Dejte mi kurs! Dle Transgalaktického slovníku jde o: zvolání kormidelníka, nebo i kapitána lodě, kterým se dožaduje cíle své cesty.
Jak vidíte, v jachtingu i v mezigalaktických cestách jde vlastně o totéž. Vědět kudy kam a za jakých podmínek. A přesně na tohle téma proběhla v úterý 5.2. vysoce zajímavá přednáška Libora Hoška (pozvánku na ní jsme publikovali zde). Pochopil jsem na ní, proč závodní loď potřebuje taktika nebo meteorologa v jedné osobě, a že do oblasti navigace závodních plachetnic pronikla nejmodernější technika, bez které na nějaké dobré umístění v podstatě nemáte šanci (ale i naopak, i s ní si to můžete hezky po… poorat. 🙂 ).
Libor Hošek nechal ve dvouhodinové přednášce nahlédnout do své jachtařsko-taktické kuchyně a velmi otevřeně hovořil o tom, jak se vlastně navigace a weather routing provádí, co je k tomu potřeba a jaké jsou praktické výsledky použité technologie. Shrneme-li si to, tak na závodní navigaci se dnes podílí špičková technika využívající GPS data, satelitní snímky, ty nejlepší předpovědní modely a špičkový software, který s tím vším umí pravá kouzla. K tomu dále potřebujete běžící na hardware, který je napojený na palubní datovou síť, sbírající za plavby údaje o lodi ze všech možných přístrojů. Znát a mít v datové podobě polární diagram lodě je to nejmenší, co je potřeba. Ale pak jdou tedy dělat a plánovat věci. Navržení optimální trasy plavby s ohledem na vývoj počasí a vln, je vlastně jen část celého procesu. S množstvím parametrů je možné plánovat i druhy plachet, které se budou používat včetně toho, kdy je máte měnit, můžete nastavit výkonnost lodě/kormidelníka a spousty dalších a dalších parametrů.
Je jasné, že pokud závodní speciál nemá možnost používat co nejlepší weather routing, nemá šanci proti těm, kteří tu možnost mají. To také vysvětluje, proč jsou například weather routing data v Golden Globe Race zakázána. Byl by to úplně jiný závod než ten původní a o to více je třeba před dnešními závodníky GGR smeknout.
Posluchárna byla plná
Ale abychom se nemýlili. Počasí je mrška, jak každý jachtař ví, a ani ty nejlepší softwary a modely nejsou zárukou toho, že se počasí bude vyvíjet podle předpokladů. A tak jsme zpátky u jachtaře/námořníka. Ani ten nejlepší software vám není k ničemu, nemáte-li schopného taktika-meteorologa, který nejen zvládá všechny ty parametry, grafy a tabulky weather routingu, ale hlavně, který zvládá přečíst moře a počasí, když předpovědi nevycházejí. A to jsou ti, kteří vítězí. Protože sehnat peníze na software není zas takový problém. Ale mít k tomu toho správného člověka, to je daleko důležitější.
A tím Libor Hošek určitě je, protože jeho přednáška byla velmi erudovaná a navíc i zanícená. Je vidět, že to Libor dělá s vášní.
A na závěr nás velmi potěšil, protože velmi doporučil každému, kdo to s jachtingem myslí vážně, naše dvě knihy. Počasí na moři jako základ, a S větrem o závod jako pokračování pro všechny aspiranty na závodní (a nejen závodní) plachtění.
V úterý 19. února pořádá Jachtařská akademie unikátní přednášku unikátního hosta – špičkového jachtaře a taktika – Christiana Dumarda. Tématem bude weather routing a taktika plavby na moři.
Obsah přednášky:
Meteorologická data, jaká jsou, jak vznikají a jak k nim přijít
Meteorologická data, jejich použití při plánování optimální trasy
Akce proběhne v posluchárnách Přírodovědecké fakulty UK, Hlavova 8, Praha 2, od 18.30 hod. Dle naplnění počtu účastníků se vždy vybere velikost učebny.
Cena za přednášku 300 Kč/ osobu.
Majitelé závodní a trenérské licence ČSJ mají přednášku za 150 Kč/ osobu.
Christian Dumard: Náruživý jachtař, milovník jachtingu a expert na routing. Jezdil za Forum Sailing Team (mistr světa v Mumm 36 v roce 1995, vítěz Quebec – St. Malo v roce 1996). V týmu Sète vítěz Tour de France à la Voile v roce 1988 a působil ve skupině Marc Pajot Canal + v Americkém poháru v letech 1994 – 1995. Posledních 20 let se věnuje analýze počasí a routingu pro závodní lodě (Trophée Jules Verne, Volvo Ocean Race, Figaro, Rouge du Rhum..). Byl to on, kdo naváděl Tomase Covilla při jeho mnoha sólových rekordech a spolupracuje s mnoha závodníky Mini nebo Figaro, například s naším Milanem Koláčkem.
