Krása jachtingu

Po krásné plavbě  v příjemném větru jsme připluli za přístavní hráz města Novigrad. Městská bóje uleví naší peněžence a tak se k ní přivazujeme. Nedaleko stojící prastarý kostel neustále bimbá, a tak jsme to místo překřtili na U starého Bimbala. Městské molo se mi nezdá jako bezpečná alternativa. Vlny, které zůstaly po bouři, se tříští o molo a zaplavují i nábřeží.

Jdeme se projít po malebném rybářském městečku a nestačíme se divit. Všude narážíme na pozůstatky působení Juga. Po ulicích se válejí velké větve borovic a lidé je dávají na celkem pěkné hromady. Když jsme však došli k nedaleké maríně, vyvalili jsme oči na obrovské plachetnice cca 60 stop dlouhé, které se válely převrácené na bocích. Podpěry nevydržely nápory větru a některé lodě, vytažené na břehu, se poroučely k zemi. Přeražené stěžně se válely na o kus dál parkujících jachtách. Vytržené kýly lodí, přeražená kormidla a potrhaná biminy lemovaly naší cestu až k umývárce, kterou jsme s chutí použili.

Při cestě nazpět k lodi jsme si s Lukym střihli pár jízd na autodromu na místní pouti. Jestli se něco dá říci o noci strávené na Lente, tak to, že vůbec nebyla klidná. Výběrčí se na mě s pobavením podíval, když viděl, že vážu čtvrté lano od vazáku k bóji. Jenže já vím své, on bude večer koukat v televizi na fotbal, pojídat křupky, a já tady zase budu řešit, zda to vyvázání stačí nebo ne. Jak už je zde letos zvykem, v noci přinesl vítr další, tentokráte západní bouři. Vylezl jsem z lodi a sledoval s uspokojením cvrkot na okolních lodích. Čelovky se jenom míhaly a další a další lana se napínala od bojí k lodím.  Každý tam měl minimálně dvě až tři. Noc byla jako když vás naloží do mixu a jedou s vámi závod Paříž Dakar. Ráno mě bolelo za krkem, jak jsem se furt hlavou převaloval. Nebylo nám úplně dobře a začali jsme upadat do takové malé nevolnostní letargie. Na moře to nešlo a na té bóji také ne. Nastartuji tedy motor a přeci jen zkusíme zajet k tomu městskému molu. Alespoň to zde výrazně méně houpe. Další den v Novigradu znamená kouknout se realitě do očí a přiznat si, že náš plán má už 5denní časový skluz. Vypadá to, že Benátky musíme odepsat. Napadá mě však ještě jedno řešení. Vykašlat se na Terst, Miramare a Sistiánu a rovnou přeplout do Itálie. Po rodinné poradě se domlouváme, že oželíme sever, a pokud bude dobrá předpověď, přejedeme zítra do Itálie.

Předpověď hlásí severní vítr 5-10 uzlů. Ideální stav na přeplutí do Itálie. Ráno vstanu v 7 a jdu na kapitanát, abych se odhlásil z schengenského prostoru. Na dveřích visí cedulka, že ordinují od sedmi. Beru za kliku, ale nikde nikdo. Poflakuji se tedy po přístavu a zkouším to v 8 h. Výborně, mají otevřeno. Sděluji své přání opustit bouřlivé Chorvatsko a odplout do Itálie, paní mě však posílá nejdříve na celnici, která je naproti. Dojdu tedy k nevrlému celníkovi do žlutého domku a dávám mu pasy na stůl. A loď máš kde? Tamhle za rohem říkám. Jak za rohem, musí být přivázaná u celního mola. Říká mi důležitě a vrací pasy. Takže já se tedy vracím zpět na loď, kde vládne dobrá nálada plná očekávání našeho blížícího se odplutí. Tak co, papíry máš vyřízené ptá se Stáňa? No nemám, otevřeli o hodinu později a musíme s lodí na celní molo.

