Krása jachtingu

Po mnoha (krásných!) letech na Jadranu, který jsme prošli typickým vývojem od chorvatského průkazu, přes letní rodinné plavby, jarní a podzimní plavby s kamarády, i sem tam nějakou tu fun regatu, jsme dozráli k myšlence zkusit něco nového. Ze zřejmých důvodů (je tam hezká příroda, je to blízko, je to levnější a fouká tam vítr) padla volba na Baltské moře. Tento text je klasickou cestopisnou reportáží z naší první plavby v nové oblasti a chceme jím předat zkušenost těm, kdo třeba Balt také zvažují.

Sobota 22.9.2018

Ukrajujeme kilometry z německých dálnic a z aktuální předpovědi počasí už vidíme, že je náš termín koncem září pozdě. Charterovka nás při objednání lodi dlouho dopředu samozřejmě uklidňovala, že září je na Baltu moc pěkné a tlakové níže chodí až v říjnu, ale stalo se. Fouká víc, než bychom si pro první zkušenost přáli. Skoro bych řekl, že se nám při pohledu do aplikace Windy protáčejí panenky. V Severním moři 50 kt a sedmimetrové vlny, pro nás to pevnina Dánska zbrzdí na 35 kt a dvoumetrové vlny. Ovšem v poryvech aplikace ukazuje vítr podstatně silnější a tady se dlouze dohadujeme o relevantnosti jednotlivých modelů. Americký GFS ukazuje zhruba o třetinu slabší vítr v poryvech, než evropský ECMWF. V případě hodnot 35 kt nebo 50 kt je to pro nás dost podstatný rozdíl. Během týdne se pak ukázalo, že skutečnost ležela většinou někde mezi, spíše blíže k nižším hodnotám z GFS. Co nám ale bylo užitečné nejvíc, byl člen posádky Honza V., který je rekreační pilot malých letadel a bezvadně umí číst synoptické mapy i oblohu a jeho interpretace dostupných zdrojů (samozřejmě s výhodou vlastního pozorování obzoru) vždycky seděla.

No co už, jsme na cestě a s počasím se budeme muset nějak vypořádat a kromě toho, nic se přece nejí tak horké, jak se uvaří, že. Nicméně příjezd do přístavu v Breege na německém poloostrově Rujána nás z téhle křečovité žoviálnosti vyvádí – fučí dost. Vypadá to, jako když je v Chorvatsku bora a běžní charteraři vůbec nevyplouvají. Ovšem, jak v průběhu času zjistíme, jiný kraj – jiný mrav, tady se takové počasí zdá být pro ostatní zcela běžné. Taky jsou ale všichni komplet červení nebo žlutí od hlavy k patě; naštěstí jsme ani my oblečení nepodcenili, nesplácali něco z outdoorové výbavy a igelitových pláštěnek, ale jsme vybaveni funkčním jachtařským oblečením, které se ukázalo být v podzimních baltských podmínkách holou nezbytností.

Přebírání dva roky staré Bavaria 46 Cruiser u německé charterovky Mola.de proběhlo bez problémů, technik všechno ukázal a vysvětlil a na lodi bylo všechno vybavení, dokonce z přídě natažené jack line pro harnesy. Škrábanec na boku a jedno z bočních oken, vyspravené lepící páskou, jsem vyfotil a nechal zaprotokolovat. Jen se nedaly zkontrolovat plachty, protože síla větru neumožňovala jejich vytažení, což jsme také zapsali do protokolu. Legrace nastala s paní za přepážkou v kanceláři Mola, která si ode mě vzala kreditku s kaucí, opsala si z ní číslo karty a vrátila mi jí. Protože jí nevložila do terminálu a nenechala mě naťukat PIN, neměla tak k penězům přístup. Nu což – když něco rozbijeme, tak to samozřejmě zaplatíme, ale jsme takhle aspoň chráněni proti případným neoprávněným požadavkům.

