Home Blog Page 14

OH 2024: Jak vypadá současný olympijský windsurfing?

0

Ještě v Tokiu v roce 2021 windsurfaři závodili na zastaralé třídě RS:X. Od této olympiády došlo k zásadní změně. Třída iQFoil je moderní a kopíruje poslední trendy současného jachtingu. Je skvělé, že se v ní na olympiádě představí i Kateřina Švíková.

Výrobcem nového windsurfu je firma Starboard. Prkno neboli board má rozměry 220 x 95 cm a výtlak 196 litrů. Pro OH 2024 byla vyrobena speciální modro růžová edice – je pro muže i ženy stejná. Oplachtění značky Severne se liší velikostí – muži mají plachtu 9,0 a stěžeň dlouhý 530 cm, ženy plachtu 8,0 a stěžeň 490 cm. Ráhno mají muži i ženy opět stejné, dlouhé 210–250 cm. Foil je také stejný – plocha předního křídla je 900 cm2, zadního 255 cm2. Fuselage (část, na které jsou upevněna křídla) má délku 115 cm. Foil mast je dlouhý 95 cm.

Závodníci letí nad vodou v levitaci rychlostí proti větru minimálně 18 uzlů, po větru 23 uzlů. To jsou zhruba minimální hodnoty ve slabém větru. Když fouká, rychlost se ještě zvyšuje Kateřina Švíková má na olympijskou regatu připravené dva sety jeden závodní a jeden náhradní. „Věřím, že poletí nejrychleji ze všech,“ věří její kouč Španěl Jaime Andres Castro.

A jaký je formát olympijské windsurfařské regaty? Je to podobné jako na ostatních velkých závodech: První den je na programu Marathon, tedy rozjížďka, která se jede kolem celé zátoky a trvá 60 až 90 minut. Po zbytek závodu se jezdí kurzy (Course), které trvají kolem 20 minut, a krátké pětiminutové slalomy (Sprint Slalom). Jezdit se bude střídavě na okruzích nejblíž od břehu pojmenovaných Marseille a Corniche. 

Poslední den se pojedou finálové jízdy, do kterých postupuje deset nejlepších. Medailová série ve windsurfingu je trochu jiná, než u ostatních lodních tříd. Ti, co skončili po základní části na čtvrtém až desátém místě, jedou čtvrtfinále, z něhož dva postoupí do semifinále.

Do něj se přidají závodníci, kteří skončili v základní části na druhém a třetím místě. Dva z nich postoupí do finále, do kterého automaticky postoupí vítěz základní části a kde se rozhone o medailích.

Začátek olympijské regaty je naplánován na 28. 7., závodit začínají třídy iQFoil i 49erFX, a pokud vše půjde podle plánu, medailové rozjížďky pojedou skify 1. 8. a windsurfařky 2. 8.

Více info o jachtingu: https://paris2024.sailing.org

Eva Skořepová

PR manažerka Českého svazu jachtingu

e-mail: eva@skorepova.com

mobil: +420 602 124 289

www.sailing.cz

www.facebook.com/sailingcz

www.zacnisjachtingem.cz

OH 2024: V jachtařském olympijském týmu panuje dobrá nálada

Prosluněné město Marseille nabízí těsně před startem olympijské regaty ideální jachtařské podmínky. Všechny tři naše závodnice tak absolvují naplánovaný trénink na vodě. 

V týmu panuje dobrá nálada, všichni společně byli na zmrzlině na pláži. K týmu se také konečně po dvou dnech na letištích připojil i fyzioterapeut Tomáš Mihalík. Jeho zavazadla však stále někde cestují mezi Mnichovem a Marseille.

Windsurfařka Kateřina Švíková byla na vodě se svým španělským trenérem Jaimem Andresem Castrem a s dnešním tréninkem byla spokojená: „Včera jsme měli možnost jít podruhé na vodu, daly jsme pár rozjížděk s ostatními závodnicemi. Již od včera jsou zde docela velké vlny, ale vítr jen slabý až střední. Trénink jsem si moc užila,“ chválila.

Kateřina Švíková
Kateřina Švíková

Kačka si musela vybrat dvě ze čtyř vyfasovaných sad foilů a plachet. Ty, které nezvolila, již musela odevzdat. „Celý výběr jsme absolvovali v Cadizu ve Španělsku. Testováním jsme strávili asi dva a půl týdne. Určitě jsme vybrali dobře a doufám že to bude jezdit,“ věří.

Pro třídy iQFoil a Formula Kite je těsně vedle mariny připravená kamínková pláž, odkud závodníci vyplouvají na vodu. Zázemí mají v postavených stanech. „Byla jsem zde vloni na Test Eventu a už tehdy bylo vše dobře připravené. Nyní přibylo pár budov a plotů, zvýšila se ostraha, ale jinak je vše hodně podobné, takže jsem ráda, že jsem tady vloni byla, a už vím, co mě čeká,“ dodala Kačka.

Také naše posádka 49eruFX Zosia Burska a Sára Tkadlecová má za sebou dva tréninky. Jako kouč je zde s nimi dvojnásobný olympionik Martin Trčka (třída Laser /dnes ILCA 7/ 2004 Athény a 2008 Peking). Holky na vodě sledoval také team leader Štěpán Novotný, včera byl na člunu fyzioterapeut Tomáš Mihalík.

