Krása jachtingu

Procházku s Lukym na dinosauří stopy přerušuji co chvíli pohledem do mobilu na bouřkový radar. Vypadá to, že to nejhorší by mělo jít severně od nás a možná nás to jenom lízne nebo úplně mine. Ale vizuální kontrola oblohy mluví o trochu jiné perspektivě příštích hodin. Vracíme se raději ihned na loď. Dorazíme do zátoky a Nojmi pro nás přijede člunem. Stáňa a Verča už jsou dávno na palubě. Děláme preventivní opatření proti bouřce, která se kvapně blíží. Omotáváme rolfok dalším lanem, kontrolujeme, jak jsou přivázány fendry, zajišťujeme biminy a všechny volné věci z paluby, co různě visí na zábradlí, musí dolů. Jen mě znepokojuje, jak se zátoka zahustila. Vedle nás stojí cca 60 stop  veliká švédská plachetnice. Stojí na můj vkus až příliš blízko. Její posádka si s tím však hlavu evidentně neláme a pokračuje v grilování na palubě. Zdá se, že nás bouře přechází, už se blýská nad pevninou a u nás nic. Tak jsem možná plašil zbytečně, říkám si v duchu. Je absolutní bezvětří.

Najednou to však začalo. Jako když se spustí obrovský fén. Voda se zčeřila a  vichr začal strhávat vodní tříšť. Viditelnost se zmenšila na pár desítek metrů a vše začal zahalovat opar z letící vody. Obrovský poryv se nám opřel do boku lodě a povážlivě nás naklonil. Sedíme s dětmi uvnitř a já si tak v duchu říkám, panebože to snad není možné, že bychom se mohli převrátit na kotvě v kryté zátoce? Nojmi otevřel vchod do kokpitu a hlásil, co se děje. My ostatní jsme mohli pozorovat to divoké divadlo jenom skrz boční okna v kajutě. Vítr si s námi pohrával na všechny možné strany. Divoce jsme se nakláněli a to rodeo nemělo konce. Vidím kýly lodí, hlásí Stáňa. Ty vole, ty dvě lodě se utrhly a vrazily do sebe, hlásí Nojmi. Do prdele, valí se na nás!  V tom slyším, jak rachotí řetěz a naše kotva se utrhla. My taky jedeme! Sakra kam? Nevím. Fouká 59 uzlů, hlásí Nojmi. Musíme nastartovat motor, zařvu na něj. Pohlédnu z kajuty ven a vidím, jak jsme v děsivém náklonu smýkáni zátokou naprosto neovladatelně kamsi. Ani ostatní lodě na tom nejsou o mnoho lépe. Nedá se vystoupit na palubu, je to příliš nebezpečné, hned by nás vítr smetl. Blížíme se k protějšímu  břehu. Ihned musíme ven a nastartovat, teď hned! Vyplazíme se s Nojmikem do kokpitu a Nojmik tahá za startovací lanko. Jeden pokus, druhý, třetí, nic. Blížíme se ke břehu a zpěněné vlny nám jasně ukazují, jak zoufale jsme blízko. Najednou přišel náraz.

Loď se pokládá v obrovském náklonu na bok  a vlny jí tlačí na ostré útesy. Boční náklon se zvětšuje. Všichni ven, zařvu! Z kokpitu se valí děti, chytám Lukyho a vysazuji ho na kameny, pak Verču, Stáňa vyskakuje. Nojmik je na palubě a podává mi zadní kotvu, něco na mě řve, ale já mu stejně nerozumím. Beru kotvu do ruky a bosky utíkám zaseknout jí do nejbližší skalní pukliny. Hromy a blesky bičují oblohu a Stáňa s dětmi utíká do blízkého lesa. Sedíme kýlem na skále a vlny do nás buší ze strany. Hluk se slil do jednoho a já mám najednou pocit, že loď je ztracena. Nevypadá to vůbec dobře. Opíráme se do boků lodě vší silou, ale je nám to prd platné, proti 60 uzlovému větru. Stáňa přibíhá z lesa a tak na ní hulákám, aby odvázala fendry. Postupně je cpeme mezi skály a trup lodě. Vždycky v okamžiku, kdy se vlna vrací zpět a loď se malinko přizvedne, nacpeme ho zase o kousek dále. Zkus zatáhnout znovu kýl, hulákám na Nojmika. Také člun nám slouží jako dokonalý fendr. Po půlhodině cítíme, že vítr polevuje. Kýl se podařilo zasunout. Jsme zase na vodě, i když ta pomyslná stopa to není. Tlačíme se Stáňou trup od skal a Nojmikovi se podařilo nastartovat motor. Ještě není vyhráno. Právě začíná odliv a voda nás může opustit rychleji, než stačíme Lente dostat na hloubku. Bouře nahnala do zátoky spousty vody a ta se teď začíná vracet na moře.