Odvážeme tedy loď a dobrumláme si to k celnímu molu. Celní molo v Novigradu není molo, kde bych se chtěl  zdržovat zrovna zbytečně. Je dost na ráně a velké výletní lodě zde způsobuji celkem vlnění. Odběhnu tedy znovu za PANEM celníkem a říkám mu, že loď už mám tady a ukazuji na molo. Doufám, že alespoň zvedne tu svou prdel ze židle a na  to  molo se dojde kouknout, když už bylo tak nutné přejet těch 200 metrů. Jenom ale kývne hlavou, vezme si papíry a obouchá razítkem. Nejraději bych ho poslal do prdele, ale jsem rád, že mám ta razítka a mažu na kapitanát. Naopak příjemná paní mi oštempluje další papíry a zapíše si do PC předpokládaný přístav doplutí v Itálii, port Grado. Tak byrokratické kolečko je za námi a ejhle, je 9 hodin. A to jsem chtěl vyplout co nejdříve, dokonce jsem si já spavec kvůli tomu i přivstal.

Doběhnu k lodi a mávám na posádku lejstry v ruce. Tak, můžeme odsud vypadnout, mládeži. Stáňa je s tím zlomeným prstem vrchní kormidelník a já jsem připraven odvázat loď. Situace se mezitím, co jsem byl po papírech, změnila a kolem jsme v obklíčení lodí. To skoro nevadí, až na to, že při chodu vzad jsme si nevšimli, že za námi stojí výletní loď s polospuštěným můstkem asi tak v úrovni našeho sálingu.

Při pomalém zpětném chodu se příliš soustředíme na molo a okolní lodě, až se nebezpečně přiblížíme takeláží k můstku vedlejší lodě. Brzdi, zařvu na Stáňu, ale už je pozdě. Narážíme stěhem do můstku a sáling na stěžni praská. V podstatě se nic nestalo, jenom 5 sekund nepozornosti nás připraví o pravý sáling. Můstek na vedlejší lodi nemá žádnou škodu. Co teď, říká mi trochu bezradně Stáňa. Nic, jedeme odsud pryč. Už tu nechci být ani o minutu déle, říkám.

Dnešní den je jako malovanej. Jedeme na motor pryč kurzem na Bibione. Fouká severní vítr, a tak je stěžeň zatížen na návětrné straně. Tam nám naštěstí sáling zbyl, a tak vytahujeme všechny plachty. Přemýšlím, jak to opravit. Je jasné, že takto nemůžeme s plachtami jet jinak než na bočák ze severu. Prostě bychom při přehození plachet bez levého sálingu riskovali přílišné zatížení stěžně, což by mohlo vést k jeho zlomení. Ještě to tak, otřásl jsem se hrůzou při té představě. A tak, zatímco plachtíme směrem na Itálii, vyndavám všechno nářadí a řeším, jak co nejlépe nahradit prasklý sáling. Jediné, co mě však v daných podmínkách napadá, je provizorně zkrátit stěh, aby se lano zase vypnulo a drželo horní část stěžně. Všechno tedy rozeberu, přenastavím a dotáhnu. Jako provizorní oprava dobrý, ale je jasné, že v Itálii to budu muset dořešit k plné funkčnosti.

