Všechna města v Holandsku jsou malebná, ale Utrecht má kromě své malebnosti ještě jednu atrakci. Tou je malebná vodní kanálová cesta, která protíná přímo centrum. Kanál není příliš široký, o to větší v něm však panuje provoz. Potkáte tu na vodě úplně všechno, vyjukané paddlebordisty, kajakáře, větší či menší turistické parníky. A jak už to tak bývá, ta setkání většinou přicházejí náhle, nečekaně a zpravidla na nejblbějším možném úseku.
Vjezd do Utrechtu začíná podjezdem malého klenutého mostíku. Říkal jsem si, že zde udělám parádní záběry. Navrhuji tedy Lukymu, jestli nechce natáčet a fotit ze břehu. Luky momentálně má svou lenochodí nemoc a tak se rozhoduje, že šlapat na kole od mostu k mostu se mu nechce. Raději tedy zůstane u kormidla a provede Lente spletí kanálů. Trochu o tom mám pochybnosti, ale říkám si, když chce, tak proč ne, ať to zkusí. Vezmu tedy kolo a vysílačku si připnu na řidítka. Vyrazím k prvnímu úzkému místu a čekám na obě lodě. Škorpion popluje první a tak jsem s ním ve spojení. Hlásím mu pět paddleboardistů přesně proti v úzkém místě pod klenbou mostu.
Konečně proplouvá Škorpion pod mostem a za ním pluje Lente. Všichni sedí na palubě a užívají si ten pohled na okolní křivolaké uličky a nábřeží. Je to jak proplouvat starou Kampou, nebo benátskými kanály. Sednu na kolo a pádím k dalšímu mostu. Hlásím volnou cestu. Natočím průjezd a zase sedám na kolo. Proplétám se davy turistů se zmrzlinou a zahýbám na další most. Ajta krajta, hlásím do vysílačky “proti vám pluje parník”. Škorpion zastavuje na čekacím místě. Za ním se vyřítí Luky s Lente. Když vidí parník proti sobě a stojící Škorpion, začíná prudce brzdit. Zařadí zpětný chod. Loď se točí špičkou do středu kanálu. Lente se zastaví a jak stojí neposlouchá jí přirozeně kormidlo. Dopředu nemůže, tam je Škorpión, tak začne couvat a uhýbat přibližujícímu se parníku. Stojím na mostě a celou situaci sleduji a natáčím mobilem. Vím, že mu nejsem schopen pomoci a musí si poradit sám. Jak couvá blíží se k nábřeží kde sedí turistky a máchají nohama nad vodou. Do poslední chvíle nechápou situaci, že se k nim blíží loď a bude přirážet k nábřeží. Nakonec vyjeknou, zvednou nohy a Lente se měkce fendry opře o nábřeží. Parník propluje a za ním ještě pár lodí. Adrenalin by se dal krájet.
Flotila se znovu rozpohybuje a pluje dál. Já si setřu z čela pot, sednu na kolo a jedu na další most hlásit situaci. Kromě pár menších lodí a paddleboardu už se však nic zvláštního nepřihodí. Flotila se na konci starého města přiváže na nábřeží a já dojíždím na kole. Všichni se smějí a Luky je úplně vyřízenej. “Tak tohle už nikdy, nikdy nechci znovu zažít!” prohlásil na pozdrav. “Vedl sis dobře”, pochválím ho. “Jo, ale bylo to strašně náročný”, stěžuje si Luky.
Tak další lodní maturitu máš alespoň za sebou. Jdeme se projít do města a dát si za odměnu nějakou pořádnou zmrzlinu a skvělé ryby kibbelingy s pečenými bramborami. Vysoká věž kostela je bohužel v rekonstrukci a je celá pod lešením. Je to místní dominanta, 113 metrů vysoká věž kostela byla nejvyšší stavbou až do moderní doby. Navazuje na katedrálu která se zřítila v roce 1674 při silném orkánu.
Je čas putovat zase dál a tak dnes končíme ve vesnici Oude Suiden. Je zde malinkatý zámeček a pár mlýnů. V mlýnech je krásně vysvětleno, jak zdejší rovinatá krajina mohla dobře posloužit při obraně Utrechtu. Zdejší mlýny čerpaly vodu do kanálů a když se blížila nepřátelská vojska, tak začaly přečerpávat naopak vodu z kanálů do rovin a polí, čímž se stal terén neprůchozím pro koně s povozy a vojsko nemohlo dále postupovat.
Pokračování příště
Alphen nám mizí z očí za zádí lodě a patrně se sem už nikdy nevrátíme. Pamatovat si ho ale budeme už napořád, jako místo setkání a dobré vůle.