Šestá ze série přednášek pořádaných týmem Hebe IV, které zde na Kráse pravidelně zveřejňujeme, se jmenuje „Závodní pravidla jachtingu – změny a úpravy“. Tentokrát přednášek Martin Soušek. Tak se podívejte, abyste nějaké změny neprošvihli…
Kurz freedivingu, když nemáte rádi vodu
O kurzu freedivingu tu už pár článků bylo, je to totiž úžasný zážitek, po kterém najednou zjistíte, co všechno vaše tělo dokáže o čem jste neměli ani potuchy. Většinou si ale tento kurz vybírají lidé, kteří mají k vodě blízko, ať už plaváním, potápěním nebo jachtařením. Jak to ale vypadá, když se na kurz vydá člověk, co vždycky nesnášel vodu?
Napsala Anna Zderadíčková
Tenhle článek je celkem dlouhej. Ale pokud se chcete zasmát člověku, kterej nikdy neměl rád vodu a i přesto se nechal vyhecovat na kurz freedivingu, tak si vemte do ruky long drink a začněte číst.
Vodu fakt moc nemusim. Ve škole pro mě ranní plavecký hodiny byly nepříjemný jak smrad z tejden chcíplý myši pod ledničkou. Nikdy nepochopim masochismus otužilců ani lidí, co si dobrovolně dávaj po sauně ledovou sprchu. Předloni na Islandu jsem prožívala soustavný peklo, protože jediná možnost mytí se po ránu byla v ledovejch potůčkách, ale umejt se prostě musíš, žejo. Aspoň trochu. A najednou se nějak stalo, že jsem se druhej březnovej víkend já, suchozemská krysa, ocitla na kurzu freedivingu, tedy potápění se bez přístroje.
Na začátku roku 2017 jsem se rozhodla, že pro mě tenhle rok bude rokem dosahování cílů, na který jsem doteď neměla čas, peníze nebo koule. A tak jsem se v únoru přihlásila na podzimní Spartan Sprint. 7 měsíců na to, dostat se aspoň do takový formy, abych Spartana přežila a nějak se doplazila do cíle? Challenge accepted. Akorát jsem netušila, že díky tomuhle rozhodnutí nakonec skončim navlečená v neoprénu, klepouc se kosou a strachem před skokem do osmiapůlmetrový nádrže o šířce a dýlce přepravníku na dva koně.
Sedíme si totiž takhle jednou s lidma z práce v hospodě a já se snažim vyhecovat svýho super šéfa, ať není měkkej a jde do toho Spartana s náma. Jeho pozdní příchod a tím pádem mnohem nižší hladina rumu v krvi ale může za to, že místo jeho účasti na Spartan Sprintu jsem nějakym záhadnym způsobem já a pár dalších kejvla na účast na freedivingovym kurzu v půlce března. Big boss se totiž loni v Chorvatsku potkal s Martinem Cheníčkem z Pimp Your Life (www.pimpyourlife.cz), kterej shodou okolností bydlí kousek od Liberce a tyhle kurzy tady pořádá. Dali si pár ponorů a Jarda tomu propadl jak park ve Stromovce při stavbě Blanky. A protože nás má rád (i když u prvních ponorů jsem o tom silně pochybovala), rozhodl se, že si to musíme zkusit taky.
Ráno před kurzem pohoda. Muž táhl osmikilovej bágl plnej vybavení, já svoji obrovskou nechuť k čemukoliv mokrýmu a studenýmu. Na učebně první den spousta teorie a všechno mi přišlo tak nějak v pohodě. Hodně jsme probírali „safety“ (záchrany), ať jako víme, co se může ve vodě stát a můžem na to reagovat. Po pozitivních videích polotopícího se chlápka, kterej si hlavou dával high five s mantinelem bazénu, jsme vyjeli na první nácvik. Už když jsme probírali povinný vybavení, měla jsem takovej nejasnej, jak moucha bzučící na hromadě hnoje otravnej pocit, že umřu. Všichni totiž měli dlouhý, tlustý neoprény s kapucí. Mě se v báglu krčil mamky surfařskej neoprén, kterej byl původně nepochybně určenej do Karibiku nebo do vířivky, jelikož tloušťkou materiálu ani nohavicema či rukávama zrovna dvakrát neoplýval. Jenže v propozicích bylo napsaný, že klidně surfařskej! Asociace mi házela jen teplo, palmy a sladkej, lepivej chlast a tak mi nějak nedošlo, že surfaři se nepohybujou jenom v teplejch vodách a že i oni občas používaj neopren dlouhej. No nic.
Když mi začla bejt zima už při nácviku záchranářskejch technik, zatimco ostatní se vesele bavili předstíránim bezvědomí, můj pocit, že dneska umřu, nabejval ksichtem v ledový vodě libereckýho bazénu čim dál hrozivější obrátky. Když jsem potom v rámci jednoho z úkolů musela plavat v ploutvích, se kterejma neumim, se svou „bezvědomou“ drahou polovičku 50 metrů přes celej bazén, málem se to stalo realitou. Bezvědomá polomrtvola mi ale vydatně celou dobu šeptala: „to zvládneš, neboj, už jen kousek“ a já na něj vděčně chrčivě plivala vodu a předstírala záchrannou komunikaci. Safety jsme tak úspěšně dotáhli do konce. To, že on se mnou musel uplavat nazpátek jenom 10 metrů, považuju doteď za soukromou křivdu a krutou nespravedlnost. To už jsem klepala kosu jako prase a to mělo přijít to nejhorší – potápění.
Nevim, jestli už jsem to říkala, ale já se nepotápim. Nikdy. Zkoušela jsem to jednou a šílený bolesti uší mě spolehlivě odradily od toho, zkoušet to někdy znova. (Tak co doprdele na tom kurzu dělám?) No a pojď mi. Taky že jo. První ponor v bazénu a instrukce – nikdy nesmíte jít natolik dolů, aby vás uši začly bolet. Musíte je profouknout při prvním náznaku nepříjemnýho pocitu. Jak to provýst, když náznak prvního nepříjemnýho pocitu mám metr nad hladinou a nad vodou si profukovat uši nemáš, doteď netušim. No zapíchla jsem to tam a metr pod hladinou: „Ahoj! My jsme tvoje brutální bolest uší, dlouho jsme se neviděli!“ A byla jsem v prdeli jak Baťa s dřevákama. Jakmile tě jednou bolet začnou a zalehnou, už totiž jen tak nepřestanou. Odborně nám zalehnutí uší bylo vysvětleno tak, že se ti Eustachova trubice slepí k sobě jak prsty od žvejkačky. Mlask ho, už jsem to tam měla. Nechtěla jsem ale bejt za poseru, tak jsem se s ostatníma potápěla dál, i když hodně mělce. Frajeři si tam sázeli 4 metry jak nic a já sotva zanořila zadek pod vodu, valila jsem rychle ven. Nevadí. Pokrok byl u všech nakonec vidět (potopila jsem i obě nohy), tak jsme mohli jít do jámy.
Jáma neni žádná jáma, ale vlastně takový velký čtverhranný akvárko pro návštěvníky bazénu, který kulatym okýnkem nahlížej dovnitř na pár kreténů, co se tam choděj dobrovolně topit. Jako hele, i když to tak kolikrát vypadá, nejsem úplnej idiot. Já vim, že tuk plave na hladině a tim pádem při vstupu do jámy nepoletim na dno jak šťouravej novinář zalitej do cementu. Ale když jsem stála na kraji toho akvárka a pode mnou byla osmiapůlmetrová Macocha plná vody, bylo mi dost divně. Na druhou stranu jsem nepřišla na kurz proto, abych se podělala při první výzvě, žejo. Moje ego bylo při pozorování mýho drahýho delfína, kterej se vesele potápěl až na dno jak nic, stejně dávno zahrabaný v koutě, takže jsem se ve svý hloubce 3 metrů necejtila ani nijak trapně. Prostě co, no, jsem suchozemská krysa, která má mořskou nemoc už při míchání čaje a tou taky zůstanu. Celej zbytek večera mě brutálně bolely uši a já propadala depresi z totálního neúspěchu. Měla jsem hlad, nešlo mi to a cejtila jsem se jak totální lůzr. Doma jsem si vykloktala skleničkou vína a šla s černejma myšlenkama spát, protože druhej trénink v bazénu nás čekal hned ráno.
Nemám ráda vodu a ze všeho nejvíc ji nemám ráda ráno a hladová. Martin nám totiž zakázal se před rannim potápěnim najíst. On nám to zdůvodnil hezky fyzikálně, jednoduše to ale bylo proto, abychom se při zadržování dechu až do mrtva nepoblili. Čekaly nás totiž statiky. Tedy v překladu nácvik zadržování dechu. Statiky měly bejt dvě přípravný a jedna maximální. První přípravná statika měla bejt „písofkejk“, minutová. No, já uplně nevim, na jak dlouho zadržíš dech ty, ale já teda na minutu ani náhodou. A to měla bejt ta nejkratší. Martin nám nadšeně tvrdil, jak si vůbec neuvědomíme, že už tam jsme minutu a podobně. Ostatních jsem se radši neptala, ale já při tý minutě málem chcípla, dojížděla jsem ji fakt na krev. Druhá statika měla bejt 2 minuty. Říkala jsem si, že můj cíl je minuta pět. Martin Adamovi rafinovaně radil, aby mi ty časy hlásil trochu dřív, abych jako měla pocit, že mi to líp ubíhá. Takže když mi v 10 vteřinách nahlásil, že jsem tam už 30, chytla jsem v hlavě brutální záchvat smíchu. Po 30 vteřinách mi řekl, že jsem na minutě. Řikám si, oukej, tak ještě jednou tolik, ať to na tu minutu reálně dotáhnu. Když mi nahlásil, že jsem tam minutu a půl, už jsem to držela ze všech sil a ještě asi 5 vteřin tam pobyla. Při vynoření nad sebou vidim jeho širokej jokerskej úsměv hlásící, že jsem tam vydržela minutu a čtyřicet pět vteřin. Reálně. On mi totiž nekecal. Ale já byla v tak dobrym rozpoložení, že mi ta minuta najednou fakt přišla jak nic. Takže Martin měl přece jenom pravdu. Na týhle maximálce jsme to nakonec nechali, takže moje současný maximum je, lejdýs end džentlmen, 1:45. Otočili jsme se a já hlídala časy Adamovi. Minuta jak prd. Dvě minuty to samý (jestli on není schizofrenní mořská želva, člověče). A při maximálce to přišlo. Při rozdejchání se se šnorchlem najednou půl minuty před koncem vidim, že už má šnorchl z pusy. Oukej, začal dřív, řikám si. Ale nedá mi to a zeptám se, jestli je v pohodě, ať mi ukáže domluvený znamení. Nic. Ležel tam jak mořská vokurka. Zkusim to teda znova, hlasitějc – ukaž mi znamení, že jsi v pohodě, nevidim to! Nic. Uaaa, v tu chvíli mi proběhly hlavou všechny safety techniky, který jsme den předtim nacvičovali, jednim hmatem jsem ho otočila na záda a začla mu sundavat masku. Až teprv v tu chvíli se na mě podívá a ptá se – co je? On se tak zahloubal sám do sebe, že mě prostě neslyšel (oni ty haranti tam teda taky řvou vydatně). Takže po krátký panice (mojí) si tu maximálku zkusil znova. 2:55. Pro mě něco neskutečnýho.
