Home Blog Page 89

La Grace: Skotsko s problémovým motorem

0

13.8.

Balení a úklid jako vždycky. Tentokrát to ale všechno komplikuje hustý déšť. Aby toho nebylo málo, tak cestou k lodi boural náš mikrobus. Odřený bok o kamion nevypadá nic moc.
V 17 hod. nakonec přece jen odplouváme. Spěcháme. Na tento úsek máme týden, a to musíme uplout skoro 500 NM. Po podjetí obou mostů plujeme ještě dalších skoro 25 NM. Na noc jsme našli krásné dřevěné molo u města za dalším mostem. Přestalo pršet, ale začíná se zvedat protivítr.

14.8.

Po západu slunce na chvíli přistáváme v hafnu na konci Limfjordského průplavu vlevo od vjezdu na Severní moře. Ani si nepamatuju jeho jméno, ale je to tím, že jsme si sem přijeli jen chvilku odpočinout a vyvenčit Merlina.
Vítr po západu slunce zeslábl na 15 a později na 10 kn. Na moři jsou však stále velké vlny. Filip s Tadeášem v nich řádí skoro hodinu. Ne, že by v nich plavali, ale mají legraci z toho, že se snaží na písečné pláži utíkat před skoro čtyřmetrovými vlnami. Občas se to nepovede, a tak jsou mokří od bot až po bundu.
Mezi 1 hod. ranní a 3:30 hod. všichni spí. Ve 4 hod. vyplouváme. Vlny na Severním moři jsou vysoké a špičaté. Svítá.
Celý den se plavíme na západ. Plachtíme, ale v rychlostech pod 3 kn si pomáháme motorem. Před námi je 350 NM, na které potřebujeme 3 dny a tenhle rybník nikdy nebývá klidný tak dlouho, aby se to dalo přeplout v klidu. Konstelace je však tentokrát skvělá. Vyplouváme těsně po bouři, která před námi ustupuje a další se blíži za námi. Uvidíme jestli nás dožene…

15.8.

Plachtíme si na boční vítr o síle 15-20 kn. Jede to krásně, ale lodí to hází jako blázen. Severni moře je známé tím, že než se na něm vlny stihnou uklidnit, už zase přicházejí z jiného směru. Tak se stane, že na jedněch velkých vlnách se vlní dvě až tři jiné menší. Ještě, že máme ta stabilizační křídla, i tak je plavba dost nepohodlná.
V poledne přichází od Marka varování na přicházející silnou tlakovou níži se silou větru 9°Bf. Hezké počasí máme zaručené maximálně na 24 hod. Musíme zrychlit. Do nejbližšího portu nám zbývá ještě přes 150 NM.
Merlin trucuje, nejí a skoro nepije, aby nemusel nikam na záchod. Nemá dlouhé plavby rád a já vlastně také ne. Trasa 650 NM na týden je prostě nesmysl. Blbé je, že uprostřed prostě vystřídat posádky nejde.

16.8.

Fouká protivítr a tak motorujeme. Hodně lidí zvrací, protože plavba není příjemná. Je jasné, že je to poslední severská výprava La Grace. Bez podmínek, které mají jiné lodi kolem, jako je sucho v kajutách, topení či krytá kormidelna, se tu plavit není žádná legrace. Vím, že jednou na tohle všechno budem vzpomínat jako na veliké dobrodružství a plácat se po ramenou, jak jsme byli drsní. Pravda je ovšem ukrytá v samotné definici slova dobrodružství. Říká se:
„Dobrodružství je hazard, co skončil dobře!“

10 hod. dopoledne. Skotsko je na dohled. Všichni už se moc těšíme včetně Merlina. Přestože má všechny papíry, očkování atd. v pořádku, jsme nesmírně zvědaví, jak projde na celnici.
12 hod. Konečně Skotsko. Země kouzelné přírody i fascinujících legend. Jsme tady…

17.8.

Stání ve Fraserbuggu bylo super. Labyrint přístavu nás dokonale chrání od velkých vln a pevná zeď drží nápory větru o síle až 40 kn. Jsem nadšený, že jsme pryč z moře. Nepříjemný je jen třímetrový příliv, takže musíme i v noci hlídat délku lan, abychom La Grace neoběsili.
Jinak je tu nádherná, nekonečná písečná pláž, staré kamenné město, muzeum majáků s obřím mlžným rohem a v přístavu plavou dva velmi přátelští tuleni. Byl to hezký výlet.

18.8.

Katastrofa s dobrým koncem

Budíček je v 7:30 hod. a hned se připravujeme na odplutí. Odvazujeme nepotřebná lana, startujeme motor a cca 1 sekundu po tom, co naskočil, se něco zastavilo. Koukám, jestli nemám náhodně zařazeno v představě, že se něco namotalo na šroub, ale nic. Vrtule se ani nehla. Zkouším to podruhé a motor běžel cca 5 sekund a než se opět zastavil, ozývají se z něho zvuky, jako by do válců někdo nasypal hrst matiček. Rychle ho chcípnu a nechápu, co se děje. Včera jsem ho po klidném přistání vypínal a motor nejevil známky problému 🙁 Je pravda, že běžel cca 30 hod. a závada mohla vzniknout až po jeho zchladnutí. Kontrolujeme olej a zkoušíme s ním točit ručně. Klikovka se ale zasekla a nejde protočit. Všechno ukazuje na to, že je motor zadřený a čeká nás jeho celková generálka mimo loď. Stejnou diagnózu mi řekli jak lidi po telefonu, tak dva mechanici, co tu opravují velké motory rybářských lodí. Jsem zoufalý, protože si dobře uvědomuji, že nový motor je 1,5 milionu kč a samozřejmě to chce potřebný čas, díky kterému už nikdy nedoženu plán plaveb, čímž zkazím dovolenou desítkám lidí, co se na LG letos těší.

Honza začal rozebírat motor. Potřebuju vědět, co se stalo. Během chvíle jsou desítky součástek po bednách, ale závada stále nikde. Zbývá otevřít vanu a zkontrolovat klikovku a šály. Něco tu nehraje. Motor to není a převodovka také ne. Rozebírá se dál. Začínají se objevovat ustříhané kovové části jako jsou hlavičky šroubů a závitovek. Sláva, je to na setrvačníku. Motor je volný a může se dávat zase dohromady. Problém je ale sehnat na anglické půdě metrické šrouby, a to ještě s jemným stoupání. Také dostat ven zalomené šrouby se podařilo až na dílně mimo loď. Když se sehnaly šrouby, ukázalo se, že to chce opravit i závity. V Evropě by to byla hračka, ale tady mají mechanici díly a nářadí jen na anglické stroje. Nakonec dostávám tip na jednoho mechanika, co přišel Honzovi Tůmovi na pomoc a je ochoten pracovat i pátek v noci a nakonec i v sobotu. Teď už mám na lodi šikovný ruce dvě. O některých kadetech, co také pomáhali, nemluvě, a i tam je můj velký dík.

Daří se, ale odplutí se několikrát posouvá. Nervozitu lidí, co se mají nalodit raději popisovat nebudu. Zorganizovat vylodění a nalodění 60 lidí je taky pěkný oříšek.
Před půlnocí to vzdáváme. Vyplout by byl hazard, musí se to ráno ještě zajistit jinak a lépe.

19.8.

Práce začíná hned před snídaní. Do toho dotankováváme naftu, platíme atd. V poledne je loď nachystaná odplout. Lidi se rozdělili na ty, co chtějí počkat v Inverness a ty, co chtějí naskočit cestou. Začíná boj s časem. Aby toho nebylo málo, tak se na moři začaly zvedat vlny a protivítr. La Grace se jen se stálou posádkou teď statečně probíjí vlnami k západu…

20.8.

