Home Blog Page 85

Lentilka v Itálii #8: Přeplavba do Chorvatska

Budík mě vytahuje v pět hodin do tmy. Postupně vstává Nojmi i Stáňa, děti necháváme spát. Pokusíme se s končícím odlivem nechat se vytáhnout proudem na moře. Lente klesla a maličko se trupem opřela na jedné straně do bláta. Odvážeme jí a vykoníčkujeme ven. Ze slibované stopy pod kýlem nám zůstala sotva půlka. Dostáváme se do hlavního kanálu, kde nás bere dvouzlový proud přesně podle předpokladu. Co ale není v plánu, že benzínka je s obsluhou a tudíž zavřená. K sakru, většina benzínek má samoobslužné stojany a tahle je první s obsluhou. Místní Italové nám radí jinou benzínku, která je dvě míle proti proudu. Moc se mi tam nechce, ztratíme výhodu brzkého výjezdu na moře a navíc ztratíme výhodu proudu. S poloprázdnou nádrží však přes moře nechci, a tak nám nezbývá než jet na ostrov Lido k samoobslužné benzínce. Benzín je načepován, 8 eur nám automat sežral a nevrátil. Co se dá dělat.

Konečně se dostáváme na moře a míjíme další tři paneláky vplouvající do Benátek. Jsem mrzutý, neboť máme značné zpoždění. Je 8 pryč a my teprve vyplouváme na moře. Vytahujeme plachty a v mírném předobočním větru, pomáhajíce si motorem, nabíráme kurz 330 stupňů do Chorvatska. Jdu si lehnout a dospat ráno, Nojmi zatím kormidluje. Po pár hodinách se střídá se Stáňou a nakonec kolem poledního beru kormidlo do ruky já. Jsme už daleko od pevniny a nevidíme kolem sebe nic než modré moře. Pokouším se lovit přívlačí. Něco se chytlo, ale nedaří se mi to přitáhnout. Po hodině přicházím o další návnadu za 150 Kč.

Moře v oparu
Nojmi u kormidla

Kormidlo je přivázáno lanem k zadním vazákům, a tak kurz jenom občas koriguju. Dole všichni spí a já sleduji na obzoru dva obrovské tankery a měřím jejích kurz. Naštěstí zjišťuji, že oba jsou zakotveni cca dvě míle od sebe. Propluji mezi nimi a u kormidla mě zase střídá Nojmi. Stáňa zatím připravuje proviant a zásobuje nás pitím. Vítr lehnul úplně a tak už jenom motorujeme. Je to otravné, pořád slyšet našeho oslíka, jak si to brblá. Ale jsme spokojeni, že jede. Mercury barzo fajny silnik, říkal nám tenkrát pán v Polsku, od kterého jsme motor kupovali. Musím mu dát za pravdu a zaťukat. Zatím funguje k naší naprosté spokojenosti.

Vyhlašujeme soutěž, kdo první uvidí zemi, dostane extra porci zmrzliny. Verča hned hlásí, že před námi je země, ale my furt nic nevidíme. Nakonec jí ale vítězství musíme přiřknout. Na obzoru objevujeme oranžový bod, a tak k němu plujeme. Jedná se o velikou utrženou bóji. Chvilku přemýšlíme, že ji vezmeme s sebou, ale je porostlá od škeblí a mohla by nám proříznout člun, a tak ji necháváme svému osudu. Postupně ještě potkáváme další dvě.

Utržená boje
Měníme vlajky

Upravujeme kurz na 310 a plujeme směrem na Novigrad. Konečně se začne objevovat pevnina jako slabounká čárka na horizontu. Za další hodinku je i vidět kostel v Novigradu. Můžeme tedy opustit kompasovou navigaci a jet podle terestrického bodu, což je pro kormidelníka mnohem příjemnější. Starej Bimbal, jak jsme ten prastarý kostel přejmenovali (protože bimbá co čtvrthodinu), se nám pořád zvětšuje a my se těšíme, až přistaneme. Ten okamžik nakonec přichází a po uplutých 60 mílích vplouváme do Novigradu. Bohužel zase musíme přistát na to pitomé celní molo, kde jsme přišli předtím o sáling. Papíry jdou rychle a jsme hned vyřízeni. Zaplatíme zase všemožné taxy za dýchání, koukání a plavení. Vlny od projíždějících lodí jsou opět velké, Lente u mola vyskakuje a fendry nám vytrhnou boční lištu. Koše na fendry se dřou o molo. Musíme co nejdříve pryč na městské molo, než se tu zase něco přihodí.

Projíždějící loď

Přivážeme se tedy na městském mole a mažeme skrz město do sprch, které máme vychytané v nejbližší maríně. Noční couračku zakončíme vínkem na palubě a jde se na kutě. Brzy jsme vstávali a máme toho dost. Ve dvě ráno mě vzbudí prudké házení a silný vítr v lanech. Beru čelovku a jdu na palubu. Všude panuje čilý ruch a světla na lodích se míhají z místa na místo. Vzbudím tedy ostatní a jdeme se připravit na bouři. Zdá se, že jsme skutečně zpátky na bouřlivé Istrii. Vítr skučí, fouká nám do špičky, kterou stojíme k molu, a napíná lana k prasknutí. Vytahuji další lano z kotevny a ručkuji po laně od vazáku k pacholeti na molu. Fouká 40 uzlů a v noci není zrovna příjemný zážitek pustit se lana a zbytek doplavat. Stojíme totiž od břehu tak 4 metry. Pustili jsme jí před spaním více na vodu a díky teď za to, i když se suchou nohou na loď nedostaneme.

Někdo z vedlejší lodě mi hází lano a já ho protahuji na břehu skrz nerezová oka a hážu zpět na palubu. I z ostatních lodí, když vidí člověka na břehu, využívají situace a hází mi svá lana, abych je protáhl skrz oka a zesílil tak jejich vyvázaní. Obloha je černočerná a vlny na moři se zvětšuji. Nějaký blázen vyplouvá na moře zpoza chráněné zdi, ale rychle mu dochází, že to je kravina, a obrací zpět. Sklápíme biminy a pro jistotu lanem omotáváme i genu v návinu na rolfoku, kdyby se chtěla třeba mrška sama rozvinout. Jdeme si lehnout, ale spaní je to jako v pračce.