Zosia Burska a Sára Tkadlecová na svém 49eruFX

Martin Trčka má s olympijskými hrami bohaté zkušenosti, a tak mohl srovnávat: „Olympijské hry v pozici trenéra jsou vlastně velmi podobné jako z pozice závodníka, když tedy pominu fyzickou zátěž. Ta je samozřejmě nesrovnatelná, zátěž psychická je však téměř stejná. Především musím dbát na to, abychom dodrželi všechny pravidla a restrikce, kterých je na olympiádě víc než na ostatních závodech, a to nejen na vodě, ale i v marině a v celém zázemí. Jinak poskytuji holkám servis standardního jachtařského kouče. Připravuji pro ně předpověď počasí, snažím se je navést na tu správnou cestu na vodě nejlépe tak, aby si na ni přišly samy. Má práce je dále ztížená tím, že zde nesmíme používat žádnou elektroniku, která je schopna komunikovat s břehem. Běžně trenéři na vodě používají nejrůznější přístroje na měření větru a vyhodnocování povětrnostní situace, ale my nesmíme mít na vodě ani chytré hodinky nebo mobilní telefon,“ vysvětlil.

„Včera jsme měly trénink o něco kratší, protože odpoledne nás čekalo měření. To v naší lodní třídě není tak jednoduché, celá ta akce zabrala pět hodin. Musely jsme odstrojit kompletně celou loď, dokonce odmontovat křídla, která se zde měří a váží samostatně, a pak celou loď zase sestavit do původního stavu. Během měření nám také na plachty nalepili olympijské a státní symboly a naše jména, takže na další trénink už vyplujeme připravené na olympijskou regatu,“ těší se naše posádka.

Kačku Švíkovou čeká měření dnes, ale u iQFoilu je to mnohem jednodušší. Také ona během měření dostane na svůj materiál olympijský branding.

Všechny tři naše závodnice mají na programu ještě tři dny tréninku a jeden volný den před závodem. V neděli 28. července do toho vlétnou naostro!

Jachtařský olympijský tým

Více info o jachtingu: https://paris2024.sailing.org

Všechny fotky, videa, zprávy a informace z jachtingu pro média najdete zde:

http://gofile.me/52A2D/TL173sSvH

 

Eva Skořepová

PR manažerka Českého svazu jachtingu

e-mail: eva@skorepova.com

mobil: +420 602 124 289

www.sailing.cz

www.facebook.com/sailingcz

www.zacnisjachtingem.cz

 

Do větru s Krásou – epizoda č. 14: Ré a upadnutý kýl

Vzhledem k tomu, že jsem teď strávil na moři skoro tři měsíce, ponděkud jsem zanedbal tvorbu článků tady na Kráse. Zvládal jsem tak tak dělat podcast Do větru a videoseriálek A zase ty Kyklády. Vzhledem k tomu, že je tohle obojí na týdenní bázi, bylo s tím dost práce a občas jsem nevěděl, jestli jsem v kanceláři nebo na lodi :-). Ale už jsem doma a vše se vrací do svých kolejí a články budou zase vycháze v obvyklých intervalech.

Momentálně tu mám resty právě v podcastu, takže tímto vás zvu k poslechu 14. epizody, která vypráví o tom, jak může lodi upadnout kýl a současně přidávám ještě první podcastové Ré, které se věnuje doplněním informací o jachtingu na Mazurských jezerech.

Tak hezký poslech!

p.s. Jo a abych nezapomněl! Průvodce Řeckem 2. díl je na spadnutí! Registujte se tady: Jachtařský průvodce Řeckem 2: Kyklády

A tady je i to slíbené Réčko o Mazurských jezerech

Z Čech do Řecka s lodí na vleku, aneb zlatá EU

Po čtrnácti sezónách strávených na Baltu jsem se loni na podzim rozhodl změnit vodní prostředí a posunout se trochu na jih. Zvažoval jsem Itálii v náznaku i Chorvatsko, ale upřímně, lákalo mě velmi Řecko. Když jsem později na Facebooku zahlédl nabídku možnosti kotvení v Řecku s českým zázemím, bylo téměř rozhodnuto. Vypravil jsem se v listopadu prohlédnout možnosti nabízeného kotvení lodi a zázemí české základny. S majitelkou jsem si podal ruku a padla dohoda, že pokud vše půjde podle plánu, na velikonoční svátky 2024 budu se svojí malou lodí v řeckých vodách.

Zima naštěstí byla letos mírná, a tak spousta práce, co byla na lodi, se zvládla v termínu a na 26.3.2024 jsem byl připraven vyrazit na cestu do Athén. Tedy 2154 km. Loď sice vlastním už zmíněných 14 let, ale jelikož byla 99% tohoto času celoročně v Německu na Rujáně, praxe v tahání lodě mám minimum. Druhého do party, kdo by měl řidičák alespoň B-E jsem nesehnal. Jel se mnou jako podpora můj syn, který ale má řidičák pouze B. Smířený s osudem, že cestu do Řecka odřídím sám a s dostatečnou časovou rezervou (tří dnů) jsme vyrazili na cestu.

Plán byl celkem jednoduchý, přes den jet, nikam nechvátat a bezpečně dojet do Athén. Tedy po D1 na Brno, Bratislava, přejet Maďarsko / Srbsko / Severní Makedonii / Řecko. Nejkratší cesta…

Vyjíždíme ze Sedlčan 26.3. v úterý ráno. Na pátek 29.3. jsem měl domluvený mezi 8-11h pod Athénami jeřáb na spuštění lodě na vodu. Cesta začala celkem na pohodu, D1 je už relativně sjízdná a D2 taky. Celkem v pořádku jsme za první den přijeli na Maďarsko Srbské hranice.

