Krása jachtingu

Poslední fáze plavby kolem Peloponésu započala týdenním couráním po Jónském moři a partou kamarádů, prvoplavců. Byla to moc fajn plavba, byť počasí se začalo ukazovat jako velmi neřecké. Již druhý den se začaly kolem Lefkády honit bouřky, a i když první noc hrozily jenom z dálky, druhou noc, kterou jsme strávili v zátoce Vasiliki, si nás hezky našly. Silná průtrž mračen a několik bouřek přešlo přímo přes nás. Naštěstí kotva ve Vasiliky drží skvěle a tak jsme si hlavně umyli palubu. Druhý den foukalo velmi málo a první půlka plavby do Sami na Kefalonii byla ve znamení brumlajícího motoru. Druhá půlka už byla hezky na plachty.

I když jsme byli v Sami kolem čtvrté, chytli jsme jedno z posledních míst. Nicméně večeře byla dobrá, povedlo se dotankovat i vodu, a tak jsme byli se Sami spokojení (to jsme netušili, co nás čeká za týden). Nicméně, jedna příhoda stojí za zaznamenání. Radce, jedině ženské člence posádky, se zanítil nehet na palci u ruky, a i když si to už od Lefkady léčila sama, přeci jen na Sami vyhledala doktora. Byli jsme zvědaví, jaké je řecké zdravotnictví, a tak jsme její návrat čekali zvědavě a trochu s obavami. Přeci jen, bylo devět večer.

Ale vrátila se velmi spokojená. Medical centrum bylo otevřené, lékař byl sympaťák a ani nechtěl vidět kartičku pojištěnce. Platila jen pět euro za antibiotika, které ji lékař napsal.

Plavba ze Sami na Ithaku, která proběhla další den, byla ve znamení slabého větru – nejdřív proti, pak to utichlo. Kopírujeme pobřeží zátoku po zátoce, všude hodně lodí a hledáme, kde se ubytovat. Pak házíme kotvu v pěkné, docela velké zátoce Sarakoniko. Zátoka má dvě části. Hlubší, kde stojíme, a mělčí, kde stojí asi pět plachetnic. Noc klidná, jen večeř přišly táhlé vlny, asi od velké lodi, a vytvořili na reliéfu zátoky zajímavý zvukový efekt – dost nás to vyděsilo. Jinak byla noc klidná. U útesu bylo pěkné šnorchlování, dno byl písek, kotva držela dobře. Byl zde ale špatný signál.

Předposlední noc jsme strávili v malebné zátoce Elia bay a poslední noc stylově u slečny v zátoce, kde jsme byli první noc. V pátek jsme přepluli do Lefkady a kromě toho, že u benzínky byla děsná tlačenice lodí (ale FAKT DĚSNÁ!), byla plavba v klidu. Jen se kolem zase honily velké mraky.

Tím jsme skončili courání v Jónském moři. Další den dáme Lefkádě vale a vyplouváme na jih už s cílem Patras – Korinth – Athény.

Plavba je poněkud netradiční, protože lodě máme tentokrát dvě. Gaiu, kterou kapitánuji já a Apolona, kterého kapitánuje Skipřenka. Vezeme partu kamarádů, kteří se jen na Gaiu nevešli, a tak jsme museli půjčit další loď, kterou budeme vracet v Patrasu. Posádka je vskutku mezinárodní – dva newyorčané, dva Švýcaři a zbytek Češi. Začínáme první den kde jinde, než drinkem v zátoce u slečny. Počasí je dobré, střídavě svítí sluníčko a i na plachty jsme přijeli. Noc je klidná, jak je ostatně v kraji zvykem.

Další den přeplouváme do Váthí, městečka na osrově Meganisos. Obloha se trochu zatahuje a fouká severní vítr. Protože je Váthí otevřené na sever, již den předem jsme si v marině objednali dvě místa. Jaké bylo naše překvapení, když jsme připluli do Odysseus mariny, kde nám řekli, že naše místa jsou vně vlnolamu, kam nás také zaměstnanci ruče navedli. No zapluli jsme tam. A bylo to děsný – kotva nedržela na kamenech, můstek ze zádě na vlnolam byl neskutečně šikmo, takže chodit po něm bylo opravdu o hubu a navíc se vítr a vlny do přídě zvětšovaly, takže záď mlátila do vody tak, že tříšť létala do kokpitu. Když jsme navíc zaplatili 47EUR za jednu loď, začali jsme vehementně v kanceláři protestovat. Nebylo to nic platné, kromě toho, že jsme vydržkovali 3 eura slevu. No děs. Posádku jsme převedli přes děsně šikmé lávky a poslali je do hospody. Pak jsme si sedli na vlnolam a dost nasraně přemýšleli, co teď. Vlny rostly a vítr taky zesiloval.

Už jsme se skoro rozhodli že odsud odplujeme, když se zjevil jeden mariňák na člunu a že prý má pro nás dvě místa uvnitř přístavu. To ovšem byla jiná. Ochotně jsme odkotvili a obě lodě převezli dovnitř na mooring. A šli za posádkami do hospody.