Konečně se to podařilo, jsme zase na hloubce. Znovu jsme zakotvili. Beru si ihned brýle a čelovku a jdu zkontrolovat škody a stav trupu. Na pravoboku objevuji malou prasklinu v trupu a vrypy od ostrých skal. Škrábance mě netrápí,  to je jen kosmetika, ale ta díra pod vodoryskou mě znepokojuje. Mezitím Nojmik dojel člunem pro zbytek posádky na břeh. Posléze zjišťujeme, že jedna komora člunu je děravá a dlouho neudrží vzduch. V kajutě je voda. Prozatím nevíme, zda je to nafoukaná voda nebo důsledek zatékání trhlinou. Elektrika v lodi nejde a zatím nevíme proč. Děti vybírají vodu a dospělí přemisťují veškerou možnou zátěž na levobok. Naštěstí to stačí k tomu, aby se celá prasklina vynořila z vody. Zastavujeme tedy vnikání vody a řešíme co dál. V nářadí objevuji speciální rychleschnoucí silikon. Snad to bude stačit. Na obalu je napsáno, že za 15 min udělá krustu a do dvou hodin je tuhý. Prasklina naštěstí není velká a hlavně není rozevřená. Beru zase čelovku a jdu do vody lepit bok.

Za 10 minut je díra zacelená a já vylézám na palubu. Elektriku jsme rozchodili. Všichni sedíme na levoboku a v dešti vydýcháváme situaci. Je to už podruhé, co nás takhle vykostila bouře a v podstatě na skoro stejném místě. Potvrzuje se to, že při 60 uzlech se z člověka začíná stávat pouhý pozorovatel, který nemá šanci v ten okamžik čelit živlům. Pomalu se zešeřilo a my řešíme, co dál. Děti vybraly z podpalubí další kýbl vody.  Je devět hodin večer a my budeme muset čelit další výzvě. Nevíme, zda se nám opravdu podařilo zastavit průnik vody nebo ho jen omezit. Na nejbližší jeřáb je to asi 5 mil, ale v noci nám stejně nikdo loď z vody nevyndá. Na náš vlek je to 9 mil noční plavby mezi ostrovy a skalisky. Nebo můžeme zůstat v relativním bezpečí zátoky s možná pomalu se potápějící lodí. Další variantou je vysadit děti se Stáňou na břeh a plout nocí s Nojmikem k vleku. Vybral jsem variantu noční přeplavby a jedeme všichni. Není čas, jedeme ihned.