Na hraničním přechodu jsem najel mezi osobní auta, bylo jich tam asi pět,co stáli přede mnou a pomalu se blížíme k přechodu. Pohodové nadšení z cesty se ale náhle rozplynulo, když dorazil k našemu autu maďarský celník a lámanou angličtinou mi sdělil, že jsme vysocí a musíme se zařadit mezi kamiony. Zmrznul mi úsměv. Snažil jsem se mu vysvětlit, že jsme privátní souprava, nevezeme žádné zboží, ale vezeme si starou loď na prázdniny do Řecka. Rezolutně se postavil před auto, ukázal, že se musím otočit a zařadit se mezi kamionovou dopravu. Nemohl jsem to vůbec rozdýchat a tak jsem ještě zkusil starší menší přechod hned vedle dálnice, ale při příjezdu na tento hraniční přechod jsem zjistil, že ani nemám šanci ho projet, výška na průjezd byla 3,4m, naše loď na vleku 3,8m … Nezbylo nic jiného, než se potupně vrátit na dálnici a stoupnout si do kolony kamionu.

Naštěstí to nebyla nějaká nekonečná kolona a cca po třech hodinách popojíždění jsme se ocitli na maďarské kontrole. První co přišlo, byla váha. Odevzdat doklady od auta / vleku / lodě. Po převážení celé soupravy auto / vlek se v okénku objevil prst vzhůru, že mohu jet dál. Spadl mi kámen ze srdce, ač jsem se snažil loď nechat opravdu prázdnou, absolutně jsem netušil, kolik naše souprava může vážit, ale očividně to bylo v pořádku.

Po několika metrech, přišla další, celní kontrola, všechny doklady, pár minut a můžeme jet dál. Před námi zbývala poslední závora za kterou už je bezcelní zóna a Srbsko na dohled. Přijíždíme k závoře, pěkně pozdravím a čekám na otevření závory. Celník přijde k okénku a chce po mě doklady o nákladu, fakturu za loď a papír s razítkem. Bez razítka neotevře závoru! Ptám se tedy, kde mohu získat uvedený papír s razítkem, aby mohl otevřít tu jedinou závoru. Ukazuje mi na maďarské kanceláře, že prý tam vše potřebné vyřídíme. Otrávený vystupuji z auta, odcházím za jednou ze dvou úřednic, která má noční službu. Vysvětluji důvod našeho překročení hranic, jedeme s lodí, která je téměř 50 let stará na prázdniny do Řecka. Předkládáme všechny doklady a očekávám rychlý odjezd.

Jaké bylo mé velké překvapení, když maďarská celnice neuměla anglicky téměř ani pozdravit. Stále kroutila hlavou a z jejich gest bylo patrné, že abych mohl opustit EU, musím mít fakturu na zboží co vezu. Odpovídám, že nevezu žádné zboží, jedeme s lodí na prázdniny do Řecka! Vezete loď, je to náklad a to je vždycky zboží, zněla odpověď. Chci fakturu na zboží. Zeptal jsem se, jestli někdo může mít fakturu na padesát let starou loď a ukazuji datum výroby v rejstříkového listu Ministerstva dopravy.

“Dobře, ukažte mi doklady od lodě”, zní odpověď celnice. “Koukáte na ně, držíte je v ruce”, povídám.

“Tohle, že jsou doklady od lodě ??? Uf uf … “

Po třech hodinách, kdy jsem blokoval kompletní přechod hranic do Srbska, (celník při našem příjezdu sundal závoru před autem a vůbec nic neřešil ) kdy asi slečna úřednice, po deseti kopiích všech našich dokladů a skenování a rozesílání na XY e-mailových adres, telefonování na všechny strany najednou vyndala papír a dala na něj razítko. Podíval jsem se na synka a říkám, vypadá to, že po sedmi hodinách na maďarských hranicích můžeme popojet na ty srbské.  Konečně přišel ospalý celník, který před námi zavřel závoru a slavnostně ji otevřel.

To, co se dělo v kamionech za námi, si úplně představit nedokáže asi nikdo. Ječící a troubící smečka kamioňáků se mohla posrat. Chápal jsem je, oni měli všechny doklady v pořádku a já blokoval přechod přes tři hodiny. Samozřejmě jsem navrhoval, že dám auto s lodí stranou, aby oni mohli jet dál, ale celníky na maďarské straně to absolutně nezajímalo a řekli mi, že dokud nebudu mít vše papírově ok, nesmím auto ani nastartovat. Pecka !

Vjíždíme do Srbska. Policie, váha, celnice, všude kompletní doklady naše, auto, vlek,loď, vše celkem v pohodě a rychle. Opět jsem v naději, že to nejhorší je za námi, rozjíždím se a chci opustit přechod, parkoviště pro kamiony a hromady spedičních firem. Dříve než jsem tak stihl učinit, přichází ke mě chlapík a oznamuje mi, že pro průjezd Srbskem musím být odbaven na spediční službě. Prý všechno vyřídí, ať zaparkuji a přijdu za ním do kanceláře. Byly už dvě hodiny ráno, únava pracovala a opravdu už jsem si chtěl jít lehnout a spát. Priorita byla ale dostat se alespoň na první pumpu na dálnici v Srbsku.

Parkuji a jdu najít chlapíka, co nabízel spediční služby. Sedí v první kanceláři, s úsměvem mě přivítá, podá mi ruku a povídá. Máš pěknou loď, kam ji vezeš ? Odpovím zcela chladně, že jedeme do Řecka na prázdniny. Loď je stará a určitě není na prodej. Pochopil situaci a vysvětlil mi, že na tranzit přes Srbsko potřebuji od něho papír s razítkem, pro případnou kontrolu policií. Papír samozřejmě vystaví na počkání a bude to stát 580€.