Odplachtili jsme cca 10 NM na volné moře, ale slibovaný severák na cestu do Itálie se začíná měnit na severozápadní a později úplně západní do 15 uzlů. Je nám jasné, že na na protidržkouna se do té zatracené Itálie nedostaneme a křižování by nám značně prodloužilo cestu. Obracíme tedy více na sever. Náš nový kurs je do města Grado. Vlnky se zvětšují a plavba není nikterak pohodlná. Zapojujeme na pomoc  i našeho oslíka (motor) a pomalinku se probíjíme vpřed. Nevím, jak je to možné, ale mám takový pocit, že při této naší výpravě se proti nám snad všechno spiklo. Nic nevychází tak, jak má, a i ten vítr nakonec fouká jinak, než bylo vidět na Gribu a jiných předpovědích. Zřejmě místní vlivy mají značně navrch nad klasickou předpovědí. Míjíme koridor velkých zaoceánských lodí a tak bych byl nejraději od těch oblud co nejdále. V jednu chvíli vidím obrovský tanker, jak pluje směrem od Terstu. Změřím si ho ručním kompasem. Je od nás v úhlu 20 stupňů. Po nějaké době si ho přeměřím a ono ejhle – pořád 20 stupňů. Tak to jsme brachu v kolizním kurzu, říkám si. Pluje velmi pomalu, což je důvod, proč bychom se mohli o cca 2 NM dál potkat blíže než plánuji. Kurs měnit nechci, ale zpomaluji. Děti tanker pozorují a mají radost, že se kolem něco děje. Když se k sobě přiblížíme na cca čtvrt míle, napadne mne vzít si VHF a spojit se s ním. Jen tak pro radost. Kouknu se dalekohledem na jméno tankeru a zahlásím na 16. kanále. Amerigo Amerigo Amerigo tady malá plachetnice na tvém levoboku. Amerigo slyší a hned se ozývá zpět. Přízvuk důstojníka u vysílačky je v angličtině „ostravsky kratky“ a dává tušit, že posádka je odhadem z Indie nebo Bangladéše. Amerigo slyší, what is your problem? Tady Lente, nemám žádný problém, jen mám dvě děti na palubě a chtěl jsem se zeptat, jestli bys nám nezatroubil. Cože chceš abych ti? No zatroubil… OK rozumím. Najednou se spustily dunivé sirény z tankeru.  Amerigo troubil o sto šest a náš Luky si vzal do tlamičky lodní trumpetku a troubil mu jako odpověď. Myslím, že ti námořníci se na můstku museli potrhat smíchy  a my konec konců taky. Děkujeme Amerigo a šťastnou plavbu. Rádo se stalo, šťastnou cestu i vám. Za pár hodin vidíme jen na obzoru černý dým z jejího komínu.

Plujeme dál proti dvacetiuzlovému větru a slabé přeháňky nám zkrápí loď. Posádka v podpalubí mastí karty a já schoulen v jachtařské bundě a samonafukovací vestě ukrajuji míle a míle k protějšímu břehu. Už vidím v dálce kostel, a tak směřuji špičkou přímo na něj. Kostel se konečně zvětšuje a my se blížíme ke Gradu. Hloubka povážlivě klesá a poměrně daleko od břehu mi hloubkoměr hlásí 6 metrů. Najednou něco bouchne do kormidla, až to s ním škubne. Za chvíli znova. Nervozně kontroluji kormidlo a pátrám po příčině. Najednou vidím v moři obrovskou medúzu. A další a vedle plavou další čtyři. Pojďte na palubu, hulákám na všechny. Zastavujeme a pokoušíme se nějakou chytit do sítky. Nedaří se nám to, a tak jenom pozorujeme ty podivné velké tvory s fialovým prstencem, jak nás míjejí na své nekonečné mořské pouti. Vlastně mají krásný symetrický tvar.

Konečně vplouváme do Grada. Proplouváme úzkým kanálem na náměstí. Okolo stojí rybářské lodě a usměvaví rybáři přerovnávají sítě. Děti rychle vyvěšují pod pravý sáling italskou vlajku. Muringové stání je úplně v centru, a tak se k němu vyvazujeme. Nevím vůbec, kolik to tu stojí a je mi to jedno. Hlavně, že jsme pěkně schovaní a navíc v tak krásném a malebném městečku. Po nějaké době se italským tempem připlíží starší pán a požádá nás o 22 E, pak ale uznale pokývne při pohledu na velikost lodě, sám od sebe uzná, že se spletl a vydá nám s úsměvem účtenku na 20 E. Jo a tamhle jsou sprchy, voda a elektrika… Bona sera. Jdeme se cournout městem kolem písčitých pláží a máme jasno. Nějakou dobu se tu zdržíme.

Pokračování příště

Krásných zátok, kde se dá bezpečně kotvit není na Istrii mnoho. V jedné takové u poloostrova Kamenjak právě stojíme. Nicméně prohlídku krásné přírodní rezervace musíme nechat na jindy. Potřebujeme se dostat do špitálu, abychom definitivně věděli, co udělal včerejší Stánin pád na palubě s jejím prstem.

