Krása jachtingu

Na pořadu dne (30.května) je návštěva potopeného města Petropavli, které leží jen nedaleko od Paleocastra. Jedná se o nejstarší podmořské archeologické naleziště, a tak jsme se na něj značně těšili. Hned ráno jsme vypluli a už za hodinu a půl házeli kotvu u Petropavli. Bohužel, očekávání se lišilo od reality. Několik starých zdí, deska se základy sloupů snad… a to bylo vše. Byli jsme docela zklamaní, „naše“ potopené město u Ephidauru je daleko malebnější a zachovalejší. Ale co se dá dělat, není každý den posvícení. O to více jsme byli nadšení hned za pár hodin.

Čerstvý vítr nás dofoukl k ostrovu Elafoniso, na jehož jižní straně, u mysu Elena, leží dvě malební zátoky. Hodili jsem kotvu v té západnější, skočili do člunku a uživali si osamělé písečné pláže, která snese za nejpřísnější měřítka kvality.

Ale čas pokročil a tak jsme zvedli kotvu, vztyčili plachty a vyrazili západním kursem přímo k jižnímu mysu středního peloponéského prstu, jménem Tenaro.

Divocí Maniové
Střední peloponéský prst se jmenuje Mani a je asi nejpodivuhodnější. Charakterem spíše skotská vysočina je ukončena mysem Tenaro, kde leží bájný vchod do podsvětí, do Hádovy říše. Když jsme připluli za večerního šera do kryté zátoky Port Kayo, která je obestoupena strmými útesy na jejichž vrcholcích sídlí zbytky opevněných vesnic Maniů, nepřekvapilo by nás, kdyby se vedle nás na loďce objevil samotný Chárón. Prostě, jestli mělo kdy nějaké místo genius locci, bylo to zde. Ona je totiž historie středního prstu Mani pěkně krvavá.

Maniové, obyvatelé poloostrova Mani, jsou původně velice zavilí a drsní válečníci. Jejich agresivita je proslulá a ani sami dórští Sparťané si je nedokázali podmanit – a to byli nějací bojovníci. Lid Mani nedokázali ovládnout ani Turci, ani kdokoliv jiný a po staletí byl jih prostředního peloponéského prstu Mani ponechán sám sobě.

Lidé Mani – Maniové, někde uváděno jako Manité – tak bojovali hlavně mezi sebou. Propletenost vládnoucích rodů dala vzniknout složitému systému krevní msty, který v podstatě produkoval důvody k dalším a dalším bojům. Boje krevní msty zasahovaly pouze mužské členy rodu – ženy a děti se bójů nezůčatnily – ale vedly se až do vyhlazení protivníka nebo jeho úplněmu podrobení. Neurození obyvatelé zůstávali většinou stranou, ale v nejhorších okamžicích prchali pryč; což často vedlo k zastavení bojů, protože bojovníky neměl kdo krmit.

Bojující rody se opevňovali ve vesnicicíh a hlavně ve vysokých věžových stavbách, odkud na protivníky útočili vším, čím to jen šlo. Války běžně trvaly několik roků. Ještě v devatenáctém století zde jedna krevní válka trvala plných čtyřicet let! Pozůstatky po krevních válkách se staly opevněné vesnice roztroušené po celém poloostrově Mani. Po vyhlášení nezávislosti Řecka se Maniové stali velkou oporou řecké armády.

My už jsme v zátoce Kayo našli jen potomky Maniů, kteří byli (zdálo se) mírumilovní a provozovali dvě restaurace, kde jsme dostali vynikající večeři. Místní s námi dokonce vyjelli autem na malý výlet do opevněné vesnice Váthia a také k mysu Tenaru ke vchodu do podsvětí. Jednu z restaurací dokonce spoluvede paní ze Slovenska, takže jsme si popovídali a slíbili, že o ní povíme doma! Takže kdybyste chtěl někdo v téhle malebné a historicky bohaté krajině strávit třeba dovolenou, tak kontakt je: Paní Aďa ze zátoky Porto Kayo, akrotiri@porto-kagio.gr, +306973931046. Mají i malý penzionek, takže pokude chcete někdo strávit svkělou a nevšední dovolenou… neváhejte.

Druhý den (31. května), po již zmíněném výletě, jsme odkotvili a vyrazili kolem mysu Tenaro na další plavbu. Vítr byl slabý a cesta nebyla ničím zajímavé – naším cílem byla zátoka Limani. Otevřená na západ, veliká, slibovala dost místa ke kotvení. Byli jsme rádi, že nefoukalo, za západního větru bychom tam nemohli stát. Cestou se sice honila bouřková mračna, ale protože jsme den před tím ve svatyni Poseidona obětovali pár nám drahých věcí, věřili, že nám pán moří dopřeje klidnou noc. A opravdu. Dno písečné, hloubka 7 metrů, jen my sami a obrovský prostor okolo. Noc byl klidná a plná hvězd.