Breege je malá vesnice bez pamětihodností, dalo se do deště a jsme unavení po cestě, takže jdeme spát. V šesti lidech máme na čtyřkajutové šestačtyřicítce úžasný komfort a většina z nás má vlastní kajutu.

Neděle 23.9.2018

Budíček je v 5:30 tak, abychom se umyli, nasnídali a navlékli do všech potřebných svršků do půl sedmé, kdy svítá. Jde o to, že přeplavby jsou tady dlouhé a večer se už celkem brzy stmívá (tak mezi sedmou a půl osmou). Určitě je tady potřeba pečlivě plánovat – na rozdíl od Chorvatska tady není po cestě tisíc ostrůvků a na každém marina, zátoka s bójkami, nebo aspoň zátoka, kam se dá zajet kdykoliv, když se posádka unaví. Tady to z geografie oblasti vychází na přeplavby minimálně 25 nm (spíš o dost víc) a nedá se po cestě vymyslet nic jiného, než doplout. My jsme si za cíle vytýčili Kodaň a ostrov Bornholm, takže máme na dnešek naplánovanou pasáž dlouhou 55 nm do dánského městečka Rodvig. Protože moře je tady mělké, plné nákladních lodí a jsme tady poprvé, dohodli jsme se, že nepoplujeme v noci. Takže máme-li k dispozici nějakých 12 hodin denního světla, je potřeba se pohybovat průměrnou rychlostí 4,5 uzle a to by, vzhledem k silnému větru a délce lodi, neměl být vůbec problém.

Směr větru je ale proti nám a to doslova, takže si budeme muset nadjet víc na sever a pak stočit na západ na úrovni Rodvigu, čímž se trasa prodlouží o cca 15 mil. No, uplout 70 nm první den nemusí být jen tak, uvidíme.

Nejdřív se ale musíme vypořádat s mělkou lagunou uprostřed Rujány. Z Breege na volné moře se jede zálivem, který připomíná naše Lipno. Uprostřed něho je vybagrovaný asi 20 metrů široký kanál, kolem kterého jde ale hloubka až k 0,5 m. Kanál je dlouhý asi 12 mil, takže napoprvé, kdy radši plujete pomalu, protože laterální bóje nejsou úplně blízko sebe, je to plavba na bezmála tři hodiny. A samozřejmě se nám stalo, že (nejmenovaný) člen posádky, co byl zrovna u kormidla, přehlédl jednu z bójí na křižovatce a vzal to zkratkou (je fakt, že jste míli od břehu, vidíte najednou osm bójí ve vzájemné vzdálenosti tři sta metrů, různě střídavě zelená červená a víte, že mimo vybójkovanou trasu se můžete brodit po kolena – chce to plné soustředění). Všimli jsme si toho, rychle obrátili, ale než jsme se zorientovali, sfouklo nás to kýlem do dna. Protože jsme ale předtím skoro stáli, neuvízli jsme a určitě se ani nic nestalo dole, protože dno je bahnité.

U bóje bezpečné vody na volném moři okolo půl desáté dopoledne vytahujeme plachty, snažíme se je kontrolovat a doufáme, že neobjevíme poškození, kvůli kterému bychom museli jet tři hodiny zpátky do Breege. Nicméně jsme si všimli několikacentimetrové díry v hlavatce, přesně v místě, kde se plachta na zaďák dotýká sálingu těm charterařům, kteří jí tak dotýkat nechají. Nahoru se nám moc ve větru a vlnách nechtělo, usoudili jsme taky, že by stříbrná páska mohla dělat potíže při rolování plachty do stěžně, takže jsme od té doby hlavatku vytahovali jen tolik, aby díra zůstala ve stěžni, což vzhledem k počasí celý týden a nutnosti neustále refovat, vlastně nevadilo. Teď fouká 20-25 kt, takže vytažení hlavatky na 2/3 je akorát.

Tak, kurz ostře na vítr a vzhůru k Rodvigu (ve skutečnosti jsme směrem větru nuceni mířit někam ke švédskému majáku Falsterbo). Zakuklení v offshorových bundách, doplněných o kulichy, lyžařské rukavice a holínky, se začínáme houpat na asi metrových vlnách. Občas prosvítá slunce a ačkoliv je kolem 11°C s čerstvým větrem a občasnou sprchou z přídě, oblečení drží a je nám fajn.

