Pomalu ale neodkladně se blíží zase konec jachtařské sezóny na přehradách. Orlická přehrada má už od srpna nízký stav vody kvůli opravám na přehradě a Slapy jsou na řadě na konci září.
Na slapské přehradě není moc vhodných míst k vytažení lodí z vody kvůli zazimování, a hodně majitelů lodí volí vytažení na sjezdu u Slapské přehrady. Bohužel tento sjezd slouží primárně k přepravě lodí přívěsem místo plavební komory přes přehradu a každý rok panují obavy, kdy je tedy sjezd volný, kdy je brána zavřená a kdy můžeme vytahovat lodě z vody.
Zavolali jsme tedy na Povodí Vltavy, abychom vše ujasnili, a tady máte přesný rozvrh sjezdu na Slapech:
Sjezd je volný k využívání veřejnosti úterý a čtvrtek po celý den a ostatní dny do 8:00 a po 18:00. Brána by měla zůstávat v tyto časy otevřená. Informace jsou od paní Bártové na telefonním čísle 602 167 447.
Diesel je potvora. Asi to znáte. Vznětový motor má spousty výhod, ale prostě umí být potvora. I když dnes už jsou jak suchozemské, tak marinizované verze dieselových motorů docela vychytané, „dízl“ má prostě svoje „špecifiká“ a pokud je nerespektujete, bývají problémy.
Výhody naftového motoru jsou každému asi jasné: málo to žere, nepotřebuje to svíčky, má velký krouťák při nízkých otáčkách a když se o něj dobře staráte, vydrží hodně, hodně dlouho. Zvlášť ty starší motory bez elektroniky jsou vážně makáči. Lejte do nich slušnou naftu, chladící kapalinu a dobrý olej (včas a pravidelně ho měnit!) a máte zaručen dlouhý život ve společnosti miláčka, co kdesi v podpalubí, kam světlo nezasvítí a vánek nezafouká, poctivě pracuje a donekonečna točí hřídelí.
Ale má to i své ale. Marinované dieselové motory mají svoje mouchy, dané z jejich účelové podstaty, které se nesmí ignorovat. Například lodní motor, umístěný v podpalubním prostoru, se hrozně špatně chladí. Nic tu nefouká, jediným chladičem je mořská nebo sladká voda (nebo obojí) a stačí malé snížení průtoku chladící vody (stačí, když se přicpe sací potrubí) a motor se začne přehřívat, to teplo začně škodit nejen motoru, ale i chladícím hadícím, výfukovým hadicím a na průšvih je zaděláno. Proto všechny nabádám – starejte se o svůj impeler, on je srdce chladící soustavy (a výměník, a filtr, a termostat, a… tak dále), nicméně impeler bude námětem jiného článku. Ale než se vrátíme k zazvzdušňování a odvdušňování, vzpomněl jsem si na jednu historku s chlazením motoru, kterou mi vyprávěla kamarádka Lucka.
Trable v Amsterdamu
Lucka se jednoho dne rozhodla, že totálně změní svůj život. Dala výpověď v práci a za ušetřené peníze koupila v Holandsku plachetnici Sachmet, na které se rozhodla v Řecku žít. Bylo ovšem třeba nejdříve přeplout z Holandska do Řecka, (kterýžto příběh je monumentální a také jsme jej na Kráse kdysi zveřejnili), a tak se Lucka, v té době zcela nezkušený kapitán, dala s pár přáteli na cestu. Příběh, který vám teď vykládám se stal hned na první etapě, kousek od Amsterdamu.
Lodní motor plachentice Sachmet, byl staršího data. Rozvážný pomaloběžný jednoválec Renault, co se dal startovat i klikou. O pár let později jsem si s ním já to startování klikou velmi užil, ale to je jiný příběh. V každém případě, S/Y Sachmet, s čerstvou majitelkou na palube, připlouvala pod motorem k Amsterdamu. Lucka u kormidla, posádka v kokpitu. A najednou se z podpalubí ozvalo brutálně hlasitý a naprosto situaci nepřípadný prehistorický řev! Klakson nákladního automobilu fakt naštvanoho tiráka! Pokud na vás někdy zblízka zatroubil náklaďák, máte asi tak představu, co se stalo. Lucka později líčila, že nechybělo mnoho a všichni v hrůze naskákali z kokpitu do vody. Motor se zastavil. Posádka na sebe chvíli koukala, pak nastartovali motor a zase se rozjeli. A za chvíli totéž – naštvaný tirák v podpalubí a zastavený motor. Takže se v tom začali rejpat a zjistili, že předchozí majtel namontoval klaskon z náklaďáku na čidlo teploty a že se jim tudíž přehřívá motor. Ale nevěděli proč. Motor vždycky po chvilce vychladl a nechal se nastartovat, ovšem vzápětí se dožadoval chladu usilovným troubením klaksonu. Pluli v tomhle režimu, díky klaksonu dost dramaticky, ještě týden, než se konečně dostali u Antverp k mechanikovi, který byl ochoten se na to podívat. Starý mechanik obhlédl motor, podrbal se na hlavě, lišácky se na Lucku podíval a sáhnul pod motor, kde otevřel sací ventil chladící vody. A bylo to. A od té doby běhal Renaultek jak hodinky a klakson ani nepípl.