5 minut před půlnocí ve 25 kn větru přistáváme bokem v úplně malém přístavu Lossiemouth. Podle mapy je tu jen 0,4 m hloubka, ale před chvílí vrcholil třímetrový příliv. Naložení cca 20 lidí bylo bleskové. I tak nám za 30 minut uteklo přes 20 cm a máme to přes mělčiny jen tak tak. Uvíznout tady by byla katastrofa. La Grace by zůstala ležet na boku v mělké vodě 10 hod. Co by se ji stalo ani nechci domyslet.

Všechno klaplo a během chvíle jsme na otevřeném moři. 30 kn vítr a protivlny lodí hází ze strany na stranu. To tedy fakt neocení ti, co jsou na moři poprvé. Rychlost klesá a La Grace se harcuje k Inverness celý zbytek noci.
Ráno je ale krásné. Mlha na zelených kopcích, klidný záliv, pevnost, maják a teplý šálek čaje.

Otočil se proud, takže pod mostem jsme proletěli 10 kn rychlostí.
Pak první zdymadla a přistáváme v Dochgarroch nad Inverness. Konec dobrodružství, začíná nejlepší plavba na kterou jsem se těšil.

 

Caledonský průplav

21.8.

„Vstávat lajdáci, čeká nás velké dobrodružství – vyplouváme!“
Asi za 30 minut to byla pravda. V ústí kanálu, těsně před vjezdem na jezero, se motor zastavil. La Grace začala nekontrolovatelně splouvat. Honza letěl do strojovny, já do člunu a Robin připravit kotvu. Nikdo z ostatních lidí na palubě nebyl nervózní, asi si mysleli, že jde o cvičný poplach a netušili, že jim jde o život, dál snídali. Tím ošklivým, nevkusným a pramálo historickým člunem, co bych podle názoru některých LH (living history) neměl mít, jsem dokázal táhnout La Grace na bezpečnou vodu rychlostí skoro 1,6 kn. Závada se naštěstí ukázala jako triviální. Pumpička odvzdušnění nafty netěsnila a zavzdušnila palivový systém. Tak sláva – jedem…

Na jezeře Loch Ness stojí za vidění hrad Urquhart. Je to poměrně hezká a často fotografovaná zřícenina. LG stojí na kotvě pod ním jako krásná kulisa. I přesto naši lidi musí letos zaplatit 8 liber vstupné. My, co už jsme tam byli, se jdem raději podívat do Nessielandu na plovoucí betonovou sochu zdejšího jezerního monstra a nebo třeba ponorku, která ho v 19.století neúspěšně hledala.

Za další hodinku plavby jsme se přesunuli do jižní části a pěšky se vydali k nádherným Foyerským vodopádům. Minule jsme je nenašli, protože jsme k nim vyrazili po špatné straně řeky. Stojí ale za vidění, a proto jsem se sem musel vrátit! I Merlin je z dvouhodinového lítání po lese nadšený. Potom taháme plné plachty na celém předním stěžni a s 10 kn zadním větrem majestátně plujeme k Fort Augustus až do večera. Nádherné je sledovat narychlo zastavující auta na břehu nebo třeba blikající blesky fotoaparátů za skly autobusu plného turistů, co jezdí po břehu jezera. My i La Grace si to užívá.

Vodopády.

Dnes byl krásný den bez deště. Zakončili jsme ho dalším hororovým příběhem a promítáním dětského filmu „Já a moje příšera“ o přátelství kluka s tvorem z jezera.
Pod námi je už sladká voda z jezera Loch Ness, a protože tu máme děti, vyprávíme jim každý večer hrůzostrašné příběhy. Mám pocit, že dávní obyvatelé chránili tuhle zem hlavně strachem a zde v podstatě není příběh bez uřezaných hlav, mrtvých a utopených lidí a strašidel typu Kelpie (Vodního koně), Selpie (nalůl ženy a tuleně) apod.
Večer nás ještě přišla navštívit posádka Českých a Slovenských hausbótů. Kluci jsou prý otužilci, co plavou napříč všemi jezery. Ale (podle mě) hlavně blázni, co dokáží být ve vodě 15°C studené. Jsou ovšem dobří, Loch Ness přeplavali za 10 hod, a to byl dosavadní rekord skoro 11hod.

22.8.

Vstáváme, abychom stihli první ranní zdymadlo. Přestože jsme byli objednáni, dostáváme se až do třetího. Zdejší soustava komor nám pak zabírá celé dopoledne.
Právě jsme dosáhli bodu 33 metrů nad hladinou moře. Jezero Loch Oich a po něm Loch Lochy jsou zároveň nejkrásnější. Mají ostrůvky a rozprostírají se v zalesněné krajině. Dnes už občas prší, jak se na Skotsko sluší. Z časových důvodů se moc nezastavujeme. Jediné, co jsme si neodpustili, je zastávka u potopeného vraku Eala Bhan (Gaelsky psáno Bílá Labuť). Ta ztroskotala na nový rok 2015 a překvapivě i po dvou letech je v ní k nalezení stále mnoho potřebných věcí. Již menší radost mi udělal zpustošený hrob Cathleene v podzemí hradu Invergarry. Urna v sametovém obalu, kterou jsme zde našli před dvěma roky, byla někým vysypaná a nedbale pohozená na zemi. Uspořádali jsme ji s dětmi pohřeb a udělali důstojný hrob s křížkem. Doufám, že její duše našla klid.

Do večera jsme překonali obě jezera a začali hledat klidnou zátoku na noc. Jedna se nám obzvláště líbila. Mapa ukazovala hloubku kolem 10 m. La Grace driftovala zátokou a my připravovali kotvu. Náhle to však zadrncalo a my se zastavili. Hloubkoměr ukazoval 4,9 m, a přesto jsme prokazatelně stáli na mělčině – sakra. Motor na La Grace i člunu šel na plné obrátky a nic. Uvízli jsme. Svolali jsme všechny lidi a posunuli je na záď – opět nic. Jako by nás něco drželo.
„Tak všichni na příď a člunem tlačit vpředu z pravoboku“
Ono se to nezdá, ale 35lidí je skoro 3tuny. Loď se dala pomalu do pohybu vzad.
„Tak sláva – bůh žehnej nápadu zpevnit náš kýl traverzou!“
Zakotvili jsme nedaleko a večer si udělali táborák. Opekli si maso i buřty a zazpívali při kytaře. Byl to krásný večer. Pršet začalo až v noci a vydrželo to až do rána.

Tisková zpráva: jachtař Milan Hájek mistrem Evropy!

Jachtař Milan Hájek mistrem Evropy
Skify RS700 na Lipně

Český jachtař Milan Hájek vybojoval na Lipně titul mistra Evropy ve třídě RS700! Od 17. do 20. srpna se v Černá v Pošumaví konal evropský šampionát těchto akčních skifů za účasti čtyřiceti závodníků.

„Jsem rád, že se mi to podařilo, protože konkurence byla na Lipně velmi silná, zejména
závodníci z Anglie přijeli v hojném počtu. S mírným bodovým náskokem jsem vedl již po
sobotě, kdy foukal slabší vítr a odjelo se 5 rozjížděk. V neděli vítr zesílil, foukalo 7–9 m/s,
v nárazech až 11 m/s, bylo nádherné jachtařské počasí a mně se povedlo vyhrát všechny čtyři nedělní jízdy,“ pochvaloval si Milan Hájek poslední den závodu.