Oblékáme si vesty a harnesy. Děti zmožené událostmi usínají ve vestách ve špičce. Stáňa usedá se silným reflektorem na příď. Nojmik je u kormidla a já si sedám k noční navigaci. V Navionixu řeším trasu. Obeplout ostrovy a prodloužit si plavbu o 3 míle nebo se protáhnout mezi nimi. Nakonec se rozhoduji pro kratší i když navigačně komplikovanější  trasu. Diktuji Nojmikovi první kurz a vyplouváme ze zátoky. Kompas a hloubkoměr nám do noci rudě svítí.  Motor jede tak na 80 procent a vítr 15 uzlů fouká, jak jinak, proti nám. Na moři jsou po bouřce rozbité vlny ze všech možných stran. Nojmi poctivě pluje podle kurzu a já sleduji jeho trasu na GPS. Stáňa občas prosvítí reflektorem hladinu a já sem tam vyberu vodu, která mi čvachtá u nohou. Plujeme nocí, mlčíme a doufáme. Doufáme v to, že k nám bude opět Neptun milostivý a nechá nás doplout. Vždyť jsme tak blízko. Ve vlnách se mi nedělá při pohledu do navigačního tabletu úplně dobře. Svítím červenou čelovkou a ždímám ve vlnách hadr do kýble. Přibývá nám voda, otočím se do kokpitu na Nojmika. Zastavíme motor a koukáme se na záď. Motor se zdá být více zanořený než dříve. Hmm. To asi nedáme, říká po chvilce. Jeho slova zazněla tak nějak odevzdaně. Polil mě studený pot. Jeď na plný výkon! Slezl jsem dolů do kajuty a začal na případnou nouzovou situaci vymýšlet řešení. VHF vysílačka je po ruce, průnik vody přece není tak velký, nepotopíme se pokud někde není ještě díra o které nevím.  Studuji v mapě nejbližší okolí. Nejsme daleko od břehu, v nejhorším to nakouříme na tučňáka na břeh v téhle zátoce. Je jediná, kde nejsou velké skály ale pozvolný byť bohužel kamenitý břeh.

Je tam dvou metrová hloubka a tak by ztráta lodi nebyla definitivní. Seznamuji Nojmika s plánem B. Plán A znamená plout dál a doufat, že vše vydrží. Připadám si jak poškozený  bombardér, co se za války vrací z náletu zpět přes kanál domů a už mu nefungují všechny motory.

A přitom je taková pěkná měsíční noc. Diktuji změnu kurzu a pak další a další. Klesá nám hloubka na 5 m. Hlásí mi Nojmi. Já vím, drž se izobaty 5 jsme v průlivu mezi ostrovy. Po levé straně máme maják, na napravo osvětlenou loď. Začínají se objevovat světla malého přístavu v dálce. To je náš cíl, dáme to. Vyberu zase vodu, ale už je jí jen čtvrt kýble.

Vplutí do maličkého přístavu není moc jednoduché a nikdy by mne nenapadlo, že tam připlujeme v noci. Kolem je spousta mělčin a skalisek, která jsou jen 20 čísel pod vodou. Stáňa pročesává hladinu světlem a my pomalu připlouváme k molu s očima přilepenýma na hloubkoměru. Alarm hlásící, že hloubka je nižší než 2 metry, nám neustále pípá a tak povytahujeme kýl. Konečně přirážíme k molu. Uf, jaká to úleva. Jsme tu, dokázali jsme to dostat se sem v noci. Musíme loď ihned natáhnout na vlek. V přístavu jsou dva skluzy. Jeden strmý a nepohodlný a druhý hrozně dlouhý. Volím variantu dlouhého skluzu s tím, že vlek přiváži na silné lano, které mám pro tyto účely v kufru auta. To z čeho jsem měl docela vítr, tedy jak Lente dostaneme na skluzu na vlek, muselo proběhnout bez přípravy a ve dvě ráno. Couvám tedy s vlekem do vody a stoupám si na střed. Rozsvěcím červené neoslňující světlo. Stáňa stojí s reflektorem na přídí a ukazuje Nojmikovi, který kormidluje, cestu. Už chytám špičku lodi a na oko přicvakávám karabinu od navijáku. Za 10 minut je loď na vleku a na laně jí táhneme z vody. Kolem třetí ráno uléháme v kajutě do mokrých matrací totálně vyčerpaní, ale štastní, že jsme vše přestáli a dobře to nakonec dopadlo.