Druhý den, na MDD, jsme dopoledne ještě zaskočili o zátoku jižněji, do místa s proslulou, zatopenou krápníkovou jeskyní. Jde o systém krasových kanálů v nitru hory, kterým lze proplouvat na lodičce – jedná se o placenou prohlídku, 13 EUR osoba. Ale stojí to zato. Viděli jsme už dost krasových systémů, od Macochy po Postojanské jamy ve Slovinsku, ale tohle byl také vynikající zážitek. Celé to trvá asi 45 minut a jestli někdy v kraji Mani budete, nevynechejte.

Ale byl už poslední den a nás čekala marina Kalamata, odkud se měl Jirka vrátit do Athén. Cestou jsme ještě potkali na hladině spícího kulohlavce, kterého jsme probudili. Mrzutě si nás prohlédl, párkrát se předvedl hlasitým nádechem a pak zmizel do hlubky, najít si klidnější místo. Do maríny Kalamata jsme zaplouvali doprovázeni slušným hřměním z hor, ale nic z toho nebylo. Poslední večer byl zakončen vskutku bohatýrsky – obrovskou večeří. Maniové se rozhodli zahubit turisty jídlem.

Pokračování příště….

V sobotu večer 26.5. dorazil Jirka trajektem podle plánu a naše posádka byla kompletní. Tři námořníci, co se vydají na pouť kolem celého Peloponésu. Do míst, kudy plul Odysseus, do míst, kde leží Sparta a také do míst, kde je vchod do Hádovy podzemní říše. Tedy jsme bohatýrsky povečeřeli v taverně u Michaela (Oasis), jak se sluší před každou výpravou, rozloučili se s Vangelisem a jeho obchůdkem zakoupením několika dalších nezbytností, kterých stále přibývá a padli do kajut.

Druhý den ráno v 8:15 jsme vypluli. Hned za Porosem se zvedl vítr, vlny a tak jsme vytáhli plachty a zamířili k ostrovu Hydra. Stále po plachtami jsme propluli hyderským kanálem, po pravici nechali ostrov Speces a vyrazili vstříct Peloponésu. Foukal čerstvý vítr, 20-25 uzlů a my uháněli na zadobok rychlosti kolem sedmi, sedmi a půl uzle. Gaia plula s nadšením a my také – už ta zimní přestávka byla přeci jen dost dlouhá.

Díky příznivému větru jsme kolem půl páté byli na místě – v zátoce Fokianos, kterou jsme si zvolili k přenocování. Velká, kromě tři lodí prázdná zátoka s oblázkovou pláží, co víc si člověk může přát? Vítr večer zeslábl, profil zátoky nás kryl na vlny, kotva v pískovém podloží držela skvěle. Na dobrou noc nám na západě svítila Venuše a na východě Jupiter snoubící se s Měsícem….

Ráno, 28.května jsme provedli krátký výsadek na pláž, vykoupali se v průzračné vodě a pak připravili loď k vyplutí. Naším cílem byla Monemvassia, přezdívaná řecký Gibraltar.

Zase foukalo kolem 25 uzlů a tak jsme na narefované plachty pokračovali v jízdě. Ani občas dvoumetrové vlny nevyvedly Gaiu z konceptu, a tak se opakovala včerejší jízda rychlostí 6-7 uzlů. Kolem čtvrté hodiny odpolední jsme konečně na pozadí peloponéských hor rozeznali Skálu a kolem půl šesté jsme již kroužili v jižním přístavu a hledali volné místo. Nebylo – byli jsme nuceni hodit kotvu do písku na jih od mostu, spojující Skálu s pevninou – místo krásné, ale docela houpavé. Možná jsme měli zvolit severní stranu – sice ta bylo více vln, ale také trajektové molo, za kterým se dalo schovat. Vzhledem k tomu, že do Monemvassii zajíždí trajekt dvakrát týdně, byla šance, že tam bude možné stát. Ale znamenalo to objet Skálu, což by zabralo nejméně hodinu času, a my už se těšili do taverny.  A taky bylo na co. Rybí večeře s výhledem na řecký Gib rozhodně stála za to.

No. Noc stála také za to. Vítr a vlny od východu nás na kotvišti honily celou noc sem a tam, kotevní alarm neustále ječel a tak jsme se vyspali dohromady sotva dvě hodiny. To nás ovšem neodradilo provést druhý den ráno výsadek na monemvassiskou skálu.

Vsuvka: Když jsme se z večeře vraceli na Gaiu gumovým člunkem, zažili jsme zajímavou příhodu. Hned po odražení od rybářského mola zvolal Jirka: „Pozor! Vpravo velký kámen“. Ohlédl jsem se doprava a veliký kámen těsně pod hladinou se najednou začal hýbat! Byla to veliká želva, kterou do které jsme málem narazili! Chvíli si nás prohlížela a pak se vydala spát jinam…

(29.května)
Obrovskou skálu tvořící ostrov přilepený k peloponéské pevnině nelze z moře přehlédnout. Je dominantou řecké Lakónie – ano, té slavné Lakónie, jejíž hlavním městem je takřka od nepaměti dórská Sparta a odkud pocházeli proslulí starověcí válečníci. Monemvasijská skála, přezdívaná též řecký Gibraltar nebo tako Rock, je monumentální a je to místo, které jsme prostě nemohli minout.