Poučení: Pečlivě kontrolujte i vstupní ventil chladící vody, jestli ho někdo omylem nezavřel. Alespoň já tak o té doby činím. A taky je na tomhle příběhu úžasné, co všechno vydržel bez chlazení starý Renault jednoválec.
Jednou z těch much, respektive vlastností, je citlivost na vzduch v palivové soustavě. Stačí malinká bublinka v dodávce paliva a motor se zastaví. A pokud ho chcete znovu rozběhnout, musíte ho odvzdušnit.
Stejně tak je diesel citlivý na nečistotu v palivu. Jak do válců dorazí nějaké to svinstvíčko, zakašle si a zastaví se. Potom bývá potřeba palivovou soustavu vyčisti a před tím, než zase motor nahodíte, ho musíte odvzdušnit.
Než se však dostaneme k samotnému popisu odvzdušnení, musíme si říct, že první pravidlo tohoto procesu, s trochou nadsázky, zní: „VŮBEC TO NEDĚLEJTE“. Jinými slovy, chovejte se k dieselu tak, aby se nezavzdušnil a máte vyhráno! Je to ta nejlepší metoda. Podívejme se tedy, co a jak dělat či nedělat.
Nehoupat
Na rozdíl od suchozemského dieselového motoru se jeho mořský bratranec houpe a to tak, že někdy hodně. I když auto se na D1 taky hodně natřásá (než se to snad zlepšilo, dlouho jsem tam nejel), tak marinizovaný motor musí zvládat pracovat v náklonech daleko vyšších. Plachetnice se může naklánět klidně 45 stupňů na každou stranu (i více) a motor to musí zvládnout. A on to zvládá – vydrží výrazně více než posádka. Ale společně s lodí a motorem se houpe i naftová nádrž, a to může být kámen úrazu. Sání palivové soustavy je umístěn v nádrží blízko jejího dna a pokud je v nádrži málo nafty, vznikají v ní za houpání lodí vlny a palivové sání se tak snadno může ocitnout na vzduchu. A motor si tím pádem „cucne vzduch“ a jakmile bublina dorazí k válcům, neštěstí je hotovo. Motor se zastaví.
Stejně tak víření nafty v nádrží zvíří i ropné usazeniny na jejím dně, které pak mají tendenci nechat se nasát palivovou soustavou a v nejméně vhodný okamžik ji ucpat. Pak máte práci dvojo – vyčistit palivovou soustavu a odvzdušnit motor. Nic z toho nechce člověk dělat na vlnách, bohužel z principu věci se tohle děje právě jen na vlnách.
Necmrndat
První rada tedy zní: Nikdy nemějte v nádrži málo paliva. Čím více nafty v nádrži máte, tím menší je v ní vlnění a víření. (Ideální je mít ji pořád plnou, ale to by chtělo zlatou rybku 🙂 ). Mořští vlci doporučují, a já to tak také dělám, nikdy nevyjíždět víc jak polovinu nádrže. Prostě si myslet, že máte jen poloviční nádrž. Já osobně k tomuhle pravidlu ještě vozím sebou vždycky 20l nafty v kanystru a tankuji co nejvíce to jde, alespoň 1x týdně. Málokdy mám nafty méně než 3/4 a zatím (teď to musím zaklepat) se nám na vlnách motor nezavzdušnil, ani neucpal. Ono je samozřejmě nejlepší na vlnách plachtit bez motoru, ale ne vždy to jde a vlny vám umí udělat i okoloplující loď.
Tož tak. Příště si dáme postup, jak to odvzdušnění udělat a k tomu jeden hrůzostrašný příběh.
Starší, ale velmi úspěšný článek. A protože Krása jachtingu od doby, co tenhle článek původně vyšel, nabrala další čtenáře, nezaškodí si Terčiny zkušenosti s maskou EasyBreath připomenout.
Jarda F.
Pokud jezdíte k moři, ať už na břeh nebo plachtit na moře, nesmíte opomenout krásy podmořského světa. Zvlášť v Chorvatsku a Řecku je na mnoha místech voda zářivě čistá a dohlednost je často až 20 m. My jsme si celá rodina udělali kurz freedivingu, abychom nebyli tolik omezení v hloubkách, ale ne každý má k potápění tak pozitivní vztah a často se nám na lodi vyskytují posádky, které nemají s potápěním tolik zkušeností nebo se trochu bojí.
Toto léto se mi dostala od kamaráda do ruky celoobličejová potápěčská maska Easybreath. Vyzkoušela jsem ji a napíšu vám o ní pár informací, abyste se mohli plně rozhodnout, zda je to to pravé pro vás, nebo bude lepší klasická maska se šnorchlem.
Pohodlí
Co musím celoobličejové masce přiznat je, že je na nošení velmi pohodlná. Vyrábí se ve dvou velikostech, menší určená pro děti od 10 let, ženy a osoby s úzkým obličejem, větší pro muže a širší obličeje. Vzhledem ke zkušenostem s normální maskou jsem si říkala, že to přece nemůže sedět každému. Ale díky silikonové lícnici obepínající celou masku sedí maska dobře a docela hezky těsní, a to ji zkoušeli ještě dva mí kamarádi. Trochu problém je u vousatých pánů a lidí s hodně úzkým obličejem. Oproti klasické masce je zde nevýhoda, že ve chvíli, kdy vám trochu nateče do masky, nemáte pod vodou možnost vodu z masky vyfouknout. Na druhou stranu, stejně jste pořád jen na hladině protože jak píši dále, není možné se s maskou potápět hlouběji pod hladinu.