No a šlo se znova do jámy. Zatimco Adámek a pár ostatních borců si tam lítali na dno jak nic a vzájemně se různě vytahovali a zachraňovali, já šla cvičit na lano. Zjistila jsem totiž, že mám problém s profukovánim uší hlavou dolu. Ale když jsem ručkovala po laně dolů po nohách, problém žádnej. Horší bylo, že čim níž jsem se dostala, tim jsem cejtila větší tlak na plíce a měla jsem pocit, že mi dochází vzduch. Šla jsem ale níž a níž a jednou, když už jsem věděla, že jsem hodně hluboko a chtěla jsem jít nahoru, protože mi přestával stačit dech, jsem si s posledním posunem hrábla palcem levý nohy na samotný dno tý osmiapůlmetrový jámy. Ta euforie byla božská.
No a takhle jsme získali certifikaci Level 1 pro freediving. Nemůžu bejt vděčnější Jardovi, tomu nejlepšímu šéfovi, díky kterýmu mě polovina kamarádů nenávidí. Nebejt jeho nadchnutí se pro freediving, doteď by pro mě voda znamenala jen velký špatný. Teď už ale ne. Chci se posunout dál a chci freediving dělat společně s mym nejdražšim „buddym“. A díky tomu, že on je opravdu dobrej, mám motivaci na sobě tvrdě makat. Protože pro něj chci bejt plnohodnotnej parťák, kterej ho doslova vytáhne z případnýho průseru v hloubce. A obrovskej dík patří i Martinovi a Mirce z Pimp Your Life za to, že mi ukázali, jak může bejt potápění skvělý a taky za to, že na freedivingu nerejžujou. Hrozně doufám, že se za nima dostaneme do Chorvatska na Level 2 – freediving v oceánu a dáme našemu životu zas novou hloubku.
Použito ze stránek Co mám sakra vařit, s laskavým svolením autorky
Kobliha team 6: Poslední přípravy před vyplutím
Nejlepší část rekonstrukce je tu! Jak nemám rád nakupování, tak do Avar Yachtu v Bítýšce jsem jezdil každou možnou příležitost a procházel mezi regály jak v transu. V hlavě mi při pohledu na jakoukoliv lodní součást probíhaly představy, jak a kam bych ji instaloval. Prostě Alenka v říši divů, ale než jsem se dostal k pokladně, byla potřeba studená mentální sprcha a eliminace na nejnutnější nákup.
Nerez je holt nerez. Nechtěl jsem použít plastové díly na takového veterána a i kdyby, stejně by byla otázka času, kdy bych pak litoval. Postupně se dodělalo kování a Kobliha pod lakem byla připravená. Kupovali se vazáky, madla, žebřík, panty a mnoho dalších více či méně potřebných součástí. Nejvíc jsem si liboval v dekorativních doplňcích jako je malý mosazný zvon, chromové spínače, kompas a další. K tomuto kompletu byl vyroben, tedy na laseru vypálen, nápis jména lodi na trup z leštěného nerezu. Honička ale byla oděrová lišta na bok pro ochranu trupu hlavně v přístavech. I lištu jsem chtěl kovovou, jednak jak je psáno – kov je kov – a za druhé plastové oděrové lišty na malou loď jako je Kobliha byly moc široké a bylo by to jako pěst na oko. Nakonec jsem sehnal na doporučení v Imramovsky marine pěknou AL lišta v metráži včetně gumové výplně. Až mne překvapilo jak snadno šla lišta tvarovat kolem trupu lodě….po instalaci stoupla Kobliha v mých očích o třídu výš. Lišta krásně zářila na tmavém trupu.
Poté už šlo vše ráz na ráz, veškeré nakoupené kování bylo za pár hodin instalované. Vazáky, panty, poziční světla, to vše z nerezu, dávalo Koblize skutečně správný retro styl. A co já? Já proseděl hodiny na místě kapitána, koukal z paluby na zahradu a kochal se, představoval si, jak podnikám plavbu. Ale do toho se mi do hlavy neustále zavrtával červík, zda je Kobliha vůbec plavbyschopná. Už to nebyla ta loď vhodná tak akorát na podpal. Načetl a nastudoval jsem toho za dva roky tolik, že jsem už nevěděl, co je správně a co ne. Jaký bude ponor, jak se bude chovat loď s plochým dnem na vodě a další a další otázky.
Je jaro 2014, dvouletá rekonstrukce se schyluje ke konci a přichází plánování, kde bude Kobliha spuštěna slavnostně na vodu. Zpětně si uvědomuji jak to uteklo, co vše se udělalo a také neudělalo a nyní při představě té spousty práce, vědět to na začátku, tak asi ke koupi a rekonstrukci možná ani nedošlo. (To jsem si říkal v roce 2014! Ještě jsem netušil, jak mne to kutění a závislost na rekonstrukcích pohltila a co bude zanedlouho následovat.) Kobliha je zaparkována pod přístřeškem na vozíku a připravená vyrazit, párkrát proběhl test motoru ponořeném v sudu s vodu, zdá se, že nic nebrání plavbě. Projížděl jsem internet, kde se dá plout a kam to mám nejblíže. Východní Čechy, Orlicko a Ústecko zrovna nenabízí moc možností, kde spustit loď. Koukám na přístavy kolem toku Labe, dále na přehrady jako Rozkoš, anebo Baťův kanál. Všude je to daleko, tak nejvíc láká Baťák na první plavbu. Nikdy jsem tam nebyl, Morava mne láká, tak proč ne. Termín je určen a vyčkává se až přijde ten den. Ovšem nenadále jsem se setkal s bratrancem a ten úplně v klidu povídá „testnem Koblihu tady“. To „tady“ je soukromý rybník Kuba nedaleko Třebovic. Zasmál jsem se, vždyť tu není skluz pro lodě, není možné z prudkého břehu spustit loď do vody. Jenže to by nebyl Libor. 
Gaia: Konečně doma v Saronském zálivu
Jak je již dříve psáno, s Gaiou jsme od zimy 2016 přeplouvali z Chorvatska do Řecka, stavili jsme se na Korfu a pak krásnou plavbou Jónským mořem jsme dopluli “domů”, do Sarónského zálivu. Sarónský záliv jsou naše domácí vody. Vody, které milujeme a kam se z výprav zase vracíme. Sarónský záliv, to je krásné šnochlování, řecké památky, klidné moře, řecké taverny a spousta řeckých kamarádů. Pro Gaiu to byla premiéra, nikdy tady nebyla. A tak jsem se nemohli dočkat, až ji všechno ukážeme.
Skipřenka: Jardu jsem zanechala v polovině června 2016 i s Gaiou na Agistri, plánováno to bylo jako servisní týden pro případné opravy a údržbu po přeplavbě. Gaia ale doplula úplně v pořádku, loď byla čistá, žádné problémy, takže to měl být odpočinkový týden pro loď i Jardu. Na Agistri ale blbě foukalo, dovede to tam být nepříjemné, tak se Jarda rozhodl 15. června 2016 přeplout sám na Poros.
Jarda: Foukalo celý týden od jihu přímo do přístavu a mě po třech dnech přestalo bavit neustále dávat pozor na kotvu a zároveň od ní neustále odhánět zelenáče, kteří nebyli schopní zacouvat rovně a nepřehodit mi při tom řetěz. Tak jsem si dal půldenní sólo a přeplul za Vangelisem na Poros. Stání na mooringu a zmrzlina na dosah. Lucka píše, že loď byla v pořádku, to opravdu byla, jen zadní záchod pořád blbě splachoval a měl tendenci smrdět. Už jsem vyměnil půlku jeho komponent a pořád to nepomáhalo.
Skipřenka: V Praze jsem tedy navigovala další posádku místo trajektem na Agistri na Poros. Posádku tvořila Jardova sestra Jana s manželem Láďou a kamarády Zdeňkem s Kačkou. Do Atén přilétli již v pátek, přejeli trajektem na Poros a tam se s Jardou a Gaiou setkali. Já se k nim přidala v sobotu ráno. Jediné, co jsme se rozhodli na Gaie změnit, byla kotva. U Vangelise jsme koupili novou Deltu 16 kg, ta se nám moc osvědčila i na Meret, a hned ji Jarda s Láďou vyměnili.
Jarda: Výměna kotvy nebyla bez problémů. Stará kotva nešla sundat a tak hlavní role ve hře zvané „Výměna kotvy“ hráli: já, Láďa, několik dohajzlů, doprdelů a obrovské štípací kleště na takeláž.
Skipřenka: Jana měla z plavby strach, hlavně se bála mořské nemoci, plavbu jsme tedy plánovali s ohledem na toto. Tedy rekreační, válecí a koupací. A nějaké památky k tomu. Po plavbách na jaře jsme to s Jardou také přivítali.
Vyplouváme
sobota 18.6.2016
Skipřenka: Po nutných nákupech, ale hlavně vyhlášené zmrzlině na Porosu, jsme se odvázali a vyrazili směr Hydra, zátoka Nikolaos. Hydru jsme obepluli jižní stranou a využili jsme naprosto bezvětrné a klidné počasí k vykoupání se pod útesy u majáku na jihovýchodní straně Hydry. Prostě jsme vypnuli motor a naskákali do teplé vody. Byla teplá vážně až neuvěřitelně.
Janě nebylo nejlépe, možná se tak moc bála mořské nemoci, ujistili jsme ji ale, že na takto klidné hladině to mořská nemoc nebude a po bližším ohledání jsme to diagnostikovali jako lehký úpal. Dopoledne v rozpáleném Porosu, slunce pražilo, na pití čas moc nebyl, akorát tak kafe. Takže hodně pít, něco na hlavu, zchladit se ve vodě a pak se držet ve stínu. Za chvíli bylo po problému a po zbytek plavby jí již špatně nebylo.
Odpoledne jsme zakotvili v zátoce Nikolaos a protože Láďa je akční a ještě hledá všude kešky, rozhodl se jednu najít i na Hydře. Doplaval ke břehu a vydal se nahoru na kopec. Za chvíli jsme ho už neviděli. Vrátil se až před setměním, kešku prý nenašel, za to byl bohatší o pěkné odřeniny a šrámy. To co z lodi vypadá jako schůdný terén, ve skutečnosti je plné kamenů a pichlavého křoví. Ale díky tomu máme moc hezké fotky Gaii v zátoce. Láďa je prostě hrdina.