Když už konečně usneme, vítr se obrátí a fouká nám 40 uzlů ze zad do můringu. Povážlivě jsme se přiblížili ke břehu a tak znovu vstáváme, bereme čelovku a musíme zezadu dotáhnout můringová lana. Obdobné cvičení probíhá na ostatních lodích. Vítr je tak silný, že nejsme s Nojmikem ve dvou schopni se na můringovém laně více přitáhnout. Bojíme se aby nám nevyklouzlo z vazáku. Tím bychom během okamžiku čelenem vyskočili na molo. Centimetr po centimetru se nám daří loď posouvat dále od nábřeží. Těsně před svítáním si jdeme konečně lehnout. Stejně ale spím na jedno ucho a sleduji, co se děje. Ráno je moře po bouři rozbité a neklidné, a tak jdeme do města kouknout, zda se konečně otevřelo muzeum vraků. Neotevřelo, a tak jdeme alespoň na snídani do sámošky, kterou už máme oblíbenou. Sedneme si do parku na lavičku a pojíme chutné pirohy a mortadelu s pro Verunky “hráškovým salámem”.

Po poledni se moře zklidní a tak vyplouváme na krásný 15uzlový vítr dolu na jih. Cílem je doplout do Rovinj a pořádně si to krásné městečko konečně prohlídnout, když jsme ho museli minule tak narychlo opustit. V Rovinj zakotvíme u nádherného městského mola. Hned vedle je promenáda a davy turistů. Děti se Stáňou jdou na kostelní věž a my s Nojmikem na pivo. Myslel jsem původně, že zde zůstaneme přes noc, ale zdejší molo je absolutně nekryté proti jakémukoliv rozmaru moře. Probíráme co dál, nakonec padá volba na bóje v blízké zátoce, a tak se v podvečer na jednu z posledních bójí uvazujeme.

Odveslujeme člunem na břeh a jdeme se brouzdat ulicemi toho krásného města. V jednu chvíli pozorujeme moře a vidíme přímo v zálivu u Rovinj skupinku asi tří delfínů jak loví. Vydržíme se na to koukat snad půl hodiny. Máme docela hlad a tak hledáme, kam si sednout a co si dát. Bohužel se naše názory na večeři diametrálně rozcházejí. Děti by nejraději smažák a hranolky, což tu samozřejmě nikde nemají, a já toužím po Lignii na žaru. Ceny v restauracích v Chorvatsku se tedy značně vyšplhaly a to nás ve finále otrávilo tak, že si nikam nesedneme. Jsme sice na dovolené, ale jídlo pod pět stovek jsme v podstatě nenašli. Nakonec končím s Nojmikem u stánku na nábřeží, kde mají místňáci zábavu, prodávají Lignie a pivo, a Stáňa jde uspokojit chuťové pohárky našich mrmlajících dětí. Alespoň že se naučily jíst to čevabčiči.

Rovinj z kostela
Slunce zapadá

Noc na boji je klidná, a tak dospíme deficit z předešlých nocí. Už ani nevím, kdy jsem spal v kuse a dlouho. Dopoledne po snídani odplouváme.

Pokračování příště…

PF 2018

Další rok je za námi. Čeští jachtaři zase obepluli další část světa a zažili další dobrodružství. Teď je ale čas zpomalit a užít si klidné svátky.

Doufáme, že všichni budete mít pohodové a odpočinkové Vánoce, tak jak správně mají být, a šťastný Nový rok strávený se svými nejbližšími. Protože my se na Vánoce každý rok moc těšíme.

Tak na shledanou  v roce 2018!

Za redakci Krásy jachtingu Tereza a Jarda Forštovi

Klimatizace zabiják

0

Klimatizace na plachetnici je fenomén poslední let. Velké motorové čluny, větší plachetnice a hlavně katamarány jsou v rámci pohodlí stále častěji vybavovány klimatizací, která v teplých krajinách zpříjemňuje posádkám existenci na lodi, zejména v noci. Není to zase zas tak divné, koneckonců, klimatizací je u středozemního moře vybavený prakticky každý hotel a troufám si tvrdit, že pokud není, jde o ten nejlevnější cenový level. Používání klimatizace má ale jedno úskalí. Pomineme-li to, že posádka lodi vybavené klimatizací nikam nechodí, protože to horko venku je příšerné, (bodejť by ne, když se nemají šanci aklimatizovat, že), tak klimatizace může zabíjet. Ale ne posádku, která si klimatizace užívá na lodi, ale vás. Klimatizace může zabít vás, co stojíte vedle lodě.

Přesuňme se nyní do Velké Británie. Na konci letošního léta zemřel na své lodi Mai Oui její vlastník Kenneth Jeffrey, bývalý důstojník královského námořnictva a bývalý lodivod na penzi. Stalo se to v přístavu St. Helier na ostrove Jersey (normandské ostrovy v La Manche). Vyšetřování ukázalo, že Kenneth Jeffrey byl otráven oxidem uhelnatým (carbon monoxide, CO).

Oxid uhelnatý je tichý a rychlý zabiják. Vzniká nedokonalým spalovaním hořících materiálů a je obsažen i ve výfukových splodinách. O případech domácí otravy karmou, plynovým sporákem nebo při topení v kamnech se každou zimu dočítáme v novinách a ze zpráv televize Nova, takže vám asi tento jev není neznámý. Oxid uhelnatý je zrádný v tom, že je bez zápachu, bez barvy a zabijí velice rychle. Nahrazuje molekuly kyslíku a tím se dostává do krve. Vaše krevní řečiště tak místo životodárného kyslíku roznáší smrtící oxid uhelnatý. Kolaps nastává velmi rychle, většinou dříve, než si oběť uvědomí, že není v pořádku. Příznaky slabé otravy jsou motání hlavy, ztráta rovnováhy, bolest hlavy, ztráta soustředění. Když si tohle uvědomíte, můžete ještě stihnout zamořené místo opustit. Pokud se vám to povede, můžete slavit v roce dvoje narozeniny. Bohužel ne každý to štěstí má. V naši rodině zemřela na otravu oxidem uhelnatým babička.

Vyšetřování smrti Kennetha Jeffreyho ukázalo, že se stal obětí tzv. „vagonového“ efektu. Se svou lodí stál u mola a měl motor spuštěný na volnoběh. Atmosferické podmínky okolo lodě způsobily, že spaliny z výfuku se nerozptylovaly do vzduchu, ale hromadily se za zádí a pak začaly proudit dovnitř do lodi. Než si kapitán stačil uvědomit, co se děje, upadl do bezvědomí a zemřel.

A tím se vracíme ke klimatizaci, potenciálnímu zabijáku. Jistě si vzpomenete na případ, že loď stojící na molu vedle vás měla spuštěný motor. Často se tak děje, když jachtař vedle dobíjí baterie. Hluk motoru, šplouchání chlazení a zápach jsou sice nepříjemné věci, ale dotyčný to stejně za pár desítek minut vypne – leze mu to vlastně na nervy stejně jako vám. Jiná situace nastává s klimatizací. Ta je živena buď motorem nebo dieselagregátem, který běží celou noc. Nejenom že musíte hluk agregátu a šplouchání chlazení poslouchat celou noc, celou noc jste navíc zamořeni zplodinami z dieselového motoru souseda. Pravděpodobnost, že si spaliny najdou cestu do salónu a kajut v koncentraci smrtelně nebezpečné pak značně stoupá. A kdo by chtěl následovat Kennetha Jeffreyho?