Pásek, který drží masku na hlavě, je vyroben z příjemného textilního materiálu a netahá za vlasy. Zároveň se maska dobře nasazuje i sundavá.
Zadní strana masky, je vidět silikonová lícnice a popruhy na hlavu.
Výjimečný je rozhled, který maska poskytuje. Neztratí se tím periferní vidění a pocit z prostoru je velmi dobrý. Vidíte téměř tak, jako normálně.
Klasický problém u potápěčských masek je mlžení skla. Zde se výrobce zaručuje za to, že se sklo nebude mlžit, a je pravda, že oproti mé masce to byl velký rozdíl. Při nádechu proudí nejprve vzduch na zorník (přední část skla) a až poté do nosu a úst. Vlhčí vydechovaný vzduch je odváděn silikonem a plasty v masce ven jinou cestou a tím je zajištěna pravidelná cirkulace vzduchu, která brání zamlžování. Samozřejmě se maska trochu zamlží, ale oproti normální masce je to velký rozdíl.
Dýchání
Protože jsem zvyklá dýchat se šnorchlem a přijde mi to již naprosto přirozené, musela jsem si na dýchání v Easybreath chvilku zvykat. Trvalo to ale jen pár minut a už jsem na to vůbec nemusela myslet. Pro ty, kteří naopak nesnesou v puse šnorchl a pocit, že dýchají trubicí, je maska velmi pohodlná a můžou dýchat jak nosem tak ústy bez jakéhokoliv omezení.
Šnorchl by se zdál být kratší než je normální šnorchl, ale není to tak. Normální šnorchl jde od úst až nad hladinu, zde vede od horní části masky, takže kouká nad hladinu více než normální. Za velkou výhodu považuji dvojité vedení uvnitř šnorchlu – jednou části se vzduch vyfukuje, druhou nadechuje. Tím pádem se do masky dostává stále čerstvý vzduch a nevzniká tím sloupec vzduchu ve šnorchlu, který musíte přetlačit, abyste se dostali k čerstvému. Zároveň má šnorchl na konci plovák, který se uzavře při potopení masky pod vodu. To je velmi ceněné při vlnách, které normální šnorchl zalijí vodou a potápěč se omylem nadechne vody. To zde nehrozí.
Přední strana šnorchlu. V oranžové horní části je plovák.Zadní strana šnorchlu. Jsou vidět dvě oddělené cesty pro vzduch vdechovaný i vydechovaný.
Potápění
Celoobličejová maska ale rozhodně není určena na nádechové potápění. Protože má velký objem vzduchu, je obtížné potopit hlavu do větších hloubek, protože vám ji maska stále táhne nahoru. Pokud by se vám to povedlo, v jednom metru hloubky zjistíte, že objem vzduchu je tak velký, že kvůli stlačení vzduchu začne nepříjemně tlačit na obličej a oči. Abyste se tomu vyhnuli, musíte si do masky fouknout vzduch z plic a tím se obrat o cenný čas pod vodou. Zároveň hned zjistíte, že nemáte jak si pod vodou tzv. odfouknout uši, aby vás nebolely (vyrovnat tlak ve středoušní dutině) – nemůžete si totiž ucpat nos, který je schovaný v masce.
Shrnutí
Celoobličejová maska Easybreath má spoustu nových užitečných technologií, které šnorchlování velmi zjednodušují. Je z ní velmi dobrý rozhled, pohodlně se v ní dýchá jak nosem tak ústy a velmi dobře zde funguje cirkulace vzduchu. To zajišťuje nemlžení skla masky. Výborně se hodí pro lidi, kteří šnorchlovat zkoušejí poprvé a chtějí se jenom podívat pod vodu z hladiny, nebo pro ty, kteří nechtějí zadržovat dech a potápět se pod hladinu. Zároveň má pohodlné uchycení páskou a dobře drží na obličeji.
Pro jakékoliv jiné potápění pod hladinu je maska ale absolutně nevhodná. Má obrovský objem vzduchu, takže protlačit hlavu pod hladinu je náročné a nelze jednoduše vyrovnávat tlak ve středoušní dutině. Více jak metr pod hladinu začne být maska velmi nepříjemná, proto pokud jste schopni aspoň na chvilku zadržet dech a potopit hlavu, doporučuji pořízení normální potápěčské masky se šnorchlem, který lze vyndat z úst.
Jak se shodla moje posádka: „Nicméně pro suchozemce a dámičky dobrý.“
V neděli 28. 8. skončilo ve Svatém Mořici juniorské mistrovství světa ve windsurfingu v olympijské třídě iQFoil, kterého se zúčastnilo 260 chlapců a dívek ve dvou věkových kategoriích včetně 13 českých reprezentantů pod vedením reprezentačního trenéra Milana Hájka.
Obrovského úspěchu dosáhly české závodnice v kategorii do 19 let. Do první pětky se dostaly hned čtyři z nich. Za vítěznou Izraelkou Tamarou Steinberg skončila stříbrná Barbora Švíková, bronzová Nela Sadílková, čtvrtá Kateřina Altmannová a pátá Kristýna Piňosová. Tento úspěch navíc podtrhla 8. místem v kategorii do 17let Alexandra Lojínová.