Dál už to bylo v pohodě. Ale jestli někdy budete plánovat navštívit marinu Odysseus ve Váthí na ostrově Meganisos, nenechte se nacpat vně vlnolamu. Jedině, když bude klidné moře. Ale stejně – raději zkuste nějakou zátoku. Určitě bude hezčí a ne tak nechutně drahá, jako marina Odysseus.

Z mariny Odysseus jsme zamířili do zátoky Vasiliky na jihu Lefkády – byl to jen malý skok před plavbou do Sami a finálním kurzem na Patras. Cestou jsme navštívili jeskyni Papa Nikolase, trochu jako Modrá špilja na Biševu, ale ne tak hezká. Zase ale zadarmo. Při dobrém počasí se dá lodí dritovat před jeskyní docela blízko a je to hezký zážitek.

Večer nás ve Vasililki dostihlo špatné počasí. Vítr, chvílemi déšť a koupání žádná sláva. Ale kotva tady držela jak přibytá, jako ostatně vždycky, takže noc proběhla bez problémů. Co byl ovšem problém, byla nasouvající se tlaková níže, která přinesla na svém východním okraji jižní vítr následovaný deštivou frontou. Takže z Vasiliki do Sami na Kefalonii, kde jsme si pro jistotu zabukovali telefonem dvě stání, jsme motorovali proti větru a k tomu nám vydatně zapršelo. No co se dá dělat, každý den není svátek. A že opravdu svátek nebyl jsme poznali, když jsme připluli do Sami a dožadovali se našich rezervovaných dvou stání. Přístav v Sami už od pohledu praskal ve švech a lodě stáli i vně vlnolamu, kde z vlastní zkušenosti víme, není opravdu hezké stání. Marina nám potvrdila vysílačkou, že se tam nevejdeme, že se čeká špatné počasí, a ať jdeme na kotvu někam ven.

No co se dá dělat. Přepluli jsme před pláž, kde už se na kotvě houpalo pár podobných nešťastníků. Ke všemu se rozpršelo, ale foukal relativně slabý vítr. Hodili jsme kotvu a v krátké přestávce mezi deštěm jsme vyvezli celou posádku na břeh na večeři. Já svou a Skipřenka taky svou. Měli jsme tedy venku v hospodě dohromady 8 lidí.

Sešli jsme se na Gaie na lodi a debatovali, jestli jít na večeři za posádkou nebo být raději na lodích. Ale protože foukalo málo a jen pršelo, řekli jsme si, že to zkusíme. Každý jsme se vylodili vlastním člunkem na pláži a za deště, bosky, jsme šli asi 800 metrů do taverny. Tam jsme dorazili úplně mokří. Ostatní už jedli. Objednali jsme si jídlo. Rozpršelo se víc. Donesli nám jídlo a spustil se slejvák, že jsme museli zasunout stoly do taverny. Setmělo se a začal foukat vítr. Severní. Přesně ten, který jsme nechtěli, protože tlačil obě lodě do zátoky. Už vůbec nevím, co jsme to jedli. Naházeli jsme to do sebe a vyrazili k člunkům. Posádka seděla dál v taverně. V zátoce na plaží už začalo boží dopuštění. Skoro jsme nebyli schopni odrazit člunky od břehu, než člověk nahodil motor, hodila ho vlna zpátky. Museli jsme se vyveslovat proti vlnám dostatečně daleko a nahodit motor dřív, než vlny hodily člunek zpátky. Nakonec se to povedlo. Mazali jsme ke svým lodím, které se na kotvách už pěkně vzpínaly. Skipřenka okamžitě volala posádku, že OKAMŽITĚ musí skončit večeři a okamžitě dorazit k lodím. Vítr sílil a nám bylo jasné, že z pláže bychom se s člunky už nedostali. Naštěstí byl u pláže malý rybářský přístav, do kterého jsme mohli zaplout a posádku naložit tam. Hodil jsem do člunu kanystr z benzínem a vyrazil do rybářského přístavu. Vlny už mohly mít přes půl metru a světla valem ubývalo. Pár vln se dostalo i do člunku, ale přístavu jsem dosáhl v pořádku. Za chvilku za mnou dorazila i Skipřenka. Ale posádka nikde. Nikde. NIKDE! Volali jsme jim, nebrali telefon. Vítr a vlny sílily. Těch 15 minut čekání bylo asi nejdelších v mém životě. Konečně. Nalodil jsem první dvojici a vyrazili jsme. Hned za vlnolamem jsme dostali první dávku vln. Tři nebo čtyři vlny se nekompromisně převalili přes nás. Člunek se vzpínal proti vlnám, ale motor statečně bojoval na plný výkon. Po vyplutí zpoza majáků jsem změnil kurs k lodi a vlny šli z boku. Dařilo se člunek vést po nich, takže už tolik vody nešlo dovnitř, ale zase hrozilo, že nás vítr převrátí. Naštěstí nebyla Gaia daleko, a i když jsem si ji ve tmě spletl s jinou lodí, nakonec se první dvojice dostala šťastně na palubu.

A hned pro druhou dvojici. Ta již čekala přes ulici. Při nastupování do člunku na skluzu Doug velmi ošklivě ukouzl a spadl. Děsně jsem se lekl, že si něco zlomil, ale naštěstí, navzdory tomu, že je ročník 1944, se mu nic nestalo. Prostě newyorský drsňák.