Já mám na sobě bundu Henri Lloyd Freedom v ceně kolem 9.000 Kč a je úplně dostačující, ani kapka vody, ani kapka potu, vysoký límec a přesně padnoucí kapuce zajišťující ochranu před větrem a tudíž teplo. Plavba proti větru ubíhá pomalu a neustále hledáme optimum mezi zpomalením ostře k větru nebo odklonem kurzu směrem k Švédsku. Vítr se drží na 25 kt, s nárazy lehce přes 30 kt.

Kolem druhé hodiny začínáme být unavení, přece jen je to první den a nejsme ještě na těžší podmínky zvyklí. Přepočítáváme trasu, co nám zbývá do Rodvigu a včetně nucené zajížďky směrem ke Švédsku je to ještě dost daleko. Vychází to tak, že bychom se do přístavu dostali se soumrakem a to nechceme riskovat, a tak stáčíme k předem vybranému “únikovému” kotvišti, kterým je městečko Klintholm na dánském ostrově Mon. I k němu se probíjíme ještě notný čas, ale odměnou je nám krásný přístav s dřevěnými moly za kamennými vlnolamy a s tmavočervenými fasádami budov na břehu. V celém přístavu je jen pár lodí, takže si můžeme vybrat stání mezi kůly, které se nám líbí.

Po vyvázání jdeme hledat, kde se nahlásit. Procházíme tak mezi budovami v přístavu, které mají takový už trochu skandinávský šmrnc. Jsou to apartmánové domy, v tuto roční dobu už zcela opuštěné, včetně restaurace, prostorem mezi budovami i dětského hřiště. Kancelář harbour mastera je na tom stejně, pustá a zamčená. Před ní je ale budka s automatem, do kterého naťukáme délku lodi, zaplatíme přiložením platební karty a dostáváme za to číselný kód k sociálnímu zařízení a barevnou nálepku pro umístění na reling na lodi. Trochu se projdeme, z písečné pláže jsou vidět bílé útesy na východním pobřeží ostrova Mon. Jen Lucka, která se odvážila po kolena do vody, hlásí, že “na koupání to není”. Pak jdeme do vesnice hledat hospodu, kde bychom spláchli dnešní etapu jedním točeným Tuborgem.

Navzdory tomu, jak je Klintholm malý a pustý, hospody jsou dvě. Vybíráme si intuitivně a správně – příjemné domácí prostředí, milá paní majitelka a hostitelka v jedné osobě a výborný studený Tuborg, který má jedinou vadu na kráse – cenu v přepočtu zhruba 150 Kč. No, aspoň už víme, jak vzniklo rčení “pije jako Dán”, když se dostane třeba do Čech s plzní za čtyřicet. Máme za sebou 58 mil dnešní plavby, takže si dáme jen jedno a hned po večeři jdeme unavení spát.

Pondělí 24.9.2018

Dnes vyplouváme později, asi kolem deváté, protože nás čeká kratší úsek – chceme se dostat do včerejšího cíle, Rodvigu. Zpočátku je plavba velmi příjemná – je skoro jasno a svítí slunce, vítr se stočil k západu, takže pokračujeme na sever na pěkný bočák slušnou rychlostí mezi 7-8 kt a nálada na palubě je výborná. Nicméně to na nás Neptun odpoledne přece jen trochu zkusil – okolo oběda se začalo střídat počasí jak v dubnu, včetně krup, co nás asi minutu bombardovaly a pak vítr zesílil ke 30 kt a stočil se k severu. Rozhodli jsme se stáhnout plachty a zbylých 10 mil domotorovat. I tak to bude proti vlnám trvat, ale křižováním na plachty, s omezenou stoupavostí cruiseru, by to bylo na dost dlouho a radši si za světla prohlédneme městečko. Nakonec jsme ale nuceni křižovat i na motor. Jde o to, že vlny jsou na Baltu jiné – kvůli velmi malé hloubce (za celý týden jsme vlastně nebyli na větší hloubce než 20 metrů a po většinu času na mnohem menších hloubkách) nejsou vlny táhlé, ale ostré. Loď na nich jde pod větším úhlem nahoru i dolů, což má za následek u vyšších vln celkem tvrdé prásknutí přídě do vody. Nejde tomu zabránit ani kormidlem, protože periodicita vln je krátká a znamenalo by to neustálé ručkování po kormidle doleva doprava k zbláznění. A protože teď se vlny zvětšily občas i ke dvěma metrům, rozhodli jsme se jet přes ně šikmo, abychom šetřili takeláž.