Další informace případně na: www.jacht-akademie.cz, nebo na tel. č. 731 591 313 u Denisy Binjošové
V sobotu 9. února 2019 se již po devětačtyřicáté sejdou jachtaři z České republiky (a okolí) na jachtařské promítání a přednášky v malebné obci Libštát. Těšit se můžete na osmihodinový maratón těch nejazajímavějších informací z jachtingu pod taktovkou Jardy Bernta a Petra Ondráčka, a ti pohybově nadanější se mohou těšit i na tradiční taneční bál.
Samozřejmě nebudeme chybět ani my s knihami za „libštátské“ (tedy lepší) ceny. Tak určitě doražte! Zde je celý program:
Základní principy a nástroje pro analýzu optimální trasy před závodem a v jeho průběhu. Práce s polárním diagramem, předpovědi počasí a co v nich nenajdete, jak se připojit na lodní síť ze svého počítače, tabletu či telefonu, jak motivovat kormidelníka, aby jel rychleji, zdroje dat či kdy Vám pomůže StripChart. Ukázky s využítím programu Expedition a záznamů dat Hebe V ze závodů Palermo – Monte Carlo a Rolex Middle Sea Race v roce 2018.
Akce proběhne 5.2. 2019 v posluchárnách Přírodovědecké fakulty UK, Hlavova 8, Praha 2, od 18.30 hod. Dle naplnění počtu účastníků se vždy vybere velikost učebny.
Cena za přednášku 150 Kč/ osobu.
Majitelé závodní a trenérské licence ČSJ mají přednášku zdarma.
Další informace případně na: www.jacht-akademie.cz, nebo na tel. č. 731 591 313 u Denisy Binjošové
Přednáška Davida Křížka: Vlivy pro naše rozhodování, určování konkrétních priorit a celkový souhrn taktiky a strategie na závodním okruhu.
David se věnuje závodnímu jachtingu od 10 let. Za svoji kariéru získal 45 medailí z Mistrovství ČR v různých lodních třídách z toho 28 mistrovských titulů. Zúčastnil se celé řady velkých mezinárodních závodů a stal se členem SECTOR No Limits, sdružení nejextrémnějších sportovců světa. Celkem 4 krát přeplul Atlantický oceán. V závodě osamělých mořeplavců přes oceán Transat 6,50 vybojoval bronzovou medaili.
Akce proběhne 29.1. 2019 v posluchárnách Přírodovědecké fakulty UK, Hlavova 8, Praha 2, od 18.30 hod. Dle naplnění počtu účastníků se vždy vybere velikost učebny.
Cena za přednášku 150 Kč/ osobu.
Majitelé závodní a trenérské licence ČSJ mají přednášku zdarma.
Další informace případně na: www.jacht-akademie.cz, nebo na tel. č. 731 591 313 u Denisy Binjošové
V úterý 15. ledna proběhla přednáška legendy českého, vlastně československého jachtingu, Richarda Konkolského. Richard je skutečně hvězda par excellence a je obvyklou ironií, že je o hodně slavnější venku za hranicemi, než u nás doma. Dříve narození samozřejmě vědí proč, pro mladší ale musím vysvětlit.
Přednáškový sál
Richard Konkolski (narozen 6. července 1943, Bohumín) se na světovém jachtařském nebi objevil jako kometa zpoza železné opony. Pocházel ze země, o níž už dvacet let západní svět neslyšel jinak než jako o satelitu SSSR, ze země, která zmizela v nekonečném objetí socialismu diktovaném ruským medvědem. Ze země, která nikdy neměla moře! A najednou se na startu nejnáročnějšího závodu přes Atlantik OSTAR 1972 objeví Čechoslovák, s vlastní postavenou lodí, schopen konkurovat tehdejším špičkám světového jachtingu. A skutečně konkuroval a neúnavně šířil povědomí a slávu československé vlajky na Západě. Účastnil se těch nejtěžších závodů, obeplul zeměkouli, umisťoval se na předních příčkách. Stával se opravdu slavný.
A výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Po pár letech, kdy mohl Richard, byť po obrovských papírových bitvách, ve kterých mají hlavní slovo domovní důvěrnice, domovníci a hrdinové socialistické práce, vycestovávat na závody, soudruzi řekli: „Dost. Nikam!“. Ale jednou osvobozenou duši už nemůžete jen tak zavřít do klece zpátky. Richard reagoval rychle. Musel. V Československu už se stahovala mračna. Sbalil rodinu a v červnu 1982 odplul na Západ. Emigroval. A tím se dopustil největšího hříchu, jaký jste mohli v socialismu spáchat.