„Strašně si stříbrné medaile vážím, vloni mi to nevyšlo ani jednou, tak jsem moc ráda, že to dneska cinklo,“ smála se Barbora Švíková, pro kterou by závod posledním juniorským světový šampionátem v kariéře. Příští rok už bude závodit společně se svou sestrou Kateřinou v seniorské kategorii.
Nela Sadílková je o dva roky mladší, takže má ještě dvě juniorské sezony před sebou. „Na začátku závodu jsem měla smůlu. Přišel jeden předčasný start a ještě jsem prohrála protest, takže to nevypadalo vůbec dobře, ale nevzdala jsem to, pořádně jsem do toho šlápla a vyplatilo se to. A jsem hrozně ráda. Ani místní komentátor nevěřil, že z 10. místa po základní části se dá vybojovat medaile,“ říkala loňská mistryně světa ve třídě Techno 293, letos bronzová.
Nela Sadílková
Trochu zklamaná byla Kristýna Piňosová, před finálovými jízdami byla na 3. místě. Bohužel v semifinále, které vedla, udělala chybu v manévru, a to iQFoil umí vytrestat. Následoval pád a jasný postup mezi první trojku se rozplynul. Přesto naše závodnice překonaly všechny, dosavadní výsledky nejen v českém olympijském windsurfingu, ale i v celém jachtingu.
Vyrůstala jsem na Slapech nedaleko Měřína a pamatuji si doby (což zní jako kdybych byla děsně stará, ale holt už nejmladší nejsem 😀 ), kdy plata u břehu byla plná koupajících se lidí, kvičících dětí a na vodě jsme potkali maximálně tak parník jednou za 2 hodiny nebo nějakou tu malou plachetničku. Když mi bylo asi 10, plavali jsme se sestřenkou skoro každý den přes celou řeku naproti na břeh a zpátky, jen tak. Nebyl problém nás pustit, plavat jsme uměli dobře a museli jsme si dát pozor jen na toho parníka.
Bohužel od té doby se tady podmínky hodně změnily. Začalo se prodávat více motorových člunů a uvolnila se pravidla omezující jejich plavbu. Výsledek je, že každou chvíli kolem projede hlasitý motorák ve skluzu šílenou rychlostí, kolem zátok s platy a pláží s lidmi, rozhoupe všechny u břehu stojící lodě tak, že já vždycky trnu hrůzou, kdy to ty vazáky už nevydrží. U chat na břehu je hluk jak u dálnice…
Minulý rok se po dlouhém tahání, dohadování, dopisování a nesčetných peticích povedlo vyjednat omezení plavby ve skluzu v této oblasti aspoň přes prázdniny – červenec a srpen. Protože bylo před volbami, jezdili poctivě policisti na vodě a kontrolovali. Myslím, že hodně lidem v téhle rekreační oblasti se hodně ulevilo.
A teď jsem se náhodou dozvěděla, že prý ta vyhláška platila jen minulý rok a že se tu zas může jezdit, jak je libo. Na vodě to tak teda určitě vypadá – motorák za motorákem ve skluzu a policie nikde. Inu zapátrala jsem a přátelé, není to tak! Vyhláška o omezení plavby ve skluzu platí dále i tento rok přes sezonu!
Konkrétně na Slapech platí omezení od kilometru 91,8 (což je hráz Slapské přehrady) po 97,85 (pod Měřínem) a dále od kilometru 100,51 (Živohošťský most) po kilometr 106 (u obce Kobylníky). Omezení je platné do 15.9.
Nevím, kdo šíří to, že je volná plavba všude. Tak až se třeba příště o tom budete s někým bavit, tak aspoň víte, jak to je.
Hledáte vhodný sport pro své děti? Chcete, aby u něj vydržely celý život, našly partu kamarádů a podívaly se do světa? Vyberte si právě jachting!
Jachting není jen olympijský sport, v němž získala v roce 2004 Lenka Šmídová stříbrnou olympijskou medaili, ale životní styl plný adrenalinu, dobrodružství, improvizace a týmové práce pro všechny bez rozdílu věku. Na plachetnici se děti naučí ovládnout vodu a vítr. Na čerstvém vzduchu v přírodě si užijí spoustu zábavy a radosti z pohybu. Potkají zajímavé osobnosti a získají nové kamarády nejen u nás, ale i v cizině. Mohou začít na malých dětských plachetnicích na českých vodách a skončit až na námořní jachtě a plavit se po celém světě. Mezi jachtařské disciplíny patří také windsurfing a kitesurfing. I těmto sportům se v klubech mohou děti věnovat.
S jachtingem můžete začít kdykoli a jen tak si pro zábavu plout. Pokud však chcete mít ze svých ratolestí vrcholové jachtaře, je to stejné jako u všech ostatních sportů, je třeba se jachtingu intenzivně věnovat již od dětství. Děti obvykle začínají na malých plachetnicích u nás rozšířených jednoposádkových tříd Optimist a RS Terra nebo dvouposádkových Cadet a RS Feva, případně na windsurfingu třídy Techno 293. Ideální věk pro začátek je 6 až 10 let. Čím jsou větší a starší, tím se zvětšují i jejich lodě. Přecházejí na jednoposádkové olympijské třídy ILCA, a dvouposádkové juniorské třídy 420 nebo 29er.