Extrémně silná bouře
Naopak první dva dny foukal jen velmi slabý vítr, a tak nebyla dokončena žádná platná
rozjížďka. Závod poznamenala také extrémně silná bouře, která se přes Lipno přehnala
v pátek v noci. Lodě létaly vzduchem, lámaly se stromy, bylo štěstí, že zůstalo jen u
materiálních škod a nikomu se nic nestalo. Naštěstí v sobotu a v neděli již počasí jachtařům
přálo, a tak se po loňském úspěšném mistrovství Evropy třídy RS Feva, které se zde na Lipně konalo, vydařil i evropský šampionát skifů. Úspěch českého jachtingu podtrhli ještě Petr Fiala na čtvrtém, Michal Kotek na pátém a Adam Plhoň na devátém místě.

Bouře.

Zlomená ruka
Začátek letošního roku novopečenému mistru Evropy nevyšel podle představ. Zlomil si při
jízdě na kole ruku a nemohl se na sezonu připravit tak, jak by chtěl. Navíc tým TŘI SESTRY
(www.trisestrysailing.cz), s nímž Milan Hájek úspěšně závodí na moři, prodal loď a nová stále není připravená. „Přestože jsem letos moc netrénoval, také protože se nyní věnuji především trénování mladých závodníků na RS Fevách, se mi dařilo předjíždět britské soupeře, což mě překvapilo,“ divil se Milan. „Ale bylo to takticky a zejména fyzicky hodně náročné,“ dodal.

Plány
A jaké jsou jeho další plány? „Na podzim pojedeme se Třemi sestrami mistrovství republiky
one-design aneb Českou námořní rallye, která se jede na pronajatých charterových
plachetnicích. Rád bych také jel mistrovství ČR ve třídě Fireball na konci září na
Nechranicích.“ Za obhajobou evropského titulu se Milan příští rok vydá právě do Anglie, kde
se v srpnu budou konat evropské či světové šampionáty všech tříd RS – tato značka totiž
oslaví 20 let.

Další třídy
Také na Lipně společně se skify RS700 závodily i třídy RS Feva, RS500 a RS Aero. Jely zde své mistrovství ČR a zároveň závod evropského poháru. Juniorskou Fevu ovládli sourozenci Jakub a Tereza Dobří, RS500 posádka Sára Tkadlecová a Klára Houšková a třídu RS Aero vyhrál Němec Marcus Walther.

Kompletní výsledky zde: www.crowncup.cz/results/rs700
Více informací o Milanu Hájkovi zde: www.milanhajek.cz

Foto Dana Kulajová

Zabezpečení geny v silném větru

0

O tom, že počasí se může na moři z ničeho nic změnit, asi není třeba pochybovat. A kdo zažil v noci na kotvišti vítr padesát uzlů, nebude už níkdy usínat na kotvě bezstarostně. Ale konec konců, proto ten jachting děláme, ne? 🙂 Přece ho neděláme proto, abychom byli bezstarostní! 🙂

Ale k věci. Silná bouře překvapila letos v létě jachtaře na kotvišti u ostrova Formentera, nedaleko Ibizy. Na videu vidíte, že to tedy žádná legrace nebyla.

Co v takovém případě dělat si necháme napříště, dnes bych se chtěl pozastavit nad účinkem větru na nesprávně sbalenou genu. V videu si povšimněte – jednu chvíli je to dobře vidět – jak loď v sousedství má částečně rozvinutou a potrhanou genu (čas 0:37), i když jí evidentně před bouří měla sbalenou na rolfoku. Ono totiž pro silný vítr není problém nedostatečně sbalenou genu podfouknout, kus rozbalit a roztrhat.

Na kotvištích vidím dnes a denně nepořadně sbalené geny. Z hlediska nebezpečí rozmotání v silném větru je nejhorší „frajerská“ variant, kdy cíp geny na rolfoku vůbec sbalený není. Viz následující dvě fota.

Ale ani varianta, že sice genu sbalíte celou, ale otěže již přední stěh neomotají, není úplně nejlepší. Pro vítr je hračkou genu porozbalit a zničit.

Správná varianta je při balení genu 1) řádně dotahovat a 2) omotat její otěže alespoň jednou otáčkou kolem, raději však 1,5 až otáčky dvě. A za 3) otěže geny dát na vinšny a dotáhnout, aby nebyly úplně volné. Jen tak máte jakousi záruku, že gena se nerozmotá. Já osobně, opouštím-li loď na delší dobu, pojišťuji genu ještě omotáním a dotažením obyčejným gumicukem. A loni v zimě se mi to velmi vyplatilo. Lodě na stání vedle skončily se zničenými genami, ta naše byla v pořádku. Nestačí-li lano rolfoku k tomu, aby otěže udělaly otáčku navíc na geně, vyplatí se lano převázat tak, aby to vyšlo.

Takže pozor – čert a počasí na moři nikdy nespí!

Zde je tedy gena hodně ledabyle smotaná a cíp je obrovský. Poukázka na problémy.
Tady za Skipřenkou vidíte cípek menší, ale také to není zdaleka ono.
Zde je gena omotaná docela dobře, ale otěže jsou pořád zbytečně volné.
Tady je to dobré. Skoro dvě otočky a dotažené otěže.

La Grace: konec Tall Ship Race ve Štětíně a příběh Kachny

0

Koncem závodu ale rozhodně nekončí zábava a následuje ještě velký festival na závěr Tall Ship Race 2017 ve Štětíně. La Grace dojela 3.srpna do Swinoujsti, kde bezpečně zakotvila a oslavovala konec závodu. Den na to se přesunula 35 mil přímo do Štětína, kde zakotvila u mola. Následoval několikadenní festival, zábava, crew parade, vyhlašování a všeobecné veselí. 


3.8.2017 čtvrtek
Počasí je nestabilní a proměnné. Plavba podél břehů Polska je ale v pohodě. Jen lodě v závodě hlásí nárazy větru až 50kn pod bouřkovými mraky s blesky. Do Swinoujste připlouváme až večer. Čekal nás tu kamarád Marek co s námi projel autem celé město a všechno nám tu ukázal. Noc u mola je po tolika dnech na moři příjemně klidná.

4.8.2017 pátek
Hned po budíčku vyplouváme po řece Odře do Štětína. Je to 35NM, takže je to práce až do 2hod. odpoledne.

Odra.

5,6,7.8.2017
Festival ve Štětíně – popíšu, když budu mít čas, teď se tady toho děje tolik, že to nejde :).

8.8.2017 úterý
Po festivalu vyplouváme dolů po řece Odře. Fouká báječný jihovýchodní vítr. Pod plachtami asi frčíme jen my – ostatní motorují. Tak se stalo, že na sailparádu jsme úplně poslední. Protože je naplánována proti větru, sundáváme plachty a driftujeme před pláží na motor. Na konci všeho opět taháme plachty a nabíráme směr Kodaň. Fouká báječný zadoboční vítr 15-20kn. Loď upaluje pod rouškou tmy v zástupu plachetníků k severozápadu. Někteří na Kodaň a někteří na Rostok. V noci vítr sílí a zvedají se vlny. Někteří tráví čas zvracením, jiní mlácením se ze strany na stranu v kajutě.
S Filipem jsme koukali na horor a tak je jasné, že tuhle noc strávíme spolu v jedné posteli.  😀

9.8.2017 středa
Ráno se zklidnily vlny a změnil se vítr. Přestavujeme plachty a pokračujeme na Kodaň. V hlavním městě Dánska jsme sehnali sice drahé, ale moc krásné místo přímo před královským palácem. Večerní procházka po okolí udělala radost nejen nadšenému Merlinovi. Kolem lodi je spousty parků s krásnými sochami a kašnami. Zajímavá vodní pevnost a samozřejmě socha malé mořské víly. Noc bez houpání stála za ty prachy.

