsme ho do košů na kolech.
Díky dobrému materiálovému zajištění jsme byli vybaveni pozemní vysílačkou. Ta nás při sběru ovoce vyruší a čtenářský kroužek na lodi hlásí, že jeden člen vrcholového týmu se zrakvil a prý ho budeme muset snášet. Při kroužení okolo ostrova jsme objevili stanici první (možná i poslední) pomoci. Podařilo se nám dojet do míst, kde jsme mohli použít vysílačku pro spojení s vrcholovým týmem. Ukazuje se, že se rozdělili a postupují k místu, kde bychom mohli zraněného nabrat. Mělo to být u vysílače BTSky, kam vedla zpevněná cesta. Když jsem na místo dorazil, tak se po dvaceti minutách ve vysílačce ozvalo: „jsem od tebe 25 metrů a dorazím za půl hodiny“. To mi nedávalo smysl, protože les tak hustý nebyl, v podstatě to byl mangový les…. Vysílačka se zase odmlčela. Po dalších minutách čekání a volání odjíždím do přístavu, kde ke svému překvapení nalézám nezraněného zraněného. Tedy trochu špinavého, ale jinak chodícího. Až druhý den, kdy se zhmožděniny přihlásily bolestí započalo posluhování posádky zraněnému. Na záchod si ale naštěstí došel vždy sám.
Když jsme to večer probírali u skleny stařeného červeného dozvídáme se celý příběh. Na počátku všeho bylo nachlazení, nebo Covid, nebo nějaký jiný moribundus. Nezraněný zraněný si přivezl něco nakažlivého s sebou a čtyři dny se kurýroval (nakazil při tom dva další námořníky). Pak měl pocit, že je úplně v pořádku a vyrazil na vrchol pořizovat fotografie. Nepřekvapivě se mu ale již cestou na vrchol udělalo blbě. Statečně vystoupal, ale dolu si cestu zkracoval po spádnici. Mangový les je kluzký… a padal a padal. A křičel a křičel. A tak si zbytek družstva myslel, že je v podstatě mrtvý. Bez nálezu těla a oživovacích pokusů volali vysílačkou o pomoc. Zbytek už jsme znali. Z mangového lesa ale vrcholové družstvo přináší dalších dvacet kilo manga. Tak jim paniku odpouštíme.
Na lodi jsme pak konstatovali, že s ohledem na transport máme spoustu mangového džusu. Byl to úspěšný den.
Před cestou na loď jsme se zastavili v místní malé restauraci. Skvělé jídlo za 1200 CPF v podobě tataráku, carpaccia a Poisson cru, vše z tuňáka. Byla to nejlepší hospoda s poměrem cena/výkon.
Na večer se přesouváme jižně směrem k passu, kde by mělo být několik míst, kde se očišťují Manty obrovské. Nacházíme vhodné kotvení na písku a na osmi metrech posíláme dolů kotvu a třicet pět metrů řetězu. Manty nikde…
Značení kanáluCarpaccio a tatarák
Plavba sobota, 20.01.2024, Maupiti – Bora Bora, 32 NM, B
Odjet z Maupiti se mi opravdu nechtělo, ale podobně jako příjezd je nutné s opatrností řešit i výjezd. Tak využíváme příznivé předpovědi a míříme zpět na Bora Bora. Chceme se podívat na východní stranu laguny, kde je Lagunárium a na jihovýchodním cípu laguny využít bójové pole.
Neptun nám dopřává slabý severozápadní vítr, a tak za pomoci plachet a občasně i motoru posouváme naši loďku směrem na východ.
Prakticky po celou přeplavbu byl jemný a vytrvalý déšť. Při vjezdu do laguny Bora Bora začal déšť sílit a my si rychle vybíráme bóji v blízkosti benzínové pumpy. Už nám to naštěstí jde docela dobře, a tak před průtrží mračen se mohou schovat všichni do kajuty. Když jde taková to přeháňka, přestává být vidět. A to dost výrazně. Dohlednost může být pouhých dvacet metrů, jak jsme sami zažili. V kombinaci s nárazovým větrem a plavbou úzkými kanály je to vražedná kombinace.
Delší, klidné přeplavby mají tu výhodu, že je prostor experimentovat v kuchyni. Proto jsme měli možnost ochutnat salátové tousty, těstoviny s červenou omáčkou a burgery.