Kde začít
Projekt Začni s jachtingem vznikl na Českém svazu jachtingu v loňském roce. Jeho pilířem je webová stránka www.zacnisjachtingem.cz, která jasně a přehledně informuje zejména rodiče dětí, proč jim jako koníček nebo sport vybrat právě jachting. Zároveň zde najdou přehled jachetních klubů z celého Česka, kde přijímají nové děti.
Jachtařské kluby najdete všude kolem všech našich vodních ploch, dokonce i v Praze na Vltavě. K nejpopulárnějším vodním plochám patří Lipno, Orlík, Slapy, Rozkoš, Máchovo jezero, Jesenice, Nové Mlýny, Brněnská přehrada, Slezská Harta… Některé kluby disponují vlastními loděmi, které mohou dětem zapůjčit. V opačném případě musíte loď sami zakoupit. Pro začátečníka stačí koupit plachetnici starší, Optimist pořídíte i za 6 000 Kč. Nové konkurence schopné lodě jsou podstatně dražší od cca 30 000 Kč.
První zájemci se díky tomuto projektu do některých klubů již přihlásili. Tak neváhejte a využijte naplno tuto možnost!
Co je cílem projektu Začni s jachtingem:
Přilákat k jachtingu (do klubů) další zájemce zejména děti. Stránka by měla oslovit především jejich rodiče, kteří pro ně vybírají kroužek/sport.
Stránka je napojena na sailing.cz a obsahuje informace o klubech a lodních třídách, včetně jasných kontaktů a postupů pro nové zájemce o jachting. Je napojena na interaktivní mapu vodních ploch a klubů se snadnou cestou na kontakty, kam se obrátit.
Je zde také jednoduše vysvětleno, proč by děti měly jachting dělat. Nechybí informace o windsurfingu a kitesurfingu.
Všechny aktivní jachetní kluby v ní tak získaly cenného pomocníka pro nábor nových dětí!
Pro více informací, hi-res fotografie nebo rozhovory mě neváhejte kontaktovat.
Vzhledem k tomu, jak ničivá byla bouřka u Korziky, vyhledal jsem a sepsal více detailů o celé události, ze které bude určitě dobré se poučit.
Celá bouřka se začala formovat u Barcelony ve středu 17/8 v noci. Na mapě lze vidět situaci u východního pobřeží Španělska v 17/8 v 23:45. A za 7 hodin to bylo na Korzikou (vzdálenost cca 280 Nm). Rychlost tohoto systému byla okolo 40-50 kn !!!
Byť předpověď hlásila bouřky, tak pokud jste byli večer na západním pobřeží Korziky, bylo nereálné utéct vyplutím na širé moře a zkusit se dostal na východní pobřeží Korziky. Jen třeba z Girolata do Bastia je to skoro 90 nm, takže cca 12 hodin plavby. Ono i na východním pobřeží byl vítr 80 – 100 kn, nicméně aspoň bylo lépe kryto před vlnami. I když v tomto větru taky žádná legrace.
Jachtař Pavel nám poslal do redakce svůj příběh. Příběh dramatický, jaké jsou ostatně všechny příběhy nasednutí na mělčinu. Velmi oceňuji otevřenost, s jakou se Pavel svého vyprávění zhostil, díky čemuž se mohou z příběhu poučit i ostatní. Co je ale vrcholně zajímavé, je důvod celého incidentu. Evidentně se vyplatí vozit si navigaci vlastní nebo nastavení lodního plotteru věnovat větší pozornost, než by si člověk chtěl připustit. Konec konců, čtěte dále.
Pavel píše:
Pohodová letní plavba s rodinou. Modrá obloha, vítr spíše méně než více, jsme v Kornatech na té samé trase už po páté. Osvědčené zátoky a rodinnou plavbu bych možná měl přesněji nazvat „přískoky“ mezi ostrovy a zátokami na koupání a blbnutí ve vodě. Líně se převaluji v kokpitu, vedu chytré řeči k synovi ve smyslu „papírová mapa je základ navigace“, žena konečně přemohla ostych a je u kormidla.
Samozřejmě, ráno jsem si stáhl předpověď a projel trasu v plotru na palubě, kudy to dnes poplujeme, abych si osvěžil trasu, nic náročného. Zkrátka ten den sliboval línou plavbu s koupáním a večeří v hospůdce.
A ano, bylo to jinak
Jsme u ostrůvku Tovarnjak a netuším, že líné povalování v kokpitu mi velmi rychle skončí.
GPS: 43°50’19.591″N, 15°14’27.249″E
Manželka: „Mohu tudy proplout?“ Já: „Jasně“ Manželka: „Opravdu?“ S výrazem – neuč orla létat sokole – se převalím k plotru, projedu si trasu a namistrovaně zahlásím: „Jasně, přesně tudy to vem“.
O 16 vteřin později už hulákám na děti, ať vystřelí z podpalubí ven a říkám si, co jsem to za pitomce, který vesty uklidil někam hluboko do salonu.