10.8.2017 čtvrtek
Dopoledne lidi běhají po památkách a já se zoufale snažím sehnat 2ks autobaterí, abych nouzově nahradil systém osvětlení lodi. La Grace má tak špatné baterie, že kdykoliv nastartujeme motor či generátor, tak se lodí line strašlivý smrad podobný zkaženým vejcím z toho jak se přebíjí baterie. Podařilo se a vše zase funguje jak má. Odpoledne plujeme dál.

Naším cílem je známý Hamletův zámek Kromborg. Krom této významné památky se Romče podařilo domluvit zdarma vstupenky do místní námořního muzea. To samo o sobě není až taková pecka, ale můj osobní dojem je ovlivněn tím, že nemám rád moderní, interaktivní muzea. Zajímavou částí expozice je ale oddělení „námořníci a sex“ – no comment. Děti v naší posádce zase zaujalo oddělení lodě z Lega.

Se západem slunce odplouváme na sever.

11.8.2017 pátek
100NM přes otevřené moře uteklo jako voda a tak už v poledne přistáváme bokem u mola na severním břehu Lindfjordu hned za vjezdem. Stojí tu dva ohromné ledoborce a spousty malých plachetnic. Přístav je k lodím našeho typu velmi přátelský a tak ani nic neplatíme. Naplánovali jsme si tu 3hodinovou procházku na krásné písečné pláže, ale dojít se nám tam nepodařilo. Cestou v lese vypukla houbařská horečka, protože to tu evidentně nikdo nesbírá. Tak velké kousky se jen tak nevidí…

V 16hod. plujeme dál. Kanálem s mělčinami, na kterých chodí racci ocasama z vody je super, ale jen když držíme La Grace ve vybojkovaném kanálu.
Před západe slunce přistáváme bokem k molu v Aalborgu. Stojí tu i další Tall ship jménem LOA. Tu znám z konference STI, kdy jsem na ní bydlel.

12.8.2017 sobota
Balení a úklid jako vždycky. Tentokrát to ale všechno komplikuje husý déšť. Aby toho nebylo málo, tak cestou k lodi boural náš mikrobus. Odřený bok o kamion nevypadá nic moc.

V 17hod. nakonec přeci jen odplouváme. Spěcháme. Na tento úsek máme týden a to musíme uplout skoro 500NM. Po podjetí obou mostů plujeme ještě dalších skoro 25NM. Na noc jsme našli krásné, dřevěné molo u města za dalším mostem. Přestalo pršet, ale začíná se zvedat protivítr.

Podplutí mostu s jen 1m rezervou nad stěžněm…

13.8.2017 neděle
V noci se počasí radikálně zhoršilo. Fouká až 30kn a to zrovna ze strany k molu. Na to ale jaký je to blázinec, La Grace stojí ještě v klidu. Ranní brzký odjezd se posouvá až na oběd. Robin cvičí plachty.

V poledne stále fouká 25kn, ale déle už čekat nemůžu – vyplouváme. Mělčiny jsou dobře značené bójemi, ale i tak ten jachting za tohohle počasí není legrace.
Cestou k Severnímu moři podjíždíme 4 mosty.
Jeden z nich se ovšem nezvedá. Problém je, že naše výška stěžně se rovná tzv. hodnotě „vertikal clearence“ rovných 26m. Možná je tam nějaká rezerva, ale v cm. Honza leze na stěžeň v podle mě marné snaze mě případně zastavit. Bude to o fous…..


A to by nebyli piráti z La Grace, aby na Tall Ship Race neudělali nějakou nezbednost…


Příběh kachny část 1:
Na Tall Ship Race 2017 se plavila loď jménem Eendracht. V jejich rodném jazyce je to přeloženo jako kachna. Jejich maskotem je samozřejmě kachna a mají kachní tanec, kostýmy i hračky a nafukovačky. Jako 1 z nepsaných pravidel mezi posádkami je „půjčování“ si věcí jako jsou čepice nebo lidi a maskoti. La Grace jakožto správní piráti mají právo krást, loupit a drancovat. A znáte lepší cíl než velkou nafukovací kachnu? MY NE!

Tak a teď jak ji získat. Má velkou ochranku a vlastního nosiče. Ale zlaté české ručičky a chytrá hlavička si poradí. Na konci crew parády v Klaipedě bylo Crew ceremony. To byla naše šance. Chvíle, kdy kačeny z Holandska dělají bordel a přebírají za to cenu. Od bocmana zazněl rozkaz „já chci mít večer na lodi kachnu za každou cenu!“. Naši mladí kadeti hold neměli na výběr, rozkaz je rozkaz. Kachna seděla na reproduktorech hned vedle pódia. Kluci zaběhli za plot a vylezli pomalu až na pódium a čekali, jakmile nastane ten správný moment. TEĎ! Eendracht nedával pozor a kachna byla naše! Teď už zbýval jenom útěk přes celý přístav a většinu lodí, ale rozkaz splnili kadeti na výbornou. Bocman měl večer v posteli velkou, žlutou, nafukovací kachnu z Holandské lodi Eendracht. Pokračování příště…

 

Viktorka žije!

O známé české dřevěné plachetnici Victoria slyšel snad každý český jachtař. V posledních letech to ale s Viktorkou vypadlo bledě. Ještě před nedávnem stála v zátoce na Martiniku, skoro rozpadlá. O to překvapivější je radostná zpráva od Mirka Račana, který Martinik míjel na svých plavbách. 


Píše Mirek Račan

19. prosince 2016 vyplouvám po ročním stání se Sněhurkou z Venezuely zpět do Karibiku. Po 3 dnech nepříjemné plavby proti větru zakotvím v zátoce Le Marin na Martiniku. Zde se opět setkávám s celou českou komunitou jachtařů a je samozřejmě o čem vyprávět.

Velkým překvapením je pro mě známá česká plachetnice Viktorka. Ta skončila trochu neslavně svoji pouť právě zde na Martiniku a před 3 lety to byl již doslova vrak, na kterém bydlela různá individua, protože sloužila v podstatě jako ubytovna. Jenže dnes je přetažená do jiné zátoky, a bydlí na ní Pepa Boháč, který si prostě řekl, že Viktorka si nezaslouží takový konec a rozhodl se ji zachránit doslova před potopením. Při návštěvě Viktorky na mě Pepa chrlí mnoho informací, některé jsem si tedy i poznamenal:

Otázka: „Pepo co tě vedlo k tomu, že jsi se rozhodl zachránit Viktorku?“

„Já jsem osud Viktorky vždy sledoval a bylo mě líto, že skončila tady tak neslavně. Je to naše první “novodobá“ a nejslavnější dřevěná loď s úžasnou historií a myslím, že si nezaslouží skončit na mořském dně. K tomu již moc nechybělo, protože nový majitel se o ni nestaral, což samozřejmě u dřevěné lodě je zcela zásadní věc. Já mám poměrně velké zkušenosti se dřevem, kdysi jsem postavil jeden námořní katamarán s Ing.Wintrem a druhý přestavěl se Stevem Lichtagem. Ty katamarány byly stavěny z dřevěných vodovzdorných překližek systémem WEST (vše nasaturováno a olaminováno epoxidem). Nyní stavím dřevěný vor, s kterým chci přeplout Atlantik /www.navorudoameriky.cz/ a v neposlední řadě jsem i bývalý stavitel dřevěných domů. Myslím si tedy, že vím co je třeba na Viktorce udělat, a chci své zkušenosti uplatnit při záchraně této krásné lodě.