Přístav Rodvig je oproti Klintholmu naopak plný, ale i tak je zde dost míst pro návštěvníky. I tady se stojí přídí k molu, mezi kůly. Už zase svítí slunce a tak se opět projdeme (kousek od přístavu je hezký bílý maják), opět zaplatíme v automatu a opět si v přístavní hospůdce dáváme pivo a jako chuťovku výborné smažené hranolky s dipem. Vaříme si jinak večer sami na lodi, protože Honza K. je z oboru a zajistil vakuované maso, které se normálně dodává do restaurací. Maso je v podstatě hotové, jen se dopeče v troubě a díky profesionální technologii primárního tepelného zpracování je velmi měkké a šťavnaté. Každý večer si tak užíváme výborná kachní prsa, hovězí líčka, nebo králíka.

Úterý 25.9.2018

Dnes nás snad čeká vrchol naší plavby – Kodaň. Vyplouváme opět co nejdřív za úsvitu, jen ještě v Rodvigu doplňujeme naftu. Stojan pumpy je také automat bez obsluhy a cena nafty odpovídá zkušenosti s pivem – 50 Kč za litr. Ale stání v přístavech je zase naopak levnější, než v Chorvatsku, včera jsme platili 30 EUR za 46 stopou loď pro deset osob, což považujeme za férovou cenu. Dnes nás čeká jeden z nejlepších jachtingů tento týden. Na zadoboční vítr 25 kt chvílemi atakujeme deseti uzlovou SOG, stálá rychlost je kolem devíti. Svítí slunce a my, už hezky zvyklí na houpání, si plavbu neskutečně užíváme.

Bohužel, máme pár závad na lodi. Kromě protržené hlavatky, o které jsem už psal, třeba kluci náhodně zjistili, že tyč od radarové antény není přišroubovaná a kdyby jí nezajistili provazem, pravděpodobně jsme anténu lovili z vody. Taky přestala záhadně fungovat pumpa jednoho záchodu, aniž by do něj přišel toaletní papír a ani po rozebrání jsme závadu neodstranili (ještě že máme záchody celkem tři). Z mapového ploteru jednoho dne zmizely hloubky a už jsme je tam nedostali, takže kromě papírových map, které jsme beztak používali jako základ navigace, přišli víc ke slovu Navionics na mobilu.

Co bylo ale nejhorší – v jednu chvíli jsme zahlédli, jak na přídi odletěl kus černého plastu z rolfoku geny. Dolezli jsme s Honzou K. na příď, kde se ukázalo, že se celý buben rolfoku nějak zkřížil a kus ho skutečně chybí. Nechali jsme plachtu zkusmo zatáhnout, ale samozřejmě provaz se nenavíjel správně a skřípl se kamsi do šeklů předního stěhu tak, že s ním nešlo hnout. Podařilo se ho vyprostit jen po úplném vypuštění geny do větru a od té doby jsme museli vždy při navíjení plachty vyslat nějakého bowmana, aby hlídal správné navíjení rolfokového lana. Usoudili jsme, že jsme rolfoku nezavdali žádnou příčinu k prasknutí a že možná prostě na čtrnáctimetrovou loď na Baltu nepatří plastový buben, ale kovový.