Vyrážíme ze zátoky směrem na sever k Pule. Je tam římský amfiteátr a nemocnice. Proplujeme vjezdem kolem rozvalených přístavních zdí. Není se zde kde vyvázat a do drahé ACI maríny se nám nechce. Celní molo je dlouhé a přiléhá k němu sotva dostavěné nové molo. Uvážeme tam loď a voláme si taxíka.

Ochotný taxikář nás nejprve odveze do turistické ambulance a poté rovnou do nemocnice. Zatímco Stáňa čeká další dvě hodiny na RTG a potvrzení, že je prst fakt zlomený, já vyrážím s dětmi na couráka městem. Touláme se, jíme zmrzlinu a nakonec končíme v pizzerii. Stáňa mezitím volá, že je hotová a prsty má slepené lepenkou k sobě. No tak vida, nakonec to moje první ošetření na palubě bylo v podstatě profesionální. Dáváme si sraz u Antické brány a společně pak obdivujeme pozůstatky po říši římské. Dopajdáme ke koloseu a v děsným vedru ve stínu antických sloupů a bran posloucháme český audioguide. Je to fascinujicí historie plná gladiátorů a bojů, bohužel  prosycená krví. V podvečer se dobelháme zpět k lodi. Mezitím, co odběhnu koupit něco do krámu, přijde celník a ptá se po kapitánovi. Mám se ihned hlásit na celnici, až dorazím. Poslušně klušu k celnici a čekám, co mi pěkného poví. Mám v hlavě pár vět ohledně nouzového přistání v naléhavé situaci. Nikdo na celnici však není a tak se vracím. Večer ještě jdu na kapitanát nabonzovat naší přítomnost v chorvatských vodách. Zaplatím za možnost dýchat kyslík a plavit se v chorvatském moři. Zmiňuji se, že stojím na celním molu, ale že jsme měli urgentní záležitost atd. Velitel kapitanátu však mávne rukou a říká, že celníci mě určitě budou prudit. Ráno otevírají v sedm, říká. Tak se seber a odpluj dřív, než přijdou do práce. A je to, né, zazubí se na mě.

Po příchodu k lodi zjišťuji, že mě celníci opět sháněli a že se mám urgentně hlásit. Jdu tedy znovu na celnici, ale připlula velká anglická loď, a tak mají celníci jinou práci. Jsem v podstatě rád. Jdeme se ještě večer s Verunkou projít k pevnosti a objevujeme malebnost propletených uliček, rybářských lodí i poetiku barevně osvětlených lodních jeřábů.

Ráno si dávám budíka na půl šestou. Vyklouznu do krásného rána, nastartuji motor a beru si k srdci slova chlapíka z kapitanátu. Prostě mizím v ranním oparu a bezvětří směrem k Birjunským ostrovům.

Po sedmé jsme dorazili k ostrovům. Nikde nikdo a ticho. Ostrovy jsou v podstatě zakázané území. Přistání lodi je povoleno pouze za tučný poplatek 200 E. Kotvení zakázáno, všude chráněná rezervace. Kdysi to bylo letní sídlo Tita a dnes je to sídlo mnoha jiných papalášů. Taková VIP zóna. Dokonce ani projíždět vnitřní částí ostrovů není dovoleno. Jenže je to jenom chorvatský byznys. Za prachy jde všechno, a tak se všude v okolí prodávají jízdenky na turistické bárky, které křižuji kolem ostrovů a vozí lidi na delfíny. Jelikož je tu zákaz rybolovu, je tu spousta ryb a také delfínů. Máme štěstí, postupně se kolem nás začínají vynořovat delfíni při ranním rybolovu. Není to ten hravý delfín, co skáče vedle lodi. Evidentně loví. Vynořují se a hlasitě odfukují, občas vyskočí a občas je vidět, že se ve vodě něco mrská. Hejna racků jsou v dosahu a čekají, zda by se pro ně také něco nenašlo. Vzbudíme děti a společně pak pomalu proplouváme tou tichou mořskou ranní krajinou a pozorujeme její obyvatele při snídani. Delfíni pomalu krouží kolem lodě a nebojí se nás.