Hydra
Neděle 19.6.2016
Skipřenka: V neděli jsme vyrazili tak, abychom byli v 11 hodin ve městě Hydra. Hydra je velmi oblíbené město a je velmi těžké najít místo v přístavu. My měli štěstí, akorát, když jsme přijeli, jedna loď odjížděla. Vedle nás bylo ještě místo, ale na břehu byly obrovské cedule Zákaz stání, místo pro výletní loď. My ale stáli mimo vyznačený prostor, byli jsme v klidu. Za chvíli ale přijela jiná loď a na místo se vyvázala. Během chvilky byl u lodi policejní úředník a přikázal jim okamžitě odjet. To okamžitě trvalo kapitánovi a posádce skoro dvě hodiny. Závidím jim jejich nervy.
Před nás se pak ještě vyvázala další loď. Tvary lodě nám byly velmi povědomé – tak jsme se dali jsme s kapitánem do řeči a BINGO Loď byla SAS 39, koupená před rokem v Sukošanu. A že ta naše se mu líbila, ale prý už byla prodaná, tak koupil 39. Opět jsme si uvědomili, jaké jsme s koupí měli štěstí. Kapitán byl fajn chlapík, Němec, a jachtaření evidentně rozumněl – je hezké potkat člověka co ví, co dělá.
Jarda: S tím Němcem jsme se setkali ještě jednou na podzim na Aegině. Bylo milé se s ním zase pozdravit.
Na Hydře jsme se vykoupali, dali jsme si oběd i večeři a s Janou jsme se vydaly na nákupy. Obě jsme si koupily krásné šaty i nějaké další dárky. Pevně vyvázaní jsme všichni spali jak miminka.
Aegina
Pondělí 20.6.2016
Skipřenka: V pondělí jsme měli za úkol přeplout více jak 20nm do zátoky Pighros na jihu Aeginy. Pighros je hezká zátoka, dobře chráněná a tentokrát jsme tam kromě jednoho motoráku byli sami. Užili jsme si koupání a šnorchlování. V podvečer se i vyprázdnila pláž, teda kromě jedné dvojice, která tam zůstala a postavila si na pláži takový ten plážový stan, co je vlastně jen půlka stanu. Otevřený byl směrem k nám. A my měli dalekohled….
Jarda: A bylo radosti a chytrých řečí 🙂
Epidauros
úterý 21.6.2016
Skipřenka: Pighros byl náš výchozí bod k městečku Epidauros, vzdálenému 15 nm. Epidauros je oblíbený, často sem zajíždí flotily plachetnic a bývá tu dost plno. Pokud jsme chtěli chytnout místo u nábřeží, museli jsme v úterý vyrazit brzo. Mezi Aeginou a Agistri skoro vždycky fouká ze severu a i my mohli hned u zátoky vytáhnout plachty. U kormidla se vystřídala celá posádka. A mezi Agistri a Methanou zase většinou vítr ustane, takže jsme doplouvali zbytek cesty na motor.
U nábřeží místo bylo, my se vyvázali a začala volná zábava, což znamená koupání na pláži, kde jsme se v teplé vodě nádherně vyblbli. Večer jsme chtěli na večeři, podmínkou byla velká televize, protože se hrálo utkání mistrovství světa ve fotbale mezi Českem a Tureckem o postup ze skupiny. No nepostoupili jsme, ale posádka, hlavně tedy Láďa a Zdeněk, smutní nebyli. Byli již zcela pohlceni plavbou a Řeckem.
Druhý den ráno jsme odvedli posádku na autobus k amfiteátru a poté jsme oba a Jardou zalezli s notebooky do jedné z restaurací s wi-fi. Přece jen je potřeba občas i pracovat. Kolem poledního byla posádka zpět, nadšená z amfiteátru i Asklepionu. Pomalu jsme se odvázali a přepluli pouze vedle do zátoky na šnorchlování u potopeného města.
Tento týden bude mít navždy historický význam. Objevili jsme, jak se skvěle jí u Dimitriho a Michaely v restauraci na pláži. Již jsme se zde stavovali několikrát minulý rok, vždy ale maximálně na pivo či kávu nebo nakoupit v jejich obchůdku Athina eco farm. Tentokrát jsme byli líní vařit a rozhodli se zde i navečeřet. No BOMBA! Od té doby sem jezdíme s každou posádkou, to prostě nelze vynechat.
Byli jsme tam sami. Stůl na pláži, neuvěřitelné hody, ochutnávky věcí z farmy a moc milá obsluha. Kolem Epidhauros, jehož základy existovali, když staré Řecko bylo ještě mladé. Na dohled starý antický amifiteátr… Láďa říkal něco o genius locci, a Zdeněk spokojeně opakoval, že „takhle si to představoval“.
Seděli jsme až do tmy, čímž jsme na pevné zemi přečkali i klasický vítr, co foukne do zátoky mezi sedmou a devátou hodinou večer a přinese vlny. Vítr a vlny se pak jako mávnutím kouzelného proutku uklidní. Sezona ukázala, že je to pravidlem, jen jednou, na konci září, foukalo celou noc.
Salamis
čtvrtek 23.6.2016
Skipřenka: A přišel čtvrtek, předpověď předpovídala vítr od severu, který by měl trvat až do soboty, a díky kterému bývá obtížné se dostat do Atén. Rozhodli jsme se tedy plachtit na Salaminu, do jižní zátoky pod majákem, kterou máme již vyzkoušenou jako dobrou ochranu před počasím a vynikající výchozí bod na plavbu do Atén. A vyplatilo se. Vítr foukal z dobrého směru a my na předoboční vítr nasměrovali Gaiu přímo do zátoky. Po cestě nás doprovázelo hejno delfínů, vyloženě si s lodí hráli a blbli kolem. Bylo to nádherné představení.
V zátoce sice byly silné poryvy větru, byli jsme tam však sami, místa kolem bylo dost, mohli jsme tedy vyhodit dostatek řetězu a nová kotva držela perfektně. Času jsme využili k plavání a potápění – opět jsme se vyblbnuli jako malé děti. Pak zapadlo slunce – západ slunce je na Salamis vždy velkolepé divadlo – a tak jsme ještě poseděli kokpitu. Pak jsme šli spát. Foukat nepřestávalo, Meltemi o sobě začínal dávat vědět, a tak jsem jako vždy naši pozici jistila z lůžka v kokpitu a Jarda dole u kotevního alarmu.
Závěr plavby Athény
pátek 24.6.2016
Skipřenka: V pátek nás čekalo již jen 10 nm do Atén a díky strategicky umístěné Salamině, odkud jsme vypluli, jsme opět na předoboční vítr s narefovanými plachtami uháněli přímo do Atén. Salamina nás chránila od vln, propletli jsme se mezi zakotvenými kontejnerovými loděmi a pohánění začínajícím Meltemi jsme ostře na předobok za chvíli byli u ZEA mariny. Byla to jízda na asi půlmetrových vlnách a v krásném náklonu. Gaia uháněla jako vítr a Athény byly za chvíli na dosah.
Jarda: Část posádky se tak křečovitě držela v kokpitu, že zapomněla, že by jí mělo být špatně. No byla to jízda! 🙂
Poslední vyvázání a plavby je konec. Již jen dotankovat naftu, vyměnit plynovou bombu, uklidit loď, zakončit vše skvělou večeří, a je tu sobota. Rozloučili jsme se s posádkou a už u lodi byla posádka další. Ale byl to moc fajn týden.
Douška
Benďáci a spol. byli úžasní. Nikdy bych nevěřila, že si dospělí lidé, vlastně dokonce babička a dědečkové, dovedou takhle si vyhrát, takhle se vyblbnout jako malé děti. Moc rádi na tuto plavbu vzpomínáme.
Jarda: A mě se ten den konečně povedlo vyměnit těsnící klapku na zadním záchodě a od té doby funguje skvěle! A navíc jsem se během hledání závady stal odborníkem na pumpovací záchody Jabsco. A to se vyplatí, ne? 🙂
Podpořte Martina Dolečka a Alyi na Startovači!
PROJEKT NA STARTOVAČI SPUŠTĚN!
Jak čtenáři Krásy jachtingu jistě vědí, sledujeme zde příběh Martina Dolečka a jeho maličké lodi Alyi už od doby, kdy v roce 2014 vyplul na plavbu okolo světa. Je to náš dobrý kamarád a vždy ho rádi znovu vidíme, když ze svých cest zavítá do České Republiky. Ale nedávno zavítal zpět dosti vyčerpán a plný starostí.
Martinův cíl je obeplout celý svět na 7,5m dlouhé amatérsky stavěné plachetnici jménem Alya II. Alyi postavil v ČR pán, který s ní ale nikdy neměl příležitost vyplout. Martin ji po jeho smrti odkoupil od jeho paní a vyplul na moře, má za sebou již 3x Atlantik, dále Panamský průplav, Tichý oceán a Tasmánské moře a jeho příběhy a vyprávění jsou úžasné.
Co ale Neptun nechtěl, Martin s Alyí ztroskotal v Korálovém moři u Austrálie. Téměř dva týdny bojoval o její záchranu, ale Alyi se nakonec ulomil kýl a všichni, kdo se na záchranně podíleli, ji odepsali jako vrak. Martin však ne..
Svoji loď Martin miluje a nedá na ní dopustit. Stala se mu na dlouhých osamělých přeplavbách nejlepším přítelem a umíme si jistě všichni představit, jak silné pouto to umí být. Bohužel ale oprava díry v trupu, konstrukce a nového kýlu bude stát příliš mnoho peněz, aby je Martin zaplatil z vlastní kapsy. A právě proto vznikl na Startovači projekt na záchranu Alye a pomoc Martinovi, aby loď bezpečně dovezl zpátky do Čech, rodné země.
PŘISPĚJTE NA ZÁCHRANU ALYE A POMOZTE MARTINOVI DOPLOUT OSAMĚLOU PLAVBU OKOLO SVĚTA!
Marie pluje kolem Evropy: Lysekil–Uddevalla–Astol–Aalborg, etapa V.
“Někdy si připadám jako…Hraju si na gameboyi, zatímco stojím uprostřed Grand Canyonu,
Cpu se bonbonama, zatímco sedím na královské hostině, Plácám se v louži, zatímco mohu plavat v oceánu.Pověz, co se to se mnou děje?! Probuď se a uzři slávu!” – S.C. Chapman – See the Glory
V pondělí 23.5. Jsme se po návštěvě Lundgrenových přesunuli zpět do Lysekilu, kde jsme strávili noc. Brandon objevil kavárnu s WiFi, kterou jsme pytlačili hluboko do noci, na Skype jsem strávil věčnost s kamarádkou z Camina. Na úterý jsme se proplétali mezi ostrůvky na sever, cílem byla Fjallbacka.
Foukal ale vítr přímo proti nám, takže když jsme vypluli ze zákrytu ostrovů, vlny křižování velmi znepříjemňovali. V mapě jsem objevil Sotenaský kanál a přes internet zjistil, že most mi na VHF žádost otevřou. Zamířili jsme proto do klidných vod a na motor si uživali trošku jiné pohledy na Švédsko.