Všechny cesty na příď a vlastně vůbec jakýkoliv pobyt na palubě ve třiceti uzlovém větru, metrových vlnách a patnáctistupňové vodě samozřejmě podléhal bezpečnostním opatřením: ze salonu na palubu za celý týden nikdo nevylezl bez vesty a ani v kokpitu nikdo neseděl bez zacvaknutého harnesu. Cestou ke stěžni nebo na příď jsme důsledně využívali jack line a také pravidlo “nejdřív cvaknu druhý harnes, než uvolním první” bylo dodržováno. Kromě toho jsme si na začátku nakreslili bezpečnostní mapu lodi, aby každý věděl, kde jsou hasicí přístroje a rouška, lékárna, nebo třeba pina pro nouzové kormidlování.

Poměrně užitečný se nám zdál systém AIS, zobrazovaný na mapovém ploteru, který ukazoval polohu nákladních lodí a jejich kurz. Cestou z Německa do Kodaně a zpět jsme několikrát měli v cestě systémy rozdělené plavby, včetně “kruhových objezdů” na nich. Všechny se nám podařilo raději objet, ale i tak jsme samozřejmě zažili řadu blízkých setkání s tankery a kontejnerovkami a potvrdili si v praxi, že směr jejich plavby se na dálku pozorováním těžko odhaduje a že jejich rychlost plavby je opravdu vysoká. Díky AIS na plotru jsme tohle měli daleko víc pod kontrolou.

Odpoledne nastalo pečlivé navigování do vybójkované plavební dráhy na Kodaň. Přitom jsme si krásně prohlédli Oresundský most mezi Dánskem a Švédskem ze všech stran a taky zajímavé pole větrných elektráren, osazených do dna přímo v moři.

Když jsme tuhle cestu začali plánovat, měli jsme představu, že v Kodani zakotvíme v kanále Nyhavn uprostřed města, což je asi tak na úrovni zakotvení pod Karlovým mostem v Praze. Teď ale převážily obavy, že tam bude velmi plno, budeme se tam motat a stejně se nakonec budeme muset vrátit do některé z marin na pobřeží. Proto jsme si rovnou vybrali jednu, ze které to do centra je celkem blízko a zároveň má hloubku přes dva metry (což není ve všech marinách v Kodani pravidlem) – Margretheholm Havn. Ale po vplutí do přístavu jde hloubkoměr rychle dolů a za chvíli ukazuje 1,9 m v místech, kde má být podle pilotu 2,3 m. Ačkoliv je přístav veliký, je kompletně plný, a my musíme plout mezi jednotlivá mola a hledat volné stání. S dvoumetrovým ponorem nám tak nezbývá, než věřit, že má hloubkoměr nastavenou “bezpečnostní rezervu” a pravdu o hloubce má pilot (mimochodem, v Mola je ve výbavě lodi kromě map i několik dílů pilotu, který zahrnuje všechny přístavy nejen v Německu, ale taky Dánsku, Švédsku a dalších baltských zemích). Stání se ale nedaří najít – občas některá jsou volná, ale mezera mezi kůly je pro našeho 46-stopého a hlavně přes čtyři metry širokého bílého obříka příliš malá. Inu, cena za komfort. Nakonec se vyvazujeme do krajního stání na konci mola tak, že jsme do něj najeli z boku, příď vsunuli mezi kůly a záď pak zašoupli k molu.

Jsou asi tři odpoledne, tak hurá na prohlídku Kodaně! No, marina je, proti ostatním, relativně blízko centra, ale pořád to jsou asi tři kilometry. Zkoušíme autobus, ale bere jen hotovost a dánské koruny nikdo z nás nemá. A pak nám padl zrak na stojan s řadou bílých elektrokol. Trvalo jen pár minut registrovat se přes mobil, zaplatit kartou a už frčíme. Stačí lehce točit nohama a elektromotor se postará o celkem nevídanou rychlost. Navíc má kolo displej s navigací, takže jednoduše víme, kam jet.