Po obědě jedeme nakoupit do místního supermarketu. Po návratu zásobovacího komanda přeplouváme na bojové pole u Bora Bora Clubu. Tentokrát koktejly nebyly. Tma, únava a pocit bezpečí na bóji posílá všechny do kajut.
Plavba neděle, 21.01.2024, Bora Bora; Bora Bora/Motu Te Hura, 8,6 NM, B
Dnes pokračujeme v průzkumu laguny. Jedeme nejdříve na sever. Kanál je zde tak úzký, že se musíme vyhýbat, respektive si v ohybech dávat přednost s protijedoucími. Dvě lodě se vedle sebe prostě nevejdou.
Projíždíme kolem bungalovů do severní části laguny, kde pod letištěm zahýbáme směrem na jih. Míjíme lagunárium a v nejjižnější části laguny v blízkosti Motu Te Hura, nacházíme bójové pole. Vybíráme si jednu s nejlepším výhledem a po vyvázání vyrážíme na ostroh, kde mají být výborné podmínky pro šnorchlování. To se potvrzuje a všichni co jsme se byli potápět, jsme viděli rejnoky, žraloky a další rozličnou mořskou havěť.
Nějak jsem zapomněl napsat, že Bora Bora je jediné místo, kde se platí za pobyt. Denní sazba je 4000 CPF. V ceně je odvoz odpadků, a to libovolného množství a druhu. K placení se nemusíte nikde přihlašovat. Výběrčí si vás sami najdou, protože o vás vědí… Museli jste přeci požádat o povolení vplutí do laguny. My měli štěstí, protože jednou na nás zapomněli, a tak jsme 4000 CPF, respektive 2000 Kč ušetřili.
Bora Bora vás vítáNaš vlajkyRejnoci
Plavba pondělí, 22.01.2024, Bora Bora/Motu Te Hura – Tahaa/Ilot Maharare, 39 NM, B
Ráno vyplouváme deset minut před sedmou, protože nás čeká nejméně 10 NM motorování kanálem laguny k passu. Dále pak 25 NM po otevřeném moři na Tahaa. Plavbu si zpestříme vyhlídkovou jízdou okolo bungalovů.
Po výjezdu z laguny fouká čerstvý severozápadní vítr, a tak vytahujeme plné prádlo a radujeme z tiché plavby.
Náš dnešní cíl je Coral Garden. Petra Bošková nám toto místo doporučila se slovy uvidíte rajské zahrady, ale jeďte tam jen když bude svítit sluníčko. Máme kliku (asi to bude tím, že pravidelně uctíváme Neptuna) a počasí je parádní. Jedeme podle Navionicsu na odzkoušené kotviště. Cca na 2,5 metrech házíme kotvu. Kotva leží na hraně zlomu mělčiny a hloubky a já se jdu raději podívat, jak drží. Ukazuje se, že ač nad hladinou vypadá vše pohodově, když by se otočil vítr budeme na korálových hlavách. Raději posouváme kotviště na jiné místo. Je potřeba vědět, že písek v lagunách je velmi lehký (je z korálu) a kotva se z něj při změně směru větru snadno uvolní.
Sundáváme dinghy a pět z nás se vydává k ostrůvku Te Hura. Respektive do „řeky“ mezi dvěma motu. Složitě proplouváme mezi korálovými hlavami a občas o ně lehce škrtneme. U břehu nás vítá žralok černocípý. Chvilku si nás prohlíží a pak odplouvá do hloubky. Dinghy vytahujeme na břeh. Podle návodu jdeme po pravé straně mořské řeky směrem k útesům, které tvoří lem okolo laguny. Nacházíme si vhodné místo ke vstupu mezi korály a jízda začíná. Je to jako když letíte nad krásnou krajinou a nahlížíte do údolí. Při letu musíte dávat pozor, abyste neodřeli o vyčnívající části korálů. Hloubka je velmi proměnlivá od pár centimetrů až do jeden a půl metru. Množství druhů ryb překonává očekávání. Když máte štěstí a narazíte na „bydliště“ jednoho druhu, jde počet rybek do tisíců. S potěšením absolvujeme každý pět letů a máme toho dost. Proud je dost silný a bere všem sílu.
nKdyž se všichni sejdeme u dinghy, je vidno, že většina z nás měla důvěrný kontakt s korály. A ne jeden. Odřeniny máme na různých místech. Potkáváme se s podobně postiženou lokální Francouzkou. Ta nás důrazně informuje, že je potřeba dezinfikovat rány. Korál je živý organismus a ph naší krve je prakticky totožné s ph mořské vody. O následcích radši nepřemýšlíme a doporučení na lodi realizujeme. Potírání ran limetkou je exkluzivní zážitek. Asi to má souvislost s poslední větou té milé slečny „užijte si to“.
