“K čemu je tenhle život, když pro tolik starostí, nemáme čas si sednout…a zírat.” – Lavička, Skotské pobřeží
V sobotu 4.6. Jsme v Aalborgu nabrali Jakuba, Ondru a Péťu a po nezbytném doplnění paliva vyrazili na západ hledat kotviště. Limfjord je místy úzký kanál, místy vypadá široce, ale kromě vybargrovaného kanálu jsou všude mělčiny, no a místy se rozlévá v mělká jezera. Díky našemu ponoru jsme navečer našli jedno takové na kotvení. Bylo zvláštní a krásné kotvit projednou mimo zátoku, uprostřed rozsáhlé vodní hladiny.
V neděli ráno jsme z úzkých kanálů vypluli na vnitřní jezero, které se rozkládalo kolem co oko dohlédlo a konečně si užili toho pravého jachtání. A pořádného opalování. Posádka se učila rychle a než jsme jezero k večeru za umírajícího větru přepluli, mohl kapitán spokojeně odpočívat na přídi a užívat si jízdu. Navečer vítr opět zesílil a po podjezdu mostu jsme vybrali zátoku Harre Vig, do které jsme poctivě hodinu křižovali, abychom zakotvili pod nádherným útesem s výhledem na farmu a nekonečné zelené nížiny. Posádka měla už z domova fenomenálně navařeno. Na pondělní ráno jsme měli v plánu dokončení fjordu a připlutí na hranici severního moře.
Den to byl docela dobrodružný. Vítr síly 4 bft nám foukal krásně na předobok, při čekání na otevření mostu kolem nás zvědavě pokukovali tuleni a po vjetí do dalšího jezera se vítr náhle stočil k západu, rozfoukal se na 6 a viditelnost rychle klesala. Zrefovali jsme a začali se, nyní již přímo proti větru, probíjet z úzkému vybagrovanému kanálu vedoucímu do rybářského městečka Thyboron. V kanále jsme se utkali s 2 uzlovým protiproudem, což dalo našemu brblákovi docela zabrat. Již z dáli nás vítaly větrné elektrárny, včetně jedné unikátní dvoulisté, která mi z nějakého důvodu připomínala Cylony – každopádně byla zlá a badass. Za elektrárnou na nás vykukoval houf komínů továren a po chvíli i odporný smrad shnilých ryb z továrny na rybí tyčinky. Kýbl se zvedl snad každému a kdybychom jen tušili, že při ranní změně větru nám tento mrtvolný puch nadělí i budíček, snad bych pokračoval na otevřené moře. Koutek rybářského přístavu byl vyhrazený jachtám. Samozřejmě kůly. Nenene, my přistáli bokem. Marina měla překvapivé zázemí – pračky zdarma a společenskou místnost s kuchyňkou. Dokonce měli i skomírající WiFi, tak jsem nahodil na web minulý článek. Po návratu jsme loď našli tak nízko, že se na ní pomalu muselo skákat. Aha, konec pohodovým vodám Baltu, tady jsou pány Měsíc a Slunce. Takže hello přílivové vody.
Vzhledem k tomu, že se pro změnu rozbil hajzlík, čekala mě zase má oblíbená práce. Darmo mluvit.
Severní a západní pobřeží dánska je poměrně specifické. Nejsou tu absolutně žádná přirozená útočiště, pobřeží je de facto rovná pláž, kterou jednou za 50-70 mil přeruší rybářský přístav. Většina rekreačního lodí do Baltu pluje Kielským průplavem, případně méně často Limfjordem. Jachtařské zázemí proto nízké a vzdálenosti dlouhé.
7.6. Úterý jsme tedy měli na pořadu dne plavbu co nejdále na jih, ideálně až do dalekého Hvide Sande. Na další den hlásili zesílení severozápadního větru na 6 a v poryvech gale warning. Veškeré přístavy v severním moři jsou obklopeny písečnými mělčinami a při větrech na pobřeží síly 5 a více se stávají pro stoupající strmé vlny nebezpečnými a Reeds absolutně nedoporučuje zaplutí. Do Hvide Sande jsme zapluli za zvedajícího se větru a vyvázali se v odporném rybářském přístavu k jednomu ze dvou podělaných molíček určených pro jachty. Byli jsme tu jediní návštěvníci. Připadal jsem si, jako bychom dopluli do Černobylu a představa, že tu trávím dva dny mě úplně nenadchla. Navíc záchod, který jsem den předtím opravil se pro změnu ucpal, a mě tedy čekalo pravděpodobné potápění do smradlavých vod rybářského přístavu. No, ale necháme si to na další den. Večer jsme se šli projít a i když bylo všude zavřeno, možná bylo předčasné soudit Hvide Sande podle první pohledu na umouněný přístav. Vlastně to tu bylo docela hezké. Zvláštní, jak často v životě to tak bývá. A to jsem ještě netušil, co mi nadělí další den.