Spali jsme jako zabití a teprve v poledne se vykutálíme ven z lodi. Všechno se to zdálo jako podivný sen. Sušíme věci na trávě okolo lodě a povídáme si o tom, co jsme vlastně včera prožili. Je to taková forma terapie. Zjišťujeme, že každý z nás jsme zachytili něco jiného, co ten druhý třeba vůbec nepostřehl. Každý jsme dělali, co jsme dovedli a jeli jsme v takovém automatickém režimu, který se u člověka vždy startuje, pokud je v ohrožení. Z vyprávění ostatních členů posádky teprve zjišťuji, že sražených lodí na kotvě bylo rozhodně více než jen dvě. Vlastně jsme měli štěstí v neštěstí, že jsme se v plné zátoce nepotkali s další lodí. Minimálně 3-4 lodě ta bouře vyvlekla ze zátoky na moře. Jaký byl jejich další osud nevíme. Někdo také přišel o gumový člun, který si prostě bouře vyrvala. Společně jsme se pak podivovali nad tím, že nám vlastně za celou dobu nikdo nepomohl. Vím, že za nastalé situace každý řešil své problémy, ale když už se situace začala uklidňovat, mohl někdo z okolních lodí připlout na člunu a nabídnout alespoň teplý čaj, když vidí dvě děti brečet na břehu, zatímco my jsme zachraňovali loď. Až teprve když už jsme se ze všeho sami vysekali, nabídla nám pomoc plachetnice, která proplouvala okolo. Stejně jako my byla vytažena bouří na moře a vracela se zpět do zátoky. Měli ale štěstí a netrefili při tom kvapném opuštění skalnatý břeh tak jako my. Přišlo mi, že každý v dešti zalezl zpět do kajuty a o nic víc se nestaral. Jaká to změna oproti Polsku, kde si jachtaři většinou pomáhají.

Na druhý den šel okolo náš oblíbený rybář. Při pohledu na naše utržené zábradlí, roztrhanou benátskou vlajku, odřený trup a zkrácený sáling se zašklebil. Věděl své. Jste byli až v Benátkách? Jo byli. Jesus Panna Maria tak daleko na tak malé lodi? Vždyť já tam na té své nikdy nedoplul. To jste si dali co? Podal nám všem ruku a mile se s námi rozloučil poplácáním po ramenou. Dal bych si s ním pár piv, jak mi byl ten chlapík sympatický, ale pivo nám už došlo.

Zpětně jsme se podivovali nad tím, jak se vichr v zátoce choval. Rozhodně jsme si potvrdili, že nešel jedním směrem, ale točil se v zátoce velkou silou. Důkazem jsou právě srážky lodí, které šly proti sobě a také poloha naší vytržené kotvy po nárazu na břeh. Chvílemi jsme museli měnit i směr naší pouti zátokou. V nastalém marasmu to ale bylo těžké rozpoznat. Také bych očekával, že se loď na kotvě srovná špičkou proti větru. Nám ale vítr nefoukal jen do špičky, ale pořádně nám foukal i do boku, když se rychle stočil. Tím pádem se lodě nakláněly do různých stran. Asi nás nevytrhnul z kotvy vítr v tom směru v jakém bychom to předpokládali. Pravděpodobně nás otáčel  na různé strany čímž naší kotvu uvolnil a už se nám bohužel nikde nezasekla. Je to hrozný pocit, slyšet jak rachtá řetěz s kotvou po dně a člověk doufá, že se třeba ještě někde chytne a zasekne.

Byla to rychlá, prudká bouře a naštěstí stejně jako ta první, netrvala dlouho. Tato bouře dostala pořadové číslo 6. Když to tak sečtu a podtrhnu, ze zhruba čtrnácti dnů na Istrii nás přešlo šest bouří, z toho jedna trvala tři dny, v Itálii během týdne ani jedna. Istrie je obecně asi nejbouřlivější místo na Jadranu, ale ani místní nepamatují takovéto počasí nejméně 10 let. Asi by se hodilo nějaké to zhodnocení na závěr. Celkově plavbu bereme jako zdařilou i přes mnohá úskalí, kterým jsme museli na malé plachetnici čelit. Obstáli jsme v podmínkách, ve kterých jsem si nikdy nepřál plout. Byli jsme s ploutvovou plachetnicí nedobrovolně za hranou toho, k čemu je stavěná a konstruovaná.