Co se s tím dá dělat? Především si pořiďte a vozte s sebou alarm oxidu uhelnatého (označovaný jako CO alarm). Je malý a baterie mu, narozdíl od alarmu na zemní plyn, vydrží velmi dlouho. Stačí ho mít položený nebo připevněný někde v kuchyni, což je dobré i pro případ, kdybyste měli problémy s hořáky sporáku.

Další krok je požádat skippera lodi, která má agregát spuštěný, aby jej vypnul. Bude to, bohužel, potenciálně problematické. Skipperovi se do toho nebude chtít, protože jeho posádka bude proti vypnutí klimatizace určitě protestovat. Větší šanci budete mít u někoho ze západních zemí, u východních posádek, zejména u ruských, šance pochodit nebude moc vysoká (moje zkušenost, čest výjimkám).

Nechcete-li nebo nemůžete-li odplout, a situace se zplodinami se nebude jevit dobře, neváhal bych obrátit se na přístavní policii. Je to přeci jen život ohrožující situace a jako kapitán lodi jste za životy a zdraví posádek přímo odpovědný. Dalo by se, s trochou nadsázky, říct, že jde o mayday situaci. Tím nechci říct, že máte volat vysílačkou mayday – bohatě bude stačit skočit na kapitanát. A pak už záleží na službu konajícímu důstojníkovi, vaší výmluvnosti, jazykových znalostech a ochotě dotyčného vzduch otravujícího skippera. Půjde-li o profíka, pravděpodobně se dohodnete. Pokud ne – nedá se předvídat, jak to dopadne. Holt takový je jachting. Přesto myslím, že není možné tak nebezpečnou situaci podceňovat. Rozhodně vše poznamenávejte do deníku a pokud se vám bude zdát, že situace je vážná, udělejte pro svou posádku maximum. I kdybyste měli odplout a strávit noc na kotvě. Koneckonců, taková noc je vždycky lepší, než u hlučného mola.

Tak dobrý vítr přeji!

Reportáž: křest knihy Muka v ráji

Ve čtvrtek 7.12. proběhl slavnostní křest knihy Muka v ráji a já vám přináším krátkou reportáž.

Palác knih Luxor na Václavském náměstí je jedno z nejznámějších a nejfrekventovanějších knihkupectví v Praze. Ve 3 patrech naleznete cokoliv, co vás okolo knih napadne, a hned máte chuť utratit zde výplatu. A proto jsme byli moc rádi, když se povedlo právě zde dohodnout prostory pro křest knihy.

V prvním patře hned vedle kavárny a vinylových desek se sešli jak jachtaři, tak dobrodruzi a lidé, které kniha Muka v ráji chytla za srdce. Autorka knihy Henrike Dielen přijela z Německa přímo na tuto akci, aby zde vyprávěla svůj životní příběh popsaný v knize. Před třemi lety byla totiž se svým partnerem Stefanem na Filipínách unesena islámskými teroristy ze své plachetnice. Teroristi je drželi, mučili a vyhrožovali jim smrtí 6 dlouhých měsíců. Henrike i Stefan mají obrovské štěstí, že vyvázli živí. Po návratu domů a v rámci zotavování napsala Henrike knihu, která popisuje celý únos.

Nejdříve proběhlo uvedení knihy a představení přítomných. Kmotrem knihy byl Petr Ondráček, slavný český jachtař, který se pokusil o nonstop solo plavbu okolo světa a strávil více jak 9 měsíců sám na moři. Dále byl přítomen nakladatel Jaroslav Foršt a Petr Šimon se svojí ženou Janou, kteří pomáhali s tlumočením a překladem a s paní autorkou se seznámili na svých plavbách po světě.

Nakldatelé Forštovi
Autorka Henrike Dielen s jachtařem Petrem Ondráčkem

Po lehkém vyzpovídání paní Henrike například ohledně její životní vůle udržet si nad situací nadhled a psychicky se s ní vyrovnávat, nebo o další aktivitě této teroristické skupiny, následoval čas pro otázky z publika. Životní příběh únosu paní Henrike je opravdu neuvěřitelný a hrozivý a vyvolal spoustu otázek. Padla třeba otázka, kdy byl během únosu nejhorší okamžik, kdy si Henrike myslela, že to celé dopadne špatně. Bavili jsme se i o jejích dalších plánech ohledně plachtění a asi nejzajímavější téma byla otázka nošení zbraní na palubě. Paní Henrike na to měla naprosto jasný názor, a to takový, že ve chvíli, kdy únosců je 10 se samopaly a vy máte jednu pistoli, určitě vám to přitíží.

Po této diskuzi následoval samotný křest a slavnostní přípitek knize. Všichni knize přáli, aby se dostala do co nejvíce rukou, protože takový příběh stojí za to přečíst. Po přípitku byla autogramiáda a paní Henrike podepisovala výtisky pro všechny, kdo měli knihu s sebou nebo si jí právě koupili.

Musím dodat, že celá akce měla velmi příjemnou atmosféru, ač je samotné téma únosu opravdu hrozné. Paní autorka je energická žena, která se i přes tento hrozný zážitek svých snů nevzdává a zachovává si až nakažlivě dobrou náladu a nadhled.

Lentilka v Itálii #7: Přívětivé ostrovy Muráno a Buráno

Je pátek ráno a my vyrážíme na ostrov Muráno a Buráno. Baterie nabité, stání zdarma a modré nebe nad námi, co víc si můžeme přát. Vyplouváme na hlavní kanál, když tu se objeví Cruise ship. Obrovská obluda, která vplouvá do Benátek. Velikostí převýší všechny stavby okolo. Je to impozantní. Za chvíli nás míjí druhá. Každá takováto obluda má na palubě tři až pět tisíc lidí kteří se jdou hromadně projít po Benátkách. Jsme rádi, že už odplouváme. Budeme sem muset někdy znovu, ve svetru a v lednu, kdy tu bude lidí méně, abychom si vůbec něco prohlédli.

Koosy připlouvají.

Nojmik je čerstvý a nenabažený kormidla a moře, a tak nám to vyhovuje, že se tak povalujeme po palubě a v podpalubí a jenom hledám v navigaci cestu na ostrovy. Míjíme ostrovní hřbitov a dokonce na chvíli i vytáhneme genu a plachtíme k ostrovu Muráno. Je brzy ráno a my vplouváme do hlavního Muránského kanálu, na dvou místech nám řeknou, že zde přistát nemůžeme, ale pak usměvavý Ital poradí, kam se můžeme vyvázat. Přistaneme bokem na hlavním nábřeží přímo v centru. Je to tu nádherné, romantické a křivolaké.