8.6. Ve středu jsem měl narozeniny. Je zvláštní slavit tenhle den daleko od domova, s kamarády, se kterými bych je asi normálně neslavil, na malé kocábce v odlehlém přístavu uprostřed severního moře. Probudil nás slíbený fičák a krásné slunné počasí. A dnes máme volný den! Na snídani jsme šli do kavárny na klasické Dánské pečivo – výborné, ale hodně, hodně sladké! Po snídani jsme si šli s Ondrou a Péťou zaběhat, každý svým tempem. Proti 25 uzlovému větru mezi doškovými domky Hvide Sande; po pichlavých, kvetoucích, opojně vonících příbřežních dunách a bosky po nekonečné pláži bičované bouřícím mořem. Vítr zvedal proudy písku a činil slalom mezi vyplavenými medůzami nezapomenutelným zážitkem. Tohle je Život. Rychlostní rekord jsem toho dne určitě netrhl, ale ten zážitkový snad ano.
Po návratu na loď mě čekala má milá…důvěrně, snad až intimně známá … rozbitá záchodová mísa. Nakonec jsem se nemusel potápět pod loď, ale povedlo se mi z mola pod vodou nahmatat výpusť (Ondra mi držel nohy), ale nepodařilo se mi záchod uvolnit. Takže zase rozebrat. No, co si budeme povídat, pro Marii je to snad nejčastější závada a se záchodem máme již pevné pouto. Takže narozeninové rochnění prakticky hlavou v míse. Yummi. =D
Dostal jsem dárek – v jednom místním obchůdku mají unikátní Islay Malt Whiskey – míchají ji specilně pro ně. Jmenuje se Cragabus a je to těžká fáčovina. Tak to miluju. Bože. A k tomu dva pytle vážených bonbonů! V místním Pivovaru jsme nakoupili asi 5 druhů piva a šli je ochutnat na chytání ryb. Nic jsme nechytili, ale perfektně si to užili. Na večeři jsme šli na pizzu a pomalu se připravili na noční plavbu. Kolem půlnoci mělo přijít okno v počasí, které nám umožní odplout. Čeká nás 20 hodinová plavba na Sylt. Dostal jsem spoustu zpráv a přání – ani nevíte, jak požehnaný se cítím tím, že mám tak skvělé přátele. Děkuji vám!
Tvůj život je tvořený dvěma daty a pomlčkou. Dostaň z té pomlčky co nejvíc.
Budu na tom pracovat.
V noci jsme se šli podívat na vlnolam – dmutí severního moře bylo impozantní … o trochu varovné. O půlnoci jsme opustili bezpeční přístavu a vypluli vstříc vysokým vlnám, rudému obzoru, nic moc zadním větrům a 80M cestě na Německé hranice. V cestě máme 20M dlouhý podmořský útes Horns Rev. Tušil jsem, že pri současných vlnách bude v průplavu v něm asi docela docela veselo. Celou noc a den nám moc nefoukalo, vlny do zadnice a slabý vítr jakbysmet činily z plavby utrpení. I pro plachty. Horns Rev naplnil mé obavy, když zvedl již tak vysoké vlny a notný kus výše a zkrátil jejich vlnovou délku, takže plavba pripomínala jízdu na sbíječce. No po několika hodinách jsme byli rádi, že byl útes za námi a dokonce se zvedl vítr, takže jsme konečně upalovali k Syltu. Nutno říci, že posádka byla výborná. Zvlášť Brandon, ze kterého je po těch pár týdnech námořník jedna báseň. No a ve vlnách se všichni i připojili do exkluzivního kýblového klubu. Kýbl nám dokonce i uplaval, takže jsme měli MOB cvičení.