Otázka: „ Jenže opravit tuto loď je běh na dlouhou trať a vyžaduje mnoho peněz…“

„Samozřejmě Viktorka je veliká loď a ta není pro jednoho. Vždy na ní plula posádka několika lidí a já chci, aby se v tom pokračovalo. Rozhodl jsem se rozdělit Viktorku na 20 dílů a hledám nové vlastníky nebo třeba akcionáře, kteří si koupí minimálně jeden díl lodě. Tím nasbíráme peníze na její základní opravu. Jeden podíl stojí 50.000 Kč. Zatím je nás 7 a nyní jednáme, že si koupíme každý ještě druhý podíl, aby mohli práce pokračovat. Já už jsem tak učinil.

Každý majitel Viktorky pak musí nějak pomoci s opravou a přijet sem třeba na dovolenou a pomáhat. Nebo může poslat nějakého šikovného řemeslníka. Na Viktorce je dost místa a rovněž nabízíme možnost přespání na lodi za poplatek 5 EUR / noc + 2 hodiny práce nebo 10 EUR/ noc bez práce. Toho využívá hodně lidí, protože strávit dovolenou zde na Martiniku za takové peníze se nikomu běžně nepovede. Rovněž jsem založil Mezinárodní klub přátel Victorie – Golden Hind (MKPV) /více na www.victoria-goldenhind.cz, kde je k dnešnímu dni 41 členů. Členský příspěvek činí minimálně 300 Kč a všechny peníze jdou prokazatelně do materiálu na opravu Viktorky. Členové klubu pak mají možnost bydlet na Viktorce neomezeně dlouho zadarmo, s tím že odpracují na Viktorce minimálně průměrně dvě hodiny denně.

Všechno tedy směřuji k záchraně této lodě a já osobně jsem zde již od podzimu 2016. Společně s mojí Maribel z Kuby jsme udělali již velký kus práce. Celou loď jsme vyklidili a materiál přetřídili. Pořídil jsem takový plovoucí pracovní plovák z vraku jiné lodě, která nám slouží jako servisní loď, plovoucí dílna, sklad materiálu a nářadí a hlavně jako plovoucí pracovní plošina. Z Čech jsem dovezl mnoho nářadí, nástrojů, ředidel, barev, tužidel, tmelů a a lepidel, zkrátka to co se mi podařilo sehnat za dobrou cenu, protože tady je samozřejmě vše velmi drahé. Také zde mám svoje auto z Čech, které je k dispozici pro Viktorku, takže každý, kdo tu je, si jej může půjčit třeba na výlet do okolí, jezdíme pro toho kdo chce na letiště atd.

Dělám tedy maximum pro záchranu této krásné lodě, ale sám to prostě nezvládnu, ani pracovně ani finančně. Jsem již v důchodu a mám mnoho času, který této činnosti chci věnovat. Pomohlo mi už 10 členů z MKPV a teď už je na Viktorce, po mě s Maribel a Matyášovi Kotykovi, už čtvrtý spolumajitel Jaro Badinka ze Slovenska. Doufám, že se najdou další nadšenci, kteří mě pomohou tento projekt dokončit.“

Pepa je podle mého názoru snílek, ale je to člověk s obrovskou energií a elánem. Při pohledu do historie, pak známe mnoho příkladů, kdy největší snílci a vizionáři dokázali velké věci. Já Pepovi držím palce a přeji, ať se mu jeho projekt podaří dotáhnout do konce, protože Viktorka  je prostě loď, která si to zaslouží.

Miroslav Račan – www.snehurka-yacht.cz

Poznámka redakce: Mírek je velký jachtař a cestovatel. O jeho dobrodružstvích se můžete dočíst v jeho knihách Se Sněhurkou kolem světa 1. díl a 2. díl.

Refování geny na zadobočním kursu

Refování plachet za jakýchkoliv podmínek je základním úkonem, který by měl každý dobrý skiper zvládat. V dnešním článku se podívejme na refování geny. Podotýkám, že popisuji refování geny na rolfoku, protože jiné dnes už téměř neexistují.

Standardní postupy vyučované na jachtařských kurzech říkají, že chceme-li refovat genu, nastartujeme motor, namířímě loď proti větru, čímž se z geny vyleje vítr a zrefujeme. Je to postup správný a bezpečný, ovšem trochu zdlouhavý a na vlnách i docela mokrý, protože loď otočíte proti nim.

Můžeme to totiž udělat i elegatněji. Představme si, že plachtíme na boční vítr (obr. 1). Loď jede rychle a jachting nemůže být krásnější. Ale vítr sílí a vy usoudíte, že té geny je venku trochu moc a že je třeba zarefovat. Jak postupovat?

Z bočníhu kurzu mírně odpadneme a navedeme loď na kurs zadoboční. Velikost odpadnutí na zadoboční kurs volíme tak, aby hlavná plachta zakryla genu. Tím se gena dostane do větrného stínu hlavní plachty, přestane táhnout a začně flatrovat (obr. 2). To je okamžik, kdy ji snadno na rolfoku zarefujete, nebo sbalíte úplně. Pak stačí se jen vrátit na původní kurs (obr. 3). Posádka je nadšená a obdivně zírá, jakého že to má kapitána. 🙂

Rizika. Jako všechno na moři, má i tento způsob svá rizika. Při navádění lodi na zadoboční kurs to nesmíte přehnat, abyste neudělali nechtěnou halzu. Hrozí to zejména na vlnách, případně mění-li vítr nepředvídatelně směr, což se často stává třeba v okolí mysů nebo břehů s vysokými kopci. Proto důrazně doporučuji, vždy si hlavní plachtu pojistit vhodně založeným preventerem (někdo říká kontraotěží), který zajistí, že i při nechtěné halze nenadělá ráhno a hlavní plachta žádné škody.

Kobliha Team 8: Stará Praha z paluby

Konečně nastal čas a s Koblihou směřujeme do Prahy, přání proplout si Staré město a kochat se výhledem na památky z Vltavy se pomalu naplňuje. Neznalí zdejších poměrů jsme pomocí googlu ( tak jako vždy ) našli místo na kotvení. Přímo v Yacht Clubu Císařská louka. Naštěstí měli volné místo na kotvení, dokonce mají i Caravan park, kde je možné stanovat, a jako bonus i vlastní skluz pro lodě.

Na recepci jsme zaplatili povinné poplatky – kotvení přes noc za 200 Kč považuji za pěknou cenu. Natěšený, jak to vše klape, vyrážíme. Přišel čas spustit Koblihu na vodu, ale na dotaz použití skluzu přímo v maríně dostávám odpověď, že je zamčený, ale že by dokázal zařídit aby někdo skluz odemkl. Nicméně prý mohu použít skluz druhý, vedle areálu u příjezdové cesty kde „prý“ spouštějí lodě i ostatní. Věřil jsem tomu hochovi a začal couvat k veřejnému skluzu, abych nemusel nikoho obtěžovat odemykáním. Skluz to tedy je, a to doslova! Ovšem nevím, zda na něm někdy někdo spustil větší loď než je Kobliha. Pokud ano, tak do vody šla nejen loď s vlekem ale i s vozem. Příšerně prudký, místy nezpevněný a dost úzký.