K večeru bylo jasné, že Fjallbacky dnes nedosáhneme. Jako alternativu jsme měli nedaleké kotviště, ve kterém byly i klubové boje. Samozřejmě nám těsně před připlutím začalo lejt jak z konve, takže jsem dorazil úplně promočený. Útěchou nám ale byly Tacos, které pro nás Brandon připravil jako překvapení. V noci se i více rozfičelo, tak jsem byl rád, že držíme na boji na dvou lanech.
Ve středu ráno jsme vypluli dále na sever a k našemu překvapení v úzkých kanálech mezi ostrůvky narazili na plnostěžník Elenor, který jsme si pamatovali z loňska z Fjallbacky. Vidět takový koráb proplétat se minovým polem žulových útesů je docela zážitek. Ale podváděli na motor =)
Protože stále fičelo přímo proti nám, pokračovali jsme dalším kanálem, který téměř připomínal meandry řeky. Na motor to přímo proti větru moc neplulo, takže jsme si cestu trochu zkracovali přes záhyby řeky. Asi začalo foukat víc a zesílil proud protože jsme pluli čím dál pomaleji. Najednou koukám, že se již vůbec nehýbeme, to je proud! Přidal jsem plyn – a nic! V tom mi to došlo. Já idiot.
Ve vnitřní straně meandrů se usazoval písek a my pitomci stáli na kýlu na mělčině. No trapas. Na zpátečku jsme se ani nehnuli a já začal horečně vymýšlel co s tím. Nakonec jsem přesunul posádku na příď, dal plný knedlík vpřed směrem ke břehu, čímž jsme uvolnil zadní část kýlu do vody a plnou zpátečku. K mé úlevě se loď dala do pohybu. Další zatáčku jsme už jeli poctivě středem. No, alespoň jsme si oškrábali mušle ze dna kýlu, kde nebyl antifouling (loď na něm v zimě stojí).
Ve Fjallbacka jsme zakotvili po poledni a šel jsem se proběhnout do lesů za ní. Fjallbacka je označována jako drahokam souostroví a narodila se zde Ingrid Bergman. V okolí je nádherná příroda a nad městečkem se vypíná skála, ze které jsou vidět všechny ty ostrůvky kolem. Vytáhl jsem nahoru i tátu. Cítím, jaké mám štěstí, že mohu říct, že s jsme s taťkou zároveň nejlepší přátelé. V odpoledním větru se pod námi proháněl gafový kutr a proti sluníčku vypadal mi snad připomněl jitřního poutníka z Letopisů Narnie. V jedné výloze měli nápis: “Dream. Believe. Do. Repeat.” Chci se učit takhle žít. Mám své sny..a strach jim tak často bránil a brání v rozletu.
Po epochálním západu slunce nad Elenor byla rudá obloha snad do jedné do rána. Neskutečné.
Čtvrtek přinesl dokonalé počasí, a severní vítr nám tentokrát hrál do karet. Proréčkovali jsme mezi ostrůvky (a při sundávání kliky z vinšny po asi tak 20 réčku jsem ji utopil. =( ) a zamířili na odlehlejší souostroví Storo, které je přírodní rezervací. Žije tam spousta bílých ptáků s úzkými, dlouhými, lomenými křídly. Vypadají jako stíhačky a když letí pomalu, je vidět, že se nadřou. Jakmile ale naberou rychlost, letí s neskutečnou elegancí. Bohužel se tam nedalo přistát, tak jsme pokračovali na jih.
Foukal parádní zaďák, připadal jsem si jako ve videu z přeplavby Atlantiku. Po bezmála 50 mílích parádního jachtění jsme se na noc schovali k velkému ostrovu Storon, kde jsme ukázkově zakotvili přídí ke skále. Skočil jsem na hulváta do vody, šel se projít po ostrově a věčer nám dokonce nadělil až atomový západ slunce.
V pátek jsme trochu změnili plány a dohodli se plout nejdelším fjordem západního Švédska do Uddevally, místního centra. Fjord nám poskytl naprosto jiné scenérie, solidní vítr do čumáku a hlavně úplně klidnou hladinu, takže křižování bylo radostným sportovním zážitkem a né bojem, který Vega obvykle svádí s vlnami. Odměnou byla dokonalá pravoúhlá zmije mezi zalesněnými útesy. Motor jsme mohli nechat ladem i při proplouvání úzkým kanálem pod mostem. Zakotvili jsme v průlivu mezi ostrůvky a v sobotu dopoledne vpluli do Uddevally, kde jsme odpoledne nabrali další posádku – Lucii, Martina a Petra. Taťka odjížděl Student Agency až v neděli ráno, takže malá Vega měla tu čest hostit 6 lidí! Chtěl jsem spát na palubě, ale déšť mě nakonec vyhnal na záchody. Byli jsme v přístavu jediní, takže jsem měl klidné spaní.
V neděli jsme vyrazili s novou posádkou druhým fjordem na jihozápad. Měl jsem strach, jak se v 5 lidech vejdeme, ale nakonec do bylo překvapivě v pohodě. Vítr si v kanále dělal co chtěl, většinou foukal do zad, ale občas prostě chcípl, nebo se obrátil proti. Fjordu jsme se vymotali poblíž starého známého Mollonu, potkali jsem další Vegu a mega se rozfoukalo. Na noc hlásili pro naši oblast gale warning. V laguně Mollonu jsme původně chtěli zakotvit přídí ke skále, ale vítr foukal tak blbě, že jsme vzali zavděk poslední z 3 bojí.
Členy klubu jsme nebyli ani jedna loď, ale v noci přišel takový fičák, že jsme výčitky neměli. Foukat nepřestalo ani ráno a od pobřeží foukalo Bft 7. Rozhodli jsme se plout na bočák do 10M vzdáleného Karingonu. Plně zrefovanou hlavní plachtu jsme vztyčili ještě na bóji. Vlny měly na rozběh jen kilometr od pobřeží, ale i tak to byla jízda jak na horské dráze. Rychlost 7 uzlů na plně zrefované plachty dokresluje sílu větru a občasná sprška v kokpitu pod sluníčkem nám vykouzlila mokrý úsměv na tváři. Marina v Karingonu byla až na jednu loď prázdná, takže jsme mohli přistát bokem. Ostrov nádherný, počasí také. Strávili jsme tam celý den, byl jsem si zaběhat, k večeři jsme uvařili Švédské kuličky s brusinkami, mňamka.
V úterý stále koukala severovýchodní pětka, takže jsme s občasným refem vyrazili na jih. Jachtění ukázkové a posádka skvělá, chválím! Konečně jsme se podívali na Astol, kolem kterého jsem loni i letos jen proplouval, poté do Marstrandu, kde se přihnala bouřka a s Dánským kolegou jsme zahraňovali závodní loď vyvázanou na středozemském muringu tak nešťastně, že ji boční vítr strhnul na molo. Po bouřce jsme vyrazili opět na nedaleký Klaveron, kde jsme se vyvázali ke skále. Ne že by se nám kýčovité západy slunce zajídaly, ale čeho je moc, toho je příliš. Za kouření dýmky, dopíjení lodních zásob whisky a nenucené konverzace jsme sledovali rudou oblohu na jedné straně, Jupiter, Mars a Saturn na straně druhé. Nad kotevním světélkem Vegy zářila Vega v souhvězdí Lyry a najednou byly dvě ráno. Za hodinu a půl vychází slunce, je čas jít spát. =)
Ve středu jsme se probudili do posledního dne ve Švédsku. Za krásného počasí jsme se proplétali na jih k vnějším ostrůvkům Goteborgu. Po dlouhé době jsem nahodil trojitou návnadu na tresky od Red Wolfa. K našemu překvapení jsme po chvilce tahali z vody dvě nádherné tresky! Postarali jsme se o ně a při zastávce na ostrově Roro, kde jsme se vyvázali k supermarketovému molu, nakoupili nějaké ingredience na večerní žranici. Měli tam beachové hřiště, takže jsme si dali pár setů (balon máme ve výbavě ? a pak koupačku v moři.
Navečer jsme zakotvili v hluboké zátoce ostrova Krakkeron. Brandon připravoval makrely, já s klukama připevnil náš homemade radarový odražeč a pak jsem vytáhl hamaku a při západu slunce si vychutnával pivečeko. Večeře byla geniální a jakmile sluníčko zalezlo na obzor, na plachty jsme odkotvili a vyrazili na noční plavbu na dánský ostrov Laeso. Rudá obloha opět kreslila neskutečné obrazce a s plachtami na motýla to vypadalo až pohádkově. Během noci jsme křižovali rušné lodní cesty, takže světýlek bylo nesčetně. Celou dobu nám ale dělal společnost obrovský maják před Goteborgem. V noci vítr všemožně skomíral, takže plavba se protáhla. Když jsem si šek konečně lehnout, Martin s Petrem už tvořili tak fungující posádku, že mě vzbudili až těsně před mělčinami přístavu Vestero. Příště je snad nechám i přistát =))
Do přístavu jsme dorazili před devátou ráno, takže jsme měli celý den na průzkum ostrova. Potkali jsme Oliho, mladého německého námořníka, který na Albin Ballad plul sólo do Osla. Odpoledne jsem si šel zaběhat na jih ostrova, nádherné lesy, a ta vůně! Najedou pastviny, krávy a písečné pláže. Sen.
Snažil jsem se nahodit nějaké videa na youtube, ale nemám to na tabletu v čem editovat. Tak omluvte stav videí. Doma z toho udělám nějaký sestřih, zatím to tam budu házet, když budu na Wifině.
V pátek nás opět probudila výheň, vypluli jsme, pak jsme se k notnému pobavení namolestojících vrátili do přístavu vrátit přístavní kartu a vyrazili na jihozápad do Limfjorden. Pri noční plavbě jsme ztratili naše výborné návnady na makrely, tak jsem nahodil mojí oblíbenou chobotničku se třpytkou. Za chviličku zabrala roztomile ošklivá, asi 30 cm rybička. Svině. Když jí Petr vyndaval háček, vztyčila ploutvičku plnou černých břitů schovanou za hlavou a bodla ho do prstu. Po odstranění háčku jsme ji hodili znovu do vody. Petrovi z malé ranky nepřestávala téct krev. Nakonec přestala, dostal náplast a doufali jsme, že je radostem konec. Po pár desítkách minut ale Petra začala brnět celá ruka a ukrutně bolet. Po chvíli googlení jsme zjistili, že se jedná o Starry Weever, přezdívaný zmijí ryba, jeden z větších druhů. Má silný jed, který neskutečně bolí a komplikace mohou trvat až nekolik týdnů. Pomáhá prý lázeň v teplé vodě a vyhledat lékaře. No super.