Ihned vyrazíme na průzkum okolí. Je zde sklárna na sklárně. Nelákají mě ty turistické cetky, ale chtěl bych vidět mistry při práci. Šmejdíme a ptám se, kde je možné vidět skláře jak dělají barevné sklo. Po nějakém čase se s Lukym dostaneme do sklářské manofaktury, kde pozorujeme skláře, no v podstatě jako v Harrachově, akorát dělají s barevným sklem. Lodě vozí kanály různé zboží a často právě plynové láhve do sklářských pecí. Čím tady ale topili dřív nemám tušení, stromy tu v podstatě nejsou a nikdy asi pořádně nebyly. Nedá nám to a nakonec pár těch skleněných cetek pro holky nakoupíme.

Skláři na Muránu
Skleněný delfín
Muránské sklo

Potkáváme vychlazený supermarket a tam nastávají ty pravé orgie. Muráno nemuráno, regály pochutin a studeného bílého provětraly naší peněženku. Dovlečeme ty igelitky na loď, rozděláme biminy a vyndáme stoleček. K neskutečné pohodě nám dopomáhá atmosféru umocňující harmonikář,  který se usídlil hned u lodě a nádherně nám vyhrává. Luky ho obdivně sleduje a sem tam mu hodí nějakou minci. Je to srdcař a tak být na něm, za chvíli by byla lodní kasa prázdná :-). Sedíme v kokpitu, pojídáme pršut, pančetu, sýry a pijeme chladné bílé víno. Tomu říkám krása jachtingu. Ale než se k tomu člověk dohrabe, okusí i různé strasti. Nejraději bych tu zůstal, co nám tu chybí, jen ten buřtostánek… Jsem ale přehlasován, a tak odplouváme na další ostrov Buráno.

Oběd na nábřeží

Tentokráte vede naše cesta za krajkami. Za 3 míle jsme u ostrůvku a tak zase hledáme, kam se vecpat. My se ale vejdeme všude. Výhoda malých lodí. Prostě se přivážeme, kde je volno a rychle než někdo přijde nás zkasírovat nebo vyhodit, mažeme do uliček. Jenže tady to funguje jinak než v Chorvatsku. Nikdo nikoho neprudí a lidé jsou milí a vstřícní. Nikdo nás nevyhazuje a všude je na všechno klid a čas.

Vyvázání v barevném Buránu

Buráno je nádherně křivolaké a neuvěřitelně barevné. Nízké domky, malé mostíky, všude oranžová, modrá, červená barva, připadám si jak někde v Mexiku. Malíři by měli radost z té záplavy barev. Tady bych taky chvilku vydržel. Turistů velmi málo, spíše je to ospalá roztomilá díra. Vlastně se shodujeme na tom, že ostrovy Muráno a Buráno jsou mnohem přívětivější a krásnější než přeplněné Benátky. Chodíme po uličkách a jenom tenká záclona u vstupu do domu dělí život na ten veřejný pouliční a domácí. Určitě by se vyplatilo navštívit i ostatní desítky ostrovů v laguně, ale na to nemáme bohužel čas.

Vymýšlíme strategii další plavby. Variant je několik, od plavby kanály na sever ke Gradu nebo podél pobřeží na Bibione. Problémem se stává očekávané počasí příštích dnů. Vypadá to, že zítra je ideální okno na přeplavbu. Další den už lze podle předpovědí čekat zhoršení počasí, které může trvat až tři dny. Byli bychom tedy uvězněni v Itálii a zase bychom bojovali s časem. Na přeplavbu potřebujeme mít jistotu hezkého počasí. Rozhodujeme se tedy, že zítra ráno vyplujeme na druhou stranu do Chorvatska. Zbývá tedy najít rozumné kotviště někde v zašitém kanálu a blízko moře, abychom se zítra moc nezdrželi. Najdeme si na mapě pár tipů a postupně je objíždíme. Nakonec zůstáváme v jednom slepém rameni s hloubkou pouhých 140 cm. Břeh je vykůlován, a tak se k němu krásně vyvazujeme.

Podle odlivové křivky by měla hloubka kolem čtvrté ráno klesnout o metr. Připravujeme se tedy na nízký stav vody. Vytahujeme motor, kormidlo i kýl. Na severu v dálce je vidět bouřka, ale nás by neměla zasáhnout. Pozoruji vše na meteoradaru a sleduji všechny možné informace o počasí které mám k dispozici. Utvrzuje mě to v mém názoru, že zítra musíme přeplout přes moře. Připravujeme se na přeplavbu a kontrolujeme vše, co je třeba, vody máme dost, ale benzín potřebujeme dotankovat. Nejbližší pumpa je cca jednu míli po cestě na moře. Zítra ráno se tam tedy zastavíme a dotankujeme do plna. Jdeme si lehnout brzy čeká nás náročný a dlouhý den.

Pokračování příště

Milan Koláček: světový jachtař vychovaný na českých přehradách

Milan Koláček – špičkový světový jachtař, který je mezi závodními jachtaři trochu ojedinělým zjevem. Podívejte se na dokument věnovaný Milanovi, který své touze a přáním podřídil v životě všechno. A výsledky jsou vidět.

Kde hodit kotvu?

0

Titulek článku je možná mírně zavádějící, protože je jasné, že každý chceme hodit kotvu v bezpečné, krásné a hlavně liduprázdné zátoce. Ale právě ten poslední bod bývá problém. Liduprázdných zátok ubývá, a jeden aby je hledal jak tu kupku v jehle sena. Neříkám, že nejsou, ale stále častěji člověk kotví společně s větším či menším množstvím jiných lodí a takové kotvení bývá někdy oříšek.

Nebudeme se tu dnes zabývat technikou kotvení, vhodnými kotvami a tak dále. Dnes si představíme jednu jednoduchou radu, nebo možná zásadu, která se bude při kotvení v zátoce s ostatními loděmi hodit. Takže, kam hodit kotvu?

Plachetnice stojící na kotvě (nejčastěji na jedné) a nevyvázána ke břehu se bude na kotvě točit podle větru. Proto je nutné předvídat, kam se můžou plachetnice točit a kam se budu točit já, abych do nich nevrazil a vice versa ony do mě. Zásady jsou jednoduché:

  1. Kotvím vždy proti větru
  2. Kotvu házím na úrovní zádí plachetnic přede mnou

Lépe to vysvětlí následující obrázek.

Plachetnice se blíží na místo kotvení.
Kotva hozená na úrovni zádi lodí. Skutečně je dobré hodit ji na úrovni zádi, protože silnější vítr bude loď snášet do stran, než kotva zabere.