Když už se to ale stalo, jsme za tu zkušenost vděčni, víme co vydržíme. Důvěra v naši loď a naše schopnosti čelit různým podmínkám vzrostla. Malinko bych se zastavil u počasí. Každý kout světa má své specifikum a pro severní Jadran rozhodně platí nevěřit jen tomu, co je napsané o počasí na různých aplikacích a meteowebech. Mnohem více se zde projevují místní lokální vlivy, které na žádných matematických modelech nenajdete. Je třeba více pozorovat oblohu, počasí obecně a dělat si vlastní úsudek, který rozhodne, zda jít do rizika vyplutí či ne. Dynamika změn je také velmi rychlá a někdy je zapotřebí dostat se do hodiny do bezpečí, což je zatraceně krátká doba. Navíc Istrijské pobřeží není nijak moc členité a tak chybí vhodně ukryté zátoky. Jak je ale vidět na našem případu, bouře číslo 6 nám ukázala, že prakticky neexistuje stoprocentně bezpečná zátoka při větru, který má 60 uzlů a více. Možná právě proto jsme zde ani moc nenarazili na charterované lodě. Velká většina plachetnic, které jsme potkali, byla majitelská a z Itálie. Někdy jsme si říkali, proč nesedíme doma u televize, nejíme křupky a nekoukáme se na nějaký dobrodružný film. Nesedíme, protože dobrodružné filmy si sami prožíváme. Jak někdo moudrý řekl: Dobrodružství je ze začátku průser, který dobře dopadne. Můžeme to s klidem podepsat.

Máme buď bouři, bezvětří nebo protidržkouna. Počasí je nevyzpytatelné a rychle se mění. Kdepak je to mírné Chorvatsko s Tálinským rybníkem. Cílem je dnes proplout znovu kolem Brijunských ostrovů a pokusit se spatřit znovu v rezervaci delfíny pěkně zblízka. Jsou to nádherná místa a člověk by tam nejraději zakotvil, ale jak již jsem psal dříve, nejde to. Nejsou to ostrovy pro běžné pobíječe much a leštiče zábradlí. Na vše je třeba tučné povolení a napěchovaná portmonka. Ani jedno nemáme, a tak po kradmu proplouváme na genu mezi ostrovy a sledujeme hladinu.

Máme  rychlost 2-3 uzle a dalekohledem sledujeme, kde se co vynoří. Tentokrát nic, ani ploutev. Proplujeme kolem rozbořené přístavní zdi u vjezdu do Puly a pokračujeme dál do zátok, kam se míníme schovat. Zátoka Solina je po delší době dokonale krytou zátokou a tak není divu, že to tam vypadá jak na parkovišti. Všude lodě různých velikostí. Protlačíme se do první řady, protože máme malinký ponor, a hodíme kotvu. Zbytek dne si krátíme šnorchlováním.

Na večer přijedou frajeři na člunu vybrat výpalné za kotvení na vlastní kotvě. Musí mluvit několika jazyky, protože mnoho Italů a Němců vůbec nechápe, jak je možné vybírat za kotvení v zátoce. Ano, to je Chorvatsko a bude hůř, do pár let i ty poslední zátoky, kde se dá svobodně hodit kotva, zmizí a platit se bude všude. Oslíku otřes se. Na a tady na to máš účtenku. Říkáme si, že v té Itálii nebylo vůbec špatně a vlastně to tam bylo hodně dobrý a různorodý. Vlastně jsme tak nějak cítili, že už se začínáme těšit domů. Jak jsme se pomalu blížili zpět k bodu vyplutí, ten pocit začínal sílit.