Zastavilo se mi srdce. Když jsem trochu pochopil situaci, nechávám si vysvětlit, za co tato neskutečná částka má být. Chlapík povídá, tvoje loď stojí 30.000€, já za ni vezmu zodpovědnost, že ji převezeš přes Srbsko a neprodáš ji v Srbsku a ještě spousty řečí okolo, jak mi zaručuje bezpečnost atd … povídám mu, že moje loď má hodnotu max 5.000€, jelikož je téměř 50 let stará a opravdu ji nemám v úmyslu prodat v Srbsku. Další hodina byla pryč. Odmítal jsem zaplatit takovou raketu za průjezd Srbskem, zvažoval jsem, že se vrátím zpět domů. Ale přeci to nevzdáme, když už jsme dali Maďary, tohle musíme dořešit taky.

Nechal jsem chlapíka chlapíkem a šel vyjednávat na jiné spediční firmy. Bylo jich tam asi deset a i když bylo téměř ráno, všichni dělali, že něco dělají. Oslovil jsem jedinou ženu v kanceláři. Potvrdila mi, že uvedené doklady opravdu potřebuji, ale že když půjdu támhle do těch dveří, tak mám šanci dohodnout lepší cenu. Klepu na dveře spediční firmy, uvnitř sedí dva chlapci zahaleni do hustého dýmu z všudypřítomných cigaret. Sděluji jim své potřeby na tranzit přes Srbsko. Podobné řeči o bezpečnosti, policii, průjezdu … cena 280€ když budeme vycházet z ceny 5.000€ za loď.

Jeden ke mě přichází a potichu mi sděluje, že to mohu mít i o hodně levnější, když od nich odvezu někoho, koho oni potřebují dostat do Severní Makedonie. Ztuhl mi úsměv. Vysvětluji, že máme auto úplně plné kvůli váze lodi. Chlapík se na mě podíval a říká: “Loď máš prázdnou? On může jet v lodi, to není žádný problém. V případě problému ochrání Vás i loď!”

Blesklo mi hlavou “Balkán” se vším všudy. Smutně odcházím, úžasnou nabídku jsem odmítl. Vcházím do dalších dveří, krom mladého kluka za stolkem nikdo nikde není. Koukám na něj na půl oka, vysvětluji situaci a žádám o pomoc. Podíval se na mě, zeptal se kolik stojí loď, doklady a vše dokola. Řekl OK, vystavím ti papír, dám ti razítko, až přijedeš na makedonské hranice, odevzdáš všechny tyto papíry a pojedeš do Makedonie, ok?

Kolik mě to bude stát? ptám se. 80€ zní odpověď. Nevěřím, ale kývnu, že souhlasím. Řekl mi, ať počkám v autě, že vše vyřídí a přinese mi potřebné papíry do auta. Za deset minut stojí u auta, předává mi papíry s razítkem a klade mi na srdce, že až budu na hranicích (Srbsko-Severní Makedonie), abych mu zavolal, pošle k našemu autu někoho, komu předám kompletně všechny papíry, které mi dává. Souhlasím a odjíždíme vstříc srbské dálnici. Jsme opravdu unavení, tak na první pumpě na dálnici parkuji mezi kamiony a jdeme do lodi spát. Maďarsko-Srbské hranice, papírování více jak sedm hodin !

Vstáváme poměrně brzy, uvaříme si v lodi kafe, malá snídaně a chci pokračovat v cestě. Když slezu z lodě a přijdu k autu, koukám, že se někdo pokoušel auto vykrást. Naštěstí se mu to nepovedlo, takže jen několik poškozených gum okolo oken ( šly dát v pořádku zpět na své místo ) a drobné oděrky. Balkán, co bych tak asi chtěl, říkám si v duchu. Auto bez problému naskočí a vyrážíme vstříc srbské dálnici.

Musím uznat, že dálnice mají asi lepší, než u nás. Cesta utíká dle předpokladu, povolená rychlost s vlekem je 80 km/h a i když začíná foukat celkem brutální bora, snažíme se jet jak to jen jde, i když poryvy větru jsou chvílemi opravdu hodně silné. Všechny info tabule na dálnici soustavně varují před silným větrem. Poryvy opravdu sílí a jízda je hodně nepříjemná, občas dostaneme takový poryv větru, že se vlek s lodí rozhoupe a rychlost musím přizpůsobit větru. To se ovšem nelíbí vládcům dálnic a většina řidičů kamionu troubí, když nás předjíždějí a musí kvůli nám řešit tempomat.

Většinou jsou to kamiony z Rumunska a Bulharska, našli se i borci, kteří se nás snažili vybrzdit. Vzpomněl jsem si na staré školní moudro, když máš chytrou hlavu, půjdeš studovat, když ruce, půjdeš na řemeslo, když jsi ale úplný debil, můžeš jít kroutit volantem, chcát do pet láhví a samozřejmě ty hnusy pak házet okolo cest z oken. Nemám co dodat, zkušenost je jasná, je to pravda.

K večeru přijíždíme na Srbsko/Makedonské hranice. Provoz je vcelku slabý, před námi stojí několik kamionů. Řadíme se do kolony a jdu telefonovat chlapíkovi ze spediční kanceláře, že tedy jsme na hranicích a ať si pošle někoho pro ty doklady, co chtěl tak nutně skartovat. Nejdříve telefon nikdo nezvedá. Později ale volá zpět, ať prý ty dokumenty odnesu do kanceláře, ale to už jsme v bezcelní zóně a v koloně popojíždějících kamionu odmítám vystoupit a blokovat dopravu. Chlapík volá zpět, že někoho pošle, abych mu ty papíry předal. Říkám ok, ale už jsme skoro v Makedonii. Kolona se pohybuje pomalu, ale jistě a nikdo nepřišel, ani nezavolal.