FOTO : MARTIN PEKÁREK
Režim reagoval rychle a standardně. Nejdříve Richarda v nepřítomnosti odsoudil na 11 let natvrdo do vězení a pak ho vygumoval z historie. Televizní pořady s ním natočené se nesměly vysílat, jeho knihy nesměly vycházet a ty již vyšlé se stahovaly z pultů a mířily do stoupy. Richard Konkolski přestal pro Československo, a pro celý socialistický tábor lidu, existovat. A proto pro jednu celou generaci Čechů a Slováků, těch narozených na konci sedmdesátých let, Richard Konkolski neexistoval. Jen občas, v zapadlých knihkupectvích, nebo v knihovnách přátel, bylo možné nalézt jeho knihy, a pak si pod peřinou číst o dálkách, mořích, vlnách, bouřích, exotických místech a přemýšlet, kde ta místa leží a jak strašně daleko a nedostupná jsou, protože svět byl rozdělen a my jsme žili za ostnatým drátem.
Já jsem patřil k těm několika šťastlivcům, kteří se ke knize od Richarda ještě dostali. Jeho Dobrodružství křtěné mořem jsem jako kluk četl několikrát a hodně ovlivnilo můj pozdější život na moři. Když se nad tím zamyslím, tak za to, že se můj život ubíral a ubírá mořskou cestou, můžou dvě knihy. Nechtěli jsme na moře od Artura Ransome a zmíněné Dobrodružství křtěné mořem od Richarda.
Ale naštěstí přišel rok 1989 a Richard se po čase mohl vrátit z Newportu zpět do Čech, a my jsme se mohli dozvědět o jeho dalších úspěších, kterých jako jachtař v cizině dosáhl. A začal také znovu vydávat knihy, takže dnes je jeho legenda českého jachtingu známá každému, kdo se o moře trochu zajímá.
A protože jsem Richardův obdivovatel, nemohl jsem na výše zmíněné přednášce chybět. A stálo to za to. Cesta k vrcholům námořního jachtingu s podtitulem Nejdůležitější zážitky a milníky v kariéře Richarda Konkolského, jak byla přednáška pojmenovaná, nemohl být nic jiného, než Richardův vrcholně zajímavý životní příběh. A Richard vyprávěl. Vyprávěl o dětství, o svých rodičích, o tom, jak se dostal k závodnímu jachtingu a posléze k mořským plavbám. Vyprávěl, co úsilí stálo postavit loď a prosadit plavbu za hranicemi, o účasti v závodech ani nemluvě. Vyprávěl o svém manželství, o své rodině. A svých sólových plavbách kolem světa a o tom, jaké bylo zakotvit v Americe a začínat zase od nuly… Bylo to vrcholně zajímavé, filmy prokládané, vyprávění, které mapovalo nejen život jednoho jachtaře, ale také místa, kde jsme vyrůstali a také místa, o kterých jsme kdysi ani nedoufali, že je lze spatřit.
Přednáška stála za to a kdo nedorazil, chybu udělal. A já chci na závěr říct:
„Díky Richarde. Za všechno, co pro mě tvoje knihy znamenaly a znamenají, za tuhle krásnou přednášku a za to, že jsem si s Tebou mohl potřást tlapou.“
Tak dobrý vítr.
Na závěr
Přednášku organizovala Jachtařská akademie, v čele s neúnavným Zdeňkem Sünderhaufem. Z přednášky byl pořízen záznam a jakmile bude k dispozici, napíšu o tom. Jinak jsem vysílal z přednášky živě dva krátké vstupy, najdete je na Facebooku Krásy jachtingu. Bohužel zvuk nic moc.
V minulém článku o Britanniku jsme si stručně nastínili jeho historii, která je více jak sto let stará. Jako obrovský vrak v relativně (!) dostupné hloubce sta metrů však láká potápěče i v současnosti. Řecká vláda přístup k němu přísně reguluje a získat povolení k ponoru není jednoduché. Navíc hloubka ponoru vyžaduje opravdu zkušené a technicky dobře vybavené potápěč. A ani to nezabrání tomu, aby k obětem z Britannicu nepřibývaly další…
Ponor k vraku lodi Britannic je v technickém potápění považován za obdobu výstupu na Everest, ale řecký úřední šiml a všudypřítomná korupce mu přidávají další stupeň obtížnosti.
Britannic, sesterská loď nechvalně proslulého Titanicu, který se potopil při své první plavbě, přežila o něco déle, aby za první světové války sloužila jako nemocniční loď. Byla právě na cestě, aby vyzvedla raněné z bitvy o Gallipoli, když v Egejském moři v průlivu mezi Souninonem a ostrovem Kea najela na minu a potopila se. Došlo k tomu 21. listopadu 1916. Tato obrovská loď nyní leží v hloubce přibližně 120 metrů, v oblasti, kde převládají silné proudy a kterou vede rušná plavební trasa.
Místo, kde přibližně leží Britannic
Potápěči musejí ovšem bojovat i s nepříznivými podmínkami na místních úřadech, aby získali potřebná povolení, a pak se potýkat i s rozličnými nebezpečími nad hladinou, než mohou vůbec sestoupit do temnoty hlubin, které vyžadují speciální potápěčské techniky. Rovněž se musejí vyrovnat s pohyby vody mezi vrakem a hladinou. Teplou vodu u hladiny brzy střídá relativní chlad hlubin a také paprsky řeckého slunce se ve vodě ztrácejí a vrak osvětlují jen jeho namodralé zbytky.