Druhá cesta byla o malinko lehčí, protože vítr trochu polevil. Přesto jsme byli všichni mokří a v člunku voda. Také už padla úplá tma. Ale všichni jsme se nakonec sešli na palubě. Skipřenka také šťastně odvozila svou posádku, i když se přiznám, že jsem měl o ní strach. Tohle už nebylo jen takové to dobrodružství jako že dobrý, ha ha. Tady nám Poseidon ukázal zuby a nechal nás nahlédnout, že jsme jen nicotní smrtelníci.

Ale všechno dobře dopadlo, a i když to v lodi vypadlo jako ve Skotsku, a na kotvě jsme jezdili zleva doprava, noc proběhla bez dalších událostí.

Pokračování příště

(7.6.) V osm budíček a hurá na sever. Nefouká, motorujeme. Cíl je buď Zakynthos nebo Katakoloni. Ještě uvidíme.

Nakonec to byl mys Kavos, městečko Katakoloni. První půlku trasy jsme motorovali a pak se překvapivě zvedl severozápadní větřík asi deset uzlů. To Gaie stačilo, aby na plné plachty plula rychlostí 5,5 uzle přímo na cíl. Vyvážili jsme plachty, zaaretovali kormidlo a Gaia plula tři hodiny úplně sama bez toho, že bychom sáhli na kormidlo nebo snad zapnuli autopilota. Krásný a pohodový jachting, abych tak řekl, úplná krása jachtingu. To jsme ovšem nevěděli, co nás čeká další den. Ale nepředbíhejme.

Mys Katakoloni a městečko Kalithea jsou z dálky viditelné a snadno identifikovatelné. Nicméně to, co jsme zpočátku považovali za obytné budovy na břehu, byly dva pěkně velké cruishipy. Mají tady pěkné přístaviště i s remorkérem a vysazují zde pasažéry na celodenní výlet do Olympie. Naše představa klidného ospalého městečka vzala trochu za své, zejména poté, co jsme si v průvodci přečetli něco o nočních barech. Další překvápko nás čekalo u přístavu. Na mapách Navionics před mysem Kavos, na kterém Katakoloni leží, má být zelená zvuková bóje. Nehledejte ji. U přístavu je uvedena pracovní zóna ohraničená na SV straně dvěma bójemi, červenou a žlutou. Nehledejte je. A u vstupu do přístavu na východní straně je na mapě uveden ostrůvek délky asi 300 metrů a šířky tak 30 metrů. Ani ten neexistuje. Co z toho plyne? Dávejte si v Řecku bacha!

Samotný přístav je určen pro dva cruishipy a marina pro ostatní lodě. Marína je tvořena třístranným nábřežím, každá strana o délce asi 150 metrů, takže i když jsou místa obsazena místňáky, plac pro svou loď najdete. Stojí se kotva – molo a kotva drží dobře. Neplatili jsme nic. Městečko je takové divné. Celé je přizpůsobené turistům z cruishipů. Kavárny, butiky, sem tam bar, vše krásné, nové, ale pokud v přístavu nestojí cruiship, tak zavřené. V době našeho příjezdu oba dva zrovna odpolouvaly, a tak Katakoloni připomínalo město duchů. Ale večeři v taverně jsme sehnali hned na nábřeží v pohodě a většina jídelních podniků zůstala ovtevřená. V druhé uličce najdete i samoobsluhu a půjčovnu aut – to kdybyste se chtěli do Olympie také podívat. Jako smutný svěděk plánů minulosti je ve městečku malá železniční stanice, která měla vozit do Olymipie turisty vláčkem. Jestli k tomu v minulosti došli není jisté, dnes je však jen smutným a zdevastovaným pozůstatkem kdysi velkolepých plánů.

(8.6.) Další den je cíl jasný – Ithaka nebo Kefalónie. Má přijít konečně jižní vítr, na který spoléháme, že nás donese až do Odysseova království. Budíček je v půl šesté ráno a v šest již odkotvujeme. Čeká nás bezmála šedesát námořních mil.

Zpočátku šlo všechno bez nesnází. Hladká ranní hladina, bezvětří, motorujeme a střídáme se u kormidla. Jak se však na východ od nás otvírá víc a víc patrasský záliv, začínají z něj chodit mrtvé vlny, které máme přímo z boku. Vlny rostou asi na metr a začíná to být otrava. Motor hučí a do toho se každou chvíli děsně rozhoupeme. Jižní vítr nepřichází, je stále bezvětří a záliv do nás šťouchá čím dál tím víc. Na jih od nás přechází fronta, občas i zaprší. Pak mraky zmizí a zafouká z jihu tak 5 uzlů. Což je děsné, protože na palubě je bezvětří (jedeme rychlostí 5 uzlů) a tak se pečeme v odpoledním slunci a Gaia se kolébá ze strany na stranu jako opilá.