Přijíždíme do Severní Makedonie. Proces se kompletně znovu opakuje. Nejdříve Policie, pak vážení celé soupravy, doklady a celníci, vše ok a pro srbské papíry si stále nikdo nepřišel. Jsme už v zóně spedičních firem v Severní Makedonii, máme u sebe kompletní papíry ze Srbska, před námi jen jedna závora na výjezdu na Makedonskou dálnici. Přijíždím k závoře, civilní obsluha chce doklady od spedice a hlavně kulaté zelené razítko. Nemáme. Otáčí nás zpět a musíme jít opět vyjednávat tranzit přes Severní Makedonii.

Kanceláří je tady asi dvacet. Vlezu do té první co je nejblíže. Vysvětlím co potřebuji a nikdo nemá s ničím problém. Trochu mě to překvapuje a ptám se tedy, kolik mě bude stát, ten “bezproblémový” tranzit. Odpověď zní 160€ a dokumenty hotové cca do patnácti minut. Opravdu už nemám sílu smlouvat, souhlasím. Předávám opět všechny naše doklady a čekám na vracení dokumentu, včetně papíru, který nám otevře tu závoru, za kterou začíná makedonská dálnice. V tom okamžiku přichází chlap, mluví jen rusky a říká, že jsme špatně odbaveni v Srbsku (neodevzdali jsme papíry). Říká mi čistou ruštinou, že mám velký problém, že jsem neodevzdal ty srbské dokumenty. Odpovídám mu rusky, že problémy jsou od toho, aby se řešily. Trochu mu spadla brada, že mu rozumím. Obratem dodal, że za 10€ můj problém vyřeší a vše potřebné odevzdá a vyřídí.

Znechuceně platím dalších 10€ a zbavuji se srbských dokumentů. Zároveň nafasuji dokumenty makedonské a celý srbský příběh se opakuje. Přejedeš Makedonii, na hranicích s Řeckem odevzdáš všechny tyhle dokumenty do přesně téhle boudičky, přesně této osobě. Vše odsouhlasím, platím dohodnutých 160€. S kompletními doklady vyrážíme vstříc další cestě.

Přijedeme k poslední závoře, s úsměvem předávám doklady s razítkem a čekám na otevření závory. Chlap se na mě podívá a říká, 10€, znechucen vyndám dalších 10€ a podám je. Závora se otevře, natahuji ruku a požaduji účet. Chlapík lehce znervózněl, chvilku hledá, pak mi podá jakysi ušmudlaný papírek a požaduje rychlý odjezd. Odjíždíme přes otevřenou závoru. Na dálnici se podívám na ten účet co mi dal a byl to účet z nějakého supermarketu za cigarety! Trošku si zanadávám jaký jsem debil, ale pokračujeme v cestě na jih a to je to hlavní.

Srbsko/Severní Makedonie, přejezd hranice s vyřízením dokladů netrvalo déle jak dvě hodiny. Severní Makedonii už projíždíme za tmy. “Dálnice” naprostá katastrofa. Prvních cca šedesát kilometrů jsem jel max 30-40 km/h, měl jsem pocit, že se musí něco rozpadnout. Když to nebudu já, tak určitě auto, nebo vlek a loď. Takové rány co jsme dostali, neuvěřitelné. Finále bylo na jednom mostě, když už jsem se zaradoval z lepší cesty bez děr. Hrdinně jsem se rozjel a najednou taková rána, že jsem si myslel, už tu loď určitě nemáme. Na mostě chyběla kompletní výztuha dilatační spáry. Asi někdo ten kus železa moc nutně potřeboval, co naděláš.

Zbytek dálnice se ale už jen zlepšoval a posledních cca sto kilometrů, už byla cesta celkem v pohodě. Okolo jedenácté večerní, přijíždíme na makedonské hranice s Řeckem. Kamionů opět moc není. Řadím se už poslušně mezi elitu dálnic, po těch dvou dnech už smrdíme asi stejně, takže smířeně popojíždíme směrem ke kontrole. Když už jsme na celnici, uvidím budku, kam mám odevzdat potřebné dokumenty. Vystupuji z auta, jdu tam. Uvnitř sedí žena, celkem příjemná, upravená. Předávám dokumenty, paní asi pět minut vše podrobně zapisuje do PC a pak všechny dokumenty opět vrací mě. Říkám jí, že jsem měl tyto dokumenty u ní ponechat. Nechtěla je. Posílá mě na policii. Opět předávám všechny naše doklady. Probíhá kontrola, znovu razítka, nový papír a všechno mi opět vrací zpět.Stojím a koukám, komu bych tedy měl ty dokumenty předat. Nervózní elita dálničních řidičů mě moc dlouho přemýšlet nenechala. Nastupuji do auta a přemýšlím. Jsme v bezcelní zóně mezi Severní Makedonií a Řeckem. Celní i Policejní odbavení v Makedonii máme za sebou. Budka, kam jsem měl všechny ty dokumenty odevzdat tady sice stojí, ale nikdo ty dokumenty nechce. Rozhodnutí bylo rychlé, vidím před sebou úplně volný přechod pro osobní auta do Řecka. Vyjíždíme z řady kamiónu, koukám průjezd pro osobáky je vysoký 4,5m, kouknu na synka a říkám, zkusíme to, maximálně nás pošlou zpátky …

Zastavuji u pasové kontroly. Celník si bere naše pasy, doklady strčí do čtečky, píp … podívá se na nás, vrací pasy a říká “ WELCOME TO GREECE “ chvilku jsem nevěřil a čekal na někoho, kdo nás otočí a pošle zpět mezi kamiony … nic, normálně jsme projeli. Ten pocit, malé vítězství, pocit svobody. Zpět v EU.Telefon a tablet opět začaly fungovat na 100%, vzduch byl najednou dýchatelnější.