Abychom nenechali nic náhodě, zavolal jsem na místní centrálu Lyngby Radio. Po odpovědi následovala palba otázek: “Volací znak? Nevidíme vás na AIS!” “Jsem 27ft plachetnice, nemáme AIS!” “Pozice?” … ale byli velice milí a během několika minut mě na duplex kanálu spojili s doktorem, který říkal, že máme ránu ponořit na dvě hodiny do 60° teplé vody, jed se v teple rozkládá. To už jsme ale udělali dle rady wikipedie. Poděkovali jsme a pluli dál. Po chvilce se na obzoru vynořila vojenská loď a rychle se blížila. Pobřežní stráž. Zastavili těsne u nás, vylezla blonďatá vojanda (!!!!!!!!!!!!! Ty vole !!!!!) A ptala se, jestli potřebujeme pomoc =) Tady to funguje! Řekli jsme, že doktor naordinoval horkou vodu. Ptala se nás, jestli ji máme na čem ohřát, že nám kdyžtak dají. Po rozloučení zařadili plný knedlík a odjeli tak rychle jako přijeli. Petr poctivě léčit, mlčky snášel bolest a prý to pomáhalo. Vítr chcípal, až jsme museli zapnout motor a nekolik posledních hodin motorovat. Posádka se vozila na fendrech, západ slunce byl opět nechutný, na druhé straně fialové moře splývalo s oblohou a kolem nás se váleli na písečních mělčinách tuleni. Zakotvili jsme 50 m od polovynořeného vraku plachetnice a užívali poslední, horkou noc v ústí Limfjorden.
V sobotu ráno jsme na motor za neskutečného pařáku a bezvětří dopluli do Aalborgu, kde jsme se s posádku museli rozloučit. Střídají je kolega Jakub a Ondra, ke kterému se na poslední chvilku připojila jeho přítelkyně, novopečená paní magistra Péťa. Takže jsme zase v pěti. A pak že to nejde! =)
Lucii, Martinovi i Petrovi obrovsky děkuji za spolutvoření nezapomenutelného týdne! Zvláštní podekování patří Lucii, která se vždy mlčky ujímala (vynikajícího) vaření a pak se nechtěla nechat vyhnat ani od umývání nádobí!
Plujeme vstříc týdnu novému, Limfjorden a Severnímu moři….
Přednáška Dana Vodičky: Vendée Globe 2016
Přinášíme vám záznam další přednášky z režie Hebe IV, tentokrát Dana Vodičku s vyprávěním o Vendée Globe 2016, o klíčových momentech závodu a hlavně o Milanu Koláčkovi, známém českém závodním jachtaři.
Kayak Around Europe: Jirka a jeho sen
Nedávno jsme se na přednášce Martina Dolečka úplně náhodou seznámili s Jirkou Olivou. Jeho příběh je neuvěřitelně zajímavý a rozhodně patří i sem, na Krásu Jachtingu, i když není úplně o plachtění.
Jirka totiž pluje kolem celé Evropy na kajaku. Cestu, kterou si mnozí z nás netroufnou absolvovat ani na námořní plachetnici se vším tím komfortem kajut, postelí, kuchyně a koupelny, se Jirka rozhodl plout na malém mořském kajaku jen s nejnutnějšími věcmi pro život. Určitě chápete, že když jsem tohle slyšela poprvé, málem mi vypadly oči z důlků…
Jirkovi je 30 let. Narodil se v severních Čechách, žil v Teplicích, Kladně, nebo i v
e Francii a Švýcarsku. Vystudoval pár vysokých škol, ale hlavně se na vrcholové úrovni věnoval sportům jako je lezení, běh či jízda na kole. V patnácti letech se vydal na nejvyšší horu Evropy a v osmnácti do Himaláje. Stejně tak ho neminuly sporty jako paragliding, parašutismus a hlavně freediving. Procestoval valnou část světa, stopem, autem, pěšky nebo na motorce, Evropa, Afrika, Asie. No prostě každý o tomhle někdy sníme.
Všechny tyhle zkušenosti pomáhají Jirkovi otevřít oči, srdce i mysl a lépe vnímat svět kolem. Moudrost a krása je všude kolem nás, stačí se jen zastavit a vymanit se ze stereotypů. On sám o tom říká: „Člověk ale musí pracovat, aby měl peníze na život, ve kterém může pracovat. Je to v podstatě začarovaný kruh a času na koníčky mimo práci je nějak málo. Plánů, cílů, snů je mnoho a přibývají rychleji než se vyplňují. Přišla do našich životů stále více se zrychlující doba, sotva se nám daří držet tempo. Abychom ušetřili čas, začínáme odsouvat, přehlížíme nebo zapomínáme na nás samotné, na naší intuici, naše potřeby, touhy, sny, přání… Sami opouštíme vlastní hodnoty a pokorně je nahrazujeme hodnotami moderní doby.“
Už žádné „AŽ JINDY“, ale „prostě TEĎ“.
Na střední škole si Jirka s kamarádem vymysleli plán, že jednou obeplují Evropu na kajaku. Tehdy si ale říkali, že není vhodná doba, možná jindy, v budoucnu… A jednou si Jirka řekl, že už těch výmluv stačí a že nikdy není lepší chvíle na splnění snů než v tento okamžik.
Přípravy trvaly téměř rok a konečně 4.4.2015 Jirka vyplul. Trasa začíná i končí v Praze, vede přes 22 států a je dlouhá 20 000 km. Poté co Jirka splul Vltavu kam to šlo, naložil kajak na vozík a pěšky s ním přešel Šumavu. Pak splul Dunaj až do Černého moře a přes pobřeží Rumunska, Bulharska a Turecka, přes řecké ostrovy, Albánii, Černou Horu a Chorvatsko do Benátek v Itálii.
Už jen tato trasa by byla úctyhodná i na plachetnici. Plán je plout dál podél severnějšího pobřeží Středozemního moře až do Gibraltaru, podél Portugalska, Španělska a Francie (jachtaři znají pověstné počasí Biskajského zálivu), přes kanál La Manche a dál do Hamburgu. Tam se Jirka pustí na poslední úsek své trasy a to na plavbu proti proudu Labe až do Prahy.
Momentální poloha kajaku je Caorle v Itálii, kam Jirka doplul na zlomku zimy 2016. Cesta byla dočasně přerušená, ale Jirka je teď už zpátky u kajaku a chystá se zdolat zase další část plavby. Rozhodně toho má ještě hodně před sebou, ale my všichni mu budeme držet palce. 🙂
Na oficiální stránce Kayak Around Europe se dočtete více informací o Jirkovi samotném a o plavbě. V blogu najdete pravidelné příspěvky, které Jirka posílá z cest i z domova.
Marie pluje kolem Evropy: Wolin–Rugen–Copenhagen–Viken–Lysekil, etapa IV.
“Pověz mi, co plánuješ provést se svým jedinečným, divokým a vzácným životem?” – Mary Oliver
Ve čtvrtek 5.5. Večer jsme vyrazili plně naložeonou Fiestou z Prahy. Byl to zvláštní pocit. Vstříc dobrodružství, ale zároveň vědomí, že kus srdce zůstává doma. Bittersweet.
Moc děkuji všem, kdo se se mnou přišli rozloučit!
Do Wolinu jsme dorazili (Já, táta, Brandon a Ben, který nás jen vezl a měl se vrátit domů) za nadherné hvězdné půlnoci a ráno se pustili do příprav. No a hned jsme objevili mega problém. Z těsnící krabičky hřídele lodního šroubu nám unikal mazací olej. Tahle krabička je navíc to jediné, co stojí cestě vodě snažící se protlačit hřídelovou šachtou. Jsou v ní dvě gufera a jedno jsme evidentně strhli, když jsme po opravě převodovky znovu nasazovali hřídel. Správný postup by byl vytáhhnout loď z vody, rozebrat převodovku a nasadit nové gufero. Po chvilce přemýšlení jsem se rozhodl potopit do olejnaté vody, zvenku koudelí s vazelinou hřídel utěsnit a zkusit krabičku opravit.
Do toho přišel Kuba, kamarád z Wolinu, co pracuje na nádherných dřevěných plachetnicích, v montérkách se jmenovkou “Master” a představil se nám jako Master Disaster. Nebyl daleko od pravdy. Říkal ” To jste nevěděli, že se Wolinu přezdívá přístav ztracených lodí?! Kdo sem připluje, už neodpluje.” A hned nám vyjmenoval několik příkladů. Každopádně, zlatý český ručičky si poradily a těsnící krabičku jsme opravili a předělali z mazání olejem na trošku čuňácký mazání napakovanou vazelínou. No a světe, div se – těsní to a maže to! Sice již není bezúdržbová, ale funguje. Byl pátek poledne a počasí nádherné. Rozhodli jsme se méně podstatné věci dokončit později a vyrazit do Swinoustí. Ben se na místě rozhodl, že domů nejede a pluje s námi. Naštěstí i pro nás, protože jsme ho ještě zapřáhli do otrocké práce na dalších opravách, které se během následujících dní objevily.
Ze Swinoustí jsme si to namířili na Rujánu, kde jsme měli sraz s Tomášem a jeho Drahou, Red Wolfem a Second Love. Počasí sliboval týden tlakové výše a nádherné počasí. Abychom si to trošku zkrátili, u Rudenu jsme využili našeho nízkého ponoru a střihli to přes písečné mělčiny. No a také jsme zjistili, že je studánka plná vody! Teče nám do lodi. No super. Vypumpovali jsme ji a vpluli do smluveného přístavu Thiessow, který byl plný, tak jsme se vyraftovali k Tomášově Drahé. Jak jsme nestíhali přípravy, tak byla loď ještě plná krámů, tak jsme byli rádi, že nás kluci a holky čekali u grilu a nemuseli jsme vařit. Tímto velmi děkujeme – ani nevíte, jak nám to zvedlo náladu! Seznámili jsme se s novými kamarády, mezi nimi i s bráchama z Prahy, kteří na zahradě renovují Vegu! Už se těším, až ji v zimě uvidím!
Další ráno Ben odplul se zbytkem lodí a já tátu s Brandonem vyhnal z lodi, abych dodělal nutné práce, a uklidil. Zkontroloval jsem všechna místa, kudy do lodi může téct a nic neobjevil. Jako jediné logické místo mě napadal výfuk nezávislého topení, který se ve vlnách dostává pod vodu a který nám dělal vrásky již loni. Dodělal jsem solární panel a nějaké detaily v elektrice a najednou byl večer. Ale už se na Marii dalo žít =). Šel jsem se projít po Rujáně, už jsem tu chvilku pro sebe vnitřně potřeboval. Narazil jsem na symboly, které se až nápadně podobaly svatojakubské mušli a udělal si malé camino po pobřeží. Ve Wolinu dokonce vedla oficiální cesta. 
Večer se za námi vyvázala 50 metrová Hanse, vypadali jsme vedle ní vtipně. Zvlášť, když nás bylo o jednoho na palubě více =)).
V pondělí jsme pluli na sever, ale proti slabému větru a vlnám se křižovalo blbě, takže jsme skončili v Sassnitz a doplnili zásoby.