Touch the ground
Je odpoledne. U kormidla začátečník (a je to vlastně jedno, kurz určil skipper – tedy já), rána jak z děla. Loď poposkočí, na vteřinu se zastaví, v podpalubí se ozve několik ran, loď se rozjede, další rána, skoro spadnu a další rána. Loď s prudkým cuknutím na místě zastaví a mně je jasné, že mám průšvih. Co se dělo další minutu moc nevím. Hulákám na děti, ať okamžitě vystřelí z podpalubí, žena zděšeně pláče, loď je chová divně – nikdy jsem nezažil pocit najetí na šutr – a šest párů očí na mne civí s otázkou – „Tati, co tím budeš dělat“?
Nadávám si do nadívaných jelit a váhám s rozhodnutím, zda mám jít lovit vesty do podpalubí. Nikoho dolů posílat nechci. Nakonec se rozhoduji – všichni zůstanou na palubě – Tovarnjak máme cca 50 m od nás, počasí je skvělé, všichni jsou zdatní plavci, ten kousek přinejhorším doplavou.
Děti se chovaly fantasticky, utěšovaly ženu, já se vrhám do salonu a převracím podlážky. Nikde nic, to není možné. Osahávám uchycení kýlu, hledám sebemenší průsak, nahoře pláč. Letím nahoru, utěšuji ženu, která je k neutěšení, šest párů očí na mne stále s důvěrou hledí. Letím opět dolů a pomaleji kontroluji, zda někam něco neteče. To není možný – nic nevidím a nenahmatávám, sucho.
Letím nahoru a snažím se uklidnit sdělením, že není třeba hned opouštět loď… a vlastně mi až teď došlo, že nevím ani rozumně jak. Dinghy je přivázaná na palubě na přídi, záchranný ostrůvek nemáme, jsem v plavkách, nůž na odřezání dinghy je někde dole a v případě rychlého nabírání vody by nám zbývalo opravdu jen skočit a plavat. Žena stále pláče.
Loď se divně kolébá, je zaseklá na místě. Vodu nenabíráme – ok – to je dobré zpráva, možná, že je někde načnuté uchycení kýlu, možná někde budou malé průsaky, ale rychle pod vodu, jak se zdá, nepůjdeme. Snažím se neúspěšně uklidnit ženu.
Boreás je nám nakloněn
Nenapadá mne nic lepšího. Nahazuji motor a dávám plný výkon zpět. Volvo řve na plné otáčky a nic. Visíme stále na jednom místě. K…a.
Těch šest párů očí se na mne stále dívá a chce si povídat, aby se uklidnilo, vždyť si vždy poradím. Dávám neutrál a chvilku přemýšlím. Volat Sea Help? 16 kanál ? … Na to je času dost … letím zkontrolovat stav v podpalubí – ano je tam sucho. Vracím se nahoru. Hm. Mám zavolat charterovce, ať mne přijedou stáhnout? Hm. Mám mávnout na někoho kolem, ať mne stáhne?
Kolem pluje loď přiopitých Germánů a zavrhuji myšlenku na stažení od kolem plující jachty/katamaránu. Tahat z průšvihu dvě lodě je prostě zbytečně moc a má důvěra v dovolenkující přiopité jachtaře je mizivá. Sbírám odvahu zavolat charterovce a počítám, za jak dlouho asi tady budou. K…a. Ať počítám, jak počítám, pár hodin jim to zabere, takže to znamená trávit noc na šutru u Tavernjaku. Pochybuji, že za tmy by byli ochotni mne stáhnout dolů.
Snažím se „pozitivně“ naznačit posádce = ženě, že je možné, že dnes místo plánované hospůdky tady zůstaneme viset a budeme čekat přes noc do rána na odtah a držet celou noc hlídky. (No, úspěch mého proslovu byl záporný a situaci spíše ztížil). Dávám opět plný tah zpět, Volvo řve a nic. Koukám se zpět, co jsme přeskákali. List kormidla je kratší než kýl, stačí málo a vykličkujeme. Nechávám Volvo řvát na plno, říkám si, když se z toho teď nedostaneme, jdu volat charterovce. Stojíme na místě.
Poryv. Další poryv. A další poryv tlačí na příď lodě, motor řve a vítr nás stočil o 45 °. Najednou se loď zhoupla, vítr nás vypáčil a jedeme zpět. Rána jak z děla. K…a. Další šutr – dnes už ne prosím. Loď se obtáčí kolem šutru. Nechávám plný výkon a čtu dno, loď se rozjíždí a kličkuji na volnou vodu.
Místo incidentu
Stresu se skipper nevyhne
Loď pluje! To snad není možné. Kličkuji mezi šutry. Nadávám si, jak je to možné a co jsem to za jelito, že jsem sem vplul. Konečně jsme na volné vodě. Žena stále štká, děti ji utěšují. Dávám vpřed a vyhýbám se zjevnému poli šutrů, stále nechápu, jak jsem se mohl nechat ukolébat. Kontroluji trasu a kurz, dávám autopilota a jdu dolů zkontrolovat stav pod podlážkami – stále sucho. Začínám drobet volněji dýchat a přehrávat si zpět, co se stalo. Znovu a znovu si ověřuji kudy plujeme. Mířím do Vrulje na mooring, či bóji. Každých 10 minut mi to nedá a lezu dolů, hledat sebemenší náznak průsaku – naštěstí nic. Žena se začíná uklidňovat a já vysvětluji, že se vlastně (skoro) nic nestalo. Děti se začínají otřepávat, žena mlčí a dlouhým pohledem zkoumá, jak moc jen uklidňuji děti a jak moc mi má věřit, že nehraji jen uklidňující divadýlko.