A pak jsme si postěžovali, že pořádně nefouká. Chyba. Poseidon to slyšel a rozhodl se, že nám tedy nějaký vítr ukáže. Na jih od nás se objevily hřebínky. Na palubě zavál vánek. Přímo do zádě. Okamžitě taháme plnou genu. Východní vlny se začaly srážet s jižními, hladina se rozbila na neklidné šplouchy jdoucími křížem od sebe. Pak jižní vítr přitlačil na dvacet uzlů a vlny z jihu převládly. Gaia se rozletěla na šest a hned pak na sedm uzlů. Vlny rostly a byly stále naštvanější a velmi nepravidelné. Nějak se mi to přestalo líbit. Ty vlny neodpovídaly dvaceti uzlovému větru. Je evidentní, že na jih od nás musí být parádní čina, která k nám posílá takové vlny. Občas si několik vln našlo cestu zezadu do kokpitu. To už jsme refovali genu na půlku. Vlny stále rostly a my jeli jako draci – když jsme poprvé zasurfovali po vlně rychlostí přes osm uzlů, došlo nám, že to taková legrace být nemusí. Vítr nebyl tak silný, abychom na tak velkých zadních vlnách jeli nějak pravidelně a kormidlování se stalo fyzicky docela náročně. To už byl náš cíl na dohled. K zátoce Antisami na Kefalonii zbývala asi hodina plavby.

Zarefovali jsme genu asi o další třetinu. A pak se nám to, z ne zcela jasného důvodu, přestalo líbit úplně. Ty vlny byly prostě moc rozbité a ten vítr taky nefoukal nijak spořádaně. Gena se v něm třásla a plápolala skoro jako drak na podzim. Zavelel jsem nahodit motor a stáhli jsme genu úplně. A dobře jsme udělali. Asi po deseti minutách plavby, skoro už u zátoky přišel obrovský poryv. Gaia se na holý stěžeň naklonila tak, že závětrný bort se octnul ve vodě a přes loď vodorovně letěla tříšt utržená větrem z vln. Hned jak poryv pominul, vytáhnul jsem windmeter. 43 uzlů stabilních. Ten poryv musel mít aspoň padesát. Kdybychom stále měli genu venku, kdoví, jak by dopadla.

Naštěstí to netrvalo dlouho a vpluli jsme do zátoky Antisamis, kde už nebyly vlny a ani žádná loď. Ale naše dobrodružství neskončilo. Přes veškerou snahu se nám nepovedlo stabilně zakotvit. Po relativním klidu přišel vždy z kopců poryv 40 uzlů a naši kotvu, doposud všude skvěle držící, surově vytrhl ze dna. Nezbylo než vyplout dál, do Sami.

Před zátokou stále foukaly děsivé poryvy, ale už jsme s tím počítali a tak nás tak nepřekvapily. Pod motorem, proti asi čtyřiceti uzlovému větru jsme asi za hodinu dosáhli Sami. Přístavní bazén byl samozřejmě plný do posledního místečka a tak nezbylo, než jít na kotvu před pláž. Vítr stále vyl a skučel, naštěstí směrem od pláže, kde už na kotvách rejdily sem a tam další tři nebohé plachetnice. Ale tentokrát už jsme měli štěstí. Na sedmi metrech jsme vyhodili 45 metrů řetězu a protože dno před pláží v Sami je písek s trochou bahna, kotva se chytila a už nás nepustila. Vítr foukal i po západu slunce a uklidnil se někdy kolem druhé v noci, což jsme podle předpovědi čekali. Na té kotvě jsme za noc najezdili necelých pět mil.

Tím jsme splnili další cíl přeplavby a to, dosáhnout Jónského moře. Přivítalo nás tedy jak se patří.

Kefalonie
(9.6.) Ráno je konečně docela klid. Přejíždíme do přístavního bazénu, kde se mezitím uvolnilo místo a ordinujeme si dva dny klidu. Odpoledne přichází očekávaný severák, jak přechází frontální systém, ale Gaia stojí bezpečně. Na zítra plánujeme návštěvu míst popisovaných v knize Mandolína kapitána Correliho.

V neděli 10. června jsme si ráno půjčili skůtr, raději silnější, 300 ccm a vyrazili na výlet. Cílem bylo navštívit Fiskardo, pláž Mytros a hlavní město Argostoly. Pokud se někdy na Kefalonii dostanete a budete mít den času, tak ten skůtr určitě nevynechejte. Provoz zanedbatelný, silnice velmi pěkné, většinou široké. Výhledy, které se vám otevřou při přejezdu kefalonských kopců stojí za to. Ta stoupání jsou někdy hodně ostrá, takže proto ten silnější skůtr. Navíc na motorce si člověk tu jízdu užije víc, než zavřený v autě. Raně letní Kefalonie byla až omamná – vůně pínií, vůně tymiánu – neskutečně silné. Poznáte ostrovní Řecko zase trochu jinak.

V našem prvním cíli, Fiskardu, jsme lehce poobědvali, prošli se k benátskému majáku, který stojí na poloostrově a prozkoumaly kotevní možnosti zátoky. Fiskardo je jediné město, které uniklo zničení v roce 1955, údajně proto, že stojí na pružném podkladu a tak otřesy nebyly tak ničivě. Díky tomu jsou domy ve Fiskardu původní, opečovávané a velmi malebné. Přístav, spíše tedy přístavek, je oblíbeným cílem jachtařů, takže je tu po plavební stránce značně rušno.

Cestou z Fiskarda na Argostoly jsme samozřejmě nemohli minout Myrtos beach – nádhernou pláž zařízlou do západního pobřeží Kefalonie, kde se natáčely některé scény z Mandoliny kapitána Correliho. Přesněji ta s prostitutkami a odpálení miny. Byly pěkné vlny, a tak jsme si i zablbnuli.