V úterý se vítr stočil k JV, vypadalo to, že bychom se mohli dostat i na Bornholm, každopádně dostat se co nejvíce na východ nám hrálo do karet i pro případnou změnu větru a cestu k Ystadu. Večer se vítr opravdu stočil na SV a za fenomenálního západu slunce jsme pokračovali do Ale Stenar. Při správně nastavených plachtách drží Vega se svým dlouhým kýlem sama kurz na předoboční vítr, takže jsme opět zapřáhli gumycukového autopilota a hodiny nemusili na kormidlo ani sáhnout. Po přístání po půlnoci jsme se se Švédskem přivítali panáčkěm whisky a po obligátní ranní prohlídce místního stonehendge (mimochodem zdarma, na útesu, bez lidí, jen s ovcemi a hlavně naprosto bez plotů!), jsme odpoledne dorazili do Ystadu, kde jsme se večer měli setkat s Marií, kterou znám z Camina a která právě dopisovala důležitou část doktorské práce. Marina drahá, ale se saunou! A – to jsme ještě nevěděli, jaká je to vzácnost – sprchou. Večer jsme opravdu přivítali Marii na palubě Marie, bylo to mimořádně milé setkání.
Čtvrtek jsme strávili plavbou na motýla na západ k Falsterbo kanálu. Ryby mimochodem asi nemají rády naše návnady =( Zakotvili jsme uvnitř vlnolamu, když při západu slunce kolem propluly dvě vojenské lodě. Dle etikety jsem stáhnul vlajku, ale nečekal odpověď. K mému překvapení hned vylezl námořník, vyšplhal na nástavbu a spustil Švédskou vlajku.
V pátek jsme vstávali po páté ráno, abychom stihli první otevření mostu v 0600 a poté prakticky za bezvětří motorovali mezi farmami větrných elektráren do Kodaně. Po loňské zkušenosti jsme vynechali okolní mariny a zamířili si to přímo do centra, mezi barevné domky a rušné nábřeží Nyhavn. Kotvení jako uprostřed staromáku. Perfektní počasí, houfy lidí. Tolik Kodaně a tak málo času. Obul jsem boty a vydal se na naprosto náhodný běh Kodaní. Když se mi nějaká ulička zalíbila, odbočil jsem, občas udělal fotku. Bylo to perfektní, budu praktikovat častěji. Kodaň má úžasnou atmosféru. Volnou, životaplnou, lidi si jí vyloženě užívají. Po běhu jsem dal na lodi v kokpitu sprchu (máme kempovou), k notnémi pobavení kolemjdoucích, a šel na nábřeží psát dopis. Večer jsme se s lahváčem v ruce připojili k davům lidí sedících na molu. Bydlet ve vlastním v centru Kodaně není špatné. Navíc tipuji, že i kdybychom tu byli měsíc, bude to levnější, než platit nájem v garsonce.
V sobotu jsme nespěchali a vyplouvali až kolem poledne. Konečně nás dohnala tlaková níže a hned se s námi přivítala pořádným chcancem. Míříme na sever, ale se severním větrem a prouden, který v Oresundu vyvolává to není žádná sláva. Na noc zaplouváme do malého přístavu na ostrůvku Ven mezi Švédskem a Dánskem. Překvapuje nás malý kutr s gaffovým oplachtěním, který přistává na plachty. Později se od posádky dozvídáme, že jejich klub brázdí Kattegat bez motoru. V malém přístavu na nás zbylo poslední místo. Po večeři jsme se šli s Brandonem projít a zjistili jsme, že na ostrově mel první astronomickou observatoř v Evropě Tycho de Brahe. Muzeum mělo zavřeno, ale přelezli jsme plot. Ostrov byl krásný, kvetly pole, všude zajíci a při cestě kolem pobřeží jsme dokonce potkali stádo lam! Na dohled je Hamletův zámek v Helsingoru, který jsme další dva dny viděli častěji něž bychom si přáli…
V neděli jsme pokračovali na sever, Helsingorskou úžinou. Lodní dálnice, doprava jak prase, proti nám severní čtyrka, vlny a dvouapůl uzlový proud. Při křižování jsme měli postup nulový, s motorem to bylo utrpení. Hrůza a děs. Původně jsme chtěli doplout 40 mil, po úmorném dni a stěží 20 jsme to vzdali a zamířili na blind do nejbližší vesnice Viken.
Protože sezona ve Švédsku stále nezačala, v marině nebyl harbourmaster a automat rozbitý. Místní nám říkali, že to máme zadarmo. Nevýhodou bylo, že jsme neměli přístup do sprch. Již při zaplouvání nám pomohl najít místo Švéd, který pracoval na svém racer-cuiseru. Dokonce nám domluvil místní saunu, kterou jsme ale bohužel nestihli. Na další den byla předpověď stejná, tak jsme se rozhodli zůstat až do úterý a udělat servis motoru.
Jako většina Švédských městeček je Viken klidný a upravený. Mají tu jeden z nejstarších Dánských mlýnů na Švédském pobřeží, jediný široko daleko, který ještě funguje. Seznámili jsme se blíže s Andersem, mořským vlkem, který v úterý vyplouvá na čtvrt roku na moře, mimo jiné závodit. Měli jsme štěstí, neboť nám velmi pomohl půjčením nářadí – při napínání řemenu startgenerátoru jsme totiž zjisitili, že vypínací šroub je běžným klíčem nepřístupný, museli jsme proto flexou vyrobit “přípravek” =)
Dali jsme Andersovi jedno z lepších vín, které máme přichystané přesně pro tyto příležitosti. Ráno jsme ho ještě pozvali na kávu a on nám dokonce dal tištěný seznam kotvišť po cestě a tipy na jeho oblíbené s tím, ať knihu pak darujeme někomu dalšímu. Dokonce nám nechal 25m lano, které prý již nepotřeboval. Anders má svůj vlastní blog: http://piano-swe27.blogspot.se
V úterý jsme pluli do Torekova. Krásné počasí, ale slabé zadní větry a dmutí z boku nám nedovolovalo na zadní kurzy držet plachty plné. Museli jsme proto po větru křižovat. Torekov známe také z loňska, krásné přístavní městečko je prý sídlem místních snobů. Přístavní poplatky jsou ale jedny z nejlevnějších a obsahují zdarma sprchy (po týdnu opravdu bodly!), navíc i prádelnu se sušičkou! Večer jsem se šel sám projít po vylidněném městě a zkejsnul jsem na kostelní zídce. Další ráno jsme za parádního větru vyrazili na sever. Pluli jsme kolem 6 uzlů na bočák a doufal jsem, že se dostaneme k ostrovu Mönster na samém jižním okraji našeho cíle: souostroví Bohuslan. Odpoledne ale vítr naprosto chcípnul a potupně jsme domotorovali do přístavu Glommen, vesničky, kterou nám doporučil Anders. Byl jsem se proběhnout, mají tu vlastní malou přírodní rezervaci a všude spoustu bažantů a zajíců.
Ve čtvrtek se scénář opakoval, obstojný bočák vystřídalo bezvětří. Zkoušeli jsme chytat ryby, tak jako i minulé dny, ale neúspěšně. Musím zjistit jak na to.
Nastartovali jsme dieslového chrchláka a celé odpoledne na nízké otáčky motorovali na Mönster, kde jsme si ulovili SXK bóji. Na člunu (pěkně jsme se pádlama zacákali, no, v létě to bude méně nepříjemný zážitek) jsme s Brandonem dopluli na krásnou pláž s ohništěm a šli prozkoumat místní pobřeží. Objevil jsem ve vodě něco, co vypadalo jako obrovská stonožka.
V pátek sice poprchávalo, ale foukala parádní jižní čtyřka pětka. Moře sice bylo rozhoupané, ale schovali jsme se v kanálech mezi ostrovy před Goteborgem a vlastně jsme skoro celých 40 mil pluli na plného motýla, 6, chvílemi 7, uzlů. Byla mlha, takže přeplutí Goteborské plavební dráhy jsem oznámil radiem, znervózňovalo mě, jak se z mlhy vylupovaly obrovské náklaďáky. Jaké bylo naše překvapení, když se z mlhy po chvíli vylouply dvě závodní plachetnice. Loni jsme tu potkali lodě z Volvo Ocean race, v Goteborgu byl tuším konec jedné etapy. Nedohnaly nás =P OK. Pluly jinam. Ale my jsme si náš závod vyhráli. Potkali jsme totiž tuleně! Normálně na nás z vody vyplazoval jazyk. Než jsem ale doběhl pro foťák, byl moc daleko. Aby těch Goteborských setkání nebylo málo, v mlze před námi akorát zvedal kotvu veliký keč. Tu loď jsem bezpečně poznal – byl to starý známý Sailing for Jesus, o který jsme loni 2 týdny zakopávali snad na každém kroku! Nyní jsme se ho na motýla drželi 15mil, akorát v té vzdálenosti, že jsme se jeden druhému ztrácely v mlze.
Večer začalo přifukovat a když jsme za deště vplouvali do nepříliš chráněné zátoky ostrova Klaveron, vlny nás docela potrápily. Kotvili jsme letos poprvé na Švédský způsob a co si budeme povídat, povedlo se až na potřetí. První pokus jsme prakticky za nulové rychlosti asi metr od skály nasedli kýlem na písek, po zvolení jiného místa příďový tým (rozuměj Brandon) chudák uklouzl na mokré skále a naštěstí se stihl zachytit příďového koše, na kterém chudák vysel jak lenochod. Když jsem mu pomáhal nahoru, nemohli jsme se oba smíchy udržet. Ještě, že nespadl do vody. I když z deště jsme už byli stejně durch. Napotřetí se povedlo. Samozřejmě hned po zakotvení přestalo pršet. Potřeboval jsem chvíli toho introvertního alone time a šel jsem se projít po ostrově. Měli jsme ho sami pro sebe, krásně voněl a sem tam kvetlo polní kvítí. Z nejvyššího místa byl vidět majestátní Marstrandský hrad, skoro jsem tam na zapadajícím sluníčku na skále usnul.
V sobotu ráno jsme se přesunuli jen kolem komína do Mekky Švédského jachtingu – Marstrandu. Potkali jsme – jak jinak – Sailing for Jesus. Po prohlíce města jsme vyjachtali na severozápad. Bylo perfektní sobotní odpoledne na rybníce mezi Marstrandem a Astolem se proháněly houfy plachetnic na spinnaker. Astol je sám o sobě zajímavý ostrůvek – do posledního místečka zastavěný domky. Přímo prostředkem, jako podkovou, vede zátoka, kde je přístav. Obepluli jsme ho na plachty, fouklo nám a hned bylo na předobočák 7 uzlíků. Mířili jsme v kanálech mezi ostrůvky do laguny ostrova Möllon, ulovit si bóji. V noci mělo hodně foukat, tak jsme byli vděční za bezpečí. Samozřejmě nám na lov začalo vydatně pršet. >=)
Ráno jsme si přispali. Je totiž neděle a máme dost času =) Kolem poledne přestaly bubnovat kapky deště a na plachty jsme vypluli ven a zamířili na zaďák do uzoučkých kanálů mezi skalnatými ostrovy. Panuje tu i mimo sezonu čilý provoz a je zajímavý pocit plout na plachty 5 uzlů a míjet se v 25m širokém kanálu s jinou lodí. Z obou stran trčí žulové útesy. Občas vykoukne venička jak z pohádky. A vyložené ráhno míjí domečky o pár metrů. Odpoledne jsme dopluli do Lysekilu, brány nejhlubšího fjordu západního Švédska. Vyvázali jsme se v rybářském přístavu a vydali se na nákup. V supermarketu tu mají free Wifi! Takže zítra se sem ještě stavíme. Na noc se totiž vracíme do místa, kde celý ten sen před tři čtvrtě rokem začal – Oxevik!!!