Poprvé se zde potápěl tým vedený Jacquesem Cousteauem v roce 1975, nicméně od té doby se podařilo úspěšně zdolat tento nejobtížnější z vraků již několika expedicím.
Největším problémem je při ponorech do takovýchto hloubek naplánování směsi. Potápěči používají různé poměry několika plynů pro jednotlivé hloubky, aby byli schopni maximálně prodloužit dobu pobytu pod hladinou a udržet si schopnost správně fungovat v tak extrémních hloubkách. Heliové směsi mohou v menších hloubkách vést k hypoxii a na druhou stranu vysoký obsah kyslíku v normálním stlačeném vzduchu, určeném pro rekreační potápění, může být ve větších hloubkách toxický. To znamená, že potápěči využívající běžné vybavení si musejí brát hned několik láhví a v daných hloubkách dýchat z určené láhve příslušnou směs. Rovněž to znamená dlouhý čas pro vynoření a dekompresní zastávky, které mohou trvat i několik hodin, aby tělo stihlo vyloučit plyny nahromaděné v krvi a potápěč se vyhnul kesonové nemoci. Samotný objem nutné zásoby směsí v několika různých láhvích se pod vodou stává také značným logistickým problémem.
Příchod elektronicky řízených rebreatherů s uzavřeným okruhem pomohl některé z těchto problémů vyřešit. Směs plynů, kterou potápěč dýchá, znova prochází tímto přístrojem, malé množství spotřebovaného kyslíku je automaticky doplňováno, zatímco nebezpečný oxid uhličitý, produkovaný lidským organismem coby odpadní produkt metabolismu, je chemicky odstraňován. Díky rebreatherům s uzavřeným okruhem je hlubinné potápění mnohem snadnější, protože potápěč si s sebou nese mnohem menší zásobu plynů. Přesto z důvodu bezpečného vynoření znamená 40 minut pobytu u vraku téměř pět a půl hodiny pod vodou. Technické vymoženosti mohou ovšem problémy nejen řešit, ale také vyvolávat.
John Chatterton a Richie Kohler, hrdinové Stínů hlubin, knihy napsané na základě skutečných událostí, natočili pro televizi History Channel dokument o potopení Titanicu, ve kterém nastínili teorii, podle níž mělo toto obří plavidlo v konstrukci svého trupu zásadní chybu, která způsobila, že se plavidlo na hladině po najetí na ledovec rozlomilo. Podle jedné části této teorie v loděnici Harland and Wolff, která Titanic postavila, o tomto problému věděli a opravili jej při následné stavbě sesterských plavidel Britannic a Olympic. Podstatou problému měl být nesprávný tvar dilatačních spár zapuštěných do trupu, které měly umožňovat lodi za plavby „dýchat“. Aby svou teorii ověřili, potřebovali videozáběry trupu Britannicu a dilatačních spár jeho trupu, které byly podle nich upraveny. V roce 2006 uspořádali podvodní expedici s cílem získat takovéto záběry pomocí kamer s vysokým rozlišením, které speciálně pro tento projekt zkonstruovali inženýři z ústavu Woods Hole Oceanographic Institute.
Tým chtěl také prověřit, zda byly uzavřeny vodotěsné dveře všech přepážek, což by mohlo přinést odpověď na otázku, proč se Britannic po proražení trupu minou potopil tak rychle. Když šla loď pod hladinu, dokonce se ještě točily lodní šrouby, což mělo fatální následky pro mnohé přeživší, kteří už byli v záchranných člunech.
Řecké úřady a vlastník vraku Simon Mills trvali na tom, že při ponoru mají být použity pouze rebreathery s uzavřeným okruhem, aby vrak nebyl poškozen oxidací způsobenou vydechovanými plyny.
Martin Parker a Mike Eheridge tvořili druhý, podpůrný tým potápěčů, pro což měli jako konstruktéři a hlavní testovací potápěči většiny rebreatherů této expedice více než dostatečnou kvalifikaci. Dalšími členy expedice byli LeighBishop, Carl Spencer, Mike Barnette, Eduardo Pavia, Mark Bullen, Mike Fowler, Evan Kovacs, Mike Pizzio a Frankie Pelegrino.
Expedice se na místo dostala teprve po všemožných peripetiích, jež zahrnovaly okradení původně najatým místním vedoucím pobřežní základny expedice, ozbrojené oloupení člena týmu, který se vracel z banky s další zásobou peněz, problémy s nevhodnou potápěčskou lodí a nekvalitními místními láhvemi.