Nakonec opouštíme pás těchto krásných ostrovů a plujeme pořád nahoru do města Rovinj. Obloha je taková všelijaká a já začínám dostávat informace z různých stran, že se chystá velmi silné Jugo. Bude třeba se někam schovat a možná i na více dnů. Rovinj mi připadá jako ideální volba. Pěkné, velké město se spoustou míst v okolí, která se dají navštívit. Vím, že v Rovinj je veliká marína a tak počítám s tím, že se tam uvážeme. Po cestě pozorujeme bouřku, která je nad pevninou. Je vidět jak se blýská a z oblak padá dolů déšť. Další bouřka je na severu před námi, ale je ještě daleko. Podle radaru by nás neměla potkat. Je rychlejší a putuje na východ. Není to ale příjemný pocit, jet vstříc tmavému obzoru. No a jak jsem říkal, další bouře, a nepoměrně větší, se pomalu ale jistě blíží z jihu. Kotvení v bezpečí bude na další dny prioritou.

Konečně připlouváme do Rovinj a nestačíme valit oči. Namísto velké maríny jen pět jeřábů, bagry a buldozery. Marína prostě není. Kroužíme kolem nábřeží a nakonec přistaneme zase u celního mola, vedle velkého amerického katamaránu. Sakra kam pojedeme? Obloha se mi vůbec nelíbí, ale celníci si nás tady asi nenechají. Vezmu s sebou Verunku a jdeme se naprášit na celnici. Zaťukám na dveře a panu celníkovi vysvětluji situaci. Mám malou plachetnici s přívěsným motorem a dvěma dětmi na palubě, navíc se blíží velká bouře. Vy tady máte veliké, prázdné a kryté molo. Co kdybyste nás tu nechali? Celník pokrčí rameny, že to nejde, takové je nařízení. Bohužel, opakuje. Jedině běžte na kapitanát, zda vám nedají výjimku. Scházím tedy dolů po schodech a jdu na nábřeží ke katamaránu, co tu stojí. Hello boys, chci se vás jen zeptat, jak dlouho vám dovolili zde stát? No víš, blíží se bouře a my jsme velká loď, nemáme se kam bezpečně uvázat a tak nám dovolili stát zde tři dny zadarmo. Zadarmo! Tři dny, jo! Tak to je dobrý, velkou loď tu nechají a nás pošlou do prdele. To snad není možné.

Jdu na kapitanát. V kanclíku si tam sedí tři ženské a popíjejí kafe. Podrobně jím zase líčím situaci a přidávám, že když tam nechají 60stopý katamarán, že by k nám mohli být také vzhledem k okolnostem shovívaví. Ty dvě úřednice se kroutí, nakonec  to vypadá, že by to u nich prošlo, ale jejich šéfová je rezolutně proti a trvá na tom, že celní molo musíme opustit. Dobře, tak mi ukažte, kde se  můžeme schovat. Plujte dál na sever. Je tam městečko Vrsar, mají tam dobře krytou marínu, tam budete v bezpečí. Navíc silné Jugo příjde až za 8 hodin, máte ještě čas. Tak tedy odplouváme. Moc se mi pod tou podivnou oblohou nechce plout, ale tady prostě zůstat nemůžeme. Navíc, když se kouknu na mapu a kompas, zjišťuji, že celní molo před jižním větrem také není nijak zvláště chráněno. Volám do maríny ve Vrsaru a rezervuji pro nás místo s předpokládaným připlutím za dvě hodiny. Ujišťují mě, že pro nás místo zablokují a že je máme těsně před doplutím informovat. Chtěl jsem mít jistotu, že ve Vrsaru na nás zbyde nějaký pěkný krytý flek. Bylo jasné, že všechny lodě se budou stahovat v nejbližším čase do marín a krytých přístavů. Pro lodě naší velikosti to platí dvojnásob.