Hozením kotvy na úrovni zádě plachetnic stojících přede mnou zajistím, že ani když se vítr otočí o 180°, tak do nich nevrazím. Ideální případ je, když se plachetnice v zátoce poskládají do pravidelného obrazce, tak jak vidíte na následujícím obrázku.

Ideálně zakotvené plachetnice. Na kotvě se točí, aniž by jedna druhou ohrozily.

Ale bohužel, svět není dokonalý. A tak stačí jeden nebo dva exoti, kteří hodí kotvu úplně blbě a celý ten pravidelný obrazec rozbijí. A pak je každá rada drahá a člověk musí velmi vážit, kam kotvu hodit a co přinese případná změna směru větru.

K téhle jednoduché zásadě připojím ještě tři upozornění. Především pamatujte, že katamarány a motorové čluny reagují na vítr jinak než jednotrupé plachetnice. Nemají hluboký kýl a i když se po větru otáčí také, zabere to jiný čas než jednotrupé plachetnici. Prostě jednotrupá plachetnice se otočí cobydup a vedle stojícím velkému motoráku to může trvat dvakrát delší dobu – čili nemusí své místo upustit dostatčně včas, zatímco vaše loď se vlivem větru hrne na jeho místo. Je dobré být v takovém případě na palubě a mít nahozený motor.

A druhá věc, lodě stojící na kotvě a vyvázané zádí ke břehu se vlivem větru netočí vůbec. Zejména v úzkých zátokách to může být značný problém a loď stojící na kotvě volně nemusí mít na otáčení vůbec žádný prostor. Nehledě na to, že lodě vyvázané zádi ke břehu mají řetěz často položený v pravém úhlu ke směru v jakém se ho chystáte hodit vy a tak se přehození jejich řetězu skoro nevyhnete.

Rozměry plachetnic jsou na obrázku trošku přehnané. Nicméně je zřetelné, že kotvit uprostřed zátoky bude obtížné, protože nepřehodit někomu kotvu je takřka nemožné.

A třetí věc, pamatujte, že ten, kdo dřív do zátoky přijede má právo výběru místa a ostatní, kteří připlují po něm, se mu přizpůsobují.

Tak to je dnes všechno a ať vám vždy kotva dobře drží!

 

 

Lentilka v Itálii #6: Do Benátek!

Brzo ráno v 6 h opouštíme ústí Piávy a vyplouváme na moře. Jsme plni očekávání, protože dnes nás čeká vplutí do Benátského zálivu a s ním i toto pozoruhodné město. Vítr nic moc, a tak motorujeme. Navíc v jedenáct má přistávat další posila do posádky, náš kamarád Nojmi. Míjíme mnoho lodí při vjezdu a já dole v podpalubí řeším, kam upíchneme Lente. Vlny od proplouvajících lodí jsou velké a celý záliv je děsně rozbitý. Vlny jdou ze všech stran a dělají plavbu malé lodě docela nepohodlnou. V pilotu a Navionixu jsem našel celkem 5 kotvišť. Postupně jim volám buď telefonem, nebo na VHF. Výsledkem je, že v jedné maríně mají plno, druhá je jenom pro místňáky, třetí nemluví anglicky, čtvrtá se neozývá a v páté mi sdělují cenu 86 Euro za stání na jednu noc. Padají na mě mdloby. Říkám, loď nemá 16 metrů ale 6! No jasně kámo, 6 m za 86 E, capito?

Konečně Benátky
Kormidelnice Stáňa

Rozhodnu se hledat nějaké stání na vlastní pěst. Jsme malá loď s malým ponorem, třeba něco najdeme. Hlavním kanálem se blížíme k náměstí Svatého Marka a Stáňa propadá panice z nastalého provozu. Je tu děsnej šrumec, vodní busy Vaporeta a vodní taxi křižují naší plavební dráhu ze všech stran. Nikdo na nikoho ale nenadává a všichni se nějak vejdou. Přebírám kormidlo a vychutnávám si tu atmosféru místa. Přeci jenom Benátky na vlastní plachetnici, to je bomba. Tak jsme se sem konečně opravdu přeplavili. Nebylo to pro nás jednoduché a málem jsme to vzdali, ale teď jsme tady.

Míjíme sloupy se lvy a nábřeží, odkud vyplouval Marco Polo na svojí dalekou cestu do Číny. Byl jsem i na druhém konci zeměkoule, kde v městě Xian Marco svou pouť hedvábnou stezkou končil. Je to strašná dálka. Tohle město z námořního obchodu vytěžilo, co se dalo. Bohatství zdejších paláců je toho důkazem.  Plujeme dále hlavním kanálem a míjíme předraženou marínu na ostrově San Giorgio.  Zkoušíme se přiblížit k hlavnímu nábřeží, ale vlnobití od proplouvajících lodí je tak silné, že  to vzdáváme. Rozbili bychom bok lodi o nábřeží. Na začátku ostrova Sasca Fisola vidím široký kanál a kůly. Rozhodnu se vjet do kanálu a přistanu u kůlového stání. Je to docela divočina, jak na lochnesce, ale stojíme. Zdá se, že je to městské stání pro místňáky. Na každém sloupu je vylepeno, komu to stání patří. Jenom ten náš sloup nemá nic.

Vyvázání v Benátkách

Potřebujeme urgentně dobít baterie, protože solár na střeše je poškozený. Připojíme tedy elektřinu a ještě zesílíme naše uvázání na kůlech. Dobrou hodinu nepřichází nikdo, kdo by nás chtěl vyhodit. Na loď pověsíme ceduli s telefonním číslem, kdyby přišel majitel stání. Sbalíme si fidlátka, nastrojíme člun a odpoutáváme se od Lente. Musíme přejet hlavní kanál v nafukovacím člunu, no mírně řečeno přetíženém. Vyčkám, až se situace na hladině trochu uklidní a vyrazím na plný výkon našeho 55librového elektrooslíka. Vlny nás hustě skrápí a lomcují s námi do všech stran. Je to sice jen blbejch 200 metrů, ale nekonečnejch. Holky si vzaly do města krásný nový šatičky, ale už teď jsme docela mokří. Nevadí, stejně je horko. Přeplujeme kanál a šup do bludiště menších kanálů. Kolem nás gondoly, taxíky, nákladní loďky se sutí a mezi tím my na maskovaném vyloďovacím gumáku.