Argostoly korunovalo celý výlet. Krytá laguna přepůlená dlouhým mostem, ze kterého je krásný výhled na celé město. Argostoly bylo v roce 1955 celé zničeno zemětřesením a město bylo postaveno znovu. Velkou zajímavostí bylo setkání se dvěma velkými želvami, které plavou podél argostolského mola a koukají, co by dostaly od turistů dobrého.

Ani se nám nechtělo skůtr po celodenním výletě vracet. Takže, pokud na Kefalonii budete, neváhejte si ji projet. Celková délka cesty byla asi 130 km.

Další den, tedy v pondělí, vyrážíme na další plavbu. Bohužel nás hodně zdržel incident, kdy nám soused, který zajížděl hodinu před naším odjezdem, přehodil kotvu. Zajel nadvakrát, úplně šikmo, a i když jsme mu (v klidu) říkali, že ji přehodil, nedbal, z lodě odešel a nechal na palubě jen starší paní. Už méně v klidu jsem ho proklínal, ŽE JE DEBIL, když jsem o hodinu později v masce a ploutvích tu kotvu pod vodou rozplétal. Měli velkou loď a velkou kotvu a zamotalo se to docela komplikovaně. No co tě nezabije, to tě posílí, takže doufám, že to, že jsem ho nezabil (neráčil vůbec dojít z pláže) posílí jeho jachtařské schopnosti.

Plavba začala za mírného vánku, pak zesílil protičumák, který se u Fiskarda změnil na krásných 15 uzlů předobok, takže jsme jedním šlágem krásným jachtingem dopluli k zátoce Vasiliki. Ta je schovaná pod pěkným kopcem, což už tady známe a včas jsme si porefovali. Z toho kopce padala chvílemi zde oblíbená třicítka, ale nás to nepřekvapilo. Půlka velké zátoky byla obsazená windsurfingy, malými katamarámi a závodními plachetnicemi. Jezdili na silném větru jako draci. Pěkná podívaná. Hodili jsme kotvu před marínou, která je podle našich map strašně mělká, a povečeřeli. Přes silný vítr, který se západem slunce ustal, kotva držela skvěle.

Předposlední den naší osamocené obeplavby jsme zamířili k ostrovu Arkhoudion s cílem zašnorchlovat si u něj a pak doplout na Meganisi. Nejdříve na zaďák, pak na boční vítr jsme na klidné hladině po dvaceti mílích dosáhli zátoky Elie.

Cestou jsme měli dva zajímavé incidenty. Nejdříve na nás zpoza mysu Lipso doslova zleva vybafly tři velké lodě vezoucí turisty na pláž. Jely značně rychle. My jsme ještě taky jeli na motor a měli jsme jednoznačně přednost. Ovšem tu první loď to nezajímalo. Donutil mě udělat prudký obrat vlevo a vyhnout se mu. To mě nakrklo, takže jsem popadnul vysílačku a dožadoval jsem se na šestnáctém kanále vysvětlení. Kapitán lodě so ozval zpátky a moc se omlouval, že hlídka nás včas neviděla. No – my byly tak blízko, že jsme viděli na můstek. Měl tam hromadu slečen a zrovna se jim věnoval. Ale usmířil si mě, a tak jsem mu nakonec popřál šťastnou plavbu. Tak pozor na ně!

Druhý incident se stal už za plavby na plachty. Pluli jsme jen s genou, slabý vítr byl na palubě zleva zezadu. Vlevo plachetnice společnosti Sunsail. Všechny plachty venku, ráhno na levé straně. Tudíž měl přednost. Koukám na něj, že se mu ty plachty nějak divně plácaj. On jede i na motor! Tak plujeme dál, on dokonce zamířil přídí za naši záď. „Tak to je v poho“ říkám si, jenže za chvíli už zase míří před nás, na kolizním kurzu. Tak jsme ještě chvíli počkali a pak udělali obrat na levobok a za chvíli druhý zase zpátky. Tím jsme se dostali mimo kolizní kurz, ale dostatečně blízko, abych si ho prohlédl. No jasně že to smažil na motor. Potvora. Ani nezamával, ani se na mě nepodíval!

Přátelé, kupte si Colreg, komentovaná pravidla, ať nejste za pitomce, jako tenhleten.

Další plavba k ostrůvku Arkhoudion už byla bez zvláštností. Zašnorchlovali jsme a přepluli na Meganisi, kde v zátoce sice stály tři lodě Sunsailu a velký motorák, ale na večer všichni odjeli. Měli jsme pro sebe celou zátoku a noc plnou krásných hvězd.

Předposlední den plavby jsme věnovali prohlídce ostrovu Magenisos z lodě za plavby kolem pobřeží. U městečka Vathi jsem se pokusil najít údajný vrak letadla, který je značen na mapě. Ale viditelnost pod vodou těsně u přístavního mola byla mizerná a nic jsem nenašel. Pokecali jsme ale s chlapíkem z Odyssus maríny a zjistlli, že lze v marině objednat místo telefonem.