Další den potřebujeme postupovat na jih a hádejte, co nám fouká za vítr. Plachetnice dokáže plout skoro na jakýkoliv směr větru, ale proti jenom křižovat. Zjistili jsme už, že přestože Lente pěkně dokáže stoupat proti větru, ve výsledku to křižování strašně zdržuje a nikam se moc nedostaneme. Navíc dnes jsme chtěli doplout zpět na dinosauří ostrov Fenoliga, který jsme tak kvapně minule opustili, a konečně zakotvit v zátoce Portic na poloostrově Kamenjak. Takže nakopneme oslíka a brumláme si to k Fenolize. Nojmikovi barvitě vyprávíme hrůzné historky, jak právě v těchto místech nás vyhnala bouře a 60uzlový vítr daleko na moře. Jenže historie se opakuje a podmínky k přistání u tohohle ostrůvku prostě nejsou dobré. Plujeme tedy podél velkých útesů za roh do krásné kryté zátoky Portic. Je to s podivem, ale zde ještě nikdo poplatky nevybírá. Jsme z toho celí v rozpacích, ale rychle se oklepeme a jdeme na břeh.

Lente je krytá od severu, jihu i západu. Házíme kotvu Danfort 8 kg a po cca 3 metrech napojuji na řetěz olověnou zátěž 16 kg. Následuje dalších 11 metrů řetězu a pak lano. Kotvu pořádně zatáhneme chodem vzad. Netuším v ten okamžik, co nás ještě čeká, ale mám každopádně dobrý pocit z našeho zakotvení v zátoce. Kolem je odhadem 20 lodí.

Bereme si šnorchly a ploutve a člunem veslujeme na břeh. Cílem je dojít pěšky na pobřeží odvrácené k moři, kde jsou vysoké útesy. Koupe se tam dost lidí, skáčí z útesů do moře a potápí se do jeskyní a jam. Příboj tam za ty miliony let vyhloubil různé jeskyně, a tak jsme je chtěli trochu prozkoumat. Kamenjak je přírodní rezervace, ale každý jede autem, kam až se dá, takže jít po prašné cestě, kde co minutu projede auto a zvedne v horkém dnu prach, je docela očistec.

Na hraně útesu pozorujeme ty blázny, kteří skáčou dolů z té výšky. Sami pro to nemáme ani odvahu, ani pochopení. Opatrně slezeme dolů až k moři. Vezmu si s dětmi ploutve a šnorchl a skáčeme do vody. Jsou docela vlny a příboj. Beru tedy děti za ruku z každé strany jednoho a plaveme podél útesů v uctivé vzdálenosti, aby s námi vlna nechtěla třeba šplouchnout o skálu. Sledujeme celkem bohatý podmořský život. Různobarevné rybičky, trávy a červené hvězdice.

Asi po sto metrech vidíme nádherně vykotlanou díru do skály. S vlnou se necháváme vynést na malinký ochoz u prahu jeskyně a pak vkráčíme  s ploutvemi dovnitř. Jeskyně není příliš hluboká, ale i tak je to krásný pohled na obnažené usazené sedimenty, různá vykotlaná okna a dokonce zde příboj vytvořil uprostřed malé jezírko. Děti jsou z objevu nadšené, prolézají jeskyňku, kde se dá. Když už jsme vše prozkoumali, přišel čas na návrat. Musíme vyhmátnout tu správnou vlnu která se vrací od skal na moře a do ní skočit. Pak už stačí jenom zakopat párkrát ploutvemi a jsme v bezpečí dále od skály. Doplaveme zpátky a nadšeně líčíme Stáně a Nojmikovi náš objev. Děti je přemlouvají, a tak nakonec vyráží k jeskyňce další výprava. Jenže čas už pokročil a příliv zvětšuje vlny, a tak dostat se dovnitř už není tak jednoduché jako před hodinkou. Výprava se vrací trochu podrážděná z odřenin, které jim příboj uštědřil smýkavým pohybem o skály.

Sleduji změnu počasí a také nacházím na meteoradaru slušnou bouřku, která postupuje severozápadním směrem. Jsem rád, že kotvíme v zátoce, která je krytá ze všech stran krom jihu. Rozhodujeme se přeci jenom se přesunout k lodi dřív, než bude pozdě. Já s Lukym vyrážím ihned. Chceme se ještě mrknout na nedaleké dinosauří stopy. Jak tak postupujeme po krásné cestě podél pobřeží, koukáme se znepokojením, jak se nad nádhernými křivými borovicemi nebe temní. Nevěští to nic dobrého.

Pokračování příště…