Jsme u Vrulje a pod podlážkami je stále sucho. Vážeme se na bóji, beru masku a jdu pod vodu, podívat se, jak vlastně vypadá dno lodi a kýl po nárazu. Torpédo je pěkně orvané a možná lehce promáčklé(?), osahávám spoj mezi kýlem a dnem lodě – nic podezřelého nevidím.Vynořuji si a hlásím posádce, že je vše ok. Přemýšlím, zda mám hned vše hlásit charterovce. Nakonec to beru na sebe (jak jinak) a rozhoduji se, že teď nic hlásit nebudu. Předpokládám, že by mne požádali, abych se pro jistotu vrátil ASAP zpět a dovolenou zkrátit na půlku se mi prostě nechtělo. Je mi jasné, že se moc nevyspím a budu muset průběžně hlídat, zda něco neteče.
Nabouraný kýl
Posádka vyrazila na západ slunce na kopec nad Vrulje (mimochodem doporučuji) a já zůstal v lodi hlídat, co kdyby něco. Přes noc jsem preventivně vstával a koukal se pod podlážky, zda přeci jen někde něco neprosakuje. Druhou půlku týdne, jsem si zkrátka tolik neužil.
Zakopaný pudl
(Nevím, jak je to úsloví s tím zakopaným psem). Poslední den se rozhoduji obětovat a v pět ráno vyrážím zpět směr charterovka a marina. Vrtá mi hlavou, proč jsem kurňa do těch šutrů najel, všude je klid, Volvo přede, autopilot nastaven a chci na to přijít. Kontroluji papírovou mapu – křížek na mne z mapy téměř křičí, kontroluji na mobilu zakoupené Navionicsy – to pole šutrů je tam naprosto zjevně namalované – (proč jsem si jen trasu nekontroloval aspoň na mobilu??? – To vím – Z vlastní pohodlnosti ☹ a pocitu známého revíru – vždyť tady to už znám).
Průběžně mezitím koukám kudy pluji a najednou vyděšeně pozoruji, ve vodě vidím kardinální znak, další šutr na plotru je ale jinde, šmarjá co to je? Na manévr mám pár set metrů a tudíž i čas to znovu zkontrolovat. Závěr je vlastně prachsprostě jednoduchý. Nezkalibrovaný plotr. Neptejte se mne, jak je to možné, ale zobrazované vrstvy na sebe navzájem nelícovali, nebo jednoduše řečeno, byly prostě šejdrem.
Plotter B&G – foto z mobilu, kdy kardinální znak označující kámen byl umístěn mimo cca o 300m
To samé místo – pohled z Navinonicsů – odpovídá realitě
Myslím, že B&G dělá špičkový software i hardware a chyba byla jednoznačně na straně uživatele. Při spouštění plotteru na mne vyskočila hláška, že mapy nejsou aktualizované, nechť zadám licenční klíč a aktualizuji a seřídím – což jsem neudělal – nechtělo se mi půl dne nahánět někoho v charterovce, aby to dal do kupy.
Najel a (ne)platil
Brzy ráno posílám hlášení charterovce, hlásím, že jsem najel na mělčinu a kdy přibližně budu v marině. Nikdo se zpět neozval a stejně jsem moc jinou reakci neočekával. Po natankování najíždíme k molu – krásný pocit nikde se nemačkat – byli jsme tam úplně sami. Po vzorném manévru a vyvázání se objevil pracovník charterovky s dotazem, zda jsme to my, co najeli na dno. Po přitakání, skočil do lodě a zpřevracel všechny podlážky, osahával komplet dno a uchycení kýlu. Chvíli u toho klečel, pak vytáhl mobil, něco ve své mateřštině zamumlal a prohlásil, že za něj je to OK a ať ještě počkáme na potápěče. Přiznám se, že jsem čekal, zevrubnější kontrolu, ale nic z toho.
Za cca hodinu přijel base manager, skočil s maskou pod vodu, obeplul dno a prohlásil, že za něj to není nic dramatického, ale že musíme počkat na potápěče, kteří mají certifikát. Mávl jsem nad tím rukou – kontrola je na nich – já tomu houby rozumím. Za cca 4 hodiny mě pustili do kanceláře, ať jdu vyřídit papíry. Mezitím jsem volal kamarádovi právníkovi, kdybych náhodou byl tlačen do podepsání něčeho, čemu nerozumím, aby mi nějakou tu právní hantýrku pomohl přeložit.
Omluvil jsem se, jak jsem nejlépe mohl – je sezóna a chápu, že poškozená loď nemůže vydělávat – vím že jsem to nabořil a je mi jasné, že to potřebujete co nejdříve dát do kupy. Jsem smířený s tím, že kauce propadne. Nechce se mi čekat až přijede potápěč s certifikací a nejraději bych vzal rodinu a vyrazil domů. Domlouvám se se slečnou/paní a navrhuji, ať si kauci nechají s tím, že co zbyde po opravě mi později vrátí. Byla drobet pozitivně zaskočena mým přístupem, zavolala base managera, chvíli s ním švitořila pak řekla OK. Začala sepisovat papíry, já měl lehkou obavu, zda mne nepožene na kapitanát s nahlášeným incidentem s tím, že jsem nedbalou navigací ohrozil posádku.