Nejprve jsem vyhnal rybáře, který si tam vytvořil zázemí v domění, že nemůže přijet blázen, co by tam loď spouštěl. Přijel. Já. To už tam stál hlouček místních, aby se podívali na tu šarádu, jeden v sobě našel kousek zodpovědnosti a začal radit ať se na to vykašlu, raději zajedu do Modřan, kde je krásný panelový skluz a bude to bez nervů. Měl samozřejmě pravdu, ale já mám svou hlavu a šel do toho. Pravda, snažší je loď do vody dostat, než naopak. Zacouval jsem s Koblihou tak daleko, jak to jen šlo a nechal celou soupravu stát v tom pruďáku. Kobliha se za moment již houpala na vodě, to bylo snadné, horší bylo dostat vůz s vlekem opět na vozovku. I přes to, že vozík váží zhruba 100kg a auto ho ani necítí, tak jako oběť za vyjetí nahoru muselo padnout zhruba 2 mm vzorku na pneumatikách. Bylo jasné že zde Koblihu zpět na vlek nedostanu.

To nyní nebylo důležité, loď na vodě, zaparkovat auto, vzít sebou nejnutnější a vyráží se poznávat Pražské vody. Míjíme výletní parníky, závodníky veslařského klubu, místní přívoz, je víkend, vše tu žije, počasí přeje a posádka Koblihy se těší z těch pohledů. Podplouváme Palackého most, míjíme výstavu na lodi „Gott My Life“, Jiráskův most a dostáváme se do plavební komory Smíchov. Je dlouhá a sestává se z dvou za sebou jdoucích komor, pravděpodobně pro rekreační lodě je používána jedna, ale pro dlouhé výletní lodě – třeba jako parník Šumava, který když nás míjel, tak jsem si u jeho přídě připadal jak delfín před Titanicem, tak pro takové lodě jsou potřeba komory dvě. Měli jsme štěstí, hladina byla na naší straně, tak proplavení byla otázka pár minut.

Vyplouváme a otvírá se před námi to hlavní, Karlův most, nespočet šlapadel a výletních lodí zde pendluje sem a tam. Turisté mávají z mostů a začínáme hledat místo kde se ukotvit. Nalézám, pěkné, malé a není úplně obsazené, hned vedle muzea Karlova mostu. Jen co je vše uvázáno a připraveno, vychází „odněkud“ chlapík v námořním a slušně nám vysvětluje, že je to soukromé molo a musíme ho opustit. Bylo mě divné, že je tu volno. Uvědomuji si, že najít kotvení v blízkosti Starého města bude problém.

Proplouváme opět kolem Karlova mostu směrem k tolik známé Čertovce a dáváme se po proudu k Mánesově mostu. Hned za ním nalézáme veřejné kotviště. Je vybavené, má vše co je třeba i pro obytné lodě a je elektrostatické! Celá konstrukce zábradlí z nerezu je jak kondenzátor a okamžitě dostanete ránu. Je to pěkné kotviště a je třeba kontaktovat telefonicky správce s požadavky, které máte. Nevýhodou může být volný přístup veřejnosti, je třeba vše uzamknout a zabezpečit. Může se jít trajdat po památkách a nasávat ruch velkoměsta. Další plavba spočívala jen v brouzdání kolem historického centra po Vltavě a užívání si a poté zpět přes Smíchovskou komoru.

To už taková klika jako při plavbě sem nebyla, svítila červená, právě proplavoval Titanic a tak se uvazuji u čekacího mola a čekám na zelenou. Vidím, jak se Titanic za chvilku ztrácí v dohledu a z druhého směru naplouvají lodě na proplavení směrem k nám. Už to nebude dlouho trvat a je řada opět na nás. Lodě proplouvají, turisté si fotí tu maličkou Koblihu a komora se zavírá. Nechápu, opět naplouvají lodě z druhé strany. To se opakuje ještě jednou, tak navzdory červenému semaforu připlouvám až k zavřené komoře v domění, že obsluha nás nevidí. Za malý okamžik se rozzáří zelená a můžeme vplout. Pro příště vím, že i když je to vyvaziště pro čekající lodě, neznamená to, že si jich někdo všimne.

Snaha vplout do komory se zdá být marná, loď nereaguje. Umí si to ta technika vybrat ve správný moment. Prasklo lanko na řízení! Kobliha už si začíná říkat o větší údržbu, než jsem čekal. Přesedám přímo k závěsnému motoru a řídím jej tedy ručně. Poté jde již vše hladce, proplaveni se vydáváme k Císařské louce do maríny Yacht Clubu. Tam již na nás čeká místo. Podnikám ještě průzkumnou plavbu do Modřan, abych měl představu, co mě čeká. Je to zhruba 5km proti proudu od Císařské louky za Barrandovským a poté železničním mostem. To je skluz jak má být – veřejný, široký a mírný. Tam nemůže mít problém nikdo. Tak už v hlavě spřádám plán, zda až přijde čas ukotvím tam loď a poté půjdu pěšky pro vůz nebo naopak. To už je maličkost.

Tak to je útržek z plavby po Starém městě pro ty, co se tam chystají a stejně jako já hledají informace. Tak jako vždy dojde na improvizace.

Luboš Dejdar
www.koblihateam.cz

La Grace: Vzdáváme i třetí etapu Tall Ship Race

0

Ve druhé etapě Tall Ship Race 2017 narazila La Grace na velký problém – kvůli špatnému antifoulingu obrostl trup dlouhými trsy vodních řas a plavbu to zpomaluje o více jak o 1 uzel. La Grace tak rychle ztrácela nad ostatními plachetnicemi a rozhodla se druhou etapu vzdát, zajet do zátoky a pokusit se trup oškrabat aby mohla plout třetí etapu závodu. Pepa dělal co bylo v jeho silách, aby vyrovnal nižší rychlost, ale naneštěstí se po startu rozhodl odpískat i třetí etapu. Teď už se plachtí pro parádu a pro radost. 


27.7.2017 čtvrtek
Ráno ve 3 hodiny plujeme dál. Vymotat se z velmi mělké zátoky a neškrtnout si je trochu oříšek, ale povedlo se. Taháme plachty a plujeme na jih ostrova. Tam nabíráme přímý kurz na Litvu. Dopoledne ještě fouká 15kn z boku, ale po něm přichází bezvětří. Nahazujeme brumlu a mažeme na motor. Dá se říct, že je loď cca o 0,5kn rychlejší, ale pořád to není ono. Uvažuji o tom loď v Klaipedě vytáhnout z vody a natřít, ale je otázka, kolik by to mohlo stát.
Na Baltiku je společné Rusko-Čínské vojenské cvičení. Dostali jsme nařízeno se tomu vyhnout jak jen to půjde a v případě konfliktu neklást žádný odpor. Je úžasné, jak jsme na toto setkání připraveni. Na palubě máme jak Číňanku, tak Rusku. Těšili jsme se, že uvidíme nějaké vojenské lodě, ale kolem je mlha s dohledností jen v desítkách metrů. Jestli se potkáme, tak nosem a pak už nebude prostor pro vyjednávání. 🙂

Společně s Jamajčanem je občanka Čínské lidové republiky zajímavým členem posádky. Yang Li je velmi tichá skromná, ale zároveň hodně učenlivá holka. Je neuvěřitelné, jak se snaží a rychle chápe. Není to jednoduché být na tak moc cizí lodi a zapadnout do společnosti. Zvlášť, když má posádka nařízeno ji hlídat, aby nechodila nikde s metrem. Nechceme totiž flotilu nových, levných La Grace. 