A pak jsme zamířili do zátoky Varko, kde první fáze naší plavby okolo Peloponésu skončila. Ještě jsme si dali na pláži v baru u moc milé slečny drink – bar otvíral až další den, a tak jsme tam byli sami – a šli na kutě. Zítra nás čeká marina Lefkada a Lucie odlétá domů. Gaia teď se teď bude chvilku plavit jen v Jónském moři se mnou jako kapitánem a další partou kamarádů. A pak nás čeká závěrečná fáze obeplutí Peloponésu. Patraský záliv, Delfy, Korinstký průplav a Athény! Zase se ozveme.

Jarda a Lucka
S/Y Gaia

Kotviště

Lefkada, zátoka Vasiliki
Velká zátoka na jihu ostrova, dno písek s bahínkem, kotva drží skvěle. Velké poryvy ze severozápadu. Po západu slunce utichají. Marína je dostavěná, zdá se funkční. Jezdí tu windsurfingy a podobné věci.

Meganisos, zátoka Elia
Úzká zátoka s pláží a několika pěknými domy. Dno je u břehů relativně strmé, ale dá se vybrat dobré místo. Dno je písek na kamenných plotnách a tráva. Kotvu je třeba zkonotrolovat a hlídat ji. Občas dorazí do zátoky vlny z východu, vytvořené katabatickými větry z hor na východě. Občas dorazí i ty větry.

Kefalonie, zátoka Efimie.
Malá zátoka na sever od Sami. Podél mola stání kotva břeh. V neděli dopoledne obsazeno, skoro celé flotila Sailing Holidays. Možnost hodit kotvu v bazenu.

Fiskardo
Městečko na severu Kefalonie, které uniko ničivému zemětřesení v roce 1955. Malý přístav s malým molem. Zleva málo vody, pak je to pár míst lepší a pak zase ne. Molo na čele pro asi 7-10 plachetnic ok. Vše je ale pořád obsazené a mezi jachtaři jde zřejmě o populární místo. V neděli v jednu plno, plachetnice stojí frontu. Dá se jít kotva-břeh na severní stranu. Jsou tam oka a možná připravená lana. Je však nutné sledovat hloubku a dno! Je to trochu dobrodružné. Ponton, uváděný v průvodcích a mapách Navionics není v roce 2018 instalován. Prostě pořád plno.

Argostoly, hlavní město Kefalonie
Takřka dokonale krytá zátoka ve tvaru obrácené jedničky na jihu ostrova. Stání u mola kotva břeh, nebo na kotvě před molem. V přístavu želvy. Naproti marina, město v pěším dosahu.

2.června
Jirka odjel a nás čeká další etapa plavby – plavbou přes starobylou Messinii se dostat na jónský Zakynthos a pak na Lefkadu. Sobotu jsme si nechali na relax, ze kterého se vyklubala práce. Výměna ovládání kotevního vrátku nakonec zabrala asi 4 hodiny a kormidelní páku jsme dotahovali už ta tmy. My nejsme manželství, ale úderná jednotka. Přesto byla Kalamata moc pohostinná a líbila se nám.

Ráno (3. června) doladit poslední detaily a v poledne vyplouváme směr Koronis. Fouká překvapivě jižní vítr a tak letos snad poprvé plujeme na předobok. A vítr je poslušný – drží směr, který nám dovolí jet přímo na cíl, což není v jachtingu zas tak obvyklé :-). Po pár hodinách moc hezkého plachtění jsme dopluli před tureckou pevnost v Koroni, ze severní strany, kde je nábřeží kryté na jižní větry. Nábřeží bylo lemované kavárničkami, leč díky mělčinám a kamenům pod vodou jsme házeli kotvu uctivě daleko. Jakmile dopadla kotva na dno, vítr se otočil a rozfoukala se svižná dvacítka z opačného směru, jak je v kraji často zvykem. Začali jsme na kotvě rejdit sem a tam a bylo jasné, že tady ne, přátelé!

Odkotvili jsme a přesunuli se na jižní stranu pevnosti, před dlouhou písečnou pláž. Nic než písek široko daleko. Vítr tu foukal hodně zčerstva, ale mys Koroni nás kryl, a tak jsme bez obav spustili kotvu na šesti metrech. Zbytek dne byl ve znamení nicnedělání a večer nám k tomu svítily nádherné hvězdy, tady daleko od civilizace jasnější než jinde. Nicméně, protože je zátoka dost otevřená, nasadil jsem na noc kromě kotevního světla ještě červenou blikačku a zábleskový majáček. Noc byla klidná.

Další den začal ve znamení blue sailingu – začal koupelí v průzračné vodě nad písečným dnem. Dvě lodě, které stály v noci s námi, ráno odpluly a my měli zátoku celou pro sebe. Po snídani jsme nafoukli člun (zdá se, že jsme konečně zalepili všechny díry) a vydali se na nákup a prohlídku nábřeží pod pevností. Koroni se ukázalo jako moc milé městečko. Promenáda s kavárničkami, kde jsme si dali frappé, malý supermarket, modrobílé domky lemované pestrobarevnými amforami, to vše tvořilo velmi řeckou, poklidnou tvář celého mysu. Plavání v průzračné vodě kolem lodě po návratu bylo božské.