Vrak Britannicu ležící mírně na pravoboboku, je pokryt houbami, dalšími nárůsty a zbytky starých rybářských sítí. Každý z týmů potápěčů měl vlastní úkoly. Mike Etheridge a Martin Parker měli ve vraku najít výrobní plaketu loděnice a telefon ve strážním koši.
Mike Etheridge dorazil do Řecka se zpožděním, protože prozkoumával nově objevený vrak u pobřeží Cornwallu. Po špatných podmínkách Lamanšského průlivu prý byli oba Britové uneseni vynikající viditelností pod hladinou Egejského moře. Horizontální viditelnost odhadovali na 60 metrů a napůl cesty k vraku, v hloubce 60 metrů, pod sebou rozpoznali celý majestátní trup lodi. Bylo to jako kdyby se dívali na nějaký dětský model. Neuvěřitelné. Pro oba Brity to bylo jako potápět se v obřím bazénu.
Našli ocelový plát, kde měla být mosazná výrobní plaketa loděnice, ale ta byla pryč. Prohledali trosky kolem, ale plaketu se jim najít nepodařilo. Stejný problém měli s telefonem ze strážního koše. Měli tak dobrou výmluvu jít se poohlédnout po dně a prozkoumat příďovou část lodi.
Martin Parker později řekl: „Pohled podél nástavby Britannicu je obrázek, který budu mít do paměti vrytý po zbytek života. Bylo neuvěřitelné vidět tak velkou část tak velkého vraku bez toho, že by se člověk pohnul z místa.“
Jelikož pokus o dosažení vodotěsných dveří při jejich předchozí expedici selhal, zvažovali další potápěči, Chatterton a Kohler, využití požárního tunelu. Chatterton a Kohler byli rychle v hloubce u odpočívajícího obra, a když se jim do cesty postavil kus staré rybářské sítě, vyměnili modravý přísvit volné vody za přítmí vnitřku lodi.
Prolezli dlouhým požárním tunelem a brzy byli v lodní kotelně. Ani jeden z nich nikdy tak velký uzavřený prostor pod vodou neviděl. Další postup do vraku jim však překazil vozík zabetonovaný ztvrdlými nánosy bahna v úzké chodbě, a tak byli nuceni ponor přerušit.
I když bylo potápění zprvu úspěšné, na hladině se expedici zdaleka tak dobře nevedlo. Všichni členové týmu postupně podléhali zažívacím potížím způsobeným kontaminovaným jídlem a nebyli schopni pokračovat v potápění. Ti, kteří museli ve vodě přestát dlouhé dekompresní zastávky, na tom byli obzvláště špatně – včetně Johna Chattertona.
To znamenalo, že právě britští potápěči, kteří dorazili později, dostali úkol, aby v doprovodu Američana Mika Barnetta natočili záběry dilatačních spár.
Zatímco Američan zvolna klesal podél vodicího lana, šetřili oba Britové čas tím, že plavali volnou vodou přímo k místu, kde se domnívali dilatační spáru najít. Z hladiny k boku trupu jim ponor trval pouhé tři minuty. Spočítali okénka mezi druhým a třetím komínem a brzy našli, co hledali. Mike Etheridge se pak pustil do práce s několika dláty a kladívkem, aby odstranil silný porost vilejšů husích a odkryl tak samotnou dilatační spáru. Zjistil, že v proudu není schopen pořádně se udržet, a tak do rezavějícího boku lodi zarazil dláto ze své výbavy a jednou nohou se zachytil za jeho vyčnívající rukojeť.
Martin dál natáčel detaily vnější strany trupu, ale pouzdro kamery se uprostřed obrazu zamlžilo. Zkoušel tedy umístit natáčené detaily na okraje záběru, čímž pokryli přibližně polovinu délky vraku. Jejich ponor trval jen dvě hodiny dvacet minut. Mike Barnette se mylně domníval, že dilatační spáru nenašli.
Po vynoření zkontroloval doktor na palubě obsah plynů v jejich krvi a zjistil, že jsou na tom nejlépe ze všech potápěčů expedice. Byl to teprve jejich druhý ponor a první na samotném vraku, takže byli všichni plní optimismu, jenže pak náhle dostal celý projekt červenou.
Každá expedice od časů Cousteaua se potýkala s neskutečnou byrokratickou bažinou. Povolení k ponorům u vraku musely vydat nezávisle na sobě vydat jak britské, tak řecké úřady. Řecké ministerstvo pro historické artefakty se paranoidně domnívalo, že by expedice mohla využít této příležitosti k tomu, aby hledala jiné vraky nebo artefakty. Řecký úředník na palubě expediční lodi neustále a podezřívavě kontroloval každý jejich pohyb. Vydal jednostranné rozhodnutí, že potápěči porušili pravidla stanovená (řecky psaným) povolením vydaným jeho vládou tím, že pronikli dovnitř vraku. Cílem expedice bylo ovšem kromě průzkumu dilatačních spár také zkontrolovat vodotěsné dveře, takže členové expedice věděli, že to není pravda. Řečtí úředníci nejsou zrovna proslulí svou korektností a organizátoři to tedy považovali za bizarní pokus o vymámení dalších peněz z expediční pokladny.