Mezitím se dostavil base manager pro vyčíslení škody. Sepsal rukou na kus papíru seznam věcí k opravě s dotazem, zda chci račůn, nebo nikoli – račůn, ale bude dražší. Opáčil jsem, že račůn chci, neb mám kauci pojištěnou a ptám se, na kolik mne ta sranda vyjde. Bezelstně odpověděl, že oceňuje můj přístup a kéž by všichni to takto otevřeně řešili, postěžoval si, že tohle řeší cca 8x za sezónu (a bohužel se to někdo snaží zatlouct) a vybafl na mne předběžnou cenu 1000 kun.
Chvíli jsem nevěřil a nechal si to zopakovat. Po potvrzení, že slyším a vidím dobře, jsme si potřásli rukou, vysvětlil mi, že cena se může jedině navýšit, když by potápěč našel něco navíc a tak jsem šel pomoci s balením věcí do auta. Drobet hlodal červíček pochybností, co když něco najde potápěč, ale nemělo smysl to dále řešit. Nakonec mi za 3 dny mi přišel do emailu račůn a zbytek kauce do cca 10ti dnů jsem měl na účtu zpět. Cvičně jsem nahlásil událost pojišťovně a ta se též plnění dle smlouvy nevyhýbala.
Pointa
Když jsme se druhý den vraceli z Vrulje, tak se kormidla chopil školou povinný syn. Bravurně vymanévroval kolem Tovarnjaku se slovy: „Tati víš, musíš číst vodu a nekoukat furt to toho plotru, když pluješ.“
Přeji příznivý vítr do plachet a aspoň stopu vody po kýlem 😊
Vyvazování zádí ke břehu – tzv. způsob kotva-břeh je ve středomoří (a nejen tam) dost rozšířené. Používá se hlavně tam, kde jsou úzké zátoky a lodě točící se na kotvě se do ní špatně vejdou. A nebo tam, kde chtějí mít lodě kousek břehu pro sebe. A hlavně tam, kde nečekáte velký vítr. Já osobně tenhle způsob kotvení moc nemusím, protože představa noční bouře a pevně připoutané zádě ke břehu ve mě moc nadšení nevzbuzuje, ale nešť, spousta lidí tak stojí ráda (ještě evidentně nezažili tu pravou noční bouři). Buď jak buď, je to obecně používaný způsob kotvení v zátokách.
Proto jsem byl docela překvapený, když jsem se dostal k facebookové diskuzi, kdy jeden jachtař líčil, že kvůli kotvení kotva-břech dostal pokutu. Bylo to na Paklenich otocich, kde se vyvázali ke břehu dvěma lany – jedním za strom, druhým na kámen. Připlula policie a zkásla je o 2000 kun. Zajímavé bylo ale to zdůvodnění: prý je v celém Chorvatsku vyvazování ke břehu zakázáno. Já nevím jak pro vás, ale pro mě je to novinka. Sám tak nestávám, ale třeba motorové čluny takhle stojí naprosto běžně. A ještě jedna perlička – pivo si od posádky vzali a stejně tu pokutu vypsali :-).
Máte někdo podobnou zkušenost? Napište na jaroslav@ifp-publishing.ccz
Od pondělka 1. 8. do čtvrtka 4. 8. se jela základní část iQFoiL Youth & Junior Games na Lago di Garda. Český windsurfingový tým jel tento závod jako generálku před mistrovstvím světa olympijské třídy iQFoil, které začíná za dva týdny na jezeře Silvaplana ve Švýcarsku.
Do pátečních medailových rozjížděk pro 10 nejlepších v každé kategorii se probojovaly naše skvělé slečny:
U17 Alexandra Lojínová ze 3. místa
U19 Kristýna Piňosová z 2. místa
U19 Kateřina Altmannová z 5. místa
U19 Nela Sadílková ze 6. místa
A jak dopadlo finále?
V kategorii U19 zvítězila Kristýna Piňosová (TJ Rapid Brno). Kateřina Altmannová (TJ Lokomotiva Plzeň) se posunula na 4. místo. Nela Sadílková (TJ Delfín Jablonec) skončila desátá. V kategorii U17 přidala Alexandra Lojínová (TJ Delfín Jablonec) 5. místo. Kristýna Chalupníková (TJ Rapid Brno) skončila za branami finále na 15. místě.
Kristýna Piňosová zajela parádní závod, porazila mimo jiné domácí závodnici Sofii Renna, mistryni světa z roku 2021. „Celý týden jsem se držela na druhém místě, ale rozhodující finálovou rozjížďku jsem vyhrála a získala tak celkové vítězství,“ popsala závod. „Na vrchol sezony, na nadcházející mistrovství světa, se budeme nyní připravovat dva týdny tady na Gardě a pak pojedeme rovnou do Švýcarska. Ale dneska to ještě pořádně oslavíme.“
Kristýna PiňosováStupně vítězů
Mezi chlapci v kategorii U19 byl David Drda na 17. místě, Jan Kuchař na 39. místě, Šimon Skřepek na 51. místě a Jiří Plch na 67. místě. A v kategorii U17 Jirka Štěpánek na 43. místě.
Konkurence mezi chlapci na vysoké úrovni, a proto i jejich výsledky jsou velmi kvalitní.