Obrovsky oceňuji schengenský prostor a evropskou unii. Všichni co držkují nad EU a svobodou pohybu bych poslal do řiťi… kdo nezažil, nikdy nepochopí. Zbytek cesty už probíhal zcela bez problému. Řekové sice pár kilometrů za hranicemi také nemají cestu úplně super, ale pocit z dosažení cílové země je k nezaplacení, i když k moři a jeřábu to máme ještě asi 600 km. Zastavujeme u první větší benzinové pumpy a jdeme spát do lodi. Usíná se nám o hodně lépe, cítíme se bezpečně, parkoviště je osvětlené a pumpa pod kamerovým systémem. Ráno kafe a snídaně na pumpě, s radostí vyrážíme na poslední úsek naší cesty.

Řecké dálnice, už jsou opravdu bezvadné, takže jsme ve čtvrtek 28.3. dle plánu ve tři hodiny odpoledne stáli u brány dohodnuté mariny s jeřábem. Vše už šlo jako po másle. Rychlá dohoda na druhý den dle plánu na jeřáb. Ulevilo se mi. Zaparkujeme vedle velkého katamaránu a pomalu se chystáme připravit loď na ranní jeřábování.

Po té dlouhé cestě a spousty ran, co loď na vleku utrpěla, bylo uvnitř lodě vyklepané snad úplně všechno. Komplet pojistky, všechny možné fastonky a konektory v elektrice, prostě nefungovalo vůbec nic. Při čekání na ranní jeřáb, jsem opravil alespoň startováni motoru, abychom mohli odplout od jeřábu. Jak se druhý den ukázalo, startování motoru sice bez problému, ale pod jeřábem, až na vodě zjišťuji, že nejde chladicí voda do motoru. Prosím jeřábníka o 15 min času, že najdu příčinu a opravím na místě. Vyndám kompletní vodní pumpu, kontroluji impeler (byl nový, sám jsem ho tam dával cca před měsícem ), v tom spěchu jsem přemýšlel, jestli jsem ho tam dal správně. Chybu jsem nenašel. Namontuji vše zpět a voda stále nečerpá. Přichází jeřábník a říká, že musíme buď odplout, nebo nás může dát zpět na vlek. To nikdy, řekl jsem, že odplouváme, ale rad bych dokončil opravu na bóji hned vedle jeřábu. Neměl s tím problém, odplouváme, uvazujeme se na bóji před marinou a znovu jdu rozebírat vodní pumpu.

Vše je v pořádku, jen ta voda prostě neteče. Uvědomil jsem si, že jsem při zimní opravě měnil kompletní vodní vedení. Porocházím hadice filtr a zjišťuji, že se uvolnila po cestě jedna hadice a přisává vzduch. Dotahuji šroubek, který mě stál asi tři hodiny nervů a hledání příčiny. Motor naskočí a voda poslušně proudí motorem, jen kontrolka dobíjení jaksi zhasnout nechce. Což, to už nevnímám jako velký problém. Starý motor Farymann žádnou elektriku na svůj provoz nepotřebuje, baterie máme téměř na 100% a tak vyplouváme vstříc řeckým vodám a novému kotvení v zátoce Korfos. Tak nějak to ze mě spadlo, těšíme se nové zkušenosti v řeckých vodách, věřím, že budou už snad jen pozitivní.

A zase ty Kyklády – epizoda 9: V království Venuše Mélské

Poté, co jsme opustili Folegandros, jsme zamířili k Milosu, respektive také k Polyaigosu a Kimolosu. Tyto tři ostrovy totiž tvoří souostroví a mezi nimi leží vnitřní „moříčko“, které jsme chtěli prozkoumat. A stálo to za to!

Pak jsme pokračovali do vnitřní zátoky ostrova Milos, který je nejen velmi krásný a vždycky tam rádi kotvíme, ale který je také slavný tím, že na něm byla nalezena asi nejslavnější sochat starověku. Venuše Mélská. Ale nebudu spoilovat. Podívejte se na devátý díl.

A zase ty Kyklády – epizoda 8: Podmořská sopka

Po pár dnech pobytu na Astypalaye jsme s lítostí vyrazili na cestu zpět. Do Průvodce 2 zbýval jediný a poslední dosud neprozkoumaný ostrov. Anáfi, ležící mezi Astypalayou a Thírou (Santorini). Ostrov jsme našli, našli jsme i zátoku, ale noc tam byla krušná. Velké vlny z moře přímo do zátoky nás tak pohoupaly, že jsme rádi ráno zvedli kotvu a vypluli dál. Nejdříve k podmořské činné sopce Kolumbo a pak dál na Ios a Folegandros. Koukněte se na další epizodu našeho putování.

A zase ty Kyklády – epizoda 7: Astypalaia – ukrytý ráj

Letošním cílem naší kykládské plavby byl ostrov Astypalaia. Je odlehlý a prakticky není možné k němu doplout v rámcí týdenního charteru. Nicméně, pokud máte loď půjčenou na dva týdny nebo loď vlastní, je plavba na Astypalaiu schůdná. A já ji můžu jen doporučit.