Ale nic netrvá věčně – vyplouváme dál. Takhle si představujeme blue sailing a jen neradi opouštíme tak krásné kotviště. Namířili jsme příď kursem k mysu Akritas, u kterého je úžina tvořená mysem a ostrůvkem Venetiko. Zpočátku bezvětří vystřídal slabý vítr do přídě. Jeli jsme stále na motor. Náhle jsme na hladině asi tak dvě tři míle před námi uviděli zpěněné vlny. Za okamžik od mysu udeřil vítr. Zpočátku v nárazech kolem dvaceti, pak kolem třiceti uzlů. V úžině už foukalo 40 uzlů a do lodí tloukly krátké a strmé vzteklé vlny. Motor jsme nechali běžet a přidali kousek hlavní plachty. Rychlost bylo kolem 2,5 uzle. Loď skákala nahoru a dolů a příď zalévala voda. Občas se příď potopila do vlny až po přední luknu a voda šla kolem stěžně. To jsme tedy koukali, jak se nám ten blue sailing zvrhnul. Ale museli jsme bojovat. Značně silovou plavbou jsme se dostaly do závětří ostrova Skhiza, odkud jsme pak na menších vlnách pokračovali dál. A najednou, jako když vypnete pračku. Vítr se utišil na slušných deset uzlů předobok a vlny se uklidnily. Klidnou plavbou jsme pak dosáhli zátoky Longos na ostově, kde jsme hodili kotvu. Nikde nikdo, jen opuštěné rybí sádky a žádná jiná plachetnice. Ostrov je neobydlený. Blue sailing byl zpátky.

K večeři byly ryby (koupené). Jo a poznámka pro uživatele Navionicsů – hned za ostrůvkem, který kryje zátoku Longos, je značně velký reef, viditelný i na google mapách. A NA NAVIONICSECH NENÍ! Tak dávejte vždycky pozor. Nikdy nevíte.

K večeři jsou ryby a zítra Methony! Tudy prostě putovala historie. Navzdory větru, se kterým jsme bojovali u mysu, byl v noci vítr mírný a noc klidná. Nikde nikdo, jen my a hvězdy.

Další den byla v plánu pevnost Methony. Jedna z největších zachovaných benátských pevností v Řecku. Je mixem turecké, francouzské, benátské a anglické vojenské architektury a je ohromující už při příjezdu z moře. Býval to rušný přístav, odkud benátčané převáželi poutníky do Svaté země na Krétu a pak dál na Kypr. I dnes je pevnost úctyhodná. Kotvíme přímo na místě, kde dříve kotvili benátské plachetníky i s nákladem zbožných poutníků – věru mystické místo.

Je tu (skoro) nacpáno. Postupně během dne připlulo celých sedm plachetnic! Pět jednotrupovek a dva katamarány. Všechno majitelské lodě a všechno dvojice na důchodu. Jsme tu se Skipřenkou  nejmladší. Je to za dva týdny poprvé, co vidíme tolik lodí dohromady! (Poznámka: On nás přešel humor, když jsme dorazili později na Lefkádu. Tam bylo lodí podstatně více)

Odpolední návštěva pevnosti je silný zážitek. Vstupné 2 EUR. V některých průvodcích avizovaný zákaz focení se nepotvrdil. Pevnost Methony, původně benátská, změnila několikrát v historii své majitele na turecké případně i francouzské nebo anglické, to podle aktuálních výsledků bojů o středomoří, které zuřily celá staletí. Samotná pevnost je pozůstatek obrovského prostoru se zbytky budouv, mešit, kostelů a fortifikačních staveb. A to nemluvím o podzemí, o kterém se vykládají legendy, ale které není přístupné. Pětiboká věž, představená před samotnou pevnost, je z moře z dálky viditelná a její návštěva otevře úchvatné pohledy na celou zátoku Methony, kde dnes kotví moderní plachetnice.

Po prohlídce pevnosti byla na programu bohatýrská večeře a pak návrat člunkem na loď. Cestou jsme vzali do vleku sousedy, jejichž dingině, výrazně větší než ta naše, stávkoval motor. Ó náš zlatořečený motorek Suzuki. Ještě nikdy nezklamal.