Za chvíli se dostáváme do nekonečných proudů desítek, možná stovek cyklistů. Naštěstí Kodaň je na kola krásně připravena a na ulicích, kudy nás navigace vede, jsou široké cyklo pruhy a připadáme si tak bezpečně. Projeli jsme takhle rychle a pohodlně centrum křížem krážem a viděli toho z Kodaně celkem dost. Zkusili jsme taky místní čtyřkovou hospodu kvůli autentičnosti, prošli si Nyhavn (volná stání náhodou jsou, mohli jsme sem doplout, no, příště), nafotili malou mořskou vílu, jen stánky se street food, kde jsme si nic nevybrali, Marek okomentoval: “S tou gastronomií se tady moc nevycajchnovali…”

Večer jsme prohlédli meteorologické předpovědi. Já jsem si už nějaký čas před plavbou oblíbil stránky německého hydrometeorologického ústavu DWD.de, kde jsem objevil komplexní a podrobné údaje pro Balt. Kromě toho samozřejmě Windy.com, synoptické mapy (ČHMÚ) a případně pro doplnění Weatheronline.co.uk/marine. Ukázalo se, že příští den přijdou podmínky, ve kterých nechceme plout. Ve všech předpovědích 8 Bft., vítr v nárazech až 50 kt, navíc z jihozápadu, tedy proti směru naší plavby. Naštěstí jsme v Kodani a den na souši se dá celkem dobře strávit. Na druhou stranu je tím pádem jasné, že náš druhý cíl – ostrov Bornholm, si budeme muset nechat na příště.

Středa 26.9.2018

Protože Kodaň jsme si celkem dost projeli včera, uděláme si dnes výlet vlakem do Švédska, abychom se podívali zblízka na Oresundský most. Pomocí elektrokol u mariny a navigace na nich jsme se snadno přesunuli na vlakové nádraží a koupili si lístky do města Lund, protože blízké Malmo jsme považovali za příliš průmyslové (prý to ale není pravda). Z vlaku most sám moc vidět nebyl, za to jsme si pohledem na moře potvrdili správnost rozhodnutí nevydat se do bílé vodní tříště, nesené vichrem.

Čtvrtek 27.9.2018

A zase jedno vyplutí za úsvitu v půl sedmé. A krásné! Oresundský most se třpytí ve zlatavé záři vycházejícího slunce, větrné elektrárny, roustoucí z hladiny na obzoru, jsou ikonické a nad hlavami nám nízko přelétávají letadla, co jdou na přistání v Kodani. Vdechujeme čerstvý ranní vítr, připíjíme si tulamorkou na hezkou plavbu a na tvářích všech členů posádky jsou úsměvy.

Už jsme se otrkali, jak co do počasí, kdy 30 kt vítr nám přijde normální, tak taky co do místní odlišnosti od Jadranu. A chtěli bychom tu zůstat a plout ještě na ten Bornholm, ale je čtvrtek a musíme se vracet.

V polovině týdne jsme si chvíli mysleli, že návrat bude buď velmi nepříjemný, kvůli protivětru, nebo skoro nemožný, pokud by foukalo silně z jihu jako ve středu. Dokonce jsme se i připravovali na variantu dvoudenní plavby včetně noci s křižováním z Kodaně rovnou na Rujánu a s doplutím v sobotu ráno, ale nakonec nás vítr pustí pohodlně zpátky stejnou cestou, se zastávkou v Klintholmu. Stočil se totiž na severozápad, má svých obvyklých 25 kt s poryvy kolem 30 kt a tak nás dnes čeká nádherný jachting na zadoboční vítr s rychlostí SOG často kolem 9 kt. Trasa přes 50 nm nám tak uběhla moc příjemně a okolo třetí odpoledne nás vítají známá vrata Klintholmského přístavu.