Rozfoukal se zatím nejteplejší větřík, takže jsme se vyhnuli brblání na motor. Postupně vánek upadal, když tu najednou se – těsně před vjezdem do zálivu Oxeviku – před námi objevila ploutev! A pak další. A další! Delfíni! Vítr se utišil docela a my si tuhle chvíli asi čtvrt hodiny vychutnávali – horký večer, delfiní, moře jako zrcadlo, za námi v zapadajícím slunci věž Lysekilské katedrály, před námi ústí přenádherného Oxeviku a kolem nás..kolem nás delfíni. A nad námi. Nad námi, přátelé, Někdo daleko větší a nádhernější.
Dopisuji řádky na kotvě v nádherné zátoce jen pár set metrů od místa s delfíny, Brandon vaří Teriyaki chicken a mě napadá jen – DĚKUJI!
Pondělni update: Dopoledne k nám na kotvu dorazil na motoráčku Göran a pozval nás na návstěvu, setkali jsme se opět s jeho ženou Lisou a dcerou s dětmi. Mimořádně milé setkání, děkujeme!:)
Gaia: Přes dvě Řecka a tajemné Delfy
Courání kolem Korfu
Je konec května 2016 a my se vracíme zpět na Gaiu na Korfu. Chvíli zde odpočívala po přeplavbě z Chorvatska, z Bašky vody, která se uskutečnila od konce dubna do začátku května a o které se můžete dočíst tady.
Úterý 24.5.
Dva týdny doma uběhly jako voda a znovu sedáme na letadlo, směr Athény a pak Korfu, kde jsme před dvěma týdny nechali Gaiu u mola v jachtkubu NAOK. Zanechali jsme ji pěkně na mooringu se zádí vyvázanou čtyřmi vyvazovacími lany – NAOK, ač je krytý, občas pěkně vlnovatý. Pohříchu jsme našli dvě lana na třech místech předřená. Naštěstí ta nová, speciální vyvazovací koupená v Tullnu, vydržela. Stará, jednoduše pletená, nás opustila.
Posádku tentokrát tvoří moje rodiče a moje sestra plus Jarda jako kapitán – máme tedy na palubě místa víc než dost. Zvláštností je věk posádky – mým rodičům je 82 let a letos slaví diamantovou svatbu – 60 let spolu. Však je také plavba na Gaie takovým malým dárkem k výročí.
Let proběhl hladce a okolo půlnoci jsme se všichni sešli pod benátskou pevností na lodi a zalezli do kajut.
Středa 25.5.
Ráno obvyklý nákup a v poledne vyrážíme. Malým kazem na kráse je, že ačkoliv jsme v kanceláři NAOKu dvakrát nahlásili odplutí ve středu a návrat v pátek, a oni nám to schválili, přesto nás po mole doběhl jeden ze zaměstnanců – už jsme pluli – donutil nás přistát a jít do kanceláře zaplatit. Jardu to dost vytočilo a značně ohnivě s chlápkem diskutoval. Původní dohoda byla, že se v pátek vrátíme a zaplatíme vše v sobotu. Ale diskuze byla k ničemu. Začínají tady chorvatštět.
No vyřešilo se to a mohli jsme vyplout jihovýchodním kursem k pevnině, do zátoky Moustat, kde byl náš cíl.
Zadní vítr, pouze gena, vlny malé, rychlost kolem pěti uzlů – krásný jachting, nikomu nebylo špatně a všem se to líbilo. Dokonce i bábina, jak se říká mé mámě, která vyhrožovala, že na začátku plavby se pozvrací a pak omdlí, výskala nadšením. Od té doby všude dává k dobru, že udělala ostudu, protože nesplnila, co slibovala.
V Moustatu jsme zacouvali na stání kotva-molo krytí zdejším vlnolamem a vyrazili na večeři. Před tím jsme ještě dobrali vodu a připojili elektrický proud (10éček dohromady). Večeře byla bohatýrská, jako vždy a po krátké procházce malebným městečkem jsme šli spát.
26.5. čtvrtek
Ráno snídaně a odplutí. Ovšem kotva uvízla na dně, zachycená za staré řetězy, které obepínaly mooringový blok. Takže ploutve, masku – Jarda ani netušil, že se ten den tak rychle vykoupe. Naštěstí jsme byli na hloubce 4 metry, takže vyprostit kotvu bylo jednoduché. Děkujeme kurzu freedivingu, že 4 metry a chvilka práce na dně již není žádný problém. A pak už plujeme na sever, na Korfu, do zátoky Kálamy. Po plavbě řeckými i albánskými vodami házíme kotvu v zátoce Kalami, známé tím, že na břehu stojí tzv. Bílý dům rodiny Durrelových. Bydlel v něm bratr Geralda Durrela, Lawrence, taktéž slavný spisovatel. Je to jediný veřejně přístupný pozůstatek pobytu rodiny Durrelových na Korfu.
Je tu pár plachetnic, ale nic hrozného. Všichni se koupou a já s Jardou montujeme pod vodou novou anodu. Kupodivu se to hezky povedlo a tak už jenom večeře a večerní posezení v kokpitu. Z okolních svahů občas spadne poryv větru, ale většinou cítíme jen vůně stromů a keřů, které jsou tady na Korfu v květnu moc krásné a zelené. Kotva zatím drží dobře, po setmění zalézáme do kajut.
27.5. pátek
Dnes je poslední den plavby rodinné posádky. Se vstáváním nespěcháme a po snídani, asi okolo poledne, přeplouváme do Gouvie, do mariny, kde doplňujeme naftu. Pak vyhlídkovou plavbou okolo obou pevností a obrovského cruiseshipu, který posádka, poněkud nevhodně ☺, obdivuje, až do NAOKu.
Předpisově se hlásíme vysílačkou, překvapivě předpisově odpovídají a pak nás navedou do stání pro velké lodě – tedy s krátkým mooringem. Ale to už známe, nastavíme ho vlastním lanem a první týden poslední části přeplavby je za námi.
Večer už jen slavnostní večeře v Korfu, procházka městem a v sobotu dopoledne bábina, děda i Ivana odlétají do Bělehradu, kde budou pokračovat v prázdninování.
Vyplouváme dál na jih
28.5. sobota
Hned jak zmizel taxík vezoucí naše a Ivanu na letiště, pouštíme se s Jardou do práce. Je potřeba poklidit, nakoupit a vůbec připravit loď na další posádku, která přiletí večer.
Kupujeme vody, nějaké další věci a hlavně ovladač kotevního vrátku (75E), protože ten starý už blbne (nakonec to nebyl ovladač, ale relé, resp. stykač;vyřešeno ale až na Porosu)
K večeru jsme si poseděli v kokpitu a v půl desáté přivezl taxík Renatu a Roberta, naše kamarády, které jsme naposledy viděli před třemi lety na Meret. Vyplouvají s námi na poslední část přeplavby, Korfu – Agistri. Čeká nás přibližně dvěstěpadesát mil převážně Jónským mořem, tedy oblastí, která je pro nás nová. Na palubě jsme celkem čtyři, dopřáváme si tedy luxus každý svou kajutu.
29.5. neděle
Dříve než se vydáme na plavbu si ještě chceme trochu prohlédnout ostrov Korfu. My s Jardou a předchozí posádkou jsme již menší prohlídku absolvovali na skútrech po přeplavbě z Chorvatska, nyní jsme si půjčili malé auto a vydali se na západ ostrova do oblasti Palaiokastritsa, kde jsou krásné zátoky a útesy. Zřejmě nám již voda chyběla, jeli jsme tedy místní loďkou na výlet po jeskyních. Po té jsme se vydali na zříceninu hradu Angelokastro, odkud je krásný výhled. Čas se krátil a my tedy již jen zajeli do zátoky Georgios, kde se odvážnější z nás, tedy jen Petr a Renata, vykoupali. Pak zpátky k lodi, vrátit auto a připravit se na vyplutí.
30.5. pondělí
Po nákupech a přípravě lodě a rozloučení v kanceláři vyplouváme klidným mořem směrem na Antipaxos, malý ostrov jižně od Korfu. Nefouká, a i když se pokoušíme chvíli plachtit, moc to nejde. Večer v sedm jsme v zátoce. Jsme tam sami – večerní šnorchlování je fajn. Jsou to vlastně dvě sousedící zátoky, dle průvodce s krásnou tyrkysovou vodou, což se ukáže jako pravda. Voda není vůbec studená a je to balzám na duši.
31.5. úterý
Ráno si jdeme ještě jednou zašnorchlovat, ale to už přijíždějí další lodě a v jedenáct jsou obě zátoky nacpané. Přijíždějí i motoráky a pasažérské lodě. Už to není takový balzám na duši. Tak to jsme měli kliku, jakmile je něco v průvodci označeno jako nádherné a oblíbené, dá se tu očekávat spousta lodí. Je ale přeci jen jaro, sezóna ještě nezačala. Jak to tu musí vypadat o prázdninách! Před jedenáctou zvedáme kotvu směr Preveza a k místu, kde se konala slavná bitva u Actia.
Po cestě moc nefouká, ale před Prevezou, tedy přesně v místech kde se slavná bitva udála a kde je vybójkovaný přístupový kanál, najednou fouká a díky mělčině jdou zezadu i slušné vlny. Vybójkovaným kanálem jsme větrem a vlnami unášeni do vnitřní laguny. Tam se stavíme bokem k molu v Preveze. Zaplutí bylo na milimetry. Uf. Večer kafe, dobití notebooků a klidná noc.
1.6. středa
Vyplouváme tak, abychom stihli otočný most na lefkádsém kanálu. Jsme tam společně s dvěma Angličany pár minut před otevřením. Písečná kosa je strašně mělká a úplně jinde než si myslí mapy Navionics. Podle GPS přejíždíme přes pevninu. Pak se most otočil a my propluli velmi úzkým kanálem podél mariny Lefkáda. Cestou jsou bagry, které bagrují dno a jeden nás jen tak tak netrefil bahnem.