Před vjezdem do maríny ve Vrsaru jsem jim ještě jednou zavolal a za chvilku si pro nás přijel člun, který nás doprovodil až na místo. Maník na mole chytnul naše lana, omotal je o pachole a hodil zpět. Pravda, trochu mě překvapilo, proč mě pozdravil Guten tag, ale záhy jsme pochopili, že jsme přistáli tak trochu v německé enklávě. Většina lodí měla pod levým sálingem vyvěšenou německou vlajku. Také na molu a všude okolo byla slyšet němčina. Servis, sprchy, obsluha, pořádek – všechno jak v Německu. Jen ta cena za stání trochu bolela. Nicméně jsme věděli, že dál už nikam plout nemůžeme, a ani nechceme riskovat, že nikde nebude místo. Zaplať a zapomeň. Vezmeme si plavky, ploutve a naším malým člunem plujeme v uzavřených vodách přístavu směr nejbližší pláž, kde se hodláme vykydnout a proválet zbytek dne. Vítr stále zesiluje, ale nám je to už jedno. Navečer se jdeme projít na velkou zmrzlinu a procourat místo, kde vlastně jsme. Podle předpovědi je ale jasné, že času zde budeme mít více, než potřebujeme.

V noci vítr sílí a já jdu stejně ze zvyku překontrolovat naše uvázání. Vše je OK a tak sedím v kokpitu a koukám na windmeter, který ukazuje zde v kryté maríně  40 uzlů. Lana hučí, výtahy plachet bubnují do stěžňů a oblohou se valí obří černé mraky. Je to tak, bouři na moři je nejlepší překonat v hospodě a z okna se koukat na dobře přivázanou loď. V duchu jsem se u Neptuna přimlouval za všechny ty blázny a opozdilce, kteří teď právě někde bojují ve vlnách se vším, co se jim staví do cesty.

Na druhý den se  jdeme podívat do kostela, který stojí na vrcholu kopce. Z vysoké věže pozorujeme zpěněné moře. Bílé čepice jsou rozesety po celém horizontu. Proflákali jsme zbytek dne střídavě na pláži, u palačinkárny, v hospodě a tak. Sledujeme také záchrannou loď See Help, jak přiváží plachetnici přivázanou bokem. Později vidíme, jak ji zvedají na přístavním jeřábu. Lodní šroub má celý omotaný lany a bójemi vyznačujícími plaveckou zónu. Taky si asi užili. Starší šedivý kapitán pochoduje kolem jeřábu a doufá, že nebude ohnutá hřídel na šroubu.

Na druhý den jsme si půjčili kola a projíždíme okolí Vrsaru. Nacházíme malebná zákoutí starých klikatých uliček. V sámošce si kupujeme pivo a „hráškový“ salám. To je velký objev naší dcery Verunky. Koupil jsem Mortadelu s olivami a ona to prostě snědla na posezení. Olivy jí přitom normálně děsně nechutnají. Hrozně se divila, když jsem jí později prozradil tajemství, že to zelené v salámu nebyl hrášek, ale ty nenáviděné olivy. Kola se nám postupně všechna rozbila. Padaly nám dolu košíky, řetězy i blatníky. Holt to nebyla německá, ale balkánská půjčovna. Při vrácení kol jsem vše pečlivě nahlásil a možná bláhově jsem si myslel, že to dají dohromady. Chlápek v půjčovně se děsně divil, vždyť teprve nedávno byla kola u mechanika, který je poctivě servisoval. Místo slevy mi dal dva panáky a šoupnul kola zpět do stojanu. Jistě ještě dnes si najdou další zákazníky, kteří se vrátí z projížďky s rukama černýma od šmíru a oleje.

Další den uplynul a s ním i další poplatky za kotvení v téhle drahé maríně. Moře však stále bouřilo a vlny stříkaly vysoko do výšky, jak narážely na betonová mola. Hráli jsme karty a den trávili lelkováním a čtením. Celkem Jugo a jeho dozvuk zuřilo tři dny a noci. Pak jsme zase mohli vyplout.

Pokračování příště