Zbytek dne, respektive večera, trávíme plánováním další doporučené atrakce – Vanilla Tour.
Rybky v Coral gardenRybky v Coral garden
Plavba úterý, 23.01.2024, Tahaa/Ilot Maharare – Tahaa/Pointe Toamaro, 10NM, B
Ráno potvrzuje, že důvěra v kotvu umístěnou do korálového písku byla přehnaná. Na tabletu je krásně vidět, jak se kotva v noci uvolnila a po dvaceti metrech tažení se opět zasekla.
Že bylo ráno okolo lodě dost mělko bylo patné, když po skoku stylem námořník (paže jsou podél těla a voda se rozráží hlavou), se kormidelník postaví a vodu má sotva po prsa. Využívejte vždy kotevní alarm a skákejte s rukama před sebou, nebo slezte po schůdkách.
Díky intenzivní telefonické komunikaci vyrážíme krátce před sedmou do Baie Hurepiti. Zde se nachází základna francouzské námořnické rodiny, která pěstuje vanilku a provádí turisty po ostrově. Vjezd do zátoky nevypadá komplikovaně, ale bez asistence Noaha, našeho budoucího průvodce, bychom skončili zapíchnutí v bahně. Voda, podobně jako v Baie Faaroa, je hnědá a neprůhledná. Jako by sem ani nepatřila. Dětem to ale asi nevadí, protože na břehu jsou skluzavky do vody. Po několika dlouhých minutách opatrného kličkování mezi vyvázanými loděmi, nacházíme tu správnou Noahovu bóji.
Po vyvázání zamykáme loď a jedeme na etapy na dinghy na břeh. Zamykání lodě je nutné. V ráji se bohužel krade.
Výlet, a hlavně výklad francouzského Polynésana Noaha neměl chybu. Začali jsme na jeho doslova botanické zahradě, kde každá květina, keř, nebo strom měly nějaké užití. Vlastně nám vysvětlil že to je v tradici Polynésanů, kteří byli také velcí praktiční botanici. Standardně šlechtili, co jim dávalo nějaký užitek. Semena si brali na cesty a proto najdete podobné druhy na všech obydlených ostrovech v okolí. Botanický výklad dál probíhal na vanilkové plantáži. Včetně instruktáže, jak přesvědčit liánu, aby dala vanilkové lusky.
Díky Noahovi jsme se dozvěděli i něco o jeho otci, zakladateli plantáží a staviteli krásného roubeného domu v zátoce. Tatínek jezdil v šedesátých letech na devítimetrové plachetnici okolo zeměkoule v době, kdy motor na palubě byl ojedinělá záležitost. Cestou přes Panamský průplav potkal a svedl (svezl) mladou dámu, která jela s nějakou jinou partou, na jiné lodi. Pak už pokračovali spolu přes Polynesii na Nový Zéland a zpět na Tahaa. Pořídili si časem Noaha. Na něm je šikovné popsat místní vzdělávání. Na základní školu chodil do blízké vesnice. Učili se pouze ve francouzštině. Když někdo mluvil polynésky, byl potrestán. Žáci až do dnešních dnů nosí nějakou formu uniformy. Střední škola je ale jen na Raiatei. Na Tahaa jsou prý ale skvělé učební obory. Na univerzitu – Sorbonu chodil v Paříži a vystudoval letecké inženýrství. Osm let pak pracoval pro Airbus industry. Pak se vrátil zpět a přidal se k rodině a k pěstování vanilky. Co se týče místní flóry, měl encyklopedické znalosti. A uměl to skvěle prezentovat. Seznámil nás se zdejší superpotravinou Noni. Z plodu stejnojmenného stromu dělají výluh, který úspěšně používají k léčení i vážných chorob.
Jedna z lodí, které jsme se museli vyhnout, byl sportovní katamaran, který byl Noahův. Jezdí s ním místní regaty a dosažitelná rychlost je 23 knt.