Nefouká, proplouváme kolem soukromých ostrovů s velkými cedulemi “Nekotvit! Nepřibližovat se!”. Cestou stíháme i jednu koupačku, ale počasí úplně na koupání není. Střídavě na plachty a na motor doplouváme večer až na jih Lefkády, kde v městečku Vasiliki házíme před pláží kotvu. Zátoka je veliká, úplně klidná s písečným dnem. Jsme tu úplně sami. Noc byla klidná, jen jeden rybář dorazil a zakotvil na náš vkus zbytečně blízko nás. (pozn. Jardy: v noci dorazila ještě jedná velikánská motorová loď nasvícená jako UFO 🙂
2.6. čtvrtek
Míříme na západní okraj Lefkády z jihu kolem majáku. Má zde být krásné místo Porto Katsiky, dle fotografií krásná osamělá pláž pod bílými útesy. Cestou nás postupně předjíždějí větší i menší výletní lodě očividně směřující tamtéž. Všechny ale nakonec zajíždějí k jiné pláži, kde to vypadá jak mraveniště. Ale kousek vedle je další krásná pláž, po souši nepřístupná, přímo pod útesem a úplně prázdná. Kontrolujeme mapy a nakonec kotvíme raději dále od břehu. Sundáváme člunek a po etapách vyrážíme prozkoumat břeh. Je zde krásné koupání. Průzračná tyrkysová voda. Bílé skály. Úplná samota. Prostě ráj. Vážně fantastické místo. Asi nejmalebnější místo, které jsme na našich plavbách kdy navštívili.
(pozn. Jardy: Bohužel na člunku trošku pozlobil motor, došlo i na vlastní pohon, tedy zapřažení Skipřenky.:-) )
Ve tři vyplouváme směr ostrov Kefalonie, městečko Samis. Plujeme mezi ostrovy Ithaka a Kefalonie, vítr postupně zesiluje a protože kapitán podcenil kopečky v návětří, položil nás téměř na bok z ničeho nic poryv padající z kopců. Roberta za kormidlem to pěkně vyděsilo. Hned jsme všechno pěkně zrefovali a před městečkem nakonec stáhli plachty úplně a na motor dopluli do přístavního bazénu městečka Samis. Vyvázali jsme se hned před restaurací, vyrazili na nákup a večeři a blaženě padli do postelí.
3.6. pátek
Dnes je v plánu podívat se do místní jeskyně Melissani asi 2 km od přístavu. Vyrážíme pěšky podél pláže, je to tu hezké. Jeskyni jsme našli, zaplatili vstupné 7 eur na osobu a sešli tunelem k jeskyni. Uviděli jsme vodu na dně velké propadliny. Na ní kroužily loďky. To je jako všechno za 7éček? Když jsme ale nasedli na loďku a objeli to malé jezírko, proklouzli jsme do krásné obrovské jeskyně s krápníky. Průvodce nám k tomu zpíval a jeskyní se to krásně neslo. Kefalónie má zvláštní genius locci. Je to ostrov obydlený od nepaměti s dramatickou historií. Ohledně té moderní historie velmi doporučuji knihu (ne film!) Mandolina kapitána Correliho. Vynikající kniha a jestli se na Kefalonii chystáte, určitě si ji přečtěte.
Po návratu na loď a dokoupení posledních zásob jsme vypluli na další plavbu. A protože jsme si řekli, že naše nohy se musí dotknout každého z ostrovů v Jónském moři, nemohli jsme Odysseovu Ithaku jen tak minout. Z jihu jsme našli hezkou zátoku a protože bylo klidné počasí, vyvázali jsme se kotva-břeh. Byla tam průzračná voda a krásné šnorchlování. Renata s Robertem našli na břehu krásně očištěnou a zachovalou lebku nějakého zvířete. Na loď jsme ji ale nakonec raději nevzali.
Ten den nás ale čekala dlouhá plavba k ústí Patraského zálivu, kde jsme plánovali nocovat. Začal foukat hezký boční vítr, který sílil až k 25 uzlům a my si krásně zaplachtili až k ostrůvku Oxeia, kde jsme měli vyhlídnuté zátoky na kotvení. Ty se ale ukázaly jako nepoužitelné. Za prvé v nich byly na kotvení velké hloubky, ale hlavně byly obsazeny rybářskými sádkami. Což v těchto končinách začíná být pro jachtaře problém. V každé druhé zátoce jsou rybí sádky.
Řešili jsme tedy problém, co dál. Už zapadalo slunce a kotvit za tmy na neznámém místě se nám nechtělo. Přepluli jsme tedy severně k břehu pevniny, kde mapa ukazovala hloubky vhodné ke kotvení. Sice dost foukalo, místo bylo chráněno alespoň od vln pevninou. Několik lodí tam stálo, hledali jsme místo a hodili kotvu. Museli jsme ale kotvit natřikrát. Jednou nám kotva splula, pak jsme se ocitli na příliš malé hloubce, jednou jsme dokonce chytli nějaké rybářské lanko. Nakonec jsme zakotvili, ale celou noc jsme pozici i kotvu museli pravidelně kontrolovat. Zdálo se nám, že kotva, která je na lodi, není dobrá a bude potřeba si pořídit novou, lepší. Zůstala jsem spát v kokpitu a průběžně pozorovala okolí, Jarda dole z kajuty hlídal kotevní alarm.
4.6. sobota
Ráno jsme se moc nezdržovali, vypadalo to, že nás kotva stejně neudržela na místě a kus jsme spluli. Prostoru zde ale bylo dost, nic se nestalo. Vydali jsme se do Patrasského zálivu a měli v plánu dnes doplout co nejdále. Nejdříve jsme jeli na motor, postupně se ale zvedl vítr a my nakonec podsvištěli pod slavným nejdelším vysutým mostem Rion-Antirion Bridge jen na genu rychlostí 8,5 uzle.
A vůbec jsme si most moc užili. Především je zajímavý na pohled a pak taky je potřeba se k projetí pod ním přihlásit. Dokonce dvakrát. Tři míle před mostem je třeba na sebe upozornit a míli před mostem si vyžádat instrukce k proplutí. Strážní mostu určí, mezi kterými pilíři je třeba proplout. Prostě zážitek.
Foukalo i za mostem, takže jsme rychle minuli několik vybraných případných kotvišť a nakonec jsme usoudili, že stihneme dojet až k ostrovu Trizonia v Korintském zálivu, kde je chráněný přístav. Opravdu se nám to povedlo, doplachtili jsme až k ostrovu, našli malé přístaviště a bezpečně se vyvázali bokem k molu. Dnes jsme upluli bezmála 60nm!
Malinkaté městečko se ukázalo jako velmi hezké, neodolali jsme tedy večeři v místní taverně. Tedy spíš pánové neodolali, lákala nás do ní moc hezká slečna. Obsluhoval nás pak ošklivý mladík… (prostě smutný je život… pozn. Jarda)
5.6.neděle
Ráno jsme si podrobněji prohlédli ještě přístav. Možná to kdysi byla marina, byly tam mola, ale u nich stály povětšinou velmi neudržované lodě, kterým se očividně stýskalo po přítomnosti majitelů. Jeden dvoustěžník dokonce přístav zdobí ze dna, nad vodu koukají jen dva stěžně. Bylo to trochu smutné.
Kolem 11 jsme vypluli a náš cíl byl městečko Galaxidis na severní straně zálivu. Odtud plánujeme výpravu do bájných Delf. V Delfách je totiž slavná věštírna a vůbec celé archeologické naleziště starého Řecka. A taky střed světa. Podle pověsti Zeus nechal vystartovat dva orly – jednoho se severního okraje světa, druhého z jižního s tím, že kde se setkají, tam je střed světa. No a setkali se tam, kde jsou dnes Delfy.
Nábřeží v Galaxidis vypadalo plné, jen jediná mezírka byla mezi dvěma loděmi. Na břehu pobíhal chlapík a mával na nás, ať tam vplujeme. Připadalo nám to úzké, ale chlapík vypadal přesvědčivě jako obsluha přístavu. Jarda začal couvat, já byla na kotvě. Místo ale opravdu bylo úzké, z vedlejších lodí vyběhli lidé a jedna dáma na nás začala hystericky ječet. Chlapík na mole se vypařil, posléze jsme ho viděli sedat do auta s naftou. Jarda zařadil dopředný chod, vypluli jsme, vyvázali jsme se u velkého mola, které původně vypadalo, že není vhodné na stání, postupně se ale také začalo zaplňovat. Popadli jsme česká piva a vydali se omluvit lodím na nábřeží. Nakonec jsme se docela i skamarádili, nikomu se nic nestalo, k žádné škodě nedošlo. Ani jsme se jich nedotkli. Jen ta hysterická dáma se na nás děsně mračila, ale její manžel byl fajn.
Opět jsme večer neodolali místní taverně, dokonce se nám podařilo i zjistit autobusy do Delf, po delším pátráni jsme i našli autobusovou zastávku. Takže jsme byli připraveni.
6.6. pondělí
Výlet do Delf byl úžasný. Delfy jsou úžasné. Historie na dosah. Vážně stojí za to se tam podívat. Popis samotné návštěvy by vydal na samostatný článek, ale aspoň pár fotografií vám Delfy přiblíží. Jestli budete mít někdy možnost, určitě Delfy nevynechejte.
7.6. úterý
Ráno vyplouváme, naším cílem je doplout ke Korintskému průplavu a někde u něj zakotvit. Některé zdroje totiž uváděly, že v úterý průplav je zavřený. Nefoukalo, jeli jsme na motor. Po chvíli plavby nás zaujaly kolem lodě malí živočichové. Něco jako medůzky, průsvitné tělíčko tvaru lahve a na konci malý oranžový puntík. Někde jsme je viděli spojené i do takové zvláštní šňůry. Doteď nevíme, co to bylo zač. Ale koupat s tím se nám nechtělo. Bylo to všude kolem a proplouvali jsme tím skoro hodinu. Blíže ke Korintu se nad námi začaly stahovat mračna a vypadalo to, že bouřky budou všude kolem nás. Připravili jsme sebe i loď na špatné podmínky, ale místo toho jsme potkali delfíny. Pluli kolem lodě a vyloženě si s námi hráli.
K městu Korint jsme připluli kolem čtvrté a kolem se honily bouřky a déšť. Hledali jsme místo k vyvázaní. U městského mola bylo velmi mělko a bylo dost návětrné a v malé marině stály jen malé lodě, netroufli jsme si tam vplout. Během hledání stání jsme zahlédli, že z průplavu vyplouvá loď, připluli jsme tedy blíž k ústí a zažádali vysílačkou o proplutí. Ono bylo otevřeno! Nakonec jsme čekali asi deset minut a pak se ještě s jednou plachetnicí vydali za lodivodem.
Proplutí Korintem je velký zážitek. Jeli jsme úzkým kanálem, kolem nás vysoké stěny, nad námi mosty…, měli jsme po ruce všechny foťáky a kamery, co se na palubě našly. Sice to stálo 180 EUR, ale zážitek nezapomenutelný.
A tím vlastně končí naše plavba Jónským mořem do Egeje. Po hodině plavby Korintem jsme vpluli do Sarónského zálivu a byli “doma”. Na noc jsme se se vyvázali k boji v jedné ze zátok za Korintem, další den přepluli na Agistri, odkud všichni odjeli do Čech. Na palubě zůstal jenom Jarda čekat na další posádku.
Na úplný závěr nutno napsat, že Gaia se ukázala jako skvělá loď, celou přeplavbu z Chorvatska zvládla bez potíží a jediné, co jsme hned na Porosu vyměnili, byla kotva.
MAPA CELÉ PŘEPLAVBY Z CHORVATSKA DO ŘECKA