Pamatujte ale, že pokud vás takhle daleko na jihu zaskočí silný Meltemi, může být návrat na sever problematická záležitost. Obecně počítejte s tím, že každý jeden den plavby na jih pak zabere 2-3 dny plavby na sever. Můžu k tomu doporučit článek Charakteristika plavby na Kykládách. Nebo druhý díl Jachtařského průvodce Řeckem, který vyjde na podzim.

Pohled na přístav přes benátskou pevnost.
Večer v přístavu Astypalaia

Astypalaia se nám moc líbila – velmi milý a velmi příjemný ostrov. Jeho jižní zátoky poskytnou krytí i za Meltemi, nemluvě o zátoce Váthí, které jsme ve videu věnovali větší čas. Prostě za nás Astypalaia skvělá!


Pustlii jsme naše video i Bocmanovi Pepovi a podívejte se, co o Astypalaie napsal on.

Bocman Pepa píše:

Ahoj milovníci Řecka a jachtingu!

Chcete zažít něco opravdu jedinečného a nezapomenutelného? Pak určitě musíte navštívit ostrov Astypalaia, tento skrytý klenot Kyklád (nebo snad už Dodekanesu?). Věřte mi, stojí to za to, i když je to trochu z ruky. Já osobně jsem tam zažil úžasnou plavbu plnou objevování nových zátok a nádherné přírody.

Tak schválně, slyšeli jste někdy o Astypaliae? Vsadím se, že většina z vás ne. A to je právě to, co dělá tento ostrov tak výjimečným – není přeplněný turisty a zachovává si svou autentičnost. Ale pozor, neznamená to, že by tu nebylo co dělat a vidět!

Astypalaia má tvar motýlích křídel a nabízí spoustu krásných zátok ke kotvení, ať už hledáte klid a soukromí nebo trochu života. Tady je pár tipů, které jsem sám vyzkoušel:

– Hlavní přístav je sice malý, ale útulný a s pravou řeckou atmosférou. Najdete v něm skvělé taverny a dokonce i vynikající pizzerii!
– Zátoka Maltezana (oficiálně Analypsis) na východním pobřeží je opravdu kouzelná. Budete si připadat jako v chorvatských Kornatech.
– A zátoka Vathy? To je teprve pecka! Úzký vstup, kolem dokola kopce, kryté na všechny směry a naprostý klid. Prostě ráj na zemi.

Přístav Astypalaia. Není moc velký, ale má písečné dno a kotva drží velmi dobře.
Zátoka Váthí

Věřte mi, po návštěvě Astypalaiy budete mít spoustu nezapomenutelných zážitků a fotek, kterými doma ohromíte.

Jo a ještě jedna věc – pokud budete potřebovat natankovat, tak si na Astypaliae musíte objednat malou cisternu přímo na Port Police. Je to trochu pakárna, ale aspoň budete mít o zážitek víc.

Tak co, už plánujete plavbu na Astypaleu? Neváhejte a vyražte, dokud je tento skvost relativně neobjevený.

Šťastnou plavbu a užijte si to tam!

Váš Bocman Pepa

Sonarové zobrazení Navionics: Spasitel nebo zrádce?

0

Ahoj všichni námořníci, flibustýři a vodní krysy!

Dneska tu mám pro vás důležitou zprávu ze života na vlnách. Jde o takovou zrádnou věc, která nám málem způsobila pěkný průšvih, a tak se chci s vámi podělit o svoje zkušenosti, ať se vyvarujete podobným nástrahám. Pokud taky používáte Navionics, určitě čtěte dál. Dozvíte se, jak správně pracovat se zobrazeními, a udělat tak plavbu bezpečnější a pohodlnější.

Pozor na úskalí sonarového zobrazení

Poznámka: Sonarové zobrazení najdete v Navionics v Map Options nazvané jako SonarChart(tm). Ukazuje podrobné podmořské vrstevnice, neboli hloubnice, oproti normálnímu „mapovému“ zobrazení, které Navionis nazývají Nautical Chart.

Znáte to. Plujete vstříc novým zátokám a těšíte se, co vám obzory odhalí. Jenže ouha! Ono je to někdy pěkně zrádné. V Navionics máte možnost přepínat mezi standardním mapovým zobrazením a tím sonarovým, co ukazuje průběh vrstevnic. Na první pohled vypadá sonarové zobrazení úžasně, je tak krásně podrobné! Jenže v tom je právě ten háček…

Kvůli všem těm čárám a detailům totiž snadno přehlédnete, co se ve skutečnosti skrývá pod hladinou. A to i nějaký záludný útes, který by vám mohl pěkně zavařit. Třeba takový útes Calypso mezi ostrovy Naxos a Paros. Ten jsme kvůli sonarovému zobrazení málem přehlídli, což mohlo dopadnout všelijak.

Příběh, co mě naučil obezřetnosti

Představte si, jak si to s naší lodi šineme mezi Naxosem a Parosem a v duchu už vybíráme ideální místo na kotvení. Já občas mrknul na navigaci v sonarovém zobrazení a užíval si vítr do plachet. A pak, jen tak ze zvyku, jsem přepnul na mapové zobrazení. A hádejte co! Před námi ležel útes, Calypso, schovaný těsně pod hladinou. Vůbec nebyl z paluby v ranním slunci vidět. A v tom sonarovém zobrazení na navigaci také ne! Byl jako jehla v kupce sena. A to jsem věděl, že tam ten útes někde je!