Jenže následujícího dne řecká policie zatkla Chattertona a Kohlera a odvezla je k výslechu. Videokazety se záběry byly zabaveny, organizátoři si naštěstí prozíravě pořídili kopie, a tím celá expedice najednou skončila. (Více si o této expedici můžete přečíst v jedné z kapitol knihy Brada Matsena Titanic’s Last Secrets – Titanic – Poslední tajemství lodi snů – pozn. red.).
O čtyři roky později vedl Carl Spencer tým složený z lidí považovaných tehdy za špičku světového technického potápění, aby u vraku Britannicu natočili záběry pro dokumentární cyklus společnosti National Geographic.
Měl problémy se svým uzavřeným rebreatherem a musel ve velké hloubce přejít na záložní konvenční přístroj. Došlo k záměně láhví, a protože při výstupu dýchal nesprávnou směs, po vynoření bohužel zemřel. Ztráta této populární osobnosti světa technického potápění přinutila mnoho hlubinných potápěčů zamyslet se znovu a dobře nad tím, do čeho se pouštějí. Podobně jako výstup na Everest může být i ponor k Britannicu nejvyšší potápěčskou metou, ale nevyhnutelně si v budoucnosti vyžádá další životy.
Mořská nemoc je velké téma, a skutečně málokdo ji nezažil. Vlastně by se na to skoro dalo vztáhnout známe rčení – kdo tvrdí že ne, ten pořád… :). Ale vážně – říká se, že každý má svou vlnu a můžete se plavit deset let bez problémů a jedenáctý rok zažít peklo. Na Kráse se tomuto tématu dlouhodobě věnujeme – vzpomeňme ehm – pivní brýle a tak. 🙂 Náš poslední článek popisoval nadšené zkušenosti s Relifbandem, které se bylo lze dočíst na různých webech, jejichž hlavním leitmotivem bylo „kterak hráče virtuální reality od blití snadno odraditi“ a které křísily zájem o trochu staronovou metodu – psychomotorické body na zápěstí. Článek jsme tenkrát končili výzvou, jestli se někdo odváží to vyzkoušet, ať napíše.
Výzvy se odvážně chopil jachtař Jarda Komínek, který Reliefband zakoupil, vyzkoušel a hlavně (!) napsal upřímnou zpověď o tom, co s náramkem zažil. Tímto mu chci vyslovit velký, ale vážně velký dík za to, že byl ochoten se s námi o své zkušenosti podělit.
Dejme teď Jardovi slovo:
Mořská nemoc patří mezi ty záludné neviditelné škodolibé….ehm, hajdaláky (vedle naštvaného Poseidona, zdánlivě neškodné vlny, ocelové traverzy metr pod hladinou, oslepené hlídky na Pride of Bilbao, rychlokvašeného skippera z tří denního kurzu, zpěněné nafty znemožňující nastartovat atd.), které nám komplikují život a plavbu na moři. Jestli někteří jachtaři neví, co to je, tak těm bych chtěl pogratulovat. My ostatní pročítáme fóra a debatujeme nad pivem (v Čechách), vínem (na Moravě), kávou (kdekoli), čajem (v Británii) a jinými nápoji o té nejlepší zaručené metodě, jak nad mořskou nemocí vyzrát a zahnat ji někam hodně daleko, nejlépe do zapomnění. Bohužel všechny „zaručené“ metody mají jedno společné: zaručeně nefungují na všechny!
Až do r. 2018 jsem žádné opravdu rozvlněné moře nepotkal, takže jsem nepotkal ani mořskou nemoc. Zato jsem pravidelně potkával její sestru: zemskou nemoc. Nevíte, co to je? To je stav, kdy po týdnu na lodi (někdy stačí 2 dny) vystoupíte zpátky na břeh, zavřete se do malé místnosti (kvízová otázka: do jaké malé místnosti se lidé pravidelně a dobrovolně zavírají?) a zjistíte, že se s vámi celá místnost houpe.
Díky tomu jsem tušil, že na mě mořská nemoc někde zákeřně čeká a asi mě nemine. Během hledání jak se vyhnout jí i Kinedrylu (kéž by to šlo) jsem narazil na vychytávku jménem Reliefband (např. tady: https://krasajachtingu.cz/novy-bojovnik-na-poli-bitvy-proti-morske-nemoci/ a koupit se dá tady: https://www.purpleturtle.co.uk/relief-band-4.html ).
Popis zní přesvědčivě, zkušenosti (ze zahraničních webů) až příliš pozitivně. Sešel se jeden den s druhým a já držel v ruce balíček s těmihle „hodinkami“. Samozřejmě jsem hned začal testovat a pochopitelně jsem ho vzal s sebou na Jadran (zasloužilí námořníci z Baltu teď asi namítnou, že na moři jsem ho tedy neměl…).