Jenže během odpoledne se obloha zatáhla, vítr postupně zesiluje a z bílých čepic vln je strhávána vodní tříšť. Vítr se taky trochu stočil k západu a jak vidíme, žene do vrat celkem vysoké vlny, které tam naráží do vlnolamů a tak je tam takové nehezké všesměrné rozvlnění. Navíc, jak do Klintholmu, tak do Rodvigu, je potřeba připlouvat pouze přímo z jihu už asi ze vzdálenosti 1,5 nm od pobřeží, kvůli rozmístěným rybářským sítím. Houpeme se na krátkých 1,5 m vysokých vlnách, pečlivě sledujeme střídavě plotr kvůli sítím a rezaté ocelové traverzy po obou stranách vjezdových vrat, o které se divoce rozstřikuje voda. Tři délky lodi od vrat Jirka za kormidlem přidává plyn a jde se na to – je potřeba zdržet se ve vratech co nejkratší dobu kvůli snosu silným bočním větrem. Povedlo se, i když příště to bude chtít pro jistotu mířit ještě víc do návětří. Uvnitř přístavu je najednou krásně klidno a tak ze svého oblíbeného stání jen pozorujeme tu divočinu na druhé straně vlnolamu.

A opět naše hospůdka, tentokrát bylo Tuborgů víc, protože manžel paní domácí začal hrát na piáno, v lokále je skoro plno a je moc dobrá nálada. S tou pokračujeme dál i na lodi při kytaře a tulamorce – nejsme žádní alkoholoví pijáci, ale většinou se to aspoň jednou za ten týden tak nějak samo pěkně vyvrbí a to se stalo právě dnes.

Pátek 28.9.2018

Tradiční vstávání v půl šesté (tentokrát okořeněné lehkou kocovinkou) a závěrečná přeplavba do Breege. Vítr nám vane právě do zad, takže stavíme refovaného motýla. V těch krátkých ostrých vlnách to není jednoduché, ručkujeme po kormidle sem a tam, abychom loď udrželi ve správném směru, přesto nejednou přijde ke slovu kontraotěž ráhna. Ale jinak jde všechno hladce, okolo jedné hodiny jsme u ústí do kanálu v rujánské laguně a ve čtyři už doplňujeme naftu a pak couváme do domovského stání. Protože zítra máme závěrečný závod kajutovek na Orlíku, jsme domluvení s Mola na předání lodi v pátek odpoledne. Musím říct, že předání mi trochu připomnělo Chorvatsko – v kanceláři nikdo, na mole nikdo, když už se v kanceláři někdo objeví, tak mě odkáže na někoho na mole, který tam ale není, no naběhám se, ale nakonec je samozřejmě vše vyřízeno a můžeme frčet.

Ještě jedna zkušenost – v Chorvatsku na loď v sobotu ráno nastoupí čety uklízeček, které všechno vypulírují od střechy ke kýlu a umyté nádobí umyjí znovu, takže jsme zvyklí se s tím zrovna moc nezabývat. V Mola, ačkoliv má závěrečný úklid jasně popsaný v ceně pronájmu, očekávají, že vám slušnost nedá a úklid vlastně provedete za ně. Kdybych měl Mola celkově zhodnotit, jejich přístup není úplně německý, na lodi byly závady a celkový dojem jsem i v Chorvatsku už zažil lepší, ale je to možná tím, že na pobřeží Baltu prakticky nemají konkurenci.

A závěrečné zhodnocení první zkušenosti s Baltem. Tak jako je Jadran moře proti Lipnu, tak je Balt moře proti Jadranu (samozřejmě myšleno za normálních podmínek duben až říjen, Jadran taky umí ukázat zuby). Na Baltu fouká a fouká pořád. Přeplavby jsou tady delší, podstatně méně přístavů. Navigačně složité, samé mělčiny, plavební dráhy, kardinální znaky, větrné elektrárny, systémy rozdělené plavby a spousta nákladní dopravy. Víc se tady od vás očekává, že jste námořníci, při plném vědomí, soustředění a odpovědnosti a méně dovolenkáři v plavkách a s plechovkou piva. Ale pokud máte chuť na trochu expediční ráz, se vstáváním v půl šesté, žluťáky a harnesy, zdoláváním vzdáleností ve vlnách a opojným pocitem šťastného dosažení cíle ve vyhřáté hospůdce, je podzimní Balt to správné místo!