Naštěstí jsem včas přepnul na standardní mapu a dal pořádně zoom. Kdybych nepřepnul zobrazení, byl by z toho průšvih jak Brno. Tenhle zážitek mě zatraceně rychle naučil, jak důležité je nenechat se unést jedním zobrazením a pořád si hlídat i ten širší kontext.

Takže moje doporučení zní:

– Většinu času nechte zobrazení ve standardním režimu
– Sonarový režim používejte jen pro detailní průzkum v zátokách apod.
– Často mezi zobrazeními přepínejte, nespoléhejte se jen na jedno
– Mějte přehled o potenciálních nástrahách v oblasti

Sonarové zobrazení. Útes není téměř vidět.
Mapové zobrazení
Mapové zobrazení, o něco větší detail

Správná kombinace zobrazení – váš klíč k úspěchu

Když to shrnu, je to vlastně jak se skládačkou. Každý typ zobrazení v Navionics je jako jiný dílek. Standardní mapa vám ukáže celkový obrázek, sonarové zase detaily a nuance. Ale ani jeden dílek sám o sobě nestačí. Musíte je umět pospojovat tak, aby vám daly kompletní a bezpečnou představu o tom, co vás na vodě čeká.

Takže až vyrazíte brázdit vlny, nenechte se unést jen jedním pohledem. Zkoumejte, přepínejte, zoomujte. Hledejte ten správný mix zobrazení pro každou situaci. A hlavně se nenechte nachytat jako já s Calypso. I ty nejlákavější vody někdy schovávají pěkně drsné nástrahy.

Závěrem aneb plujte chytře!

Milí jachtařští přátelé, doufám, že vám moje zkušenost pomůže vyvarovat se zbytečných karambolů. Navionics jsou skvělý pomocník, ale nesmíme se na něj spoléhat bezmyšlenkovitě. Různá zobrazení jsou jak rozličné druhy dalekohledů – každý se hodí na něco jiného. Kdybychom koukali jen jedním, snadno přehlédneme, co se děje kolem.

Takže moje rada – hrajte si s těmi zobrazení jak Hurvínek s měchejřema. Zkoušejte, co vám sedne, a pak podle toho plujte. Nebojte se přepínat, zoomovat, zkoumat. Čím víc si to osahate, tím líp pak budete připraveni poradit si s nečekanými situacemi.

Tak a teď hurá na palubu zase trénovat ostříží zrak! Přeju vám hromadu nautických mil bez škobrtnutí a spoustu zážitků, o kterých budete moct vyprávět u přístavního baru. Ať vám to pěkně pluje!

Mějte se fajnově a zase příště!

BocmanPepa

P.S. Nezapomeňte se podělit v komentářích na Facebooku o svoje postřehy z plavby s Navionics. Jsem zvědavej na vaše historky!

 

Endurance 35 Margo: Příslib dalších dobrodružství?

Občas dostávám od přátel a kamarádů zajímavé maily, které se týkají zajímavých plachetnic. A tohle je také ten případ. Plachetnice Zdeňka Zátvrského je připravena dělat radost zase jiným jachtařům. Zdeněk mi k tomu napsal:


Jsem letitý (cca od 1998 ) amatérský (!) jachtař a od r. 2006 i majitel jachty Margo (Endurance 35, ale betonové!!!). Celou dobu kotvime ve Francii, Port Leucate (kousek od Španělska). Nejdále jsme byli na Menorce, ale užili jsme srandy, dobrodružství ale i nebezpečí dost a dost.

Ale letos mi bude 74let, sice nestěžuju si , ještě to ujde, ale nemám k sobě vrstevníky/parťáky a tudíž nastal čas předání „vesla“ mladším.
Jachta je v dobré kondici…letos nově komplet nátěry paluby, kajuty a kokpitu…atd
Základní parametry: Endurance 35, dvojstěžník, délka 10,77 m, šířka 3,50 m, motor Volvo penta 33 kW, El.kotevní vrátek, příďový thruster, gps…atd.
Licence Polsko/celoživotní/ bez prohlídek. Trvalé stání v přístavunPort Leucate.
Tak kdybyste měl někdo chuť ji koupit nebo nápad jak ji využít, budu rád.
Zdeněk Zátvrský, pište mi když tak na mail: Z.Zatvrsky@seznam.cz

A zase ty Kyklády – epizoda 6: Koufonisi, malý Mykonosek

Ostrov Koufonisi jsme navštívili poprvé až vloni, kdy jsme se konečně dostali na Malé Kyklády. A moc se nám líbil. Nová, laciná a hlavně prázdná marina, malý milý ostrov a půjčovna skútrů. Co víc si přát? A tak jsme ho nemohli vynechat ani letos. Pořád stejně malý, pořád stejně milý, jen těch lodí bylo víc. A to tak, že jsme se do maríny nevešli a stáli dna dny na kotvě před pláží.

Hodně foukalo, a tak jsme na té kotvě rejdili zleva doprava jak čamrdy. Dokonce nám vítr sebral dinginu a my ji museli po bleskovém odkotvení stíhat zběsilou jízdou. Nakonec jsme ji chytli těsně před mělčinou u protilehlého ostrůvku a řeknu vám, už jsem se na té mělčině viděl i s Gaiou. Ono snažit se ve větru 25 uzlů lovit dinginu, za kterou plave šestimetrový provaz, nebyla žádný sranda. No, nakonec to dobře dopadlo. Ale protože to bylo drama veliké, ani jeden jsme ani nevzdechli po kameře. Takže to není natočené.

Ale něco natočené je, a tak se můžete kouknout na další epizodu, již šestou, z naší plavby.