28.7.2017 pátek.
Za celou noc se vítr otočil tam a zase zpět. Dojíždíme za tmy ve velkých zadobočních vlnách, chvílemi hustě prší a snižuje se dohlednost jen na desítky metrů. Loď se divoce kýve a míří přímo mezi majáky v Klaipedě. Někteří mají pocit, že to bude její poslední plavba. U pobřeží se vlny ještě zvedají, ale jakmile proklouzneme mezi vlnolamem, máme vyhráno. Na řece na našem místě však stojí jiná loď a tak na 3 hodiny házíme kotvu na druhé straně portu. Všichni jsme unaveni.
Ráno přeparkováváme na řeku. Není to snadné, protože musíme procouval mezi již uvázanými loděmi. Do večera jsou všichni jako praštění a nic moc se nestalo.

29,30,31.7.2017 
Stojíme na festivalu v Klaipedě. Nemám čas popisovat všechny události těchto dní a tak budu pokračovat až odplujeme. Smutné je, že se nám nepodařilo sehnat jeřáb, který by nás vytáhl alespoň na 1 den z vody, ani možnost vlézt do vody a doškrábat to, co Honza začal na Gotlandu. Jsme vázáni smlouvou s organizátory festivalu, že tu budeme stát pro lidi, a v portu je tak velký provoz, že vlézt do vody by bylo nebezpečné. Jediné, co jsme mohli udělat, je přerovnat 0,5 tuny zátěže z příďového skladu do zadní části strojovny a pod podlahu do kapitánské kajuty, což způsobilo posun těžiště. Slibuji si od toho snížení příďové vlny pod přídí, zmenšení odporu lodi a také to, že uneseme více plachet na zádi.
Asi to nebude stačit, ale co se dá dělat, tyhle závody jsme hold vlastní chybou projeli. Nemyslím na nic jiného, něž jak moc mě to mrzí…

1.8.2017 úterý
Od rána se všechno točí kolem startu. V 11 hodin místního času odplouváme. Na sailparádu se spouští slejvák jako prase, takže se rozutekla většina diváku. Venku na moři stojíme až do 14 hodin, kdy je start. Rozhodl jsem se ho jet na jistotu. Startovní čáru přetínáme v 10 minutě, což je přesně v půlce 20 minutového okna, které je povolen lodím v kategorii A, aby se nepotloukli na startu. Všichni tedy máme startovní čas nula.
Jsem spokojený. Jediné, co se mi nepodařilo, je plout chvíli stejným kursem s jinou srovnatelnou lodí, abych mohl vyzkoušet změny na La Grace, co jsme provedli. Fouká velmi nestabilně v celé šířce závodního pole. Vítr je od 8 do 15kn a je vidět, jak jedni ztrácí a jiní zase ne. La Grace na tom není až tak zle. Posunuté těžiště vynořilo příď o 15cm a naše rychlost je viditelně vyšší, než v minulé etapě. I tak nám ještě cca 1kn na soupeře chybí. Pokud vyjde předpověď, která říká, že vítr za startovní čárou bude slábnout, až se zastaví a do rána bude klid. Pak se to otočí do nosu a bude vše v pytli. Zbytek týdne už se tyhle dvě varianty mají střídat.

V 20hod. se tak stalo. Lodě se rozdělili na ty, co ještě nějak jedou, a ty, jejichž rychlost klesla pod 2kn. Trasa je dlouhá přes 300 Nm, na což lodě potřebují 3 dny plavby. Ti, kdo nepojedou průměrnou rychlostí přes 4kn, to v limitu do pátku nezvládnou. Až STI rozhodne o zastavení závodu, lodě budou motorovat proti 20kn větru a vlnám. Teď po hladké vodě překonáme stejnou vzdálenost za 1/3 času.
Je to těžké rozhodnutí, ale stahujeme plachty a nahazujeme motor, čímž se vyřazujeme ze závodu.

2.8.2017 středa
Nad ránem jsme opět zachytili vítr. Taháme plné plachty a celý den křižujeme aspoň pro radost z plavby.

Recenze: celoobličejová potápěčská maska Easybreath

Pokud jezdíte k moři, ať už na břeh nebo plachtit na moře, nesmíte opomenout krásy podmořského světa. Zvlášť v Chorvatsku a Řecku je na mnoha místech voda zářivě čistá a dohlednost je často až 20 m. My jsme si celá rodina udělali kurz freedivingu, abychom nebyli tolik omezení v hloubkách, ale ne každý má k potápění tak pozitivní vztah a často se nám na lodi vyskytují posádky, které nemají s potápěním tolik zkušeností nebo se trochu bojí.

Toto léto se mi dostala od kamaráda do ruky celoobličejová potápěčská maska Easybreath. Vyzkoušela jsem ji a napíšu vám o ní pár informací, abyste se mohli plně rozhodnout, zda je to to pravé pro vás, nebo bude lepší klasická maska se šnorchlem.

Pohodlí

Co musím celoobličejové masce přiznat je, že je na nošení velmi pohodlná. Vyrábí se ve dvou velikostech, menší určená pro děti od 10 let, ženy a osoby s úzkým obličejem, větší pro muže a širší obličeje. Vzhledem ke zkušenostem s normální maskou jsem si říkala, že to přece nemůže sedět každému. Ale díky silikonové lícnici obepínající celou masku sedí maska dobře a docela hezky těsní, a to ji zkoušeli ještě dva mí kamarádi. Trochu problém je u vousatých pánů a lidí s hodně úzkým obličejem. Oproti klasické masce je zde nevýhoda, že ve chvíli, kdy vám trochu nateče do masky, nemáte pod vodou možnost vodu z masky vyfouknout. Na druhou stranu, stejně jste pořád jen na hladině protože jak píši dále, není možné se s maskou potápět hlouběji pod hladinu.

Pásek, který drží masku na hlavě, je vyroben z příjemného textilního materiálu a netahá za vlasy. Zároveň se maska dobře nasazuje i sundavá.

Zadní strana masky, je vidět silikonová lícnice a popruhy na hlavu.

Výjimečný je rozhled, který maska poskytuje. Neztratí se tím periferní vidění a pocit z prostoru je velmi dobrý. Vidíte téměř tak, jako normálně.

Klasický problém u potápěčských masek je mlžení skla. Zde se výrobce zaručuje za to, že se sklo nebude mlžit, a je pravda, že oproti mé masce to byl velký rozdíl. Při nádechu proudí nejprve vzduch na zorník (přední část skla) a až poté do nosu a úst. Vlhčí vydechovaný vzduch je odváděn silikonem a plasty v masce ven jinou cestou a tím je zajištěna pravidelná cirkulace vzduchu, která brání zamlžování. Samozřejmě se maska trochu zamlží, ale oproti normální masce je to velký rozdíl.

Dýchání

Protože jsem zvyklá dýchat se šnorchlem a přijde mi to již naprosto přirozené, musela jsem si na dýchání v Easybreath chvilku zvykat. Trvalo to ale jen pár minut a už jsem na to vůbec nemusela myslet. Pro ty, kteří naopak nesnesou v puse šnorchl a pocit, že dýchají trubicí, je maska velmi pohodlná a můžou dýchat jak nosem tak ústy bez jakéhokoliv omezení.

Šnorchl by se zdál být kratší než je normální šnorchl, ale není to tak. Normální šnorchl jde od úst až nad hladinu, zde vede od horní části masky, takže kouká nad hladinu více než normální. Za velkou výhodu považuji dvojité vedení uvnitř šnorchlu – jednou části se vzduch vyfukuje, druhou nadechuje. Tím pádem se do masky dostává stále čerstvý vzduch a nevzniká tím sloupec vzduchu ve šnorchlu, který musíte přetlačit, abyste se dostali k čerstvému. Zároveň má šnorchl na konci plovák, který se uzavře při potopení masky pod vodu. To je velmi ceněné při vlnách, které normální šnorchl zalijí vodou a potápěč se omylem nadechne vody. To zde nehrozí.