Okružní jízda po pobřežní silnici, mnohdy připomínala safari, nebo rally. Občas jsme ji přerušili zastávkou k nákupu perel, nebo ovoce. Nebo lehkého občerstvení. Místní mistr street foodu měl podnik, který se jmenoval MC China. Bageta plněná smaženými nudlemi s masem a zeleninou byla jeho perlou. Na rozdíl od budoucího zážitku se streetfoodem na v Papeete to byl doslova kulinářský zážitek za 40 Kč.
Nesmím zapomenout na ovocné orgie, které zažíváme na zastávce u místní rumerie. Po celou cestu se v Range Roveru schovávali papáje, manga, ananasy, passion fruity a caramboly. Náš průvodce nás jimi pohostil. Přidal otevřený King coconat plný osvěžující tekutiny, kterou jsme pili brčkem – stonkem, které Noah nasekal nedaleko auta. V rumerii prodávají nejen stejnojmenný nápoj, ale i kokosový olej a olej Tamanu. Ten se hodí k léčení jakýchkoli kožních defektů a zranění. Opravdu to funguje, tým pracující v kuchyni prakticky odzkoušel jeho hojivé účinky na popáleninách a řezných ranách.
U velkého množství domů jsme viděli cosi jako marae – keramickými dlaždicemi obložené „sokly, Když jsme se vyptali znalce, co ty „marae jsou, tak jsme se dozvěděli, že na ostrovech nejsou pohřební služby, a tak to vlastně jsou hroby.
Večer jsme měli další seriózní problém – dodržování námořnických tradic. Jako třeba připití si ťuknutím přes prsty, aby cinkot skleniček nebudil duše utonulých námořníků. Nebo ranní uctění Neptuna při výjezdu na moře. Rozumím tomu, že se to zdá některým lidem hloupé, jako americkým ženám Velikonoční pomlázka. Ale jsou to tradice, které vznikly z nějakého důvodu. I ta ranní oběť a modlitba pro Neptuna a malý hlt alkoholu má svůj důvod. Třeba ten, že od té chvíle všichni vědí, že se mají soustředit na plavbu a další panák bude až večer.
Květ a plody kokosuNezralý vanilkový luskSušení kopryPerlová farmaRumérieVečer
Já osobně jsem na Mazurách nikdy neplachtil. O to s větším nadšením jsem souhlasil s Terky návrhem, abyhom jeden z dílů našeho podcastu Do větru věnovali právě plachtění na Mazurských jezerech. Naopak Terka tam již byla s flotilou několikrát a tak jsem si říkal, že se rád něco o Mazurech dozvím.
Vzniklo z toho za mě moc pěkné povídání, které v podobě 8. dílů podcastu vychází v pondělí 15.4. a mimo jiné v něm zmiňujeme i nutnost znalosti základních jachtařských výrazů v polštině, protože na Mazurských jezerech není angličtina moc frekventovaná. Terka už dříve přípravila slovníček pro pro své kapitány, čehož jsme využili a předkládáme ho i vám. Takže tady je. A pokud vás Mazury zajímají, nevynechejte 8. díl našeho podcastu – Plachtění na Mazurských jezerech.
Pen Duick VI, loď na které se prvních dvou etap závodu zúčastnil i Ondřej Kotáb, je v cíli. Vyhrává tedy čtvrtou etapu (stějně jako vyhrál třetí) a má velkou naději stát se celkovým vítězem. Současně je Marie Tabarly se svou posádkou vítězkou ve třídě Line Honours a také bere první místo v hendikoepovém hodnocení čtvrté etapy IRC.
S lodí Pen Duick VI, 73 stop dlouhý, závodil ve Whitbread Round-the-World Race její tehdejší kapitán, Eric Tabarly, legenda francouzského a světového jachtingu. Je tedy příznačně, že kapitánkou Pen Duicku je dnes jeho dcera Marie Tabarly.
Pen Duick dorazil do cíle s dvoudenním náskokem poté, co v rovníkovým tišinách nabral nejlepší vítr do plachet a svou šanci už posádka nepustila.
Na druhém místě pluje v tuto chvíli L’Esprit následovaný Spirit of Helsinki. Velký boj se vede na čtvrtém a pátem místě, kdy Neptune a Maiden jsem od sebe vzdáleny několik málo desítek mil.
L’Esprit se blíží ke kanálu La Manche, ostatní lodě plují na úrovni biskajkského zálivu.