První zjištění bylo, že cítím účinek i bez vodivého gelu – to je dobré, aspoň se nemusím neustále patlat.
Druhé zjištění: Reliefband je docela závislý na správném umístění – je třeba najít vhodné místo a poměrně hodně utáhnout pásek (rozhodně víc než jsem zvyklý z nošení hodinek), aby se neposunoval po ruce sem a tam. I přesto jsem musel často upravovat jeho pozici.
Třetí zjištění: nejvyšší nastavení je pro mě nepoužitelné – i bez vodivého gelu se mi na sílu 4 (nastavení je v rozsahu 1-5) trochu kroutí prsty. Na nejvyšší nastavení už nemám pocit bezpečného úchopu a mírně ztrácím cit v prstech. Dotykové vjemy jsou „přehlušeny“ impulzy Reliefbandu.
Čtvrté zjištění: uzavírání slotu na baterii není řešené nejlépe a každý den se mi otevřelo alespoň jednou. Poprvé jsem pojal podezření, že jsem slot zřejmě špatně zavřel a večer jsem proto zavíral kryt velmi důkladně a pečlivě, ale kdepak, nepomohlo to, otevírá se pořád. Naštěstí jde jen o vnější kryt – baterie nemá tendenci vypadnout, ani není přehnaně vystavená vodě. Jednoznačně ale jde o vadu a očekávám, že časem najdu uvnitř nános soli.
A teď tedy nejdůležitější otázka a zjištění – funguje? Tady jsou moje zkušenosti.
Na začátku června jsem se zúčastnil týdenního kurzu RYA Day Skipper. Měli jsme jednotrupovou plachetnici Salona 37 – příjemná loď (krom obcházení rozměrného kormidelního kola a uvolněné lavice za kormidlem) se kterou jsme nezřídka překračovali 7 uzlů.Vyplouvali jsme z mariny Kaštela a celý týden se pohybovali v oblasti Splitu a blízkých ostrovů. Každý den byla teorie a praktický nácvik různých manévrů, takže denní nájezd byl jen kolem 20NM.
První den byla velmi klidná voda. Tedy až do momentu, kdy jsme opustili závětří ostrova. Bohužel jsem se neřídil známým skautským heslem a nebyl jsem připraven (Čochtan by měl radost) a Reliefband jsem neměl na ruce (dokonce ani v kapse). Sice mě nepřepadla mořská nemoc hned, ale čtyřicet sekund v podpalubí udělalo svoje a loď od té doby vezla jednu zombii (živá mrtvola) navíc. Zpět do života jsem se opravdu probral až asi po hodině v maríně. No alespoň vím, jak na mě mořská nemoc působí, když to chytnu v plné palbě.
Druhý den už jsem byl připravený s Reliefbandem (preventivně zapnutým) na ruce. Tentokrát jsem se vyhnul – jak mořské nemoci, tak i výrazně rozvlněnému moři.
Třetí den rozvlněné moře přišlo opět a já byl opět připravený a… opět jsem aspiroval na cenu „zombie roku“. Ale tentokrát bych hlavní roli nedostal – mořská nemoc mě sice uchvátila (přesto, že Reliefband jsem měl puštěný na stupni 4) a na chvíli proměnila v zombie, ale začal jsem opět fungovat ještě za plavby.
Další dny jsem kombinoval Reliefband (většinou na stupni č.2) s Kinedrylem (1/2 + 1/2 tablety, tedy docela malá dávka) a mořská nemoc už se nedostavila, i když chvílemi jsem měl takové divné pocity v břiše.
Laskavý čtenář jistě promine, neučiním z mých zkušeností žádný absolutní závěr. Pesimista by řekl, že tenhle malý elektronický pomocník mě před mořskou nemocí neochránil, takže nefunguje. Optimista by řekl, že mi od mořské nemoci pomohl, když už přišla. A zmírnil její průběh, takže funguje. Kritik jistě namítne, že třetí den na vlnách už si tělo jednoduše zvyklo a Reliefband na to neměl žádný vliv.Matematik poukáže na příliš malý statistický vzorek.
A jachtař? Ten si musí udělat závěr sám! 🙂
Subjektivně bych řekl, že Reliefband, mě osobně, proti mořské nemoci pomáhá… tak trochu.
Každopádně letos si ho na moře pochopitelně beru a hodlám zkombinovat s Kinedrylem. Samozřejmě pokud do té doby nenajdu nějaký jiný zaručený zázračný způsob… nevíte náhodou někdo o nějakém svatém grálu proti mořské nemoci?
Přednáška: Nejdůležitější zážitky a milníky v kariéře Richarda Konkolského.
Přednáška legendy českého jachtingu. Otevření sezóny, jaké si nemůžete nechat ujít!