Přední strana šnorchlu. V oranžové horní části je plovák.
Zadní strana šnorchlu. Jsou vidět dvě oddělené cesty pro vzduch vdechovaný i vydechovaný.

Potápění

Celoobličejová maska ale rozhodně není určena na nádechové potápění. Protože má velký objem vzduchu, je obtížné potopit hlavu do větších hloubek, protože vám ji maska stále táhne nahoru. Pokud by se vám to povedlo, v jednom metru hloubky zjistíte, že objem vzduchu je tak velký, že kvůli stlačení vzduchu začne nepříjemně tlačit na obličej a oči. Abyste se tomu vyhnuli, musíte si do masky fouknout vzduch z plic a tím se obrat o cenný čas pod vodou. Zároveň hned zjistíte, že nemáte jak si pod vodou tzv. odfouknout uši, aby vás nebolely (vyrovnat tlak ve středoušní dutině) – nemůžete si totiž ucpat nos, který je schovaný v masce.

Shrnutí

Celoobličejová maska Easybreath má spoustu nových užitečných technologií, které šnorchlování velmi zjednodušují. Je z ní velmi dobrý rozhled, pohodlně se v ní dýchá jak nosem tak ústy a velmi dobře zde funguje cirkulace vzduchu. To zajišťuje nemlžení skla masky. Výborně se hodí pro lidi, kteří šnorchlovat zkoušejí poprvé a chtějí se jenom podívat pod vodu z hladiny, nebo pro ty, kteří nechtějí zadržovat dech a potápět se pod hladinu. Zároveň má pohodlné uchycení páskou a dobře drží na obličeji.

Pro jakékoliv jiné potápění pod hladinu je maska ale absolutně nevhodná. Má obrovský objem vzduchu, takže protlačit hlavu pod hladinu je náročné a nelze jednoduše vyrovnávat tlak ve středoušní dutině. Více jak metr pod hladinu začne být maska velmi nepříjemná, proto pokud jste schopni aspoň na chvilku zadržet dech a potopit hlavu, doporučuji pořízení normální potápěčské masky se šnorchlem, který lze vyndat z úst.

Jak se shodla moje posádka: „Nicméně pro suchozemce a dámičky dobrý.“

Orlická flotila III, den třetí: Epická lodní bitva

V neděli ráno jsme sice měli plán vstát „ne moc pozdě“, abychom stihli uklidit pláž a ohnište a připravit všechno na lodní bitvu, ale asi uhádnete, že se to moc nepovedlo. Lidé začali z lodí vylézat až před desátou, ale nakonec se nám povedlo vše zorganizovat tak chytře, že po 11 jsme začali odkotvovat. Mezitím co probíhal úklid pláže, lodí a snídaně, probrali kapitáni pravidla lodní bitvy.

Lodní bitva je náhražka za flotilové závody, které jsme pořádali na minulých flotilových plavbách. Závody totiž z důvodu různých typů a velikostí lodí nebyly úplně férové a nezávisle na kapitánovi a posádce šlo říci, která loď vyhraje a která bude pomalá. Což posádky moc nebavilo, když neměli ani šanci vyhrát. Tak jsme se dohodli, že zkusíme beta test lodní bitvy. Týden před plavbou jsme zkoušeli vrábět různé typy „zbraní“. Požadavky byly: bezpečná zbraň prakového typu (střílí se gumičkou), průměr náboje větší než 4cm (kvůli zasažením očí), náboje rozpustné ve vodě, a nižší cenové náklady, poněvadž nejsme boháči. No, řeknu vám, že poté, co jsme v hospodě večer u piva vymysleli 3 různé prototypy a spokojeně si připili na naši vynalézavost, jsme nebyli schopni vyrobit ani jeden typ, který by fungoval. Nakonec jsme rezignovali a objednali praky. Na srazu kapitánů před plavbou jsme každý vyráběli náboje – papírové koule slepené moukou a škrobem, aby se rozpustili ve vodě. Proč rozpustné náboje – od dob (minulý rok) uvolnění omezení plavby motorových člunů jezdí po přehradě spoustu magorů ve skluzu a na vodních skútrech. Zakázala jsem tedy nekontrolované koupání na volné vodě kvůli bezpečnosti, a pro nerozpustné náboje by se muselo plavat. Nechci riskovat, že tam někoho přejede motorový člun… Předem jsem všechny upozornila, že bitva je beta test, nikdy jsem nic takového nedělala, ani jsem neslyšela, že by to někdo dělal. Bylo tedy naprosto možné, že by pravidla vůbec nefungovala, koule nelítaly, netrefovali bychom se do lodí, a podobně. No, nic by se asi nestalo, pak bychom si zaplachtili. Ale přeci jen….

Lodní bitva začíná!

…Lodní bitva byla epická!! Vůbec jsem nečekala, že to vyjde takhle dobře a že to bude taková zábava! Rozdělili jsme se do dvou týmů, jeden měl na příďovým koši černé triko, druhý červené triko. Týmy od sebe kousek odepluli a na můj rozkaz vystřelil kapitán Miki zahajovací světlici. Lodě se rozepluli proti sobě, vysílačkama jsme se domlouvali na strategii, Liberté a Calamity pluli na Marcianu z obou stran a pálili co mohli. Kdo nestřílel z praku, házel ručně. Marciana se statečně bránila a nakonec odplula z našeho dosahu. Mezitím se Boncoeur zaměřila na čuňátka (Zita) a jala se je stíhat. Nebudu popisovat celou bitvu, ani si ji nepamatuju, ale bylo to napínavé jak kšandy a adrenalin tekl proudem! Po pár minutách nám ale došla munice. Jediná Boncoeur použila neschválenou munici a jala se pálit po ostatních lodích měkkými šiškami, které nasbírala nenápadně ráno v lese. Rozhodně mohu říci, že bitva měla velký úspěch, byl to úžasný zážitek a na příště se pokusíme vylepšit střílecí techniku i pravidla. Jen poznámka – celé jsme to samozřejmě pluli na motor, na plachty by to nebylo reálné. A kapitáni měli povel nepřibližovat se blíže jak na 10m. Jen abyste si neříkali, že jsme nějací nezodpovědní nevybouření puberťáci. 😉

Po bitvě se každá loď už více méně sama na sebe vydala plachtit směr marina. Foukal klidný vítr, nic hrozného jako předchozí dva dny, takže jsme na plné plachty krásně plachtili. Okolo oběda jsme na volné vodě sesoulodili 4 lodě, Liberté, Zita, Boncoeur a Corazon, uvařili jsme si výborný oběd a jen sem tam jsme popotáhli na soulodění motorama dále od břehu. Plachtění bylo i po obědě a ve tři hodiny už jsme se vyvazovali v marině.

Chtěla jsem se ještě na závěr se všemi setkat, ale při odjezdu byl takový zmatek (jako vždy), že to prakticky nešlo. Někteří pospíchali už domů, jiní zase déle balili, někteří si dávali v hospodě pivo a jídlo. Ale nevadilo to, sešli jsme se aspoň na části, každý dostal malý dáreček a spokojeně jsme se rozjeli do svých domovů.

Na konec bych chtěla říct, že jsem neskutečně ráda, že Orlická flotila v téhle velikosti proběhla, lidé přijeli a vše se povedlo. Nikdy jsem nezažila podobnou jachtařskou akci a strašně doufám, že se bude opakovat příští rok! Děkuji všem posádkám i kapitánům!