Mělčiny u Syltu a sílicí vítr 6Bft zvedaly impozantní vlny, naštěstí nás ony i proud postrkovaly k přístavu List, kde jsme se večer vyvázali. Jeden z místních nás pozval, abychom se v malém plném přístavu vyvázali vedle něj, a jeho kamarád s krásným kečem klasických tvarů nám půjčil klíče od sprch a záchodů. Díky!!! Sprchy zadara a dokonalé – voda tekla a horká. Zdaleka ne samozřejmé v marinách co jsme měli předtím. Vítr zesílil na NW6 a gale warning pro celou oblast východu severního moře.
V pátek ráno jsem pro změnu rozebíral záchod, už to ani nebudu popisovat, ale jsem si jist, že tentokrát to vydrží (píšu po týdnu – yes!). Vítr byl pořád poměrně silný, ale měli jsme v plánu přesunout se na jižní cíp ostrova. Když jsme se připravovali na odplutí, přišel za mnou kolega z plachetnice, co připlula ráno a říkal, že na mělčinách jsou vyloženě nebezpečné vlny, ať si dám pozor. Vzal jsem jeho radu – a díky na ní. Rozhodli jsme se zůstat. Nejlepší rozhodnutí, protože jsem ostrov zatím vůbec s hlavou v míse neviděl. Šel jsem si zaběhat a jakmile jsem vyběhl ze závětří na návětrnou stranu ostrova, byl to takový fičák, že jsem byl opravdu rád, že nejsme na moři. Ostrov byl navíc tak NÁDHERNÝ, že jsem si ho během těch 14 km úplně zamiloval. NAVÍC jsem po více než měsíci narazil na otevřený kostel!!! Po sprše jsem v něm byl úplně sám. Jak já to potřeboval.
Na poslední večer s Ondrou, Peťou a Jakubem jsme s Brandonem nakoupili nějaká vína (mé milované Primitivo neměli), sýry, octové čipsy. K tomu melba toasty a olivový olej. Strašná žranice, dlouho do noci =)
Posádka brzy ráno odjižděla, po doprovození jsem dal sprchu a ještě si šel lehnout. V 11 jsme s Brandonem připravili loď a já si šel zase zaběhat, protože nová posádka – Jakub s Kubou měli dorazit až odpoledne. Tohle místo bylo naprosto Boží.
Když odpoledne přileji oba Jakubové, bylo podle předpovědi jasné, že si po cestě moc neodpočinou. Vítr měl v noci foukat hodně zepředu, ale na Helgoland by nás měl pustit. Další dny se mělo počasí zhoršit, takže jsme vyrazili do úžasného západu slunce, ostře přoti jihovýchodní pětce. Na Helgoland to bylo 85mil, a za světla vzdálených majáků začalo poprchávat. Loď byla nakloněná až skoro příliš a postupně se začaly zvedat i pěkné vlny. Pro kluky to musel být docela křest ohněm. Kolem půlnoci jsme s Kubou převzali hlídku a konečně měli po dlouhé době čas pořádně popovídat. Za lodí se táhla brázda světélkujícího planktonu. Asi po dvou hodinách jsme potkali osamělé světélko jediné plachetnice, kterou jsme tu noc potkali. Zdálo se v dešti být až prazvláštně nehybné a stabilní, a samozřejmě jsme se na celém tom širém moři naprosto těsně minuli. Kubu jsem nakonec poslal dolů si trochu odpočinout, i když v tom náklonu a ranách z vln to asi moc nešlo, a zůstal na palubě až do svítání sám. Zpíval jsem si a pozoroval světla větrných farem a kardinálních bojí, co je ohraničovaly. Pluli jsme stále ostře proti větru, ale naštěstí jsme se obešli bez réčkování. Nakonec jsem za kormidlem několikrát usnul, tak jsem se nechal vystřídat Brandonem s Jakubem. Po několika hodinách jsme se přiblížili nadohled majestátním útesům deštivého Helgolandu. Proti nám ostrovy opouštělo přístav několik plachetniček. V přístavu bylo nacpáno a lodě raftovali v 6 i více řadách. Naše, suverénně nejmenší, lodička by se mezi ostatními asi docela ztratila, ale naštěstí nás po chvíli kroužení pozvali k prstovému klubovému molu. Sice tam byl za odlivu přístup asi jako po uzké pěšině, ale s díkem jsme přijali.