Původní osídlení Skály se datuje do pozdní doby bronzové, ale pravá sláva začíná až po pádu Římské říše, kdy bylo na na Skále založeno byzantské město. A vzhledem k tomu, že město na Skále je prakticky nedobytné, jak vám napoví jediný pohled na ní – Skála je spojena s pevninou jediným mostem a jinak se prostě na ní dostat nedá – byla její historie patřičně pestrá. Byzanc střídali Turci, ti pak byly vyhnáni Benátčany, aby se po čase vrátili, chvíli patřila Monemvassia papeži, ale pak ji radši předal zase Benátčanům, a tí zase Turkům. Teprve od nezávislosti Řecka je Skála řecká. Staré město, krčící se na jejím úpatí a nad mořem je doposud obydlené a stojí za návštěvu. Je opravdu malebné. Uzounké uličky přilepené na svahu hory si zachovaly středověký ráz, jakoby se ani nepsal rok 2018. Pár turistických obchůdků a restaurací najdete hned dole, ale jakmile vyrazíte směrem do kopce, přenesete se v čase o mnoho století zpátky. Statečně jsme s Jirkou vystoupali až na vrchol skály, kde leží pravoslavný kostel a zbytky celého sídliště budov, které na vrcholu kdysi stály.

Když jsme se dost vynadívali a vyfotografovali, nastal čas se vráti na Gaiu a vyplout. Opustili jsme houpavé kotviště a vyrazili vstříct prvnímu peloponéskému mysu. V plánu byl také ponor u potopené turecké obchodní lodi, jejiž vrak jsme měli po cestě. Loď Kaptan Ismail Hakki zde ztroskotala s nákladem oceli 30. ledna 1978 a leží hned za první mysem a v příhodné hloubce kolem deseti metrů.

Vítr byl slabší než poslední dny a o to byly větší vlny, které pravidelné dosahovaly dvou metrů. Navíc v okolí mysu se začal vítr stáčet a chvílemi jsme museli jet pouze na motor. Konečně jsme mys překonali, vítr se ustálil na východní dvacítku a my vstoupili do oblasti jižního Peloponésu, do oblasti zase úplně jiného Řecka, než jsme znali doposud.

Pohříchu silný vítr zvedl i vlny a zabránil tak výsadku u vraku turecké lodi. Škoda, co se dá dělat. Tak snad někdy příště. Do poslední chvíle pod větrem a na plachty jsme dosáhli skalnatého výběžku Paleocastro, po jehož jižní stranou jsme našli klidné kotviště.

Pokračování příště….

Zima utekla, před námi je další jachtařská sezóna, kde jinde, než v našem milovaném Řecku. Na konci května jsme zvedli kotvy (obrazně) a odletěli (doslova) do řecké Attiky, abychom trajektem z Pirea dorazili na ostrov Aegina, kde naše lodička tráví na břehu zimu. Našli jsme ji zcela v pořádku, a tak jsme bezodkladně vyrazili na Ouzo a dobrý oběd do taverny, abychom se před tím, co nás čeká, pořádne posilnili.

Práce před spuštěním na vodu je nekonečná. Kdyby člověk neměl pevné datum, kdy už loď na vodu opravdu musí, snad by byl na suchu napořád. Letmo nahlédnu do soupistu prací: Olej vyměnit, filtry vyměnit, impeler vyměnit, trup antifoulingem (obroušený byl z února), vyměnit hlavní baterii, promazat rolfok, namontovat anody, opravit dno člunku, vyměnit zábradlí, označit řetěz, vydrhnout palubu, vylešit boky, nainstalovat ostrůvek, vyměnit těsnění všechna na obou záchodech, opravit autopilota, pověsit genu, uklidit loď…. a pár dalších věcí. Docela dost, na 2 a půl dne.

Nicméně v pátek nás, po nervydrásajícím milimetrovém manévrování, anóbrž jsme byli zapasovaní mezi dalšími loděmi, kluci z boatyardu hodili na vodu. Motor chytil i po zimní přestávce na jedničku a my se vydali na 20 mil vzdálený Poros. Tam jsme, v devět večer zakotvili a padli úplně hotoví do postelí.

Teď v sobotu jsme na Porosu, doděláváme posladní práce a chystáme loď k vyplutí. Večer dorazí zbytek posádky – třetí do party 🙂 Jirka, a ráno vyplouváme. Pláne je obeplout celý Peloponés jižní cestou. Prvním cílem je Monemvassia na jihu Peloponesu, pak Kythira a po ní další „peloponéské prsty“. Zajímavé je, ža zatím každý z Řeků, kterému jsme se se svými plány svěřili, zamumlal něco jako „hmm, to je dálka…, únavná … ehm… plavba pro posádku, velký vítr, vlny…“ Dokonce i číšník z restaurace u Michala na Porosu! Tak uvidíme, co nás tam vlastně všechno čeká!

Pokračování příště….