Akce proběhne v úterý 15.1.2019 v posluchárnách Přírodovědecké fakulty UK, Hlavova 8, Praha 2, od 18.30 hod. Dle naplnění počtu účastníků se vždy vybere velikost učebny.
Cena za přednášku 150 Kč/ osobu.
Majitelé závodní a trenérské licence ČSJ mají přednášku zdarma.
A samozřejmě tam najdete i Krásu jachtingu i s knihami!
Další informace případně na: www.jacht-akademie.cz, nebo na tel. č. 731 591 313 u Denisy Binjošové
Tohle vyprávění sice patří k Řecku, ale není ani tak slastí nebo strastí. Možná bylo strastí, kdysi, a pro pár desítek lidí i tragédii… ale dnes je to všechno pryč. Ale protože o Řecku píšeme hlavně v téhle rubrice, necháme to tak. A určitě si na tenhle příběh vzpomeňte, až zas zamíříte kolem mysu Sounion na ostrov Kea a dál na Kyklády…
Ne každý ví, že slavný Titanik měl i své dvě sestry, obří lodě Olympic a Britannic. Všechna tři prakticky shodná obří plavidla byla postavena v loďařské společnosti Harland & Wolff v Belfastu a všechny byly původně určené pro transatlantickou dopravu. První byl na vodu spuštěn Olympic, 20. října 1910, po půl roce roce následoval Titanic, 31. května 1911 a naposledy Britannic, spuštěný 26. února 1914, tedy dva roky po tragédii Titanicu. Ale ani dvouleté zdržení, které loďaři využili ke konstrukčnímu zlepšení Britannicu na základě tehdejších znalosti z katastrofy Titaniku, nepomohlo. Dvě lodě ze těchto tří gigantů skončily na mořském dně. Titanik na své panenské plavbě, Britannic necelé dva roky od spuštění na vodu. Jediný, kdo přežil do roku 1935 byl Olympic, byť absolvoval jednu vážnou havárii krátce po svém spuštění a za první světové války přežil ponorkový útok.
Titanic, Olympic a Britannik. Tři sestry.
Vraťme se ale k Britannicu. Málokdo také ví, že Britannic se potopil nedaleko Athén a že vlastně většina jachtařů místo jeho spočinutí míjí a netuší, že ta obrovská a slavná loď leží nadosah pod hladinou Egejského moře. Tady je její příběh.
Jak již bylo řečeno výše. Britannic byla sesterská loď slavného Titanicu a Olympicu. Byla postavena v loděnicích Harland & Wolff v Belfastu a původně měla převážet náklad a cestující přes Atlantik. Bohužel kvůli vypuknutí první světové války loď převzalo britské námořnictvo a udělalo z ní plovoucí nemocnici.
Britannic měřil na délku úctyhodných 269 m, na šířku 28,6 m a jako pohon mu sloužilo uhlí. Nejneuvěřitelnější je ale počet cestujících a členů posádky. Britannic obsluhovalo 675 členů posádky, 489 lidí sloužilo jako zdravotní personál a uvezl až 3300 zraněných.
Britannic zasáhl do první světové války jako nemocniční loď. Britové chtěli, podle plánu W. Churchilla, obsadit dardanelský průliv a ovládnout Marmarské moře. Operace, která vešla do dějin jako Bitva o Gallipoli však skončila fiaskem a málem stála W. Churchilla kariéru. Britové během bojů utrpěli těžké ztráty a vyvstala potřeba transportů raněných z bojiště domů do Anglie. Za tímto účelem přeměnila armáda dvě velké lodě – Aqutánii a zmíněný Britannic na nemocniční a obě lodě pravidelně pluli středomořím tam a zpět a převážely raněné. Po dokončení pěti cest na bojiště na blízkém východu, kdy Britannic převážel nemocné a zraněné vojáky, odplouvala loď ze Southamptonu do řeckého Lemnosu po šesté. Cesta probíhala až k mysu Sounion bez problémů. Tam ale Britannic najel na minu a 21. listopadu roku 1916 se za pouhých 55 minut potopil. Díky teplému egejskému moři a blízkosti dalších lodí a rybářů bylo pouze 28 obětí.
Je záhadou, proč se Britannic potopil tak rychle. Stejně jako Titanic měl vodotěsně uzavírací komory v podpalubí, které měly oddělit zatopené části lodi od ostatních a zabránit tak potopení. Jedno z možných vysvětlení je, že komory se vůbec nestihly uzavřít, ale pravdu už asi nikdo nezjistí.
Kvůli velké hloubce, Britannic leží přibližně v devadesáti metrech, je velmi obtížné se k němu potopit a určit přesné okolnosti katastrofy. Zvlášťě kvůli tomu, že přístup do vnitřku vraku je velmi omezen a to i administrativně. Britannicpatří k vrcholům hlubinného potápění – v tom dobrém i v tom tragickém slova smyslu. Nejeden potápěč při potápění k Britannicu zahynul. Ale o tom až příště.