Helgoland tvoří dva ostrovy, které byly ještě nedávno spojené. Nižší písečný, kam je přístup zakázaný a druhý, který je jeden velký útes. Celé je to ptačí rezervace a hlavně bezcelní zona, takže většina ostrova jsou krámky s alkoholem a cigaretami, do kterých každé ráno trajekty vozí hory turistů. Pravda, že single malt whisky tu začínají na 15EUR. Na druhou stranu se všude válí tuleni a asi v životě jsem na vlastní oči neviděl takovou koncentraci nejrůznějších ptáků. Celé kolonie hnízdí v útesech, létají všude kolem a do toho vytvářejí neskutečný povyk. Život tak trochu jinak, ale hodně hlasitě.
Dali jsme královskou snídani, prošli ostrov, já koupil nějaké náhradní díly na zesílení kormidla a večer jsme skončili v námořnické krčmě u šílené krávy. Útesy Helgolandu mi učarovali. Předpověď na další den se neustále měnila, ale nakonec jsme v pondělí kolem poledne vyrazili směr Wangerooge seegat. Potkali jsme další Albin Vega a za příznivého větru propluli obrovským parkovištěm obchodních lodí směřujících do Hamburgu. K večeru jsme se dostali k seegatu (mořské bráně mezi ostrovy wattového moře), asi 1 hodinu po přílivu. Z almanachu jsem věděl, že jsou tato místa náročná, až nebezpečná, ale síla protiproudu takovou chvilku po slack water nás velmi překvapila. Posledních pár mil jsme se doslova probíjeli proti větru a proudu a když jsme dosáhli bezpečí přístavu, pořádně jsme si oddychli. Místní harbor master nás přivítal a po chvíli jsme už seděli u něho v hospodě a vyměnovali si historky. Po návratu na lodi se zničehonic zjevil celník se psem a de facto se pozval k nám na loď. =) Ptal se nás na drogy a snad poprvé jsem použil ono otřepané “ne, díky, vše máme”.
Brandon další ráno brzy odjížděl do Hamburku, bylo trochu smutné se s ním po téměř 6 týdnech loučit. V úterý jsme zůstali celý den v přístavu, já opravoval kormidlo a pak šel zaběhat, kluci chodili po ostrově, který mimochodem patří k nejhezčím, co jsme zatím viděli. Opět jsme skočili do hospody doplnit zásoby Flemsburgrů (výborné německé pivo) a nechat si dát nějaké tipy ohledně plavby a navigace v místních vodách.
Wattové moře má svá specifika, díky kterým do nich většina jachet vůbec nemůže plout. Při odlivu celá oblast vysychá a často je možné přejít suchou nohou z pevniny na ostrovy. Prakticky vše je přírodní rezervací. Všechna ta voda, co každých 6 hodin mizí skrz seegaty vytváří velmi zvláštní charakteristiky proudů a je naprosto nezbytné mít do detailu naplánovanou plavbu s ohledem na příliv, jinak by jste prostě uvízli na mělčině. Kanály jsou tu místo bojí značeny koštaty. Náš nízký ponor nám naštěstí umožnil přístup, ale i tak se jednalo chvílemi o adrenalinovou záležitost. Navíc začaly naše prokleté 3 týdny počasí, kdy každý den pršelo a neustále foukalo proti nám (nezávisle na směru plavby, dle Lucie Schürerové se jedná o vítr jménem Protidržkoun stáčivý).
Celý týden provázely zajímavá setkání i zážitky. Potkali jsme šíleného Anglána, který se plavil na otevřeném člunu Arctic Joy solo do Norska. Byl celý promočený a naším anglickým čajem tedy rozhodně nepohrdl. Vyměnili jsme si historky a dokonce přílivové mapy. Myslel jsem si, že naše plavba je docela punková, ale tenhle týpek to posunul na jinou úroveň.
Kotvili jsme mezi tuleni, pod kterými během přílivu zmizela země a rázem jsme byli v obrovském proudu uprostřed otevřeného moře. Trošku neprozřetelně jsem na hulváta skočil do vody a když jsem viděl, jak se mi lod vzdaluje, měl jsem co dělat, abych ji doplaval. Na místě se v proudu dala naprosto poslušně ovládat kormidlem. Uvařili jsme velikou večeři, otevřeli vínko a hráli poker. Občas jsme vyhlédli z poklopu a divili se podívané kolem.
Počasí se postupně zhoršovalo a když jsme v sobotu ráno dopluli do Nizozemského Lauwersoogu, netušili jsme, že je to na týden naposledy, co vidíme moře…