(6.6.) Po klidné noci a ranní koupely v průzračné vodě jsme zvedli kotvu a vyrazili kolem pevnosti do Navarinské zátoky. Navarinská zátoka je veliké, okrouhlé, přírodní a dokonale kryté kotviště. Na vstupu na jižní straně je hlídají skaliska a městečko Pylos (dříve Navarino). Na severní straně bývala krytá vojenskou pevností, ze které jsou dne jen zbytky. Zátoka Navarino má pro Řeky zvláštní význam. Odehrály se zde dvě zásadní bitvy. Jedna ve starověku, a jedna v novověku, konkrétně roku 1827, v říjnu. Tak druhá je velmi slavná. Tehdy na podzim 1827 tu kotvila flotila tureckých lodí – nějakých bezmála devadesát plavidel – vojevůdce Ibrahima Paši. Ibrahim Paša nebyl žádné ořezávátko. Do dějin se zapsal jako jednak velmi schopný, jednak jako velmi krutý válečník. Jeho chování vůči rodilým Řekům si tehdy vysloužilo odsouzení celé Evropy… což tedy Řekům vůbec nepomohlo. Co jim ale pomohlo, a značně nečekaně, bylo připlutí flotily spojenců – Rusů, Francouzů a Angličanů, k Navarinu. Spojenci byli ve značném oslabení, jen 27 lodí (proti 89 tureckým) a nechystali se k větší bitvě. Jako demonstraci pouze obsadili vjezd do Navarinské zátoky, ti odvážnější propluli kus dovnitř, nadosah turecké flotily. Bitva se nečekala. Spojenecký a řecký vztah k Turkům byl sice napjatý, ale již delší dobu váznul na mrtvém bodě. Dlouhé diplomatické tanečky byly ovšem rázně přerušeny – patrně nechtěně – tím, že jedna z řadových tureckých lodí zahájila palbu. Spojenecké lodě si to nechtěly nechat líbit a byť početně výrazně slabší, vrhly se do zátoky a do útoku. Bitva skončila totální devastací turecké flotily s tím, že spojenci nepřišli ani o jednu loď. Dodnes zbytky kdysi velkolepého loďstva leží na dně navarinské zátoky. Spojenci tady Turkům prostě natrhli p…. plachty, že. A to byl začátek konce turecké nadvlády v Řecku. Navarinská bitva spustila osvobozující boje Řeků za podpory zbytku Evropy a tehdejších spojenců. Úplnou a konečnou nezávislost pak Řekové vybojovali roku 1832.

Jak vidíte, pluli jsme vskutku historickými místy. Přepluli jsme celou navarinskou zátoku a na jejím konci hodili kotvu. Pak jsme provedli výsadek na břeh. Nejdřív člunkem, a pak divokou vegetací a pouštními dunami jsme po dvou kilometrech stanuli nad okrouhlou mělkou lagunou, uzavřenou jen úzkým vstupem z moře. Jestli někde existoval koupací ráj, bylo to tady. A nedosti na tom. Nad lagunou se vypínají zbytky zmíněné pevnosti a ve strmém svahu pod ním je velká jeskyně, zmiňovaný již Homérem. Skrýval se tu kdysi Odysseus, a také mykénský král Néstor tu před mnoha lety ukrýval svá stáda. No prostě paráda.

Nějakou dobu jsme se cachtali, ale pak byl čas na návrat. Přešli jsme opět divokou vegetací po břehu sladkovodního jezera a nalodili se zpět na Gaiu. Cílem na noc byla zátoka na opuštěném ostrově Proti, kam jsme bez problémů dopoluli navečer. V zátoce jsme stáli sami a překvapivě objevili i velký vrak rybářské lodi u břehu. Večerní šnorchlování a klidná noc plný hvězd byla dalším bonusem tohoto beztak již vydařeného dne.

Kotviště

Port Longos
Skoro se všech stran krytá zátoka, Sapientza u mysu Longos, v nejužším místě ostrova. Z dálky viditelný maják vás k ní spolehlivě dovede. Zátoka je dobře krytá na většinu směrů větru, snad jen východní větry tu jsou nepohodlné. V severním i jihovýchodním cípu rybí sádky. Dno tvoří tráva, skalní desky a písek. Když trefíte písek, kotva drží dobře. Ale je dobré si to zkontrolovat. Za vstupním ostrůvkem je reef, který není v Navionicsech! Tak pozor.

Koroni
Před nábřežím vpravo od vlnolamu kotvení, otevřené na severní a SZ větry. Dno mělké, kameny a kamenné desky. Kotva se ráda zablokuje. Pozorně studujte mapu a pozorně kotvěte. Kotva může po kameni klouzat. Kotvení vlevo za vlnolamem možné za klidu. Pozor na kameny na dně.
Jižní strana pevnosti – dlouhá pláž, na dně písek, kotva drží skvěle. Pozor – na Navionicsech chybí mapa/data. Dno se pozvolna zvedá až ke břehu, stání na 5-6 metrech je pořád docela daleko od břehu. Přímo pod pevností kameny. Při severních a SZ větrech velmi dobré krytí.
V městečký samoobsluha, rybárna, suvenýry, kavárny, taverny. Je zde Čech z Plzně, co si koupil na kopečku pozemek.
Signál vodafone LTE

Kalamata
D-marine, relativně malá, dobře vlnolamem krytá marina, nicméně na začátku června volná místa. VHF 96, zavolat, ukážou místo. Záchody, sprchy, pračka, obchůdek, v okolí taverny a do města kousíček. Skluz. Od záchodů klíč. Voda, eletřina, 40 EUR/noc včetně DPH, vody a elektřiny. Vodafone LTE

Paleocastro
Malý mys na západním pobřeží východního peloponésského prstu se zbytky pevnosti. Na severní straně molo, obsazené lodní technikou a vraky lodí. Ošklivé a nepoužitelné, snad jen v nouzi na kotvu před molo. Naopak z jižní strany je hezké místo, relativně klidně s písečným podložím. Nejdou-li vlny od jihu nebo západu, je to hezké kotvení. Vodafone LTE

Methony
Stání na kotvě napravo od vlnolamu. Samotný vlnolam nevypadá moc přívětivě a je okupován malými loďkami. Pro kotvu je dost místa, dno je písek, kotva skvěle drží. Kryté na převládající severní větry. Při jižních větrech otevřené. Vodafone LTE