Telefonujeme Nojmikovi a navádíme se do stejného kanálu jako je on. Po chvilce ho spatříme. Jééé, to neuvěřitelné, ale bez problémů jsme se shledali. V pěti lidech člunem dál pokračovat nemůžeme, a tak se rozhodujeme cestu dále absolvovat pěšky. Přivážeme člun v jednom kanálů k zábradlí a jdeme se prodírat uličkami. Kdyby člověk omdlel vedrem, tak snad ani nespadne na zem. Je to tedy veliký masakr. Lidí všude tolik, že některé ulice jsou dost nacpané a v proudu lidí se nejde ani zastavit. Na důkaz dobytí Benátek zakupuji prastarou vlajku Nejjasnější benátské republiky.

Doslova se doplazíme v tom děsném vedru na náměstí svatého Marka a pozorujeme ty fronty na cokoliv. Benátky ročně navštíví 30 mil. turistů a stálých obyvatel je přitom kolem 50 tisíc. Gondola za 100 E… nechceš…? … nevadí  za tebou stojí fronta šikmookých turistů, kteří radostně tahají bankovky z peněženek. Mnohahodinové fronty na veškeré památky nás utvrdily v tom, že odsud asi brzo vypadneme. Potřebujeme dokoupit nějaké základní potraviny, ale krám je těžké pohledat. To tak cukrárnu, kavárnu nebo restauraci. Ani se nedivím, že se tu místním už nechce žít. Město je stoprocentně vybaveno a přichystáno pro turistu, ale to je tak všechno.  Kupujeme si lístek do Vaporeta a projíždíme celé Benátky skrz na skrz. Nakonec já s Nojmikem vystupujeme, že přeplavíme člun zpět k Lente. Luky mě uprosí, že pojede s námi. Nemůže si to dobrodružství přeci nechat ujít. Stáňa s Verčou pokračují vodním autobusem až na ostrov Fisola, kde snad stále stojí naše Lente.

Náměstí sv. Marka
Venecia gondola

Nacházíme člun přesně na tom samém místě a po chvilce proplétání v kanálech se v příhodném okamžiku pouštíme přes hlavní kanál. Baterka očividně není v kondici a tak Nojmik vydatně vesluje, abychom to měli co nejdříve za sebou. Podařilo se a bylo to mnohem lepší než při cestě tam. Oblečení máme ale stejně mokré. Loď stojí na svém místě a nikde nikdo kdo by nás vyhodil. Jsem nadmíru spokojen. Zjištujeme, že baterie se nám krásně dobila a tak ji měníme za tu ze člunu. Jenom ty vlny zleva zprava dělají pobyt na lodi dost nepříjemný.

Venecia gondola

Po večeři beru foťák a jdu se projít po okolí. Ostrov Fisola je v podstatě takové normální místo prakticky bez turistů, kde potkávám lidi jdoucí z práce, kluky kopající na ulici fotbal a mámy s nákupními taškami, jak se zmožené vedrem plouží domů uvařit špagety. Grafiti na stěnách, prádlo na balkónech a občas bordel na ulicích. Prostě taková normální Itálie protkaná místo silničkami sítí kanálů. Jsem za tu všednost vlastně rád. Slunce zapadá a zlatí oblohu se siluetou Benátek, procházím se po nábřeží. Po krátkém přemlouvání lenochů z lodi se připojí i Verda a Stáňa. Společně pak do noci brouzdáme uličkami, jíme zmrzlinu a bloudíme v benátských Stínadlech. Na nábřeží jsou restaurace plné lidí krásně oblečených a navoněných. Jenom my tu tak kráčíme ve stokrát propocených a prosolených hadrech, s vlasy  rozcuchanými větrem a slepenými solí. Jsme ale spokojeni. Sedíme na schodech katedrály svatého Eufemia a užíváme si večerní chlad. Dokonce jsme potkali jakýsi institut Jana Palacha. Zvláštní, na co tu člověk nenarazí.

Pokračování příště…

Pozvání na Adventní plavbu po Vltavě

Milý jachtaři,
adventní čas  je časem setkávání. Odskočte si tedy z předvánočního shonu do klidu předvánoční Vltavy.

Zveme Vás  Druhou adventní sobotu dne 9.12.2017 od 10:00 do 15:00  setkání spojené s plavbu na našich říčních lodích pod mosty  řeky Vltavy .

Místo: Náplavka  od  Železničního mostu směrem k Vyšehradské skále  (Rašínovo nábřeží, Praha 2)
Datum: Již tato sobota 9.12.2017
Čas:  10:00-15:00
Lodě: Čtyři říční lodě holandského typu, připravené povozit vás a vaše děti !
Občerstvení: Připraven svařák, víno,  grog, čas  a drobné občerstvení. Nebudeme se zlobit, pokud hospodyňky přinesou první čerstvé cukroví ..
Hudba: Bude, ale nesmíme moc nahlas…

Moc rádi Vás uvidíme  a popovídáme , třeba i nových plavbách, kurzech, nebo přednáškách.

V lodích bude teplo a na břehu bude plynové topidlo.

Organizace: S podporou Yacht Charter Asociation (www.yca.cz)

Vstupné: Dobrovolné. Vybrané vstupné bude věnováno na dobročinné účely.

Více informací: Jan Hanzl, +420 723 095 704, info@azyacht.cz

Jak nás v Řecku překvapila bouře

Řecko mám ráda, je tam od ostrova k ostrovu dál než třeba v Chorvatsku, a i jinak je to prostředí jachtařsky příznivé. Když je hezky, fouká tam pravidelná mořská bríza, na které se skvěle plachtí, na léto se občas spustí silné Meltemi, ale když člověk ví, kde jak drží kotva a kde se jak kotví, zvládáme to i s prvoplavcema na palubě. Občas se stane, že celý týden nefouká vůbec nic, ale v takovém případě známe výborné hospody na pláži, potopená městečka a vraky. Po pár takových dovolených člověk upadne do pohodového klidného středomořského tempa a občas zapomene na svůj skotský výcvik…

Tento rok v červenci jsem kapitánovala dva týdny na plachetnici Gaia a oba dva týdny jsem zaplnila loď svými přáteli. Nutno podotknout, že to byly první dva týdny, kdy jsem na plachetnici byla sama jako kapitán bez odbornějšího dozoru. První týden bylo úplně ideální koupací počasí. Větru mnoho nebylo, tak jsme se tahali na laně za lodí a vymetávali všechny vyhlášené restaurace v Saronském zálivu. Ale i ty plachty se občas provětraly. Poslední den prvního týdnu, v pátek, se ale značně rozfoukalo a my si užili křižování Hyderským kanálem na metrových i větších vlnách. To ale pro Řecko taky není žádné překvapení, takže bylo vše v pořádku.

Předpovědi počasí řeším za plavby skoro nonstop a kromě vlastních zdrojů vše konzultuji s rodiči v Česku, protože mají víc zkušeností. V sobotu jsem vystřídala posádku na Porosu s tím, že odplujeme v neděli dopoledne. Předpověď rozhodně nebyla tak bezvětrná jako týden předtím, Windguru hlásil na půlku následujícího týdne vítr něco okolo 20 uzlů s nárazy 25, a v pondělí bouři (a to vím, že Windguru v Saronském zálivu podhodnocuje). Měla jsem tedy v plánu v neděli zátoku na jihu Aeginy (vítr měl být severní až severozápadní) a v pondělí dopoledne přeplout do chráněného přístavu v Epidauru a přečkat bouři vyvázána u mola. Na Porosu jsem ještě potkala našeho známého Pepu Horešovského, který mi předpověď potvrdil, a i jeho plán plavby byl podobný. Přišel za mnou i náš řecký kamarád Vangelis, který zde má jachtařský obchůdek, ať si dám pozor, že mají brzo přijít bouřky. Odkývala jsem mu to s tím, že to už přece vím.

Posádku jsem nalodila, vyškolila a v neděli před obědem jsme vyrazili na moře směr zátoka Pygros na Aegině. Na rychlý oběd jsme se ještě stihli zastavit na Methaně a vykoupat se v místních sirných pramenech. Z Methany už jsme měli trochu silnější severozápadní vítr a se zrefovanými plachtami jsme křižovali k Aegině. Vlny také nebyly malé, ale i přes pár menších nevolností jsme si to všichni užívali, protože půlka posádky už Řecko znala a nejela se mnou poprvé.

Pohodové plachtění

Poznámka: během plavby z Methany na Pygros mi naprosto otevřeně nedaly přednost dva katamarány z místní flotilové plavby. Druhý mě donutil udělat re dřív, než jsem chtěla, a kvůli tomu se nám nepovedlo minout pobřeží Methany ve správném úhlu a museli jsme udělat dvě re navíc. Přidal nám, milý katamarán, asi hodinu křižování víc, než bylo dle původního plánu.

Do Pygrosu jsme dopluli okolo šesté hodiny. Pygros je celkem široká zátoka, ve které je na kotvení místa dost, jediný problém je, že od určité vzdálenosti od břehu je už moc velká hloubka. V té době tam stály dva velké motoráky uvázané kotva- břeh a tři plachetnice. Celkem rychle jsme našli správné místo vzdálené od všech břehů i lodí, hodili kotvu a jali se večeřet a koupat.

Krátce po setmění přijel asi 30 metrový motorák. Chvíli kroužil po zátoce a pak hodil obě obrovské kotvy před naši příď. V té době foukalo ze severu (dle předpovědi), takže všechny plachetnice stály špicemi do zátoky a záděmi směrem ven. Uvažovala jsem, jestli nám přehodili kotvu a zdálo se mi, že ano, ale neměla jsem, jak to ověřit. Na potápění byla moc tma a obsluha na motoráku na naše volání ohledně přehozené kotvy odpovídala jen „It is OK“. Motorák se uvázal zádí ke břehu tak, že stál asi 30m od naší přídě v úhlu cca 90° k našemu trupu. Samozřejmě mě napadlo, že kdyby se otočil vítr, ocitneme se přímo u něj. Ale moc se s tím dělat nedalo, překotvit nebylo moc kam a všechny předpovědi se shodovali na severním a severozápadním větru celou noc. Nefoukalo moc tak jsem šla spát s nastaveným kotevním alarmem.

Kotevní alarm mě probudil zhruba v půl třetí ráno. Vítr se oproti předpovědi stočil na jihozápadní a všechny plachetnice se otočili záděmi do zátoky. Nás to samozřejmě otočilo k velkému motoráku. Stále ale nebyl vítr nijak extrémně silný, tak jsem si s dekou  a baterkou sedla do kokpitu s tím, že zhruba za hodinu vzbudím někoho z posádky na další hlídku. Během deseti minut ale vítr začal sílit a my jsme se dostali zádí asi 10m od místa, kde klesal do vody řetěz motoráku. Vyhodnotila jsem situaci jako potenciálně nebezpečnou a nahodila motor.

Hrubý nákres situace před a po změně větru.

Nahození motoru vyhnalo ven první část posádky. První plán byl vytáhnout 5-10 metrů našeho řetězu, abychom se dostali dál od motoráku. Stále ještě nefoukal nijak velký vichr, všichni (asi 3 lidi) jsme byli na palubě v pyžamech. Poslala jsem tedy Dana s Kubou, aby povytáhli 5m řetězu. Než jsme to ale stihli, vítr zesílil a loď začala na kotvě jezdit sem a tam. Znáte to, do přídě se opře vítr, díky trupu a kýlu začne loď driftovat šikmo na vítr, po pár metrech příď zachytí řetěz a kotva a strhne na druhou stranu, vítr se opře do druhé strany přídě a už to jede…Sem a tam. Samozřejmě od motoráku jsme se tím ani nehnuli a akorát jsme jezdili zádí u jeho řetězů. To už začal být vítr dost nepříjemný a komunikace mezi kormidlem a přídí téměř nemožná. Naše výkřiky vyhnali z postelí zbytek posádky, která vylezla na palubu a dělala komunikační spojku.

Druhý povel byl vytáhnout kotvu a překotvit na druhou stranu zátoky více proti větru. Na přídi v té době byli 3 kluci, u stěžně jeden a Sára byla u mě u kormidla a svítila na příď motoráku, která nebyla ve tmě vůbec vidět. Pomáhala jsem kotvě motorem a snažila se držet loď proti větru, aby kluci mohli kotvu vytáhnout. V minutě se ale spustil příšerný liják a vítr zesílil natolik, že hnal vodní tříšť z hladiny až přes palubu. Na palubě nešlo stát a všichni jsme se drželi, jak jsme mohli. Třetí povel tedy zazněl vypadnout co nejrychleji ven na moře. Jenže jsem absolutně neviděla, co se děje na přídi, o nějakém slyšení nebylo ani řeč. Už jsme byli i za úrovní přídě motoráku a jen díky tomu, že se vítr stočil o několik stupnů k severu, jsme nebyli v něm. Jenže hloubka na hloubkoměru začala klesat a z přídě stále nepřicházela žádná informace o kotvě. Přes tříšť a déšť jsme se Sárou ani nedohlédli za stěžeň.

Motor už jel na plné otáčky, ale s lodí to proti větru ani nehnulo. V jednu chvíli, kdy už jsem si myslela, že přeci musí být kotva ode dna a že mě nic nedrží, přišel nejsilnější poryv z celé bouřky. Stočil mi příď až šikmo ke břehu za námi a hnal nás driftem na břeh. Přidala jsem ještě plyn na motoru (ani nevím kolik otáček to mohlo být, ale odhaduju okolo 3000) a snažila se loď srovnat, jenže se nedělo nic. Málem se mi zastavilo srdce, když nás kotva zachytila a strhla zpět.

Po tomto poryvu se ke kormidlu konečně donesla informace, že kotva nejde vytáhnout. Řetěz byl napnutý kolmo pod příď k prasknutí a kotevní vrátek se dál ani nehnul. Odhadovaná délka řetězu ve vodě byla 15 m. Byli jsme v tu chvíli asi 15m od motoráku a pod kýlem bylo 8 m hloubky. Docela rychle jsme došli k závěru, že za něco držíme. Zavelela jsem tedy přihodil ještě 5 metrů řetězu (což by na normální kotvení ani trochu nestačilo, jenže my byli pořád blízko motoráku a očividně nás opravdu něco drželo). Vítr i déšť začal trochu polevovat, takže kdo mohl slezl promrzlý a mokrý do podpalubí se obléci. Na přídi zůstala v dešti jedna hlídka, u kormidla jsem byla zatím já. Až v tu chvíli, co kluci z přídě přišli do kokpitu, jsem se dozvěděla, že měli velké problémy s člunkem, který ležel dnem nahoru přivázaný na palubě před stěžněm. Člunek nebyl uvázaný dost silně a i přes lana sebou začal na palubě škubat. Okolo něj už na bortu není moc prostoru, takže dva kluky málem shodil přes zábradlí do vody. Dominik na něj skočil, ale jeho 70 kg nestačilo k tomu, aby se člunem přestal stavět na zadní a až když za ním skočil Kuba, mohl Dan tahat kotvu. Neumím si představit, co by se dělo, kdyby někdo z nich do té vody opravdu spadl… Neměla jsem v tu chvíli jakoukoliv šanci ovládat loď a pomoct jim.

Vítr i déšť nadále polevoval, všichni jsme se oblékli a stanovili hlídky střídající se po 10-15 minutách. Jeden člověk u řetězu, druhý u kormidla s baterkou. Někdo udělal čaj, což je v takových chvílích záslužná činnost. Já jsem pro jistotu zapnula 16 kanál a hned jsme z něj slyšeli MAYDAY volání z nedaleké zátoky, kde se někomu utrhla kotva a skončil na břehu.

Video je samozřejmě točené už v relativním klidu po těch nejhorších poryvech.

Snažili jsme se vymyslet, co dál. Motor jsem nechala nahozený a dokud nepřestaly silné poryvy, pomáhali jsme motorem (naštěstí moje posádky jsou skvěle vycvičené a každý z nich věděl jak se ovládá loď na motor). Moc možností jsme neměli. Odkotvit nešlo a motorák byl pořád blízko, i když jsme už o něj neškrtali, jako předtím. Ale kotva očividně držela, bouře polevovala a hloubky bylo stále dost. Usnesli jsme se tedy držet do východu slunce hlídky a řešit situaci za světla.

Hlídka s baterkou sleduje příď motoráku.

Motor jsem nechala pro jistotu běžet ještě necelou hodinu. Snažili jsme se všichni na střídačku prospat, ale moc to nešlo. V šest ráno, když vítr hodně polevil a bylo světlo, jsme tedy začali řešit, co nás na dně chytlo. Dan vzal masku a ploutve a vlezl do vody hledat kotvu. Kvůli zvířenému dnu ale toho moc neviděl, i když našel dvě kotvy motoráku v rozhrabaném písku na dně. Vítr už byl skoro zanedbatelný, tak jsem zkusila kotvu vytáhnout proti směru, tak, že ji přejedu a vyvrátím. Povedlo se to překvapivě napoprvé a tak se už nikdy nedozvíme, co nás vlastně na dně drželo.

Zmizeli jsme tedy ze zátoky a nabrali směr na přístav na Aegistri, kde se vždycky stojí pohodlně, když člověk chytne místo. Byla příšerná zima a mlha a protože jsme všichni byli vybavení tak akorát šortkami a plavkami na léto, vytáhla jsem máminu zimní jachtařskou bundu, o kterou jsme se střídali za kormidlem. Celý tento i následující den jsme nakonec zůstali uvázaní u mola na Agistri. Přešli další dvě bouřky, i když nás už žádná netrefila přímo. Loď jsem vyvázala všemi lany, které jsem našla, a jedno z nich se i předřelo. Už jsme ale byli v klidu a v bezpečí a ten volný den na ostrově jsme vyplnili úžasným výletem na skútrech.

půl sedmé ráno po bouři.

POUČENÍ

Tato zkušenost má pro mě pár hodně velkých ponaučení. Z prvé – Nikdy, nikdy a nikdy se nenechat zhýčkat hezkým středomořským podnebím. Největší nebezpečí, když pominu blbě stojící motorák a bouřku, bylo to, že jsem neřekla posádce, ať se obléknou a preventivně si vezmou harnesy. Mělo mě to napadnout ještě za klidného větru ve chvíli, kdy jsem já prvně vylezla na palubu. Ve Skotsku na RYA výcviku je pravidlo, že bez vesty/harnesu se na palubu nesmí. U mě na lodi to od té doby platí při jakékoliv mimořádné situaci, a zvláště ve tmě. Naštěstí nikdo do vody nespadl, ale mohl, a zmrzlí jsme byli všichni.

Za druhé – věřit místním domorodcům. Vangelis mě upozorňoval na bouřky a já jsem si myslela, že mi říká o těch pondělních. A on asi věděl něco víc.

Za třetí –  Od určité síly větru nejde ani pod plným plynem udržet loď proti větru. Ideální by v té chvíli bylo vyplout co nejrychleji se zátoky a dát se na moři dle možností směrem po větru. Noc by to byla asi o to namáhavější, ale byla by bezpečná, protože by nikde okolo nestál velký motorák nebo břeh.

Kdyby motorák nepřijel a nezakotvil takhle vedle nás, asi bychom prožili taky pernou noc, ale dokud by to nebylo vzhledem k hloubce vyloženě nutné, s kotvou bych vůbec nemanipulovala a zůstali bychom na místě. Vím, že ta naše kotva drží dobře a dno Pygrosu je písek. Pomáhala bych si motorem, ale nemuseli bychom překotvovat ani odjíždět, dokud by se kotva vyloženě neutrhla, a já si myslím, že by se neutrhla.

A za poslední – mám naprosto perfektní posádky. Nikdo z nich, i když byli někteří na lodi poprvé, nepanikařil a dělal to, co se mu řeklo. Problémy řešili se mnou, konstruktivně a v klidu, a moc mi pomáhali. Bez nich by to mohlo celé vypadat úplně jinak.

Poznámka KJ: Podle meteorologických záznamů a svědectví dalších jachtařů foukalo té noci v poryvech 50 uzlů a pobřežní stráž evidovala tři Mayday volání.